Časopis Naše řeč
en cz

K jazykovému zeměpisu Čech

Jaroslav Voráč

[Články]

(pdf)

-

Z uložení dialektologické komise České akademie věd a umění zahájil loňského roku Ústav pro jazyk český výzkum českých nářečí metodou dotazníkovou. První otázka „Dotazníku pro česká nářečí jihozápadní“ zjišťuje dnešní stav a zeměpisný rozsah změny e v a hlavně v měkkých slabikách če, še, že, ře, le. Tento jev vidíme na př. na slovech: čap (čep), včala, břasa (vřes), kořan, kořání, sršán, jahla, lachtat atd. Změna se vyskytuje sice i jinde v našem jazyce (a také ve slovenštině), avšak nejčastější je na území jihozápadních Čech, takže je možno považovat ji za jeden z typických znaků společných celé velké skupině nářečí této oblasti. Lze jí tedy použíti jako diferenčního znaku při třídění českých nářečí ve větší celky.

Starší e, místo něhož je zde a, je různého původu. O tom, jakož i o příčině změny poučuje Gebauer v Historické mluvnici I, 148 a Trávníček (Historická mluvnice československá, str. 100, Příspěvky k českému hláskosloví, str. 48, Příspěvky k dějinám českého jazyka, str. 68n.).

V. J. Dušek uvádí tento jev ve svém Hláskosloví nářečí jihočeských II (1894), str. 26n. jako „význačný pro pošumavská nářečí, neboť přichází v tak značném počtu slov jako snad v nižádném druhém“. Kromě příkladů už uvedených přináší Dušek celou řadu dalších: čalo, čalník (část postroje), kačar, řachtačka, (h)řablo, hřabílec, křamcha (střemcha), (h)řešato, žabro, kužalka atd. Přibližné zeměpisné vymezení „nářečí pošumavských“ podává Dušek v úvodě své práce. Připočítává sem i jazykový ostrov stříbrský a „vsi zálesácké“ u Kralovic. Nepřetržitý pruh těchto nářečí ohraničuje pak na východě zprvu jen jednotlivými body: Polen (severozápadně od Klatov), Nalžovy a Rabí, odtud „vše na východ až k řece Blanici“, a dále území mezi Blanicí a Vltavou (hl. Netolicko) a přes Pomalší na Trhové Sviny. K zeměpisnému určení tohoto jevu, ovšem i tak neúplnému, přispívá ještě Duškova poznámka o zeměpisném postupu, v němž uvádí své doklady. Postupuje z oblasti stříbrské a kralovické na Domažlicko, Klatovsko, Sušicko, Horažďovicko, Strakonicko, Volyňsko, Písecko a přes Budějovicko k Trhovým Svinům. K tomu pro oddíl vokalismu přiřazeno „Blatsko“ (t. j. území na jih od Bechyně a Soběslavi směrem k Třeboni a Lišovu). Jak je patrno z lokalisace dokladů samých, zachytil Dušek tento jev ještě na Přešticku, Plzeňsku a Rokycansku.

Četné doklady k tomuto jevu přináší i Hruškův Dialektický slovník chodský (1907) a B. Vydra ve svém Popisu a rozboru nářečí hornoblanického (1923).

Naše mapka podává územní rozsah tohoto jevu, jak byl zachycen dotazníkovou sítí v roce 1948, tedy 55 let po výzkumech Duškových. Mapování bylo provedeno v Čechách jižních a západních asi v 1800 katastrálních obcí, kromě pohraničních oblastí, kde nastává nová česká kolonisace. Jednotlivé čáry označují severovýchodní hranice jevu, a to každá jen na jediném slově. Jsou to tedy vlastně isolexy, jejichž svazek teprve udává jakousi isoglossu změny e v a jakožto jevu hláskoslovného. Do oblasti středočeské proniká jev nejhlouběji od jihozápadu, nesen pásmem brdským s velikými lesními katastry a s poměrně slabou komunikací. Pozoruhodné je, že rozšíření jevu po jednotlivých slovech se nekryje, a nehledíme-li ani k okrajovému rozptýlení, jsou výkyvy dosti značné. Viz isolexu vřes a lachtat. Jedině na Domažlicku, severozápadním Klatovsku, západním Přešticku, Staňkovsku a bývalém menšinovém ostrůvku stříbrském vrství se náš jev na všech zde zakreslených slovech. Mapováno je jich ještě víc. Byl by tedy jev na Chodsku a Stříbrsku nejzachovalejší. Ve slabice le zachycen už jen zde (kromě lachtat též ve slovech sklanice, sklánka).

[142]

Poznámky k jednotlivým slovům

Čís. 1 (čap / čep)

Čára označuje hranici jevu na slově čep; ohraničuje tedy území, na němž všechna místa dotazníkové sítě udávají podobu čap (někde vedle čep). Dušek, Hruška i Vydra zaznamenávají tuto podobu pro všechny významy slova: tedy „čap u rybníka“, „čap při vazbě trámů“ (Hruška), „vrátnice se točí na čapu“ (Dušek), „čápek kolečka u trataru“ (Hruška), „má bolavej čápek“ — ‚uvula‘ (Vydra, Dušek). Naše dotazníky však, hlavně z jižních Čech, uvádějí jednak podobu čap, zejména ve významu rybnikářském, a jednak čep ve významech ostatních. Na př. „čap ve výpusti rybníka proti čep při spojování trámů“ (Milešov v okresu milevském); „čap u stavidla proti čep u cepu“ (Rodvínov na Jindřichohradecku); „čap u rybníka, jinak čep“ (Chrbonín na Táborsku); „čap u pumpy a u rybníka proti čepu u strojů“ (Radostice na Budějovicku); „čep hlavice u sekery proti čap ve výpusti rybníka“ (Jindřichovice na Klatovsku) a také mnoho jiných dokladů z Třeboňska, Strakonicka a Příbramska. Zdá se tedy, že zejména v oblastech s rybničním hospodářstvím stává se na tomto slově nářeční jev hláskoslovný nositelem významového rozlišení a lexikalisuje se. Jen velmi zřídka uvádějí dotazníky u tohoto slova rozlišení podle generací (staří čap, mladí čep). Sporadicky zaznamenávají dotazníky odchylnou kvantitu čáp místo čap. Obec Bražec v okresu žlutickém zaznamenává podobu čap jen u „osídlenců“ z Písecka.

Čís. 2 (včala / včela)

Vedle podoby včala vyskytuje se v dotaznících často i včela (zřídka včéla) s poznámkou, že podoba včala žije již jen u staré generace. Kromě toho je tu rozdíl v délce. Zhruba na severozápad od čáry [144]Sušice—Horažďovice—Blatná—Příbram převládá včala, směrem jihovýchodním včála. Tedy západní Čechy mají krátkost, jižní Čechy délku. V nejjižnějším cípu starého českého osídlení, hlavně v oblasti nářečí doudlebského, je podoba včíla (vedle včala a včela).

Čís. 3 (břasa / vřes)

Isolexa břasa / vřes má největší výkyv; probíhá téměř od severu k jihu. Slovo vřes vyskytuje se v této oblasti hlavně ve dvou podobách: břasa zhruba od čáry Plzeň—Hořovice—Dobříš na jih a řasa převládá od této čáry na sever. Vedle toho se vyskytují hlavně v jižní oblasti podoby břása, břas, vřasa, vřas a dřasa. Někde zaznamenávají dotazníky dvě až tři podoby pro jednu obec, jinde opět jen jedinou.

Na východ od uvedené čáry má slovo vřes tyto podoby: břesa, břes, břesk a vřesk. Na malé oblasti mezi Kamenicí nad Lipou a Jindřichovým Hradcem jsou podoby břizec, bryzec a březec (Okrouhlá a Kostelní Radouň, Lovětín a Včelnice); na Ledečsku a Humpolecku březek (vedle břes a břesk). V severovýchodní části okresu jindřichohradeckého, v Kunžaku a Střížovicích, zachycena odchylka lexikální hnidavec, hnědavec. Podoby s a (a to břasa, břas, vřas) zasahují do této oblasti jen sporadicky po řece Lužnici a Nežárce. Jinak je hranice jevu na tomto slově, zejména v jižní polovině Čech, ostrá a bez přechodů. — V oblasti západní tvoří výjimku ostrůvek stříbrský (Sulislav, Sytno, Vranov), kde se udržela podoba s e: rezka. Na Domažlicku žije podoba březovec (Postřekov, Klenčí, Chodov, Pec, Újezd); někde vedle toho břasa.

Čís. 4 (sršán / sršeň)

V uvedené oblasti má slovo sršeň tyto podoby: sršán (většinou), sršáň, sršan, sržáň, stržán, sršák, sršňák (tyto dvě podoby jen na ostrůvku stříbrském), sršoun a širšán nebo šíršán (zachyceno jen v Domažlicích a v severozápadním cípu okresu klatovského v Chocomyšli a Chudenicích). Na Humpolecku a Kamenicku zachycují dotazníky jev s poznámkou: „užívá se sršeň i sršán, toto hlavně u starší generace.“ V dotazníkové síti se to jeví nápadným zřidnutím bodů reagujících kladně (už také na Sedlčansku, Voticku a Vožicku, a ovšem na Pacovsku a Pelhřimovsku) proti oblasti jižní a západní, kde (s výjimkou Slánska a Lounska) je síť kladně reagujících bodů hustá a kompaktní. V jihozápadních Čechách se totiž drží jev na tomto slově u všech generací. Na okrajích oblasti ustupuje po generacích. — Na oblasti nářečí doudlebského se objevuje ještě podoba sršín (vedle sršán).

Čís. 5 (jahla / jehla)

Slovo jehla má na vymezené oblasti tyto podoby: jahla (převážně), jáhla, jála a jednou zachyceno jihla (Roztoky jižně od Křivoklátu). Jev se na tomto slově drží už jen u starší generace.

Čís. 6 (lachtat / lechtat)

Změna e v a ve slově lechtat se drží už jen na západním okraji (též [145]na ostrůvku stříbrském) a slovo má tyto podoby: lachtat, lachtit (láchtit), lachcit (láchcit), též v příd. jm. láchcivej; na Chodsku živé u všech generací. Za čarou v záp. oblasti lochtat a dále pak lekstat, lechstat vedle lechtat.

Čís. 7 (kořan / kořen)

Síť kladně reagujících bodů (t. j. míst, v nichž dotazníky hledaný jev zachycují) je mnohem řidší než u ostatních slov (s výjimkou okresů při jihozápadní hranici). Podoby jsou: kořan, kořán, kořány, kořání, skořání. U slova kořání je významové kolísání: převážně se shodují údaje dotazníkové na významu „kořeny stromů“, vedle toho však „kořeny drobného podrostu“ (Milínov, Sušicko), „bylinky“ (Zhoř na Pelhřimovsku), „léčivé byliny“ (Libějovice na Prachaticku). V údajích generačních se dotazníky shodují: „u staré a nejstarší generace“.

Naše řeč, ročník 33 (1949), číslo 7-8, s. 141-145

Předchozí Miloš Dokulil: Kamenolom

Následující Miloš Helcl: Ruská studie o otázkách jazykové normy a kultury

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1