K jazykovému zeměpisu Čech. Některé případy západočeského krácení v koncovkách

Pavel Jančák

[Články]

(pdf)

-

Mezi charakteristické znaky nářeční oblasti západočeské, pro niž je zvlášť typická koncovka -om v 3. p. mn. č. (pánom proti spis. pánům),[1] patří i některé tvary lišící se dnes v koncovce jen délkou samohlásky. Především jde o a-kmenové koncovky 3. a 6. p., které jsou na této oblasti zkráceny v -am, -ach (ženam, ženach proti spis. ženám, ženách). Tyto případy západočeského krácení v koncovkách nebyly však při sondačním korespondenčním výzkumu českých nářečí[2] pojaty do souboru dotazníků pro jihozápadočeskou oblast, zřejmě také proto, že zjišťování rozdílné délky samohlásky v koncovce může být pro neškolené vyplňovatele dotazníků poměrně náročné. Při zpracovávání materiálu z Dotazníku pro nářečí středočeská (se zřetelem k obecné češtině), zaměřeného především na sledování hláskoslovných a tvaroslovných znaků velkých oblastí na ploše celých Čech a přilehlé části Moravy,[3] se však ukázalo, že podle spontánních oprav a přípisků vyplňovatelů je možno přinést cenné doplňující pohledy i na jevy vyskytující se na menších oblastech a úsecích, mimo jiné také doplňky k souboru jevů zpracovávaných J. Voráčem.[4]

 

[130]Západočeské krácení v koncovkách

 

 

[131]I. Krátké koncovky -am, -ach mají v západočeských nářečích všechna podstatná jména vzoru „žena“, pokud ovšem nepřijímají v 3. p. analogickou koncovku -om.[5] Říká se zde tedy v 3. p. vedle podob dala kravom, husom též dal kobilam, kozam a v 6. p. vo kravach, kobilach, kozach, husach. V této krátké podobě je pak zde ovšem a-kmenová koncovka 6. pádu i v případech, kdy přechází k podst. jménům mužským a středním skloňovaným podle tvrdých vzorů: vo klukach, na potokach, ve mlejnach, na kolach. V nářečích na ostatním území jsou v těchto případech podoby vo klukách, na potokách, ve mlejnách…, na rozdíl od spisovných tvarů o klucích, na potocích, ve mlýnech, na prknech, na kolech.

Dnešní zeměpisné rozšíření tohoto jevu, zjištěné korespondenční anketou, je na mapce vymezeno izoglosou č. 1. Tato izoglosa zahrnuje vcelku ve stejném rozsahu jak typ „ženam, ženach“, tak typ „vo klukach“. Srovnáme-li ji s dnešní nejvýraznější západočeskou izoglosou, s typem „pánom“ (na naší mapce tečkovaná linie označená „Z“),[6] zjišťujeme, že na jižním úseku probíhají obě izoglosy nejprve zcela shodně, později však jen paralelně, přičemž na Zbirožsku, Rokycansku, Blovicku a Nepomucku podoby vo ženach, vo klukach zřetelně ustupují do nitra západočeské oblasti. Vezmeme-li však v úvahu jednotlivé přesahy podob na -ach za území jejich kompaktního výskytu (částečně ověřené i přímým výzkumem), vidíme, že se zpravidla objevují na území dativních podob na -om. Můžeme tedy dospět k názoru, že územní rozsah typů „pánom“ a „klukach“ se ještě i dnes prakticky kryje a že území vymezené uvedenou izoglosou typu „vo klukach“ je minimální a představuje vlastně jen oblast výhradního užívání těchto podob. Musíme si totiž uvědomit, že vyznačená oblast je územím, kde vyplňovatelé spontánně reagovali na otázku zaměřenou původně na jiný jazykový jev.[7] To znamená, že tam, kde jsou tvary s krátkou samohláskou velmi živé, opravil předtištěnou dlouhou podobu téměř každý vyplňovatel, kdežto tam, kde jev má frekvenci menší a žije již dubletně vedle převažujících podob dlouhých (tj. za vymezující linií kompaktního výskytu), upo[132]zorňují na tento jev jen někteří, zvlášť pozorní vyplňovatelé. Rozchod mezi oběma izoglosami na středním úseku představuje tedy zároveň dnešní ústupové území daného jevu. Srovnání obou izoglos je proto poučné i z toho hlediska, že poskytuje pohled na probíhající procesy nářeční nivelizace.

Na severním úseku překračuje izoglosa -am, -ach západočeskou oblast, vymezenou podobami na -om, a navazuje na okrajový úsek středočeských nářečí (na Lounsku a Litoměřicku), kde se a-kmenových koncovek užívá nadměrně i u jiných skloňovacích typů.[8] Říká se zde nejen choďili k muzikam, patřilo to jepťiškam; vozili to ve voťípkach, f tech hospodach,[9] ale také choďili hrát Marijam a Pepikam, přebjech k Rusam (Domoušice), k Libochovicam (Hříškov); choďívali po vejcach, von bil v Ňemcach (Pnětluky), na ťěch polach, vo žňach, na tech plícach (Domoušice); s ťema ďeťama (Opočno), s koňama (Vrbno), sekali strojama (Peruc). Protože kromě toho dochází na tomto úseku ještě i k pronikání podob 6. pádu do 2. pádu (dostali mísu šiškach, s pjeťi hektárach - Opočno, letos je šveskach - Pnětluky),[10] uplatňují se zde a-kmenové koncovky při skloňování opravdu velmi výrazně. Zeměpisné rozšíření všech těchto analogických tvarů, které jsou příznačné pro nářečí severozápadních Čech, bylo možno v anketě vysledovat podle podob dal koňam, vo koňach (viz linii č. 2). Ve srovnání s izoglosou analogických tvarů 7. p., z nichž největší zeměpisný rozsah byl anketou zjištěn u podob z hrncama, mužama (linie č. 3), je oblast podob koňam, koňach opět minimální a vymezuje zřejmě území, kde se a-kmenových tvarů užívá poměrně velmi často. Dřívější jejich rozsah byl však větší,[11] jak to ostatně dosvědčuje i anketou zjištěné rozšíření podob hrncama. Dnes představuje toto širší [133]území souvislou oblast potencionálního výskytu skloňování typu moc hrncach, vo hrncach, hrncama.[12]

Izoglosa krátkých koncovek -am, -ach, přecházející ze západních Čech, probíhá na tomto severozápadočeském úseku zcela shodně s izoglosou frekventovaných analogických tvarů koňam, koňach. Je tedy zřejmé, že tato izoglosa zahrnuje v sobě vlastně dvě různé oblasti: jednak oblast západočeského typu „ženam, ženach, klukach“ shodující se se západočeskými typy „pánom“ a „kravom“, jednak oblast uniformního severozápadočeského typu „ženam, ženach, klukach; koňam, koňach, koňama“. Rozmezí mezi těmito oběma oblastmi probíhá mezi Kralovicemi a Rakovníkem. Při přímém výzkumu na tomto rozmezí byly však podoby typu „koňam, koňach“ zjištěny ještě i na jižním Rakovnicku, tedy jižně od linie vymezené anketou (vo šefcach - Čistá, z Ňemcama - Slabce), a ve zbytcích dokonce až na severním Plzeňsku (ke třiceťi číslam, prkna namísto sklach -Tatiná, přines v náručí ťech jehňedach - Druztová). Obě oblasti se tedy vzájemně překrývají, jak je ostatně patrné i z překřížení izoglos „pánom“ a „koňam“.

Údaje o zeměpisném rozšíření podob 6. p. „ženach, klukach“ zjištěné dotazníkovým výzkumem můžeme v řadě míst také doplnit vybranými doklady z přímého výzkumu.[13] Tyto doklady v zeměpisném sledu od Lounska až po Klatovsko ověřují údaje z ankety a na středním úseku zároveň dokumentují, že oblast podob na -ach se shoduje se základní západočeskou izoglosou -om:

o. Louny: na houbach (Stradonice), viďelal na dosťihach (Peruc), Třebískí f tech jeho povítkach (Hříškov);

o. Rakovník: na ťech prknach, druhej den po svátkach (Pochválov), ve studnach, šefcovali při svíčkach (Čistá), sťehoval se po dvorach (Všesulov), choďil po zábavach (Bělbožice), f ťech fčelach (Lubná), po bramborach (Týřovice);
ojedinělé doklady na krátkost byly dokonce zachyceny na Berounsku: f takovejch košíčkach, po ťech pánach to tadi vostalo (Otročiněves), jinak jsou zde už ovšem pravidelné podoby s délkou: po kusách se to votáčelo (Hředle), choďili po jarmarkách (Žebrák), vo řípách (Tlustice);

[134]o. Plzeň-sever: f ťich sálach (Újezd), f ťich fousach zarostlejch (Vladměřice), po rokach to přibejvalo (Tatiná), sloužila po sedlákach (Nevřeň), f ťich vlakach (Křimice), v Hracholuskach (Obora), jezďil po doktorach (Druztová);

o. Rokycany: po ťich moukach (Hlohovice), na rúznejch úsekach, f pár minutach (Skomelno), po řebříkach (Lhotka), vo ťich vojákach (Mýto), ptal se po sinach (Hůrky), mňeli po dvouch karáskach a po třech buchtach (Dobřív), zde ovšem už vedle častějších podob dlouhých bilo po čárách (Mýto), svíťilo se f krbách (Holoubkov), slejchali sme vo svjetílkách (Těně);

o. Plzeň-jih: nejstarší rot na kovárnach (Losiná), po parezach (Šťáhlavice), f ťich starejch zvikach (Kotousov), na velikejch budovach (Chocenice);

o. Domažlice: na senach (Křenovy), to sem četla v novinach, na zádach (Mrákov), na ťich lípach (Kaničky);

o. Klatovy: po ťich brazdach (Lovčice), po ťech holkach (Velhartice), na ťech zdravovnach (Milínov), po ťich mezňíkach (Čeletice).

O stáří těchto krátkých západočeských koncovek -am, -ach nelze říci nic určitého.[14] Jejich zeměpisné rozložení shodující se s typem -om však ukazuje, že impuls k těmto nářečním novotvarům mohl vyjít právě od krátkých tvarů na -om. Zvlášť u analogických podob, např. v žen. rodě, nastala totiž kolize mezi krátkým typem „kravom“ a původním typem „ženám“. Její vyrovnání si pak ovšem vynutilo obdobnou změnu i u korespondujících tvarů, a to jak v témže paradigmatu, tak v tvarech analogických u jiných vzorů (pánom - kravom - ženam - ženach - klukach - klukam). Přitom jsou tvary s krátkým -am na této oblasti zcela ve shodě s krátkými koncovkami -um a -im v 3. p. u ostatních typů skloňování (pánum, mužum, mňestum; núšim, kosťim, staveňim…).[15]

 

II. Dalším případem západočeského krácení samohlásek v koncovkách je krátká koncovka -am v 1. os. j. č. u sloves typu „dělat“. Říká se zde např.: já to nezapíram (Druztová), mam tu to dříví (Tatiná), já prej to zbouram (Šťáhlavice, o. Plzeň); bez zásťeri nedam aňi ránu (Radnice), povídam že mi každej lituval (Březina, o. Rokycany); já je tú necham (Úsilov, o. Domažlice). Zeměpisný rozsah tohoto jevu byl zjišťován korespondenční anketou podle podob „mam, dam, [135]mávam, dělam“. Izoglosa (viz linie č. 4) se sice v hrubých rysech shoduje s oblastí analogických podob „kravom“, při bližším pohledu shledáváme však nápadné rozdíly. Především v tom, že tvary typu „ďelam“ výrazně překračují na jižním úseku starou krajskou hranici plzeňsko-prácheňskou, která je v řadě jevů důležitým rozmezím mezi oblastí západočeskou a jihočeskou,[16] a dále i v tom, že na severním úseku zase naopak tyto tvary nedospěly ani k okrajům starého českého osídlení. Znamená to tedy, že na Manětínsku a sev. Kralovicku jsou jako základní koncovky dlouhé (já se ráda koukám, Hvozd, o. Plzeň), kdežto na záp. Horažďovicku a na Sušicku koncovky krátké (zamícham to mňesidlem, Odolenov, o. Klatovy). Pozoruhodné je také to, že krátké koncovky nepronikly ani do okrajového úseku domažlického; chodské nářečí má tedy jen podoby s délkou: já čekám na toho zvjerolekaře (Postřekov), zubi tekí nemám, já na to nedbám (Díly, o. Domažlice).

Už z tohoto zeměpisného rozložení je zřejmé, že jde o poměrně mladou vrstvu nářečních novotvarů, které se sice ustálily jako příznakový nářeční jev, ale nestačily se zcela rozšířit po celé západočeské oblasti. Modelem tu mohly být krátké koncovky při skloňování podst. jmen (dativní koncovka má dokonce totéž zakončení: ženam, kozam — ďelam). Krácení tu přerostlo rámec své kategorie a vyvinula se obecnější tendence uplatňovat tvary s krátkou samohláskou a v koncové zavřené slabice také v jiných případech. V západočeských nářečích máme kromě slovesných krátkostí typu „ďelam“ takových případů několik, např. podoby dvakrat, třikrat, kolikrat, tenkrat, víckrat, a zejména pak zájmenné tvary nam, vam, vas,[17] které obvykle stojí ve větě v nepřízvučném postavení a vytvářejí tak vlastně velmi často poslední slabiku víceslabičného taktu (abi se nam nestejskalo - Peruc, o. Louny, to bich vam nehádal - Hlohovice, o. Rokycany, víckrat vas nepusťim - Obora, o. Plzeň), popř. i jinou nepřízvučnou slabiku než poslední (já vam to povim - Druztová, o. Plzeň, to nam to šlo - Týřovice, o. Rakovník).

Totéž postavení mívají ve větě i jednoslabičné tvary slovesné a tu pak může v proudu řeči docházet ke krácení takovýchto nepřízvučných tvarů, zvláště u slovesného tvaru mam, porůznu po celých Čechách: já uš mam ruce chromí vot práce. Jistá tendence ke krácení [136]slovesné koncovky -am projevuje se také např. na Lounsku, tedy na oblasti s maximální frekvencí krátkých a-kmenových koncovek při skloňování podst. jmen. Avšak tyto případy s krátkým slovesným -am nemají zde zřejmě charakter stabilizovaného jazykového jevu; jsou to nejpravděpodobněji jen varianty projevující se v proudu řeči (např. toho nedam menovat Józef - Domoušice), kdežto jinak jsou zde jako základní podoby s délkou (já mám sina - Pnětluky, počitám, že jí mám - Domoušice, já uš tu pamňeť nemám takovou - Vinařice, tři roki se na to ďívám - Hříškov).

Naproti tomu na oblasti západočeské má krátká slovesná koncovka -am pevné místo v nářečním mluvnickém systému a vyskytuje se tedy jak u tvarů jednoslabičných (mam, dam, znam…), tak u víceslabičných, a to bez ohledu na postavení ve větě. Krátkost samohlásky v těchto slovesných tvarech má na této oblasti — s výjimkou nářečí okrajových — oporu i v krátkých tvarech u sloves na -im (prosim, sázim), avšak podobně jako u tohoto slovesného typu zůstaly krátké tvary 1. os. izolovány[18] a nepronikly do celé konjugace (dělam - děláš, dělá…, prosim - prosíš, prosí…).

 

III. Příznačná pro západočeská nářečí je krátkost ještě v jednom slovesném tvaru. Jde o podobu příčestí v konstrukci typu „mám uvařeno“, vyjadřující stav, který je výsledkem dovršeného děje,[19] a to u těch slovesných typů, kde se příčestí tvoří příponou -en. Na rozdíl od nářečí na převážné části Čech, kde je toto příčestí zakončeno na -íno (mám nakoupíno, budu mít uvaříno, je zatopíno),[20] končí se v západočeských nářečích na -eno (je zameteno, bude zavřeno, mám uklizeno), tedy stejně jako v spisovném jazyce.

Tyto odlišné podoby příčestí jsou dány starým rozdílem v délce samohlásky v příponě; u tohoto typu příčestí bylo totiž vedle -eno také -éno. Zatímco na části území se krátké podoby ustálily, změnily se podoby s dlouhým -éno tzv. úžením é - í[21] v -íno. Říká se tedy i na oblasti vymezené izoglosou (viz linie č. 5) — jak to bylo zjištěno dotazníkovou anketou — nemáme přiloženo, mňeli vipáleno, íčko je [137]sleveno, já sem mušela míd zamčeno, máte ešťe málo nadojeno, chťela mít nasušeno pro krávu, už bude vimláceno. Přesto, že jde tedy o podoby s dochovanou starou krátkostí, překvapuje, že izoglosa těchto původních krátkých tvarů typu „uvařeno“ se ve svém průběhu vždy neshoduje se základní západočeskou izoglosou starých krátkých dativů typu „pánom“, ale spíš s novotvary typu „ďelam“, a to zejména v tom, že také tvary na -eno výrazně překročily na jižním úseku starou prácheňskou hranici. Protože jinak oblast těchto podob nemá charakter nějaké novější vrstvy (na rozdíl od typu „ďelam“ jsou podoby na -eno jak na celém Chodsku, tak na severu ještě i na Manětínsku, Kralovicku a Zbirožsku), lze spíše usoudit, že na onom jižním úseku muselo patrně dojít k nějakému pozdějšímu dodatečnému posunu izoglosy za linii typu „pánom“. Na severním úseku podoby -eno zase naopak rozsahu podob „pánom“ nedosahují; jak bylo také ověřeno přímým výzkumem, rozhodně už nejsou na Rakovnicku a Křivoklátsku: dostávali zaplacíno (Lubná), mistr to mňel nakrájíno (Čistá), je to tam potchicíno (Městečko, o. Rakovník), každej to má viházíno (Nižbor), dostala ste zaplacíno (Otročiněves, o. Beroun). Z vzácného výskytu u staré generace (mňeli vimláceno vedle převažujících podob jako má to přikoupíno, Broumy, o. Beroun) lze usuzovat, že na rozdíl od průběhu zjištěného anketou probíhá izoglosa podob -eno shodně s typem „pánom“ ještě i na Hořovicku. Při doznívání nářečních jevů shodných se zněním v spisovném jazyce nedovedou totiž průměrní vyplňovatelé vždy dobře postihnout obě vrstvy těchto dokladů: jednak dřívější podoby -eno, žijící vedle převažujících podob -íno už jen řídce v mluvě staré generace, a jednak nové, v stylově neutrální běžné mluvě stále ještě velmi řídké užívání podob -eno vlivem spisovného jazyka. Tento spisovný vliv připomínají dotazníky z celé jazykové oblasti a objevuje se hlavně u těch sloves, jichž se často užívá ve vyšších stylových rovinách: máte zaplaceno, uš je zavřeno (v obchodě), ale např. zase si nechal vodevříno (mluví-li se doma o dveřích).

 

Přes jistou nesourodost představuje západočeské krácení v koncovkách přece jen jistý soubor drobných a vcelku nenápadných jevů, které vedle výrazných charakteristických oblastních znaků přispívají k dokreslení krajově příznakové mluvy západních Čech.

---

[1] J. Voráč, Západočeské nářeční tvary chlapom, kravom a lidom, NŘ 48, 1965, s. 271-6.

[2] Výzkum se prováděl od r. 1947 v dialektol. odd. Ústavu pro jazyk český ve spolupráci s učitelstvem, a to pomocí dotazníků zaměřených na zjišťování základních diferenčních znaků jednotlivých nářečních oblastí nebo menších celků. O tomto výzkumu byli čtenáři Naší řeči pravidelně informováni (prvně ve zprávě J. Voráče, NŘ 33, 1949, s. 29-31) a o jeho prvních výsledcích pak zejména ve Voráčově cyklu článků „K jazykovému zeměpisu Čech“ (první je v NŘ 33, 1949, s. 141-5); viz též článek téhož autora Dosavadní výsledky soustavného zkoumání českých nářečí jihozápadních, SaS 15, 1954, s. 157-160.

[3] O tomto dotazníku viz P. Jančák, Některé místní znaky v středočeských nářečích, NŘ 45, 1962, s. 153.

[4] Z publikovaných prací je to zejména knižní monografie Česká nářečí jihozápadní (vyšla v NČSAV r. 1955), přinášející jazykově zeměpisný rozbor důležitých znaků charakterizujících tuto nářeční oblast jako celek. Z chystaného druhého dílu této studie vyšel zatím rozbor základního diferenčního znaku jihočeského (Jihočeská změna zdvojených zubnic a sykavek, NŘ 45, 1962, s. 137n.) a západočeského (viz zde pozn. 1).

[5] Viz J. Voráč, cit. čl., s. 272.

[6] Linie, uvedená pro srovnání, je přejata z Voráčova cit. článku (s. 275), viz tam izogl. 1 a 3.

[7] V otázce se sledovalo užívání původních a analogických tvarů v 6. p. muž. a stř. rodu (o vlcích, vojácích, klucích… / o vlkách, vojákách, klukách…). Tvary žen. rodu byly zase získány podle přípisků u otázky zaměřené na zvláštní skloňování slov „husa“ a „koza“ (husám, husejm, husím; kozám, kozejm).

[8] O tendencích směřujících k ustálení jednotné koncovky pro jisté pády množ. čísla viz B. Havránek, Česká nářečí, Čsl. vlastivěda III, 1934, s. 146 a J. Voráč, cit. čl., s. 274n.

[9] Z typografických důvodů neoznačujeme ve fonetickém přepise znělé ch zvláštním znakem.

[10] Doklady na -ach v 2. p., zachycené v přípiscích vyplňovatelů, jsou na mapě vyznačeny značkami. Na Třebívlicku zachytila tyto podoby M. Racková v rkp. kand. disertaci z r. 1959.

[11] Cuřínova izoglosa pro 1. pol. 18. stol., zakreslená podle podob dativů v Tereziánském katastru, sahá až na Kralupsko. (Autor interpretuje doklady na -am, -ach jako -ám, -ách, ale zřejmě jde o tytéž krátké koncovky jako v dnešních nářečích na této oblasti.) Další rozšíření oblasti o záp. Lounsko a Křivoklátsko, které na tomto úseku odpovídá i dnešnímu stavu, je doloženo až o 30 let později, v Josefinském katastru (srov. Fr. Cuřín, Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech, Praha 1967, mapa IV. a výklad spolu s doklady na s. 68n.).

[12] Do této širší oblasti spadají doklady na tento typ (s výjimkou tvarů 2. p.) v práci J. Hallera, Popis a rozbor lidové mluvy v pěti podřipských obcích, Praha 1932, viz. zvl. s. 111-134.

[13] Doklady z přímého výzkumu uváděné v tomto článku byly zachyceny vesměs z hovorů příslušníků staré generace. Pocházejí z let 1953-6, kdy jsem se v ÚJČ zúčastňoval sondačního výzkumu současného stavu českých nářečí, který prováděl J. Voráč. Doklady z Klatovska jsou z materiálu J. Voráče.

[14] J. Gebauer dokládá tento jev jen z nářečí (např. Hist. ml. I, s. 600; III. 1, s. 143, 181 aj.), Fr. Cuřín (v cit. práci) mohl sledovat jen doklady na nadměrné a-kmenové tvary, charakteristické pro český severozápad (viz výše pozn. 11).

[15] U tohoto obecně českého typu (pánum, núšim…) se krátí i, u v pozici před -m (srov. B. Trnka, The Distribution of Vowel Lenght and its Frequency in Czech, Prague Studies in Mathematical Linguistics 1, 1966, s. 12).

[16] J. Voráč, cit. čl., s. 273n.

[17] Tyto podoby nebyly zařazeny do žádné korespondenční ankety a přesnější zeměpisné vymezení přinese až probíhající terénní výzkum pro Český jazykový atlas.

[18] Tj. omezují se jen na 1. osobu. Jde totiž opět o pozici před -m (viz zde pozn. 15).

[19] O významu těchto opisných tvarů s přihlédnutím k situaci v jazyce mluveném viz nejnověji v čl. K. Hausenblase, Slovesná kategorie výsledného stavu v dnešní češtině, NŘ 46, 1963, s. 13-28. Patří sem i konstrukce typu „dostal zaplaceno“ (viz Fr. Daneš, Dostal jsem přidáno a podobné pasívní konstrukce, NŘ 51, 1968, s. 269-290).

[20] Jen v nářečích na okrajovém úseku severovýchodním má příčestí v této konstrukci zakončení na -ený (např. je zametení, mám poklizení).

[21] Podobu s dlouhým -éno dokládá Gebauer dokonce ze staré češtiny, a to z Benátské bible z r. 1506 (vpaléna), podoby se zúženým -íno jsou v památkách už od 15. stol. (Hist. ml. I, s. 603, III. 2, s. 105).

Naše řeč, ročník 53 (1970), číslo 3, s. 129-137

Předchozí Alena Chmelová, Zdeněk Salzmann: K některým módním slovům cizího původu

Následující Slavomír Utěšený: O posrbšťování kruščické češtiny v jugoslávském Banátě