Časopis Naše řeč
en cz

Některé místní znaky v středočeských nářečích

Pavel Jančák

[Články]

(pdf)

-

Středočeská nářeční oblast je poměrně málo výrazná, protože její hlavní znaky jsou většinou společné i ostatním českým nářečím a protože sama nemá žádné zvláštní rysy, které by ji jako celek od soused[152]ních oblastí výrazně odlišovaly.[1] Setkáváme se zde však s některými zvláštními znaky, které jsou charakteristické pro jisté části středočeského území.

I

K nejvýraznějším takovým vnitřním rozdílnostem patří zejména zvláštní tvary ve skloňování přídavných jmen (a v souvislosti s tím i ve skloňování některých zájmen a číslovek), které se vyskytují v jižní části středních Čech a zasahují ještě částečně do území jihočeského. V této oblasti užívá se v jednotném čísle mužského a středního rodu těchto tvarů: v 2. p. takoveho dobreho (člověka), v 3. p. ňákemu dobremu (sousedovi) a v 6. p. na každom dobrom (poli). V nářečích na ostatním území Čech jsou v těchto případech obvyklé tvary takovího dobrího, ňákímu dobrímu, na každim dobrim, kdežto jazyk spisovný zachovává staré tvary nezúžené typu dobrého, dobrému, o dobrém.

Protože se dá těžko předpokládat, že nářeční podoby dobreho, dobremu jsou jen zkrácené tvary staré a 6. pád dobrom jako starý tvar vyložit vůbec nelze, soudí se obecně, že se tyto tvary nově utvořily obdobou (analogií) podle sklonění zájmenného.[2] Tvary na -om nejsou totiž ve staré češtině vůbec doloženy a sám Gebauer uvádí pro ně doklady jen z nářečí, a to podle údajů Šemberových, který poprvé na tento jev upozornil.[3] Lze tedy soudit, že i tam, kde jsou dnes běžné analogické podoby dobreho, -emu, -om, užívalo se dříve tvarů dobrího, dobrímu, vo dobrím, vzniklých po provedení úžení é > í ze starých tvarů dobrého, -ému, -ém, neboť tato změna, která postihla hlavně v 16. stol. každé dlouhé é,[4] uplatnila se důsledně v nářečích na pře[153]vážné většině českého jazykového území. Samozřejmě že i na této naší oblasti je — s výjimkou uvedených tvarů — ve všech ostatních případech úžení é > í důsledně provedeno (a to jak v typech dobrí mlíko, tak v typu do tí dobi). Je tedy zřejmé, že tvary typu dobreho, dobremu, vo dobrom jsou novotvary poměrně mladé, vzniklé v dané oblasti teprve novějším samostatným nářečním vývojem. K sbližování a vzájemnému působení tvarů ve skloňování přídavných jmen a zájmen nad míru ve spisovném jazyce obvyklou dochází ovšem v nářečích i v celé řadě dalších případů, zvláště na Moravě; většinou se však mění podle tvarů přídavných jmen tvary zájmen (srov. např. moravské nářeční podoby tá, tých, tým podle dobrá, dobrých … ap.), kdežto vlivy opačné — jak je tomu právě v našem případě — jsou v českých nářečích vzácné.

Dnešní stav a zeměpisné rozšíření nářečních tvarů přídavných jmen typu dobreho, dobremu, dobrom byly v minulých letech nově[5] vysledovány v rozsáhlé korespondenční anketě Dotazníkem pro nářečí středočeská (otázka 42, 43).[6] Ukázalo se, že tyto tvary vytvářejí výraznou a poměrně rozsáhlou uzavřenou oblast, která na severu sahá až k jihovýchodním okrajům Velké Prahy a zabírá celé dolní Posázaví včetně jižního Českobrodska. Na východě zasahují tyto podoby ještě Ledečsko a Pacovsko, na jihu pak na severní Táborsko a okolí Milevska až po Lužnici a Vltavu, jejíž střední tok tvoří západní hranici jevu. Na východním Příbramsku překračuje pak hranice této oblasti Vltavu na její levý břeh, zabírá celé Dobříšsko a po Hřebenech směřuje k ústí Berounky a k jižnímu okraji Prahy. Ve svém středu uzavírá tedy dnešní okres benešovský a části okresů sousedních.

Jak je zřejmé z naší mapky, nemají podoby jednotlivých pádů zcela shodné zeměpisné rozšíření; tvary 2. a 3. p. typu dobreho, dobremu

[154]

[155]dnes totiž poněkud ustupují. Avšak z celkového rozložení a z téměř paralelního sledu izoglos zakreslených na mapě je zřejmé, že všechny koncovky spolu velmi těsně souvisejí a vytvářejí jednotný typ skloňování přídavných jmen. Původ těchto jednotlivých koncovek je ovšem dvojí: tvary 2. a 3. p. dobreho, dobremu byly vytvořeny obdobou podle podob měkkého typu skloňování rodových zájmen jeho, jemu, kdežto 6. p. dobrom podle zájmenného skloňování tvrdého (podle tvaru tom). Takový podle určitých pádů přesně rozlišený vliv dvou typů skloňování na témž území lze si však sotva představit. Tvary přídavných jmen musely tu spíše podlehnout jednomu,[7] a to smíšenému, ale pevně vyhraněnému skloňovacímu typu zájmennému. Takový typ skutečně dosud existuje v širší oblastní variantě skloňování měkkých rodových zájmen typu jeho, jemu, v ňom; našeho, našemu, v našom, u nichž tvrdá analogická koncovka pronikla jen v 6. pádě (podle tvrdého tvaru tom).[8] Do tohoto širšího, snad i staršího oblastního typu zájmenného skloňování se analogické podoby přídavných jmen typu dobreho, dobremu, dobrom zařazují nejen tvarově, nýbrž i zeměpisně.[9]

[156]Tento typ složeného skloňování s analogickými zájmennými koncovkami -eho, -emu, -om[10] v mužském a středním rodě vyskytuje se dnes důsledně na vymezené oblasti nejen u přídavných jmen určitých tvrdých, nýbrž samozřejmě i u všech ostatních slovních druhů skloňovaných podle přídavných jmen tvrdého vzoru. Patří sem jednak zájmena jaký, který, takový, samý,[11] každý, žádný, řadové (popř. druhové a násobné) číslovky jako druhý, čtverý, dvojnásobný a zpodstatnělá přídavná jména,[12] jednak tvary přivlastňovacích zájmen můj, tvůj, svůj a přídavných jmen přivlastňovacích.[13] Navíc přijala zde koncovky -eho, -emu (a řídce též v 6. p. -em) i číslovka jeden, která se jinak shodně se spisovným jazykem a se stavem staročeským skloňuje podle tvrdých zájmen; šlo tu zřejmě o vyrovnání s řadovými číslovkami, mezi nimiž zůstaly původní tvary číslovky jeden v 2. a 3. p. osamoceny (je zde tedy pravidelně jednemu — druhemu, vo jednom — druhom).[14]

Zeměpisné rozšíření těchto analogických koncovek je vyjádřeno na naší mapce třemi liniemi:

a) Hranice vymezující dnešní souvislý výskyt koncovek 2. p. -eho [157]a 3. p. -emu[15] (viz na mapě linii 1) kryje se s linií 6. p. -om[15] hlavně na západě, kde sleduje střední tok Vltavy a překračuje jej pak směrem k Hřebenům. Jinde většinou poněkud ustoupila, nejvíce na Zbraslavsku a Černoskostelecku; na Ledečsku zase naopak linii -om překračuje. Řada vyplňovatelů — zvláště z vnitřních částí ohraničeného území (ale také např. ze Sedlčanska a Milevska, z Říčanska a západního Uhlířskojanovicka) — upozorňuje, že je to jev pevný u všech generací. Avšak např. na Dobříšsku a Ledečsku zaznamenávají dotazníky sledované podoby převážně jen u generace střední a staré. Také byly ještě zachyceny rozptýlené zbytky jevu i vně vymezené oblasti. Hranice je tedy místy plynulá, převážnou měrou je však ještě stále poměrně dosti ostrá.

Údaje z ankety byly také ověřeny přímým výzkumem, zatím na západě a na jihu vymezené oblasti. Ve všech zkoumaných obcích, které vesměs leží uvnitř hranice (a některé přímo na ní), je užívání celého tohoto typu skloňování — až na malé výjimky — důsledné u všech generací.

Doklady z přímého výzkumu:[16]

přídavná jména: zabalte jí do bíleho tepleho vopkladu (1), kus papíru stareho (4), přáli pjekní svátki a svateho Šťepána (5), každeho toho stareho nemocneho (10), přivedla takoveho tlusteho psa (12), já sem z dobreho kořene (13); k svatemu Antoňíčkovi (1), do Veselíčka veselckemu pánovi (7) — je u Kopec[158]keho (3), jineho ňic (4), rodačka z Rodneho (11), ať vás nepotká ňic zleho (14) — bil ze Švandoveho místa (Arnoštovice, Voticko-Be); žeňinemu bratrovi (5);

zájmena: mňeli sme kousek ňákeho takoveho políčka spachtovaneho (Miličín, Voticko-Be); dal každemu muzikantovi (12) — ňic takoveho (8), u některeho bili dva dni (11); žádnemu neubližuj (3), kerej keremu dáme (10) — samí dřeňí sem mňela vot meho sameho mláďí (Čelina, Dobříšsko-Př), pak sem mňel sám sveho koňe (2); memu taťinkovi (13);

číslovky: u jedneho pána (2); mňel vosum ďeťích, tak dali jednemu ten statek (9) — dvacáteho šesteho července (1), do štirijadvacáteho roku (10); pak mňe přeložili k vosmemu (2), svázali jeden vor g druhemu (6).

b) Podoby 6. p. s koncovkou -om (viz na mapě linii 2), které se na vymezené oblasti vyskytují ve stejné míře jako podoby s -eho, -emu, mají na rozdíl od nich zeměpisný rozsah na některých úsecích ještě poněkud větší, nezabírají však zase naopak celé Kralovicko a Ledečsko. Tento rozchod linií na Ledečsku je si možno vysvětlit tím, že 6. p. složeného skloňování dobrom ztrácí na této oblasti oporu v tvarech 6. p. měkkých zájmen typu našom, neboť tato zájmena zde přijala analogickou koncovku -im (viz výše pozn. 8); vlivem podob typu vo našim u zájmen jsou tu podporovány obecně české podoby 6. p. vo dobrim u přídavných jmen. Říká se tedy na Ledečsku dobreho, dobremu, vo dobrim jako našeho, našemu, vo našim.[17] Tento stav výslovně potvrzuje např. dotazník ze Zahrádky: k typu -eho poznamenává: „starší lidé mluví ‚krátce‘: jineho ňic; v 6. p. jen -ym: vo tom dobrym; po dobrym, po zlym; v ledeckym, zahrádeckym revíru“.

Doklady z přímého výzkumu:

přídavná jména: ve Starom Kňíňe (St. Knín, Dobříšsko-Př), v socijalistickom sektoru (Libčice, Dobříšsko-Př), na pravom břehu (6), po celom Veselíčku (9), f takovom velkom mísťeťi (25) — řikaji, po slatkom že se spraví (1), aš na Vrážnom, u sameho Vrážneho (Zhoř, Vožicko-Tá);

zájmena: tadi to taki filmovali v ňekerom roce (Čelina, Dobříšsko-Př), f každom čísle (6), na takovom strojku (10) — v mom živoťe (10), já bil na svom tadi na chalupje (8);

[159]číslovky: v jednom trapu (4), šest let v jednom mísťi a dva roki na druhom (Zhoř, Vožicko-Tá) — vo tí prvňí válce ve štrnáctom roce (1), f kolikátom roce, to muselo bejt ve dvanáctom, ve třináctom roce (19).

Kromě toho se vyskytují v oblasti typu -om v omezené míře také podoby 6. pádu s koncovkou -em, patrně však jen v některých případech. Dotazník je sledoval ve spojeních na samem (písku), na jednem (mísťe). Vyplňovatelé tyto dvě podoby sice porůznu uvádějí, ale zpravidla s poznámkou, že jsou málo časté. Jev působí na mapě málo přesvědčivě a ani přímým výzkumem nebyly podoby na jednem, na samem zatím zachyceny. V třech případech byl však 6. p. na -em zaznamenán u řadových číslovek [dvakrát přímým výzkumem na Sedlčansku a Milevsku: jeden po druhem šli na řemeslo (Počepice-Př), byla narozená f patnáctem roce (5); jednou anketou v Sepekově na Milevsku: v druhem, v dvacátem roce]. V ostatních případech, zejména např. u vlastních přídavných jmen, nejsou podoby na -em doloženy. Užívání podob s koncovkou -em je tedy zřejmě velmi omezené.[18]

c) Největší zeměpisný rozsah koncovek tohoto typu skloňování se projevil u 6. p. řadových číslovek v druhom, v dvacátom roce, přídavných jmen přivlastňovacích taťinkovom a zájmena samom (viz linie 3). Protože jsou tu zahrnuty i rozptýlené doklady podob typu dobreho, -emu, -om ležící už vně oblasti jejich souvislého výskytu — jak to i přímo potvrzují Havránkovy doklady z Českobrodska[19] a na jihu např. doklady z přímého výzkumu na Pacovsku[20] —, lze soudit, [160]že tato hranice představuje tedy vlastně vnější ústupovou linii celého tohoto typu skloňování. Celkový rozsah jevu byl však dříve na některých úsecích patrně ještě širší: tak např. ani tato ústupová hranice nezabírá už dnes vlastní Příbramsko, ač je tu z dřívějška jev doložen; dnes se tu můžeme setkat jen s jeho nepatrnými zbytky.[21]

Na ostatním území Čech užívá se v nářečích u složeného typu skloňování koncovek -ího, -ímu, -im (-ím). Zkrácená podoba 6. p. dobrim je na převážné většině jihozápadních a středních Čech téměř pravidelná, kdežto v koncovkách 2. a 3. p. -ího, -ímu je krácení í, k němuž na oblasti středočeské dochází zejména při rychlejším tempu řeči, jen jedním z možných způsobů výslovnosti dlouhého í.[22]

II

Ve skloňování přídavných jmen mužského a středního rodu setkáváme se na části vymezené oblasti ještě s jinými podobami odchylnými od ostatních českých nářečí. Jsou to tvary 6. a 7. p. jedn. čísla s koncovkou -ejm (vo dobrejm člověku, z dobrejm člověkem), jichž se zde užívá místo koncovky -ím, popř. -im (vo dobrím, -im; z dobrím, -im) v nářečích na ostatním území Čech. Spisovný jazyk však v obou těchto pádech opět zachovává staré tvary s koncovkami -ém (o dobrém) a -ým (s dobrým), které byly živé ještě v jazyce poloviny 14. stol.

Obě tyto koncovky byly však brzy zasaženy velkými hláskovými změnami (změnou ý > ej, úžením é > í), které postihly převážnou většinu českého jazykového území a výrazně přispěly k odlišení českých nářečí od jazyka spisovného. Ačkoli jinak se provedly ve větši[161]ně nářečí obě změny důsledně (starej mlejn, horkí mlíko), v 7. p. se změna ý > ej neuplatnila, a tak nyní máme v českých nářečích v 6. p. sice zúženou podobu vo dobrím, ale v 7. p. podobu z dobrím (změněnou jen po splynutí ý > í[23] z původního dobrým). Podle svědectví starých památek (15.—17. stol.) byla však původně změna ý > ej i v 7. p. provedena, a to ve stejném rozsahu jako v pádech ostatních.[24] A toto ej máme pravděpodobně dosud zachováno v podobě z dobrejm v části středočeských nářečí. Také podobu 6. p. vo dobrejm, jíž se spolu se 7. p. z dobrejm v nářečí této oblasti užívá, máme ve starých památkách 16. stol. doloženu a lze ji vyložit zpětnou obdobou z pádu sedmého.[25] V průběhu změny ý > ej udržovaly se totiž vedle nových tvarů s ej ještě dočasně tvary s nezměněným starým ý; byl tedy 7. p. (s) dobrým vedle (s) dobrejm. Tento tvar 7. p. (s) dobrým se přitom shodoval po provedené změně é > í s novým tvarem 6. p. (o) dobrím. Protože oba tyto pády zněly stejně, přitvořil se zpětnou obdobou (analogií) k novému tvaru 7. p. (s) dobrejm i 6. p. vo dobrejm. Stejným způsobem vykládá Gebauer tvary 7. p. (s) dobrém doložené v rukopisech 15. a 16. stol.: jsou to původní nezúžené podoby, které sem byly (při rovnosti podob s -ím v obou pádech) obdobou přeneseny z pádu šestého.[26] Můžeme tedy předpokládat, že po jistou dobu (v průběhu 15. a 16. stol.) žily v obou pádech koncovky -ím, -ejm a -ém vedle sebe, přičemž se ztrácelo povědomí o tom, které tvary jsou původní a které nově utvořené, a to pak přispělo i k jejich vzájemnému zaměňování a vyrovnávání. Z této spleti koncovek pak patrně došlo pro oba pády k vyrovnání na tvary s -ím, [162]jež převládly obecně,[27] nebo v některých nářečích na -ejm, popř. na -ém; tvary na -ém pak asi splynuly s -ím.[28]

Podoby 6. a 7. p. typu dobrejm vytvářejí dnes uzavřenou oblast s jádrem na Sedlčansku (viz na mapě linie 7). Jev zde byl ověřen také přímým výzkumem a ukázalo se, že je ve všech případech složeného skloňování ještě poměrně živý, zvláště u staré generace:

sestra umřela po malejm (9); je na školeňi ňákejm (8); f štrnáctejm roce (9) — smetanou nebo s kiselejm mlíkem (9), lechkejm znameňim a tamto ťeškejm znameňim (8); se Stříhafkou, s Pánkem a z Hrubejm; ďeťi bili jako schodi jedno za druhejm (9); přišel z mejm mužem (8, 9).

Ve zbytcích lze tento jev ještě dnes doložit i z blízkého okolí vymezené oblasti,[29] jak je patrno z rozptýlených dotazníkových údajů (např. po cukrovejm panákovi z Hrazánek na Milevsku) a jak se to např. ukázalo při výzkumu na Dobříšsku vně hranice na levém břehu Vltavy: bili sme f cizejm biťe (1), vo tom starejm řbitovje — zde všude už vedle podob -om, -im.

Mimo uvedenou oblast užívá se běžně tvarů dobrím, které bývají v nářečích jihozápadočeských a na přilehlé části středních Čech téměř pravidelně zkráceny, zvláště v 7. p. (z dobrim). Podoby s -ejm, dosvědčené porůznu i pro jiné nářeční oblasti,[30] dnes už v Čechách — s výjimkou vymezeného úseku na oblasti středočeské — patrně zcela zanikly.


[1] Srov. B. Havránek, Nářečí česká, Čs. vlastivěda III, Praha 1934, s. 153.

[2] J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého III/1, Praha 1960 (2. vyd.), s. 544; O. Hujer, Vývoj jazyka československého, Čs. vlastivěda III, Praha 1934, s. 67; B. Havránek, Nářečí česká, Čs. vlastivěda III, s. 153; Fr. Trávníček, Historická mluvnice československá, Praha 1935, s. 370n.

[3] A. V. Šembera, Základové dialektologie československé, Vídeň 1864, s. 23: „na vysokom stromě (u Benešova)“; také v textové příloze dokládá z Hoštic na Táborsku „místo svýmu a dobrýho svemu a dobreho“, s. 97.

[4] J. Gebauer, Historická mluvnice I, Praha 1894, s. 141n.; III/1, s. 541n. (první doklad na úžení ve tvarech přídavných jmen je ze 14. stol., ostatní většinou z 15. stol.); Fr. Trávníček, Historická mluvnice, s. 98; M. Komárek, Historická mluvnice česká I, Praha 1958, s. 151n.

[5] Zeměpisné vymezení tohoto jevu podal naposled B. Havránek, Nářečí česká, s. 153. Na Táborsku, avšak bez bližšího místního určení, zaznamenal tyto tvary také Fr. Oberpfalcer (Jílek) v Časopise pro moderní filologii 16, 1930, s. 232.

[6] Dotazník pro nářečí středočeská (se zřetelem k obecné češtině), který připravil V. Vážný, vydal r. 1951 Ústav pro jazyk český ČSAV v rámci široce založeného soustavného výzkumu českých nářečí, prováděného v uplynulých letech. (O tomto výzkumu a o některých jeho výsledcích byli čtenáři Naší řeči pravidelně od r. 1949 informováni.)

[7] Proto např. Trávníček předpokládá, že i tvary dobreho … se asi vytvořily podle analogických podob teho (Historická mluvnice, s. 371). K střídání tvrdých a měkkých koncovek u tvrdých rodových zájmen docházelo totiž už ve staré češtině; vždy však procházelo celým skloňováním (vedle náležitého toho, tomu, tom analogické teho, temu, tem, a stejně tak koho - keho … onomu - onemu; viz Gebauer, Historická mluvnice III/1, s. 437, 443n., 452, 462). Ovšem analogické podoby typu teho jsou dnes výrazným diferenčním znakem nářečí hanáckých (viz Havránek, Nářečí česká, s. 125, 171) a v Čechách se s nimi už vůbec nesetkáváme. I kdyby středočeské tvary přídavných jmen typu dobreho v minulosti vznikaly podle analogických tvarů zájmen teho, bylo by pravděpodobně e v celém skloňování buď důsledné (tedy i 6. p. vo dobrem podle tem) — nebo by se o střídalo (tedy např. i v 2. nebo 3. p. dobroho, dobromu podle toho, tomu). — O analogických tvarech s o viz též Fr. Trávníček, Historická mluvnice, s. 40.

[8] Podoby 6. p. měkkých zájmen typu na ňom, na našom (viz na mapce linii 4) zabírají široký jihozápad a celý pruh středních Čech včetně přilehlého cípu jihozápadní Moravy; kromě toho jsou ještě na menším uzavřeném ostrově na moravské straně Vrchoviny. Původní podoby na ňem, na našem, shodné se stavem spisovným, uchovávají se v severovýchodočeských nářečích a v současné době pronikají ve středních Čechách (zvláště časté jsou dnes už v Praze a v jejím nejbližším okolí). Na Ledečsku, na styku obou oblastí (a pak také na Třešťsku) objevují se podoby na ňim, na čim, na našim (linie 5), tvořené obdobou podle tvarů měkkých přídavných jmen (na jarňim), popř. podle tvarů měkkých zájmen v 7. p. (s ňim, s našim).

[9] Tento předpoklad, opřený o jazykově zeměpisné souvislosti obou typů, lze také podepřít dvěma Gebauerovými historickými doklady, aspoň na zájmenný tvar 6. p. v ňom (nejstarší je ze 14. stol. z Rukopisu hradeckého, viz Historická mluvnice III/1, s. 477); u ostatních zájmen tohoto typu nejsou však podoby s o (v čom, v našom, vašom, ve fšom, ňičom) ve staré češtině doloženy a Gebauer je opět uvádí jen z nářečí, Historická mluvnice III/1, s. 466, 488, 517); nejsou také doklady na -om u zaniklého staročeského měkkého ukazovacího zájmena sen (Historická mluvnice III/1, s. 510n.).

[10] Analogickou koncovku 6. pádu -om v složeném skloňování mají i nářečí středoslovenská (V. Vážný, Nářečí slovenská, Čs. vlastivěda III, s. 239) a spisovná slovenština (E. Pauliny, Krátka gramatika slovenská, Bratislava 1960, s. 72).

[11] Tím se toto zájmeno, které mělo původně tvrdé zájmenné skloňování, ztotožnilo v 6. p. samom opět se stavem staročeským.

[12] V tomto nářečí sem patří i tvary podstatného jména cukroví (cukroveho, -emu, vo cukrovom), které mělo ve starším jazyce podobu zpodstatnělého přídavného jména (cukrové), jak dosvědčují po celé 19. stol. doklady z lexikálního archívu Ústavu pro jazyk český.

[13] Na rozdíl od spisovného jazyka mají v středočeských nářečích přídavná jména přivlastňovací tvary podle skloňování složeného (např. tátovího, vo tátovim, v naší oblasti ovšem tátoveho, vo tátovom).

[14] Podoby -eho, -emu, ovšem i v 6. p. na -em, se u číslovky jeden objevují vedle náležitých tvarů s o i ve staré češtině.

[15] Zeměpisný rozsah koncovek -eho, -emu, -om, který byl sledován u podob přídavných jmen (dobreho, -emu, -om, velkeho …, v benešovskom …) je zhruba shodný i u všech ostatních příkladů složeného skloňování, které dotazník uváděl (z Jílového …, cukroveho …, sameho, -emu, -om …). Že tu koncovky -eho, -emu, -om platí pro celý typ tohoto skloňování, svědčí i doklady z přímého výzkumu.

[15] Zeměpisný rozsah koncovek -eho, -emu, -om, který byl sledován u podob přídavných jmen (dobreho, -emu, -om, velkeho …, v benešovskom …) je zhruba shodný i u všech ostatních příkladů složeného skloňování, které dotazník uváděl (z Jílového …, cukroveho …, sameho, -emu, -om …). Že tu koncovky -eho, -emu, -om platí pro celý typ tohoto skloňování, svědčí i doklady z přímého výzkumu.

[16] Většinou se uvádějí doklady jen z hraničních nebo blízko hranice ležících obcí, a to z Dobříšska (M. Hraštice 1 — Př, Nečín 2 — Př), Sedlčanska (Krásná Hora 3 — Př), Milevska (Voltýřov 4 — Př, Zahořany 5 — Př, Jickovice 6 — Pí, Velká 7 — Pí, Zdebítov 8 — Pí, Veselíčko 9 — Pí), Vožicka (Rodná 10 — Tá, Bradáčov 11 — Tá) a Pacovska (Těchobuz 12 — Pe, Jetřichovec 13 — Pe, Vel. Chyška 14 — Pe); pokud není uvedeno jinak, citují se z úsporných důvodů jména obcí jen pomocí čísel uvedených zde a příslušnost k dnešním okresům pomocí značek (Pe — Pelhřimov, Pí — Písek, Př — Příbram, Tá — Tábor). — Jinak zde byl přímý výzkum proveden v řadě dalších obcí a také na Voticku a Vlašimsku (o. Benešov). Přímé doklady z některých obcí na Benešovsku a Neveklovsku jsou v rukopisné práci J. Jecha (ze semináře prof. Vážného z r. 1948).

[17] Tato další zeměpisná vázanost podob přídavných jmen a měkkých zájmen, z níž je patrná jejich velmi těsná souvislost, může rovněž svědčit pro to, že se koncovky obou těchto typů skloňování vyvíjely v nářečích na této oblasti společně. (Viz výše s. 155.)

[18] Tyto podoby by připouštěly teoretickou možnost, že by tvary typu -eho, -emu, -em byly pokračováním staročeského stavu. Je to však velmi málo pravděpodobné (mj. se tu shodují např. tvary číslovky jeden a zájmena sám, ač se jejich koncovky ve staré češtině různily; srov. Gebauer, Historická mluvnice III/1, s. 455, 460). — Jde tu vcelku o okrajové případy, v nichž se projevuje v 6. p. tendence po vyrovnání se stavem ve 2. a 3. p.; ta však neměla sílu prosadit se důsledně, protože 6. p. na -om má v této oblasti pevné místo.

[19] Z Dobročovic u Úval, které leží dnes už vně oblasti souvislého výskytu typu dobreho, -om, ale uvnitř linie v druhom, uvádí se podle rukopisné práce A. Červenkové: modrobílom, na červenom (B. Havránek, Nářečí česká, s. 128, 153).

[20] V obci Kámen, jižně od Pacova, rovněž už mezi liniemi v dobrom a v druhom, byly vedle typu -ího, -ímu, -im zachyceny u staré generace ještě tyto doklady: zaz žádneho neviďela, do šestnácteho roku, ste na našom malom dvoře, na takovom řebíku.

[21] Ze severního Příbramska dokládá tento jev O. Hujer (Vývoj jazyka čs., s. 67: vo chudom ševci, Hluboš) a v textech z Dubence (východně od Příbrami) K. Vaněček, Nová sbírka lidových vypravování z Podbrdska, Plzeň 1942, s. 28. Přímým výzkumem byly zde zachyceny ojedinělé doklady v Milíně (jižně od Příbrami: jineho nebilo, na Václafskom námňesťí vedle už pravidelných případů do špatního hrnce, ňákímu pekaři, f chlupatim kožichu aj.).

[22] Srov. J. Haller, Popis a rozbor lidové mluvy v pěti podřipských obcích, Praha 1932, s. 89, 137; B. Havránek, Nářečí česká, s. 135. — Avšak na části severovýchodních Čech (podle dotazníkových údajů zhruba na širším Hradecku — viz na mapě linii 6) je krátkost v koncovkách složeného skloňování (-iho, -imu …) zřejmě pevným nářečním znakem.

[23] K splynutí obou í došlo ve středočeském centru už před koncem 15. stol., viz M. Komárek, Historická mluvnice, s. 149; Fr. Trávníček, Historická mluvnice, s. 92.

[24] J. Gebauer, Historická mluvnice I, s. 282n.; III/1, s. 546; také pro ostatní pády uvádí Gebauer doklady na podoby s ej v rozmezí 15. (popř. sklonku 14.) až 17. stol.

[25] J. Gebauer, Historická mluvnice III/1, s. 554 (doklady z kolínského a lounského archívu z r. 1553 a 1619), Gebauer je vykládá obdobou podle 1. p. dobrej.

[26] J. Gebauer, Historická mluvnice III/1, s. 278, 546; jde o doklady v rukopisech, u nichž nelze usuzovat na hanáckou změnu ej > é. Nejstarší Gebauerovy doklady považuje Fr. Trávníček (Historická mluvnice, s. 339) ještě za tvary jmenné na -em.

[27] Splynutí podoby -ím v 6. a 7. p. předpokládá Fr. Trávníček, Historická mluvnice, s. 91.

[28] M. Komárek, Historická mluvnice, s. 153, považuje pro oblast středních Čech úžení za změnu relativně nejmladší.

[29] Podle Vaněčkových textů můžeme usuzovat, že dříve byl jev doložen na ještě širší oblasti.

[30] V minulosti byl 7. p. typu dobrejm doložen v Podkrkonoší (Gebauer, Historická mluvnice I, s. 283, Havránek, Nářečí česká, s 136) a na Českomoravské vrchovině (J. Hošek, Nářečí českomoravské I, Praha 1909, s. 59, 63; II, Praha 1905, s. 71); anketa tento stav už nepotvrdila. Jako řídký je však ještě dosud doložen v hanáčtině (z hodném chlapcem, Kopečný, Nářečí Určic, Praha 1957, s. 89; též u zájmen, s. 90); -ejm je ovšem také v nářečích dolských (J. Bělič, Dolská nářečí na Moravě, Praha 1954, s. 142)

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 5-6, s. 151-162

Předchozí Arnošt Lamprecht: Ztráta měkkosti souhlásek a její odraz v našich nářečích

Následující Marie Racková: K nářečnímu rozrůznění v tvoření slov

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1