Deset let Ústavu pro jazyk český v Československé akademii věd

Stanislav Králík

[Články]

(pdf)

-

Letos na podzim je tomu 10 let, co Ústav pro jazyk český[1] přešel do nové, Československé akademie věd.[2] Tato skutečnost znamenala [276]významný mezník v jeho vývoji: Ústavu se dostalo postupně nových pracovníků,[3] lepšího zabezpečení, lepších možností publikačních, především však mu bylo umožněno lépe rozvinout práci vědeckou a organizační tím, že do jeho čela byl postaven jako vědecký ředitel vynikající lingvista akademik B. Havránek a zřízena vědecká rada z předních bohemistů.[4] Zároveň mu byl stanoven široký pracovní program: usilovat v duchu marxistické jazykovědy o všestranné poznání současného národního jazyka českého a jeho vývoje a zároveň soustavně pečovat o to, aby spisovný jazyk plně vyhovoval potřebám rozvíjející se socialistické společnosti.

Plán vědecké práce pak stanovil tyto úkoly pro příští léta: zkoumat slovní zásobu národního jazyka i její vývoj, zrevidovat dosavadní poznatky z oblasti mluvnické stavby a připravit novou, podrobnou mluvnici spisovné češtiny, studovat postupný vývoj národního jazyka i vztahy spisovné češtiny k češtině obecné a k místním nářečím na podkladě materiálu historického i získaného z průzkumu českých nářečí, věnovat pozornost otázkám stylu, zvláště slohového vývoje české umělecké literatury, a konečně studovat zvukovou stránku češtiny; v oblasti praktické péče věnovat pozornost odbornému názvosloví, upevňování mluvnické normy současného spisovného jazyka, jakož i stylistickému využívání jazykových prostředků v umělecké literatuře a publicistice. Tento plán se pak v dalších letech stále více konkretizoval i rozšiřoval, jak se v Ústavu postupně soustřeďovaly do té doby rozptýlené úkoly bohemistické a k starším úkolům přibývaly nové. A s úkoly vzrůstalo i úsilí o správnou metodologickou a ideologickou orientaci veškeré práce.

V souvislosti s těmito úkoly byl Ústav rozčleněn v pět vědeckých oddělení (odd. lexikologicko-lexikografické, odd. [277]pro současný spisovný jazyk, pro studium vývoje jazyka, odd. dialektologické a fonetický kabinet); a jedno oddělení pomocné (knihovna s bibliografickým úsekem). Brněnská pobočka Ústavu s odd. dialektologickým a jazykovou poradnou, zřízená už na samém začátku desetiletí, měla se pak soustředit především na plánovitý výzkum moravských a slezských nářečí.[5]

Na úseku lexikologicko-lexikografickém (vedeném dnes M. Helclem) dokončil Ústav v r. 1957 základní dílo české lexikografie, přejaté z dřívějška, Příruční slovník jazyka českého (9 svazků; připravuje se ještě dodatkový svazek, který by je vyrovnal s dnešním stavem slovní zásoby). Kolektiv autorů Slovníku byl v r. 1958 vyznamenán státní cenou Klementa Gottwalda. Kromě toho bylo ovšem třeba zachytit nový rozvoj české slovní zásoby po r. 1945, zpracovat jej spolu s dosavadním živým spisovným lexikem podle současných výsledků lexikologického a lexikografického bádání a výsledek práce shrnout v nevelkém, ale přece pokud možno úplném slovníku, který by zároveň přihlížel k běžné frazeologii a synonymice a ovšem i ke všem potřebám praxe. Proto Ústav připravil třísvazkový Slovník spisovného jazyka českého (1. svazek, A—M, vyšel v r. 1960, dále vychází v sešitech v Nakladatelství ČSAV). Slovník se opírá — podobně jako Příruční slovník — o rozsáhlý, dnes už desítimiliónový a stále doplňovaný lístkový archív novodobé spisovné české slovní zásoby, největší slovníkový archív v slovanských zemích vůbec. Slovníkářskou práci bylo ovšem třeba podporovat studiemi lexikologickými. Dosud vyšly z Ústavu dvě významné práce lexikologické: J. Filipec, Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie (Praha, NČSAV, 1961; srov. zde referát na s. 305) a J. Zima, Expresivita slova v současné češtině (Praha, NČSAV, 1961).

S lexikálními pracemi základního významu souvisí také účast Ústavu na přetváření, dotváření a normalizování odborného názvosloví, zejména v oborech nových nebo nově se přetvářejících a rozvíjejících v současných hospodářských a společenských podmínkách. Ústav tu spolupracoval a spolupracuje s mnoha středisky výrobními a správními a výsledkem této činnosti je zatím Hornický slovník terminologický [278](Praha, Státní pedagogické nakladatelství, 1961); na slovníku hutnického odborného názvosloví se pracuje; zároveň se buduje archív odborného názvosloví i jiných výrobních a vědních oborů.

V oblasti studia mluvnice (v oddělení pro současný spisovný jazyk, které vede Fr. Daneš) byly úkoly složitější. V souvislosti s přípravou moderní vědecké mluvnice spisovného jazyka bylo třeba jednak přehodnocovat dosavadní výsledky práce a dosavadní přístupy k otázkám mluvnice prověřovat z hlediska teoretických a metodologických požadavků současného bádání, jednak shromažďovat a vědecky zpracovávat nový mluvnický materiál jako základnu pro další práci. Zamýšlená mluvnice má vyhovovat jak teoretickým, tak praktickým požadavkům vyplývajícím ze současného stavu světové vědy i společenské potřeby. Nemá tedy jen podávat vědecký obraz českého jazykového systému, nýbrž má se stát svou přesností a úplností popisu zároveň vědeckou bází pro praktické mluvnice a jazykové příručky a přispívat tak k ustálení spisovného úzu a k zvyšování jazykové kultury naší socialistické společnosti.[6]

V rámci přípravných prací jsou zpracovávány některé dílčí mluvnické otázky ve zvláštních monografiích. Zatím vyšly v Nakladatelství ČSAV tři, Fr. Daneš, Intonace a věta ve spisovné češtině, 1957; K. Hausenblas, Vývoj předmětového genitivu v češtině, 1958; K. Svoboda, Infinitiv v současné spisovné češtině, 1962; na dalších se pracuje v Ústavu a na vysokých školách.

Jedním z důležitých přípravných úkolů k mluvnici je také soustavný a úplný slovotvorný rozbor odvozených slov v češtině. Toto rozsáhlé kolektivní dílo, analyzující dosud nejméně propracovaný úsek mluvnické stavby, důležitý v slovanských jazycích vůbec, je již téměř hotovo a bude publikováno ve třech dílech pod názvem Tvoření slov v češtině; 1. díl (M. Dokulil, Teorie odvozování slov) vyšel již v Nakladatelství ČSAV 1961 (viz o něm referát v tomto čísle, s. 298n.), 2. díl (Odvozování podstatných jmen) je v sazbě a vyjde v r. 1964 a 3. díl (Odvozování jmen přídavných, příslovcí a sloves) bude autorsky dokončen v příštím roce.

V odd. pro současný spisovný jazyk se věnuje pozornost také vý[279]zkumu stylu, zejména uměleckého a publicistického, a to jak pro poznání slohového vývoje české umělecké literatury, tak k zlepšení úrovně jazykové stránky našeho tisku. Výsledky práce jsou uloženy v monografii L. Doležela O stylu moderní české prózy (Praha, Nakladatelství ČSAV, 1960) a v několika knižních pracích zaměřených k praxi (M. Jelínek, O jazyku a stylu novin, Praha, Nakladatelství Rudého práva, 1957; Fr. Daneš, L. Doležel, K. Hausenblas, Fr. Váhala, Kapitoly z praktické stylistiky, Praha, Nakladatelství Orbis, 1955; Kolektiv Ústavu pro jazyk český ČSAV, Knížka o jazyce a stylu soudobé české literatury, Praha, Nakladatelství Orbis, 1961).

Práce o spisovném jazyce se opírají v rozsáhlé míře o teoretické studie ředitele Ústavu akad. B. Havránka.[7]

Ruku v ruce se studiemi teoretickými jde v Ústavu soustavná péče o kulturu národního jazyka. Významným činem v tomto směru bylo vydání nových Pravidel českého pravopisu (Praha, NČS AV, 1957), výsledek dlouholeté práce pravopisné komise při Ústavu a pracovníků Ústavu. Jejich školní vydání vyšlo v SPN v r. 1958. Ukončilo se jím mezidobí pravopisné nejistoty, vyvolané tím, že se pravopisný úzus v období prudkého jazykového a společenského vývoje posledních let změnil na rozdíl od stavu zachyceného v starším vydání Pravidel (z r. 1941), které proto již nebylo možno respektovat.

Zájem veřejnosti o jazykové otázky je z Ústavu podporován a utvrzován pravidelnými a už tradičními rozhlasovými relacemi (Jazykovým koutkem Čs. rozhlasu), jednotně vedenými a zaměřenými na jazykovou výchovu nejširších vrstev; od r. 1952 do konce července 1962 bylo jich vysíláno 1967, mnohé i několikrát (s jazykovými relacemi souvisejí četné písemné dotazy posluchačů, na které Ústav odpovídá; v uvedeném desítiletí zodpověděl tak 7420 dopisů). Čas od času vycházejí z těchto relací knižní výběry (1. výběr 1949, red. B. Havránek, Al. Jedlička a Fr. Váhala, 2. výběr 1955, red. M. Dokulil, B. Havránek, Al. Jedlička a Fr. Váhala, 3. výběr 1959, red. J. Kuchař a Fr. Váhala), těšící se velkému zájmu široké veřejnosti. Stejnému cíli slouží [280]drobné jazykově výchovné stati v denním a týdenním tisku (v Literárních novinách, v Tvorbě a brněnské Rovnosti) a soubor statí Fr. Daneše, M. Dokulila, K. Hausenblase, M. Helcla, Al. Jedličky, J. Kuchaře, Vl. Šmilauera a Fr. Váhaly O češtině pro Čechy (Praha, Nakladatelství Orbis, 1960). Velký význam pro výchovu veřejnosti k jazykové kultuře má jazyková poradna Ústavu v Praze a v jeho brněnské pobočce.

V l. 1952—1962 (1. pololetí) zodpověděla v Praze téměř 161 000 telefonních a 1917 písemných dotazů, v Brně přes 14 000 telefonních a na 400 písemných dotazů.

Ústav se přímo podílí na jazykové úpravě zákonů, stranických a vládních dokumentů a jiných základních textů formulujících po právní stránce výstavbu naší společnosti (od r. 1954 zrevidováno na 9500 stran textu).[8] Kultuře spisovného jazyka slouží také přednáškové cykly o češtině v Lidové universitě, organizované Společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí, na nichž se podílejí značnou měrou i pracovníci Ústavu.

Několik členů Ústavu se podílelo na vypracování učebnic pro střední školy (v prvních letech po r. 1948) a na kritickovědeckých vydáních klasiků české literatuty v Národní knihovně a v Knihovně klasiků, popř. i jinde.

Se studiem mluvnické stavby a slovní zásoby spisovné češtiny souvisí potřeba odhalovat také zákonitosti jejich vývoje a jeho vztahy k vývoji národního společenství. To se děje v oddělení pro studium vývoje jazyka (vedeném Zd. Tylem). Dosavadní práce na tomto úseku se obracely převážně k 14. století. Je proto potřeba doplnit je materiálem jednak z období staršího, jednak z období husitského, pohusitského a doby protireformační a pracemi o těchto úsecích vývoje.

V první etapě bylo třeba věnovat se především studiu staročeské slovní zásoby a postupné přípravě slovníku staré češtiny (Gebauerův Slovník staročeský zůstal torzem), který by obsáhl slovní zásobu staré češtiny do konce 15. století v hloubce a rozsahu odpovídajícím jejímu stěžejnímu významu pro bohemistiku a její důležitosti pro historickosrovnávací studium slovanských jazyků, ale také pro [281]četné obory příbuzné. Na takovém slovníku se pracuje. Materiálovou základnou pro tuto práci (resp. i pro jazykovědné práce jiné) je slovníkový archív staročeský (asi 1 000 000 lístků). Tento archív se dále rozšiřuje, doplňuje se excerpcemi z památek 16. a 17. století.

Pro výzkum vývoje národního jazyka je nutně třeba filologicky přesných vydání literárních a jazykových památek. Významným dílem široce založeným je Výbor z české literatury (starší), který k vydání připravují B. Havránek a J. Hrabák (I. díl 1957; II. díl je v sazbě, III. díl bude ukončen v r. 1964, další budou následovat), a T. ze Štítného Sborník vyšehradský v ediční řadě Texty a studie k dějinám čes. jazyka a literatury (vydal Fr. Ryšánek, I. díl Praha 1960; II. díl — slovník — se připravuje); pro tuto řadu se chystají Nejstarší české veršované legendy (vydává J. Cejnar) a velké kritické vydání Dalimilovy kroniky (vydávají B. Havránek a J. Daňhelka).[9]

Vedle výše uvedených prací se řeší v odd. pro studium vývoje jazyka také některé otázky z hláskosloví, tvoření slov, morfologie a syntaxe staré češtiny.

Pro dokreslení vědeckého obrazu starších stadií češtiny a jejího vývoje a především pro poznání současné místní diferenciace národního jazyka byl dialektologickým oddělením Ústavu v Praze (vede je J. Voráč) organizován průzkum místních nářečí v Čechách (od r. 1947); výzkum nářečí na Moravě a ve Slezsku byl svěřen (od r. 1953) dialektologickému oddělení pobočky Ústavu v Brně (nyní je vede J. Chloupek). Do r. 1960 byl proveden výzkum anketami při současném ověřování výsledků zkoumáním v terénu, od r. 1961 se provádějí přípravné práce k přímému, na celém jazykovém území jednotnému výzkumu nářečí pro plánovaný Jazykový atlas český a současně se připravuje v mezinárodní spolupráci šíře orientovaný Jazykový atlas slovanský; v nich se má zachytit jednak nářeční rozvrstvení českého jazyka, jednak vztahy češtiny k ostatním jazykům slovanským, zejména z hlediska historickosrovnávacího.

Vedle toho se pokračuje ve zkoumání nářečí hloubkovou analýzou v pracích monografických, publikovaných v ediční řadě Ústavu Česká [282]nářečí v Nakladatelství ČSAV; zatím tu vyšly J. Běliče Dolská nářečí na Moravě, 1954; Fr. Kopečného Nářečí Určic a okolí, 1957, dále dvě studie interních pracovníků Ústavu (J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní, 1955; Sl. Utěšený, Nářečí přechodného pásu českomoravského, 1960); jedna práce je v sazbě (J. Skulina, Nářečí severního pásu moravskoslovenského) a několik dalších se dokončuje.

Pro studium nářeční slovní zásoby buduje se v dialektologickém oddělení v Praze i v Brně archív slovní zásoby lidového jazyka.

Také zvukové stránce češtiny, studované ve fonetickém kabinetu za vedení prof. B. Hály, se věnovala značná pozornost. V r. 1955 vyšel I. díl Výslovnosti spisovné češtiny — výslovnost slov českých (jeho nové, přepracované vydání se připravuje) a na II. díle (který bude obsahovat výslovnost slov cizích) se pracuje; úspěšně je plněn také další úkol, popis artikulace českých hlásek při zpěvu. Jako materiál pro výzkum artikulace byl natočen rentgenokinematografický zvukový film Pohyb jazyka a měkkého patra při zpívání samohlásek, který byl s úspěchem promítán na několika domácích a zahraničních sjezdech. Fonetický kabinet rozvíjí jinak svou práci spíše v oblasti akustické fonetiky, kde dosahuje dobrých vědeckých výsledků, zvláště v oblasti výzkumu slyšitelnosti a srozumitelnosti české řeči.

Ústav však nezůstal jen při výše vyjmenovaných úkolech a jim odpovídajících vědeckých odděleních. V souvislosti s rozvojem lingvistiky přibyly úkoly nové i další oddělení.

Od r. 1959 byl k Ústavu organizačně připojen sekretariát redakční rady pro kritické vydání spisů J. Á. Komenského, vedený členem korespondentem ČSAV J. Běličem.

Na podzim 1961 bylo zřízeno oddělení pro matematickou a aplikovanou lingvistiku (vede je L. Doležel), které má ve spolupráci s obdobnými pracovišti domácími i zahraničními sledovat obecně teoretické a metodologické problémy aplikace matematických metod v jazykovědě, především pak rozvinout kvantitativní výzkum češtiny (i ku prospěchu už zmíněné mluvnice spisovného jazyka českého), nezbytný pro mnohé jiné vědy i pro praktické využití v technice. Vznik oddělení souvisí se světovým rozvojem lingvistiky, zvláště také v SSSR, a zároveň se všeobecnou potřebou použít vý[283]sledků jazykovědného rozboru k zdokonalení technických zařízení pro přenos a zpracování informací; tato potřeba pak nutí jazykovědu hledat nové přístupy k poznání podstaty jazyka, jeho vztahů k myšlení, různých forem jeho aplikace apod.

S pracemi tohoto oddělení souvisí otázka využití technických zařízení při jazykovědných pracích. Jde tu především o řešení způsobů, jak třídit, popř. i zpracovávat jazykový materiál mechanizačními prostředky, a to nejen pro účely jazykovědy, nýbrž i pro zpracování informací v nejrůznějších oborech. Ústav řeší tuto otázku zatím jen teoreticky, doufá však, že v brzké době bude moci počítat s použitím strojů.

Nejmladším pracovištěm Ústavu (od 1. 1. 1962) je sekretariát československé terminologické komise při jazykovědném kolegiu ČSAV (jejím předsedou je člen kor. J. Bělič), zřízený z popudu konference o marxistické jazykovědě (z prosince 1960, srov. dále). Podobné pracoviště bylo zřízeno na Slovensku při Ústavu slovenského jazyka SAV. Tento sekretariát má v zájmu usnadňování vzájemného styku mezi Čechy a Slováky ve společném socialistickém státě koordinovat a usměrňovat činnost při vytváření, dotváření, propracovávání, ustalování a usměrňování veškerého českého a slovenského odborného názvosloví tak, aby se názvosloví vyvíjelo stejným směrem při respektování specifičnosti obou jazyků, i při potřebném sladění s názvoslovím mezinárodním, zejména pokud jde o jazyky států socialistického tábora. Má se tak zabránit tomu, aby se oba jazyky navzájem neoddalovaly, a přispět k tomu, aby se kontakt mezi nimi naopak posiloval.

Československá terminologická komise vydává za tím účelem Československý terminologický časopis (od r. 1962), řízený J. Horeckým.

Rychlou orientaci pracovníků v jazykovědné literatuře umožňuje a k ekonomice vědecké práce v odděleních nemálo přispívá soustavná bibliografická práce Ústavu, řízená Z. Tylem. Bibliografie je průběžně stručně publikována v ústavním časopise Slovo a slovesnost ve formě ročních přehledů, knižně úplně v pětiletých intervalech (Z. Tyl, Bibliografie české lingvistiky za léta 1945—50, 1955; za léta 1951—55, 1957; další svazek, za léta 1956—60, vyjde v r. 1963; je to dosud nejlépe vypracovaná bibliografie filologických oborů u nás a ve slavistice vůbec).

[284]Dílčí výsledky vědecké práce Ústavu jsou uveřejňovány — ovšem vedle statí pracovníků vysokoškolských a jiných — v ústavních časopisech Slově a slovesnosti a v Naší řeči.

Slovo a slovesnost je časopisem teoretickým a vychází čtyřikrát do roka. Řídí jej akademik B. Havránek s redakční radou, výkonnou redaktorkou je M. Těšitelová. Je určen vědeckému studiu českého jazyka na pozadí analýzy obecných otázek jazykovědných. V poslední době (z podnětu konference o marxistické jazykovědě v r. 1960) věnuje velkou pozornost především novým metodám v jazykovědě, jazykovým otázkám teorie informace, otázkám strojového překladu, automatizace a mechanizace pomocných prací jazykovědných, z obecné problematiky pak otázkám vztahu jazyka a myšlení a vývoje jazyka a společnosti, na úseku bohemistickém zvlášť obecným otázkám spisovného jazyka (vztahu obecné češtiny k němu a analýze jeho struktury) a jeho vývoje a otázkám nářečí a fonetiky. Všechny zásadní příspěvky v časopise jsou opatřeny cizojazyčnými resumé, které výsledky naší jazykovědy zpřístupňují světové veřejnosti. Vedle toho přináší časopis kritické rozbory i přehledy jazykovědné literatury a zprávy o vědeckých konferencích a poradách.

Časopis Naše řeč[10] sleduje především cíle jazykově výchovné, poradenské a jazykově kritické. Je určen širšímu okruhu odborných a veřejných pracovníků, vychází pětkrát do roka ve dvojčíslech a vede jej univ. prof. Al. Jedlička s redakční radou; výkonným redaktorem je Fr. Váhala. Jeho úkolem je přitom přispívat k hlubšímu a přesnějšímu popsání normy současné spisovné češtiny, opřenému o správné chápání vztahu jazyka ke společnosti, a věnovat se soustavné péči o spisovnou češtinu a jazykové kultuře.

Poměrně rychlou realizaci velkých ústavních kolektivních úkolů, jak jsme je uvedli výše, umožnily v neposlední řadě pravidelné diskuse v odděleních, při ústavních poradách, jakož i projednávání jejich tematiky na vědeckých konferencích, které Ústav buď sám pořádal (porada o stylistice 1954, dialektologická konference 1955, konference o otázkách marxistické jazykovědy 1960), anebo se na jejich uspořádání značnou měrou podílel (lexikografická a lexikologic[285]ká konference 1952, konference o vědeckém poznání soudobých jazyků 1956, o spisovné slovenštině a jazykové kultuře 1962).[11] Zvláště celostátní konference o otázkách marxistické jazykovědy, jejíž svolání si přímo vynutila naléhavost některých teoretických a metodologických problémů, zasáhla plodně do jazykovědného myšlení v Ústavu; objasnila do značné míry problémy metodologické základny jazykovědy, přinesla řadu nových pracovních podnětů, vyjasnila vztah nových směrů založených na kvantitativní analýze jazyka k dosavadním jazykovědným postupům kvalitativním a i v mnoha jiných směrech znamenala důležitý mezník ve vývoji naší jazykovědy.[12] Aktivní účast pracovníků Ústavu na takových poradách nemálo přispívá k odbornému a ideovému růstu pracovníků samých.

Počet a vědecká kvalifikace pracovníků Ústavu rostly postupně s jeho vědeckými úkoly. K 1. prosinci 1962 má Ústav pro jazyk český v Praze s připojenými pracovišti 92 interních pracovníků (v r. 1952 pouze 35), jeho pobočka v Brně 6 interních pracovníků (v r. 1953 pouze 2); z toho je v Praze 18 vědeckých pracovníků a v Brně 4, z nich 3 doktoři věd, 17 kandidátů věd a 3 vědečtí asistenti. Vedle toho spolupracuje s Ústavem soustavně řada členů Akademie, universitních profesorů a docentů z vysokých škol a přes 250 externích spolupracovníků pomocných (excerptorů, dopisovatelů apod.).

Pracovníci Ústavu jsou si vědomi toho, že jedním z významných úkolů každé vědecké instituce je výchova vědeckého dorostu. V Ústavu pro jazyk český se provádí tato výchova jednak formou vědecké aspirantury řádné i externí (tak vyrostlo Ústavu již několik vědeckých pracovníků), jednak výchovou vlastních interních odborných zaměstnanců (řada z nich úspěšně dokončila a obhájila kandidátské disertace a prokázala tak svou vědeckou kvalifikaci), jednak prostřednictvím studijního pobytu mladých pracovníků v Ústavu. Dnes je v Ústavu v Praze a v Brně 7 vědeckých aspirantů a 8 pracovníků na studijním pobytu.

Některé z kolektivních vědeckých úkolů Ústavu vyžadují širší spolupráci s jinými pracovišti. Vědecky Ústav spolupracuje jednak s jinými pracovišti Československé akademie věd (se Slovanským ústavem, Československo-sovětským institutem, s Ústavem pro českou literaturu, se Slezským ústavem, s Ústavem státu a práva, s Encyklopedickým institutem, v poslední době s Ústavem teorie informace a automatizace, s Matematickým ústavem) a dále [286]s Ústavem slovenského jazyka Slovenské akademie věd, s vysokými školami (na nichž někteří pracovníci Ústavu také přednášejí, popříp. vedou semináře) a s řadou institucí jiných, např. s Výzkumným ústavem matematických strojů, Výzkumným ústavem spojů, Výzkumným ústavem pedagogickým, s Úřadem pro normalizaci, Státní knihovnou, s Novinářským studijním ústavem a s řadou resortních ústavů a dokumentačních středisek. Stálá a velmi těsná je spolupráce Ústavu s Jazykovědným sdružením při ČSAV, na jehož půdě se nezřídka prodiskutovávají vědecké otázky v Ústavu řešené, a se Společností pro šíření politických a vědeckých znalostí (činnost popularizační, spolupráce na nové Československé vlastivědě).

Při Ústavu pro jazyk český bylo postupně zřízeno několik komisí (některé pracovaly v podobném složení už před r. 1953). Jsou to komise pravopisná, ortoepická, česká komise dialektologická (pro Jazykový atlas český) a celostátní československá komise dialektologická (pro Jazykový atlas slovanský), československá komise pro lingvistickou terminologii, komise pro výzkum pěvecké artikulace a nejnověji (při jazykovědném kolegiu ČSAV) širší komise pro matematickou a aplikovanou lingvistiku.

Ústav pro jazyk český spolupracuje také se zahraničními vědeckými institucemi (resp. koordinuje spolupráci jiných československých institucí s nimi) — především na základě uzavřených dohod. Na vydávání staropolských jazykových památek vzniklých podle českých předloh, na výzkumu bohemik a slovenik v Polsku a polonik v Československu, na zkoumání vzájemných vztahů spisovných jazyků polského, českého a slovenského a na výzkumu nářečí na pomezí československo-polském, jakož i nářečí bývalých českých kolonií v Polsku a polských v ČSSR spolupracuje s jazykovými institucemi Polské akademie věd. Tuto spolupráci řídí československo-polská jazykovědná komise při ČSAV a PAN za předsednictví akad. B. Havránka (ČSSR) a akad. W. Doroszewského (Polsko).[13] V poslední době rozvinula se tu také intenzívní spolupráce na Jazykovém atlase slovanském, vedeném J. Běličem. — Na tomto atlase, ale také na [287]metodologických problémech mluvnice současného spisovného jazyka a jazykového stylu, historické lexikologie a lexikografie spolupracuje Ústav s institucemi SSSR. — S akademickými ústavy v SSSR, Polsku, Bulharsku a Jugoslávii pracuje Ústav na přípravě slovníku základní slovanské ligvistické terminologie. — Plodná spolupráce se rozvíjí také s jazykovědnými pracovišti Německé akademie věd v Berlíně (výměna metodických zkušeností z práce na připravovaných slovnících národních jazyků spisovných a na mluvnicích těchto jazyků), nově pak s pracovišti Maďarské akademie věd v Budapešti (otázky kvantitativního výzkumu jazyka) a Rumunské akademie věd v Bukurešti a v Kluži (na úseku fonologie národních jazyků). Zahraniční lingvisté ze zemí slovanských i jiných jsou velmi často hosty Ústavu, studují zde materiál pro své práce a zúčastňují se také ústavních vědeckých diskusí.

Jak je patrno, přesahuje Ústav svou vědeckou činností hranice ČSSR a nemálo přispívá k zintenzívnění styků vědeckých i kulturních vůbec, a tím také k rozvoji přátelství a spolupráce mezi národy socialistického tábora. Styk se zahraničními pracovišti ovlivňuje ovšem také naopak domácí lingvistiku. Bohemistika se tak často stává přirozeným průkopníkem nových směrů v jazykovědném bádání u nás a přispívá nemalou měrou k jeho rozvoji.

Ústav pro jazyk český koordinuje veškeré jazykovědné práce bohemistické v Československu. Od r. 1958 každoročně shrnuje v přehledu vědeckých bohemistických úkolů všechny plánované práce tohoto oboru u nás a upozorňuje jednotlivá pracoviště na případy tematické duplicity.

Vzhledem k rozsáhlosti jazykovědných úkolů a lingvistické práce koordinační stal se Ústav při reorganizaci Československé akademie věd (od r. 1962) jádrovým ústavem vědeckého kolegia jazykovědy ČSAV a tvoří ekonomickou základnu pro jeho řídící činnost v oboru veškeré jazykovědy v ČSSR.

Zvážíme-li po vědecké a kulturně politické stránce práci Ústavu vykonanou v uplynulých desíti letech, nemůžeme nekonstatovat, že se její výsledky důstojně řadí k těm, které činily z bohemistiky už od našeho obrození jednu z důležitých složek české národní kultury.

---

[1] O vzniku Ústavu a jeho rozvoji po r. 1945 srov. B. Havránek, Vybudování nové ČSAV a Ústav pro jazyk český, Naše řeč 36, 1953, s. 19n.; Al. Jedlička, Deset let péče o český jazyk, Naše řeč 38, 1955, s. 146n.

[2] Ústav sem přešel 17. 11. 1952.

[3] Při přechodu do ČSAV měl Ústav pro jazyk český 30 vědeckých a odborných a 5 administrativních a pomocných pracovníků — dnes má (s brněnskou pobočkou) 77 vědeckých a odborných a 15 správních a pomocných zaměstnanců (nepočítajíc v to 15 vědeckých aspirantů a pracovníků na studijním pobytu).

[4] Vědeckou radu Ústavu tvořili (po jejím rozšíření v r. 1952) předseda akad. B. Havránek, univ. prof. J. Bělič, B. Hála, Kv. Hodura, Al. Jedlička, Ad. Kellner, akad. Fr. Ryšánek, univ. prof. V. Vážný, akad. Fr. Trávníček a z Ústavu: Fr. Daneš, M. Dokulil a M. Helcl. Postupem doby přibyli univ. prof. V. Křístek a Vl. Skalička, doc. K. Hausenblas a A. Lamprecht a věd. tajemník Ústavu St. Králík; zemřeli A. Kellner (1953), Kv. Hodura (1959) a Fr. Trávníček (1961).

[5] Srov. St. Králík, Činnost Kabinetu pro jazyk český ČSAV v Brně, Zprávy Brněnské základny ČSAV 1, 1954, s. 7.

[6] Srov. Fr. Daneš, Některé teoretické a metodické předpoklady strukturní mluvnice současné češtiny, Informační bulletin pro otázky jazykovědné 3, 1962.

[7] Srov. jejich nynější souborné vydání, Studie o spisovném jazyce, které vyjde v r. 1963, a B. Havránek - Al. Jedlička, Česká mluvnice (vysokoškolská učebnice), Praha 1960, nové vydání 1962.

[8] Srov. např. J. Bělič, Jazyková stránka naší nové ústavy, Naše řeč 43, 1960, s. 253n.

[9] Tato kronika byla vydána již také v edici Památky staré literatury české v r. 1958 (Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila; k vydání připravili B. Havránek a J. Daňhelka, Praha, Nakladatelství ČSAV, 1958).

[10] Činnosti tohoto časopisu je věnován článek Al. Jedličky K další činnosti Naší řeči v tomto čísle, s. 270n.

[11] Ve sbornících těchto konferencí jsou hojně zastoupeny svými referáty, koreferáty i diskusními příspěvky členové Ústavu. Srov. zejména sborníky O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, a Problémy marxistické lingvistiky, 1962.

[12] Srov. J. Kuchař, Marxistická jazykověda u nás v teorii i v praxi, Naše řeč 44, 1951, s. 65n.

[13] Tato komise vydává pro informaci našich a polských pracovišť Informační bulletin pro otázky jazykovědné (srov. o něm zprávu v Naší řeči 44, 1961, s. 173n.).

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 9-10, s. 275-287

Předchozí Alois Jedlička: K další činnosti Naší řeči

Následující Bohuslav Havránek: 85 let seniora bohemistiky akademika Fr. Ryšánka