Časopis Naše řeč
en cz

Západočeské nářeční tvary typu chlapom, kravom a lidom (Věnováno prof. Vl. Šmilauerovi k 70. narozeninám)

Jaroslav Voráč

[Články]

(pdf)

-

Ze společných znaků charakterizujících skupinu nářečí západočeských jako celek vymezuje tuto oblast zeměpisně nejvýrazněji dnešní rozšíření koncovky dativu plurálu -om (proti spisovnému -ům), která zde zároveň hojněji proni[272]kala tvaroslovnou analogií k různým typům podstatných jmen nad míru danou historickým vývojem v ostatním jazyce.

Dnešní nářeční rozlišení dativních tvarů typu pánom proti pánúm, -um se zakládá na starém kvantitativním rozdílu, který je doložen ve flexi staré češtiny a existoval patrně již v době pračeské. Bylo tedy vedle starého chlapóm, oráčóm i chlapom, oráčom. Zatímco se dlouhé -óm už od sklonku 14. stol. měnilo na většině území v -uom a pak v -ům, zůstává krátká koncovka, která v některých nářečích převládla, beze změny.[1]

V západočeských nářečích je tu tedy především starší vrstva téměř pravidelných dativních tvarů na -om, a to všude tam, kde je obecně nebo aspoň většinově české -ům nebo zkrácené -um, ať už jde v historickém vývoji o koncovku původní (u původních o- a io-kmenů), nebo analogickou (např. u a-kmenů a i-kmenů mužských, nebo u kmenů souhláskových); tak je zde např. sedlákom, kupcom, tesařom, mňestom, polom, vejcom, ložom, starostom, přecedom, hostom, kamenom, semenom, ramenom, loktom, kuřatom; též v případech jako zádom, prsom, kolenom, vratom, dveřom, vánocom; dále samozřejmě u rodinných jmen Vlasákom, Brapcom a u jmen místních k Rokicanom, k Domažlicom. Kromě západních Čech je podobný stav ještě na Doudlebsku a v některých nářečích moravských. U rodinných jmen je v Čechách zachována krátká koncovka -om (Novákom) ještě v souvislejším okrajovém pruhu nářečí severovýchodních.

V západních Čechách pronikla však tato koncovka jako zřejmě mladší tvaroslovná analogie ještě k některým jiným typům, především k a-kmenům ženským, tvrdým i měkkým, jako kravom, husom, rukom, nohom, sukňom, slepicom, sviňom, vofcom; je též u některých substantiv i-kmenových, kosťom, vjecom, nemocom, pravidelně ďetom a lidom; vzácně je i u sklonění složeného kočom, krejčom, kňežom a u substantiv označujících párové části těla dokonce i k vočom, ušom. Dnes se tato analogie drží nejpevněji v okruhu slov frekventovaných ve venkovském prostředí, např. u jmen zvířat, a také u jednotlivých slov stojících poněkud izolovaně mimo nejběžnější pravidelné typy skloňovací a podléhajících zejména v lidovém jazyce vlivům různých analogií.

K jazykové i zeměpisné charakteristice jevu uvádíme přehledně některé do[273]klady z širší západočeské oblasti; z Domažlicka: chalupňíkom, podruhom, malijm lidom (Újezd), ke dveřom, ke kosťom (Postřekov), k voknom (Draženov), vokolňím sousedom (Trhanov), bježíla sem k vrchom (Stráž), vjeřili ťim kouzelňicom, k postelom (Mrákov), ke stromom, ke krajom (Tlumačov), ke špicom, k mlenářom (Pocinovice), ťim hospodiňom (Koloveč); z Klatovska a Plánicka: ke chlífcom (Úsilov), pro seno koňom, hříbatom (Vrhaveč), dal sem to ďetom hrát (Chlístov), k Jindřichojcom (Mlázovy), ďi, dej ťim kuřatom, prasatom (Čihaň); já ťim strašidlom nevjeřila (Hnačov), dala sem slepicom (Plánice), ťem trachtoristom (Zborovy), četňíkom (Myslív); z Přešticka: králíkom, ke Klatovom (Přeštice), ke třem křížom (Roupov), sviňom, ťim řešatom, ťim husom (Skočice); ze Stříbrska: do práci k sedlákom (Sulislav); z Horšovotýnska: ťim soukeňíkom (Staňkov); na Plzeňsku: ťim vofcom, ke košíkářom (Tatiná), drobet slepicom, husom (Nekmíř), stavjeli tesaří zedňíkom lešeňí (Křimice), ďelávali snoubencom pješini (Losiná), přetkom (Šťáhlavice), ťim ucháčom (Kotousov); na Kralovicku a Manětínsku: tim jednotlifcom, kúli tim polom (Hodyně), k rodičom (Výrov), tim starejm lidom (Manětín), k vočom, ušom, proťi křečom, k jeslom, havířom, domkářom (Obora); z Rokycanska: to dávali hostom (Těškov), vozičom (Skomelno), prasatom šrot (Přivětice), ke kachnom (Hlohovice). Jak je z uvedených dokladů zřejmo, projevila zde tato koncovka silnou tendenci ke zevšeobecnění u různých typů podstatných jmen bez rozdílů rodových.

Hranice zeměpisného rozsahu tohoto jevu vymezují oblast západočeských nářečí v jejím maximálním rozsahu proti oblastem sousedním a kryjí se z největší části se starými správními hranicemi Plzeňského kraje, jak se jeví podle stavu z Berní ruly z let 1654—1714 a jak je podává mapa českých krajů z r. 1726, na rozmezí Čech západních a jižních pak s ještě staršími hranicemi plzeňského archidiakonátu ze 14. stol.[2] Na severu je však oblast pravidelného výskytu koncovky -om ve všech případech rozšířena o Kralovicko, které bylo k Plzeňskému kraji připojeno za doby tereziánské; nová krajská hranice byla zde v platnosti sto let (od r. 1751 do r. 1849) a pozdější úpravou byla ještě posunuta směrem na Rakovnicko, jehož jihozápadní část se dnes jeví jako [274]přechodná oblast mezi různými typy. Rozšíření jevu o Kralovicko svědčí o tom, že uniformující tendence u západočeské dativní koncovky -om byla ještě v druhé polovině 18. stol. živá a ovládla v tomto úseku po změně krajské hranice další území v době poměrně nedávné. V souhlase s tím je i Hruškovo svědectví o ještě pozdějším šíření mladší analogické koncovky typu kravom, slepicom na Domažlicko v době kolem r. 1900.[3] Ohniskem této mladší analogické inovace bylo zřejmě vlastní Plzeňsko, odkud se jev šířil směrem k okrajům západočeské oblasti. Zeměpisná oblast starší vrstvy dativů, založená na kvantitativním rozdílu, se možná ustálila už v době starší, a to v jižní polovině západočeské oblasti ve stejném rozsahu, v severní polovině v rozsahu o něco širším (srov. rozložení příslušných izoglos na přiložené mapce). Jak je z mapky patrno, probíhají izoglosy dativní koncovky -om ve všech případech (starší vrstva typu chlapom, mužom — izogl. č. 1, u rodinných jmen Novákom — izogl. 2, i analogické kravom, slepicom, ďetom — izogl. 3) od jihu shodně po staré krajské hranici plzeňsko-prácheňské. Tímto svazkem je dáno z plzeňské strany velmi výrazné rozhraničení komplexu českých nářečí jihozápadních na dva celky, západočeský a jihočeský. Hranice jevu, jež zde probíhá po širokém rozvodí mezi pánví plzeňskou a Pootavím, je v tomto úseku neobvykle ostrá, bez přechodového pásu, okrajový rozptyl je jen nepatrný, téměř žádný. Jak ukazuje rozchod izoglos č. 1 (chlapom, mužom) a 2 (Novákom), zabírá oblast starší vrstvy o-kmenových koncovek ve slabém rozptylu ještě další okrajové území na západ od Hořovic a na jihozápad od Berouna a Rakovníka. Převažují zde však velkou většinou koncovky jiné. Je to zřejmě oblast ústupová. Už jen u jmen rodinných (jako u zvlášť konzervativní kategorie — izoglosa č. 3) zasahuje pak dativ typu Novákom jako útvar převažující po severozápadním okraji starého českého osídlení přes Rakovnicko a Lounsko až na Litoměřicko a dále přechází do uvedeného okrajovějšího pruhu v nářečích severovýchodních.

Příčinu této západočeské tvaroslovné analogie je třeba podle Havránka[4] vidět v souvislosti s širší tendencí lidového jazyka označovat plurálové dativy a podobně i lokály a instrumentály jedinou koncovkou. Tak na severovýchodě od

[275]Západočeská koncovka dativu pl. -om

vymezené oblasti západočeské dativní koncovky -om se už v přechodném území projevují zřetelné tendence směřující k jednotné dativní koncovce -am, -ám (vedle tvarů rozlišovaných podle rodů), a to hned na sousedním Rakovnicku: [276]koňam, sviňam, holubam, kuřatam, semenam, mňestam, ďetam (Kněževes); postelam, višňam, slepicam, polam, lidam, vočam, ušam (Slabce); podobně je tomu i na Lounsku. Na východ od naší hranice, a to už na Mýtsku, Hořovicku a Berounsku a dále na Křivoklátsku existuje místy pro všechny rody koncovka -um: dát kravum, slepicum, viprávjet ďetum (Medový Újezd), lidum (Dobřív). Směrem jihovýchodním pak od starého rozmezí plzeňsko-prácheňského do jižních Čech zachovává se v zásadě rozlišování koncovek podle jednotlivých typů skloňování; tak na Strakonicku: sloužit sedlákum, slepicím sem nedal (Velký Bor); dala žrát kravam, koňum, kobilam, prasatum (Kvášňovice).

Naše hranice širší oblasti nářečí západočeských, daná zeměpisným rozsahem jak starého kvantitativního rozdílu, tak mladší analogické vrstvy dativní koncovky -om, souvisí v úseku proti jižním Čechám i s geografickým členěním českého jihozápadního prostoru. Má svůj protějšek ve vymezení nejširšího rozsahu nářečí jihočeských změnou zdvojených sykavek a zubnic v typech poj ťim, bej sebe, babijce (srov. J. Voráč, Jihočeská změna zdvojených zubnic a sykavek, Naše řeč 45, 1962, s. 137n.). Obě tyto izoglosy, jež představují jevy zákonitě postihující celé soubory jazykových faktů, mají mezi jinými diferenčními znaky podstatný význam pro nářeční členění jihozápadních Čech i v souvislosti se starým dělením správním.


[1] O tomto kvantitativním rozdílu srov. J. Gebauer, Historická mluvnice III, 1, s. 58n., Fr. Trávníček, Historická mluvnice československá, Praha 1935, s. 292n., V. Vážný, Historická mluvnice česká II, 1, Praha 1964, s. 31, 45.

[2] Ch. Müller, Mappa … totius regni Bohemiae in duodecim circulos divisae a. 1720 … hanc in forman reducta à J. Wieland … 1726; k tomu Fr. Roubík, Soupis map českých zemí I, Praha 1952, s. 67n. — Fr. Palacký - J. Kalousek, Historická mapa Čech, Praha 1894.

[3] „… vnuk vypustí z úst tvary zadát kravom, nasypat slepicom; děd za mlada by se jich byl zhrozil.“ (J. F. Hruška, Dialektický slovník chodský, Praha 1907, s. 9); o-kmenové tvary typu chlapom uvádí Hruška na Chodsku jako staré (Listy filologické 18, 1891, s. 41).

[4] B. Havránek, Nářečí česká, Čs. vlastivěda III, Praha 1934, s. 146.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 5, s. 271-276

Předchozí František Daneš: Jeden typ doplňku se spojkou jako (Věnováno prof. Vl. Šmilauerovi k 70. narozeninám)

Následující Miroslav Grepl: O větách tázacích

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1