Jihočeská změna zdvojených zubnic a sykavek

Jaroslav Voráč

[Články]

(pdf)

-

(v typech poj ťim, bej sebe, babijce)

 

Charakteristickým znakem širší oblasti jihočeských nářečí je společná změna souhláskových skupin složených ze zubnic, sykavek nebo zubných splynulin. Tyto souhláskové skupiny se mění především v těsných mezislovních spojeních (na předělu dvou slov), např. pod tím, bez sebe, přes zimu, až sem, kus sadu, a dále uvnitř slov na rozhraní jednotlivých částí, z nichž jsou slova nebo tvary tvořeny, např. vraťte se, babičce, těžší, zálesskej (od Zálesí), podtrhnout. Místo první sou[138]hlásky takovýchto souhláskových skupin objevuje se v jihočeských nářečích hláska j; za ní pak následuje buď zubnice, sykavka, nebo splynulina, tedy poj ťim, bej sebe, přej zimu, aj sem, kuj sadu, vrajte se, ťejší, babijce, zálejskej, pojtrhnout.

Jak ukazují i všechny další příklady této změny seřazené podle kvality hlásek, které se setkávají v souhláskových skupinách, bývá hláska j místo zubnic t, ť, d, ď, následuje-li za nimi některá z těchto zubnic nebo ze sykavek s, z, š, ž nebo c, č; stejně bývá j místo sykavek s, š, z, ž a místo c, č, následuje-li za nimi zase některá z těchto sykavek nebo c, č, popř. ř.

Přehled dokladů podle tří základních typů:

a) ťt, ťť > jt, jť: aj to bila kaše, aj to bili škubánki (Zahořany, Milevsko); zaplaj ťe to pámbú (Nehodív, Plánicko);
dt, dť > jt, jť: poj ťim sudem, voj Tejna (Hosty, Vltavotýnsko); voj ťich čás (Velký Bor, Horažďovicko); stodola bila poj taški, to sem pojtrhla (Žďár, Plánicko); oj tí ženi (Besednice, Trhovosvinensko);
ďt > jt: hlejte, voslajte si, posajte se (Horusice u Veselí n. Luž.); na vodatve do kostela jejte (Netěchovice, Vltavotýnsko);
dd, dď > jd, jď: poj drnem (Střížov, Českobudějovicko); poj doškama (Veselíčko, Milevsko); mušel si to človjek vojďelat (Velenovy, Plánicko);
ts, ťs > jc: vrajce, vem košťe a zamej cám (= zameť sám; Těchobuz, Pacovsko); hrabaj ceno (= hrabat seno; Komářice, Trhovosvinensko);
ďs > jc: tej cem dou, tej cou tadi (Šebířov, Mladovožicko); posaj ce na lejc (Doudleby, Českobudějovicko);
dc > jc: naj cestou, vem si voj cesti (Jistebnice, Táborsko);
b) ss > js: okrej Strakoňice, von jim nej svačinu (Volyně); mušeli sme jeden čaj sít len (= čas sít; Tužice, Plánicko); ten pej stál túdle (= pes stál), ten špáj stál ňeco (Věšín, Nepomuk, Rožmitálsko); kuj sádla (Jickovice, Milevsko); velební pán zálejskej (Svíny u Veselí n. Luž.);
s(t)s > js: (po vypuštění koncového t): sem doj stará (Rankov, Trhovosvinensko); šej strichú (Svíny u Veselí n. Luž.);
sz > jz: zaj spátki a zaj znova (Chanovice, Horažďovicko); te(n) náj zachránil (Jarošov, Jindřichohradecko); nejňi přej zdraví (Lažiště, Prachaticko); vovej za dva zlatí (Horusice u Veselí n. Luž.); tu lampu zaklej za vús (= zakles za; Kamenná, Příbramsko);
sš > jš: přej šedesát kraf (Pištín u Hluboké n. Vlt.); bilo náj šest (Strmilov, Jindřichohradecko); kuj šťestí (Rožmitál);
s(t)š > jš: šej šestákú mjeli (Stará Hlína, Třeboňsko);
sž > jž: přinej žíci (Jickovice, Milevsko); prosím váj židli (Kámen, Pacovsko), ti náj živí (Milín, Příbramsko);
[139]sř > jř: jeli přej řeku (Albrechtice, Vltavotýnsko); zaj řikaji (Třešně, Písecko);
šs > js: vemej si za muže, pudej sloužit (Dobev, Písecko); si maličká, polámej se (Vacov, Volyňsko); pudej s pánama, nepudeš? (Klečaty u Veselí n. Luž.); honʓo, ti pojedej s koňma (Horusice u Veselí n. Luž.);
šz > jz: to máj za to (Chanovice, Horažďovicko);
šš > jš: budej šťasnej (Strmilov, Jindřichohradecko);
šž > jž: náj živitel hospodář (Branná, Třeboňsko); co nemáj žádní sini? (Nezdice, Sušicko);
š(ť)ž > jž: (po vypuštění koncového ť): dej žádnej (= déšť; Tchořovice, Blatensko);
zs > js: bej smíchu (Doudleby, Českobudějovicko); najej se! (Vitín, Lomnicko); a vlej si na ten vodr (Nezdice, Sušicko); na řeťej sem si dal provas (Stará Hlína, Třeboňsko); taková visoká mes a na tu mej stoup (Úbislav, Volyňsko);
zz > jz: bejzubej (Borkovice u Veselí n. Luž.); to je peněj za brejle (Horusice u Veselí n. Luž.); vom bil mráj za chalupou ve sťínu (Sedlice, Blatná); mej zelená (Zdenice, Prachaticko);
zš > jš: co sme bili mlejší (Straňany, Českobudějovicko);
zž > jž: skrj ženu (Chlum u Třeboně);
zř > jř: bej řeči, bej řikáňí (Olešnice, Trhovosvinensko);
žs > js: uj som viskočila (Chlum u Třeboně); aj som celá chraplavá (Straňany, Českobudějovicko); nej se pokliďí (Políkno, Jindřichohradecko); bil nej spráfcem (Voltýřov, Milevsko);
žš > jš: vono to potom uj šlo (Újezd u Vodňan); hold bili velkí uj švindle (Veselíčko, Milevsko);
žz > jz: aj zejtra (Strmilov, Jindřichohradecko); nej zavážu sukňičku; to se tu uj zmjeňilo (Lažiště, Prachaticko);
žc > jc: chitřejší nej císař pán (Nezdice, Sušicko);
žř > jř: uj řeza(d) dříví (Milín, Příbramsko);
c) čc > jc: ke kaplijce (Smoleč, Bechyňsko); to se spocívalo na řičijce (Svinětice, Vodňansko); na stolijce (Netěchovice, Vltavotýnsko); paňijce, ďevejce (St. Hlína, Třeboňsko); kmotřijce (Doudleby, Českobudějovicko); po ručijce (Husinec, Prachaticko);
čs > jc: Iřik seďí na kojce, křičí, kočka, otoj ce (Rankov, Českobudějovicko); projce nerozvíjíš (Straňany, Českobudějovicko);
čž > jʓ̌: a projʓ̌e to uďelali? (Černýšovice, Milevsko);
c(t)d > jʓ: štrnájʓňí (Radešov, Vimperecko).

Na předělech slov a tvarů setkávají se zde tedy buď hlásky od původu stejné (kus sadu, budeš šťastnej, pod doškama, voddělat, bezzubej), nebo hlásky, které se liší buď znělostí, nebo místem a způsobem tvoření (pod taški, náš živitel, až zejtra, přines žíci, vrať se, bez řeči, [140]proč že, na stoličce atd.). Při výslovnosti v proudu řeči vznikaly zde vlastně nejprve zdvojené hlásky, a to buď přímo, jako v prvém případě, anebo spodobou (asimilací), jako ve všech případech ostatních (pot taški, náž živitel, az zejtra, přinež žíci, vrac ce, beř řeči, proʓ̌ ʓ̌e, na stolicce atd.). V jižních Čechách se pak první složka všech těchto zdvojených souhlásek opět měnila rozlišením (disimilací) v j; tedy např. ss > js, dt > tt > jt, šž > žž > jž, žz > zz > jz, ťs > cc > jc, čc > cc > jc, čž > ʓ̌ʓ̌ > jʓ atd. Naproti tomu v jiných nářečích zdvojené souhlásky splynuly v souhlásku jedinou (besebe, poťim, babice), popřípadě se uchovávají (pot ťim, babičce).[1]

Podle jiného výkladu[2] vyvinulo se zde j jako přechodná (epentetická) hláska mezi samohláskou a následující měkkou souhláskou, a to ještě v době staré, před ztrátou měkkosti u zubnic a sykavek, tedy např. plajte vzniklo z plajťte, učej se z učejš’se a přej zimu pak postupem přes źimu > přeźimu > přejźimu, a stejně voj cesti z vocesti a poj ťim z poťim atd. Případy jako poj domem a přej záda se vysvětlují analogií, neboť zde jsou souhlásky od původu tvrdé. Toto přechodné j muselo by se tedy vyvinout částečně před zjednodušením a částečně po zjednodušení souhláskových skupin. Na podporu tohoto výkladu se ještě uvádívá, že se toto j nejčastěji vyskytuje právě v nářečích jihočeských.

Proti tomuto výkladu se však právem uvádí závažná námitka.[3] Vzniklo-li např. voj cesti teprve až z vocesti, proč není stejně také poj cesťe (= po cestě) a proč se např. liší případy voj ťech (= od těch) a vo ťech (= o těch)? Doklady typu poj cesťe samozřejmě neexistují ani na území našeho jevu, ani mimo ně. Dále sama okolnost, že rozlišující střídnicí za první složku zdvojených souhlásek je zrovna hláska j, může právě svědčit o tom, že podnět k tomuto způsobu rozlišení vyšel původně od případů se zdvojenými souhláskami měkkými (tedy staročeské přes źimu > přeź źimu > přej źimu) a odtud se zobec[141]nil. K zobecnění tohoto způsobu mohlo pak přispět i postupující tvrdnutí zubnic a sykavek (přej źimu > přej zimu) a pak stejně i přej záda atd.[4] Většina staročeských dokladů o této změně, které uvádí Gebauer již ze stol. 14. a 15.,[5] by skutečně svědčila pro vývoj z případů měkkých.[6]

A konečně proti výše uvedenému výkladu o tom, že hláska j se zde vyvinula jako přechodná, svědčí i ta okolnost, že oblast důsledného výskytu přechodného (epentetického) j před téžeslabičnými měkkými souhláskami, především před -ť, -ď v případech jako ajť, tejď, dokajď, zejď, pamňejť a též v rozkazovacích způsobech jako zaplajť, vrajť leží v Čechách západních, a nikoli jižních, jak se ukázalo při novém jazykově zeměpisném výzkumu Čech. Naproti tomu naše změna zubnic a sykavek je především jihočeská. Zeměpisný rozsah obou jevů se tedy nekryje.[7] Jediným výrazným styčným bodem mezi oběma oblastmi jsou tvary množného čísla rozkazovacího způsobu typu zaplajte, sejte, bujte, které jsou na celém jihozápadě (srov. na mapce linii č. 5). Na jihu jsou však tyto tvary zákonitým výsledkem širšího procesu změny zdvojených zubnic a sykavek a na západě jsou podmíněny přechodnou hláskou j (zaplajťte > zaplajte). Zde, v západních Čechách, se právě také tvar jednotného čísla rozkazovacího způsobu typu zaplajť, sejď, bujď vyskytuje nejdůsledněji. Naproti tomu uvádějí sami vyplňovatelé Dotazníku pro nářečí jihočeská[8] téměř výhradně jen tvary vrať, zaplať, a to velmi často ve výslovném protikladu ke spojením, kde se vyvinula rozlišující hláska j, vzniklá z první složky zdvojené souhlásky. Z mnoha dokladů rozmístěných po celých jižních Čechách cituji alespoň některé: „zaplať, chyť, avšak zaplaj to, chyj to“ (Soběnov, Kaplicko); „vrať, ale vrajce“ (Zálší u Veselí n. Luž.); „zaplať, ale zaplaj to místo zaplať to“ (Kučeř, Milevsko); [142]„tvary samy o sobě znějí správně (tj. zaplať, vrať), ale ve spojení se zájmeny: zaplaj to, vraj ce“ (Bohdalín, Kamenicko); zaplať mu, ale zaplaj to“ (Veselá, Počátecko) atd. Kromě tvarů množného čísla rozkazovacího způsobu typu zaplajte vedly ke stejnému výsledku na celém jihozápadě jen některé jednotlivé případy takových mezislovních spojení, kde první slovo končilo téžeslabičnou měkkou zubnicí, jako ajci, ajce, tej cem, dij ci, posaj ce, buj tadi, aj de. Na jihu vznikla zde hláska j opět rozlišením (disimilací), na západě se vyvinula jako přechodná (před téžeslabičnou měkkou zubnicí), tedy původně ajť si, tejď sem, ajť se, dijť si, posajď se, bujď tadi, ajť de.

Vyvinuly se tedy typy poj ťim, bej sebe a babijce nezávisle jako zákonitý výsledek rozlišující změny zdvojených zubnic, sykavek a splynulin, a to všude, kde se v kontextu mluvního projevu vyskytnou, ať je to uvnitř slov, nebo v mezislovních předělech. Čím spontánnější je mluvní projev, čím plynulejší je jeho tempo, tím výrazněji a možno říci automatičtěji se tento jev uplatňuje. Někdy se může stát, že se míra jeho uplatnění takřka dotkne hranic věcné srozumitelnosti určitého místa ve větě. Vedle nejfrekventovanějších případů, jako jsou spojení s předložkami, příslovci nebo s nejběžnějšími částicemi, popř. spojkami, jako bez, přes, teď, zas, ať, když ap., s nimiž se vlastně dosud při výkladech hlavně pracovalo, osvětlují svébytnou podstatu jevu a jeho skutečný stav zvláště takové případy, kde dochází ke zdvojování a opětnému rozlišení (disimilaci) hlásek v náhodném setkání kontextovém, jako ten pej stál túdle, to je peňej za brejle, mušeli sme jeden čaj sít len, tu lampu zaklej za vús, vovej za dva zlatí, mráj za chalupou, na řeťej sem si dal provas, provaj se natahoval, pudej s pánama, nebo nepudeš?, taková visoká mes a na tu mej stoup atd. Poslední doklady se dvěma různými podobami téhož slova, z nichž jedna vznikla v plynulém proudu řeči rozlišením (disimilací) při setkání dvou sykavek, dokreslují pravou povahu jevu i historii jeho vzniku zvlášť průkazně.

Jak ukazuje zeměpisné rozšíření změny (viz naši mapku), dané svazkem hranic základních typů, spojuje tento typický znak všechna nářečí jižních Čech v jejich bývalém nejširším zeměpisném rozsahu. Celkové rozšíření této jihočeské změny představují nejlépe hranice typu bej sebe (č. 1) a typu babijce (č. 2). Disimilace téměř všech ostatních sledovaných skupin, jako např. přej šedesát, přej záda, vemej si to, ujce atd., má vcelku stejný zeměpisný rozsah jako typ bej sebe. Změna zubnic typu voj tí dobi, poj doški (linie č. 3) nezasahuje až tak daleko na východ ani na sever, zato však na západě připojuje se její hranice do svazku ostatních. Je tedy hranice změny jako celku na této straně nejpevnější a nejostřejší.

[143]

Tvary druhého stupně přídavných jmen jako mlejší (= mladší), drejší (= dražší), snejší (= snazší) a ťejší objevují se na souvislém území jen v jižním cípu Čech (linie č. 4), jinak jsou tu a tam doloženy po celém území jižních Čech, ovšem už v podobách „nepřehlasovaných“, tedy mlajší, drajší, snajší.

Typ vrajte, zaplajte (linie čís. 5) je, jak už bylo řečeno, v jižních Čechách rovněž výsledkem disimilace a také jeho hranice se zde shoduje s krajní hranicí tohoto jevu, avšak na západě, kde se vyvinul s vytvořením přechodného j, zabírá jeho hranice celé západní Čechy opět shodně se zeměpisným rozsahem přechodného j (zaplajť, pamňějť, zejď), srov. linii č. 6. Je tedy v tomto případě výsledek změny na celém jihozápadě stejný, vyjádřený společnou hranicí (izoglosou) jihozápadní, ale v každé z obou částí je různého původu.

Nová hranice a současný stav této „jihočeské disimilace“ je ověřena i přímým terénním výzkumem. Tak máme, od bývalé východní zemské hranice počínaje, tento jev doložen z Pelhřimovska: gdo váj sem poslal (Mezná); tej tadi ďelaji (Nová Cerekev); holčijce, nej šli ležet, pudej se mnou (Drbohlavy), vijte, já váj zamňestnám (Těšenov); dokonce i z jihovýchodního Humpolecka: tak uklijte, v loužijce (Dušejov); dále z Pacovska: nemúže váj za to trestat (Velká Chyška); na tej mláťijce, na sekajce (Lukavec); vohibala len na vohibajce (Jetřichovec); voslajte si to, proj cem chodí (Těchobuz); nestiďíj se? (Dobrá Voda); z okolí Ml. Vožice: pudej zase, f tej sedňijce, tej cou (Šebířov), projce ptáte (Zlaté Hory); na tijce vokovanej (Miličín); z jižního Voticka: na stolijce, pudej s ňima (Velké Heřmanice); z jižního Sedlčanska: pudej s pánama?, nechcej šátek?, letoj sem stonala, poňevaj cem (Krásná Hora); z Příbramska: to bil náj statek, jezďeji zaj švadleni (Obořiště); váj svátek, nej sňídaňí (Dlouhá Lhota); přinej sesli, bilo náj sedum (Milín); já váj sfackuju (Vysoká); z Rožmitálska: ti máj svou povinost (Věšín); lecoj si pamatuju (Nepomuk); bej skla (Zalány); z Blatenska: to zaj řikávala maminka, ve tři hoďini náj sedlák zvolal (Sedlice); z Horažďovicka: to máj šťesťí (Chanovice), voj toho Klečkoc dvora, poj ťema Mislovici (Holkovice); ze sousedního východního a jižního Plánicka: přej sat (Myslív); poj ťim křížkem (Kozčín); lej sem po řebříčku (Zborovy); voj toho mlejna (Velenovy); a konečně na Janovicku v úz[145]kém proužku při bývalé jazykové hranici na jihozápadním okraji Klatovska: uš náj zabrali, přej štiri, ale vždy po babice (Janovice n. Úhl.); za náj za fšechni, já se(m) mňel z váj strach (Běhařov); a odtud ještě dál na jižním Kdyňsku: vono se lecoj stane (Pocinovice); uj zemříli, uj sou pod zemí (Prapořiště); kuj svjeta (Hluboká); u náj se žílo (Branišov); a částečně až na jihovýchodním Domažlicku: přej Spáňof, já váj svezu, náj starej, voňi náj zavříli (Zahořany). Zde však už není tento jev vůbec důsledný. Jinak ovšem, zejména v jižnější části Čech, je zcela živý a zákonitý. Blíže k jeho severovýchodní hranici však jeho důslednosti ubývá, jak je zřejmo i z celkového rozložení jednotlivých izoglos. Zůstává však stále potenciálním, neboť v každém spontánnějším mluvním projevu jeho výskyt nápadně stoupá.

Nová hranice jevu, posunutá současným výzkumem značně k severu,[9] zabírá vlastně celou jihočeskou oblast v jejím nejširším zeměpisném a přírodním rámci. Počínaje od východu, leží tato hranice v širokém pruhu na náhorní oblasti Českomoravské vrchoviny, jež se zde zdvíhá od sázavského poříčí a zasahuje tzv. Jihlavskými vrchy hluboko do Čech až k Mladé Vožici. Odtud pak probíhá přes Miličín (vytčený už Šemberou[10] jako hraniční bod této oblasti) na tzv. Českou Sibiř na jižním Voticku (Hostišovsko); dále pak přes hornatou část jižního Sedlčanska (Čertovo břemeno) na severní Příbramsko, až se opře o Hřebeny. Odtud zahýbá po brdském pásmu k jihu a konečně vede po širokém vysočinném rozvodí mezi Plánickem a Horažďovickem na Sušicko.

Celkem ve stejném zeměpisném obryse (až na Pelhřimovsko) byly rozloženy hranice starého archidiakonátu Bechyňského ve 14. stol.[11] Na západě, a to po rozvodí od Sušicka až po Rožmitálsko, je to zároveň i rozmezí starých krajů Plzeňského a Prácheňského, na severu pak zhruba od Rožmitálu přes Miličín až na Pelhřimov opět hranice kraje Prácheňského a dále Bechyňského, jak se ustálily od 15. stol.[12] Hranice obou jihočeských krajů se zhruba kryjí s hranicemi archidia[146]konátu s tím rozdílem, že starý kraj Bechyňský zabíral i Pelhřimovsko, které ještě dnes patří k okrajové oblasti našeho jevu.

Staré doklady této změny zubnic a sykavek, které se objevují už od poloviny 14. stol.,[13] pronikají nejen v památkách původu jihočeského, jako např. u Štítného a Husa, nýbrž i středočeského, jak si všiml A. Kellner.[14] Také ve spisovném jazyce máme stopy tohoto jevu ve slovese půjčiti ze staročeského póžčiti (< póžitčiti). Ve větě modlitby proj za nás je tato změna řídce doložena i mimo hranici ještě hlouběji do středu Čech a také do oblasti západočeské, kde je mimoto tento jev doložen, byť i nedůsledně, v úzkém pruhu při staré jazykové hranici od jižního Klatovska až na jihovýchodní Domažlicko, jak už bylo uvedeno. V severozápadních Čechách na Kralovicku byla zachycena ojedinělá stopa v lidové podobě místního jména Bělbožice, jež zní Bělbojce (z Bělbožce). V severovýchodních Čechách se najdou okrajové stopy na Hořicku, Novopacku a Kladsku (bojská vůle, ajse, aj zejtra).[15] Mimo vlastní území Čech zasahuje tato změna nejen jižní úsek českých nářečí na Moravě, nýbrž ještě i přechodný západní pás nářečí hanáckých.[16] Zdá se tedy, že v širokém rámci obecně české tendence odstraňovat zdvojené souhlásky byl tento způsob v jazyce rozsahu obecnějšího než jen oblastního; to, že se pak ve své důsledné zákonitosti vykrystalizoval a ustálil především v jižních Čechách, mohlo by mít svou příčinu v tom, že zde svou povahou (měkká rozlišující střídnice j) nejlépe odpovídal dlouho uchovávanému systému starých původních měkkostí.

---

[1] O tomto výkladu jevu srov. B. Havránek, Nářečí česká, Čs. vlastivěda III, Praha 1934, s. 140, a V. Vážný, Československá nářečí I, cyklostylovaná skripta, Praha 1949, s. 59n.

[2] Fr. Trávníček, Příspěvky k českému hláskosloví, Brno 1926, s. 147n., a Historická mluvnice čs., Praha 1935, s. 208.

[3] Slavia 7, 1928/29, s. 25n.

[4] Srov. k této otázce ještě V. Vážný, Československá nářečí I, cyklostylovaná skripta, 1948, s. 60n.

[5] J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého I, 1894, s. 480, 495, 513, 516n.

[6] Srov. v tomto čísle výklad A. Lamprechta na s. 150.

[7] Podobný výsledek ostatně potvrzuje i nový jazykově zeměpisný rozbor materiálu z Duškova Hláskosloví nářečí jihočeských I, Praha 1894.

[8] Dotazník sestavil V. Vážný v r. 1948 a na jeho základě byl v uplynulých letech proveden výzkum v rámci jazykově zeměpisných anket Ústavu pro jazyk český ČSAV.

[9] B. Havránek v Nářečích českých, Čs. vlastivěda III, s. 140, uvádí jeho hranici zhruba čarou: Kdyně, Klatovy, Horažďovice, Planá n. Luž. a Kamenice n. Lipou; podotýká však, že se vyskýtá ještě severněji, např. na Sedlčansku a okolí. Tuto hranici by bylo možno v jižních Čechách označit jako hranici maximálního výskytu.

[10] A. V. Šembera, Základové dialektologie československé, Vídeň 1864, s. 13.

[11] Srov. Fr. Palacký - Jos. Kalousek, Historická mapa Čech, 2., opr. vyd., 1894.

[12] Srov. Chr. Müller, Mappa chorographica totius regni Bohemiae 1720; k tomu Fr. Roubík, Soupis map českých zemí I, Praha 1952, s. 67n.

[13] Viz zde pozn. 5. Též místní jméno obce Lazsko na Příbramsku objevuje se od r. 1400 v podobě Lajsko, jak dokládá Profous, Místní jména v Čechách II, Praha 1949, s. 489.

[14] Ad. Kellner, Úvod do dialektologie, Praha 1954, s. 90; Kellner zde cituje doklady Gebauerovy z památek považovaných za středočeské, jako Pasionál klementinský (zajžhu, zajžhli podle zajže), Modlitby (najslajší), Rada otce synovi (chujšiemu), vedle dokladů ze spisů rodilých Jihočechů, Husa (rojžehá žena světlo) a Štítného (diábel rozejže žádost).

[15] Srov. doklady u J. Š. Kubína, Lidomluva Čechů kladských, Praha 1913, s. 46, a u O. Hujera, Vývoj jazyka čs., Čs. vlastivěda III, 1934, s. 25.

[16] B. Havránek, Nářečí česká, Čs. vlastivěda III, s. 140, 176n.

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 5-6, s. 137-146

Předchozí Jaromír Bělič: Sedmdesát let profesora Václava Vážného

Následující Arnošt Lamprecht: Ztráta měkkosti souhlásek a její odraz v našich nářečích