Základní práce o tvoření slov v češtině
Alois Jedlička
[Posudky a zprávy]
-
Tvoření slov v češtině, tento důležitý úsek stavby jazyka, nebylo dosud soustavně vědecky zpracováno. Neobsáhla je vědecká historická mluvnice Gebauerova a jeho zpracování v mluvnicích současného spisovného jazyka zůstávalo i metodicky i materiálově v mezích popisu více méně praktického.
Proto byl kladen tak velký důraz na vědecké zkoumání slovní zásoby z hlediska slovotvorného ve výzkumných úkolech Ústavu pro jazyk český ČSAV a proto také byl přijat s velkým zájmem v odborné veřejnosti i zahraniční první svazek kolektivního díla Tvoření slov v češtině[1] obsahující teoretické uvedení do problematiky slovotvorné. Jeho autor, Miloš Dokulil, stojí v čele skupiny pracovníků Ústavu pro jazyk český kolektivně zpracovávajících daný úkol.
Je třeba říci hned předem, že práce o tvoření slov v češtině je průkopnická jak svým pojetím, tak svým založením materiálovým. Vy[299]chází ze zpracování úplného slovního materiálu, jak jej poskytují naše nové lexikografické práce, zvláště obsáhlý Příruční slovník jazyka českého. Ve svých teoretických zásadách razí nové cesty na tomto úseku jazykovědného bádání. Přihlíží přitom k některým pracím domácím (i slovenským, k slovotvorné monografii J. Horeckého), ale zvláště také sovětským (zčásti překvapí malý zřetel, byť i případně polemický, k slovotvorným pracím polským), využívá jejich podnětů i výtěžků, ale její vlastní význam je ve vypracování samostatné koncepce studia této části jazykové stavby.
Výklad a osvětlení teoretických zásad, na nichž je celé dílo o tvoření slov v češtině založeno, podává právě úvodní svazek Dokulilův. Je to především důkladné promyšlení a propracování metody synchronního popisu slovotvorného systému, popisu, jehož cílem je odhalit vzájemné vztahy a souvislosti jednotlivých složek a prvků tohoto systému v současném jazyce. Je zde nově propracováno hledisko funkčně strukturní; staví se proti staršímu, tradičnímu hledisku vznikovému, genetickému. Tradiční nauka o tvoření slov zjišťovala způsoby a postupy, jimiž se tvoří nová slova na základě slov už existujících, dále prostředky, které k tvoření slov slouží, a odhalovala zákonitosti vytváření nových slov v daném období. K těmto tradičním úkolům se připojuje jako nový úkol zkoumat slovotvornou stavbu slov a její fungování v jazyce i slovotvorné souvislosti, do nichž slova na základě své stavby vstupují, tzv. utvářenost slov, jak se v práci s terminologickým rozlišením říká. Dokulil ovšem nepřehlíží vzájemný vztah obou těchto hledisk, funkčně strukturního a vznikového, genetického, ale z metodických důvodů žádá jejich jasné rozlišení. Požadavek zkoumat tvoření slov z hlediska jejich utvářenosti není ovšem v práci Dokulilově vysloven poprvé; zásluhou jeho práce však je podrobné vypracování a osvětlení samostatné, jednotně metodicky pojaté koncepce tohoto zkoumání.
Soustředíme se v tomto referátě na vytčení základních obecných i dílčích problémů, které Dokulil řeší nebo k nimž se vyslovuje, vyzdvihneme vypracování základních pojmů, obecně připomeneme ta hlediska, která Dokulil při slovotvorném zkoumání zvlášť zdůrazňuje, kladně zhodnotíme pojmovou a terminologickou stránku Dokulilovy práce a připojíme některé kritické připomínky k vysloveným názorům i k jednotlivým faktům v práci uvedeným.
Při řešení všech nadhozených problémů i při řešení problému základního, tj. slovotvorného systému a slovotvorné analýzy, vystupují v Dokulilově práci do popředí určitá základní, dominantní hlediska, dominantní přístupy k problematice, které výrazně určují charakter celé práce. Je to především důraz na synchronní popis, na poznání současného slovotvorného systému, na poznání těch slovo[300]tvorných souvislostí, které se v současném jazyce mezi jednotkami slovní zásoby projevují; vlastním cílem práce je právě stanovení zásad a vypracování metod synchronní slovotvorné analýzy. Zdůrazněním synchronnosti, zřetele k současnému jazyku, nechce ovšem Dokulil nikterak popírat význam diachronnosti, tj. zřetele k vzniku a vývoji slovotvorných jevů; naopak — alespoň proklamativně — soudí, že „jen poznání jevu v jeho vzniku a vývoji je plným vědeckým jeho poznáním“ (7). Metodicky však důsledně provádí a žádá jasné rozlišování obou hledisk, obou metod přístupu ke zkoumaným jevům.
S tímto synchronním hlediskem souvisí i stejný důraz kladený na to vidět jazyk jako systém, jako soustavu jevů spjatých vzájemnými vztahy a souvislostmi, odhalovat systémovou povahu jazykových jevů. V Dokulilově studii slovotvorné jde samozřejmě především o systém slovotvorný; jemu je také souborně věnována závěrečná kapitola knihy (Otázka slovotvorného systému a jeho popisu, s. 179). V odhalení slovotvorného systému, ve zjištění vzájemných vztahů a souvislostí jednotlivých jeho složek a prvků je vlastní těžisko kolektivní práce o tvoření slov.
A konečně je to důraz, výslovně vyzdvihovaný a také v práci samé zřejmý, na objektivnost zkoumání. Cílem je vypracovat metody objektivního zjišťování slovotvorných jevů. Otázka objektivních metod v lingvistice je dnes velmi aktuální a ve vyhraněné formě se objevuje v tzv. matematizaci jazykovědy. Dokulil si otázku objektivnosti, a tedy vědeckosti jazykovědného, v daném případě slovotvorného zkoumání nezužuje jen na uplatnění kvantitativních metod, ale chápe ji správně značně šíře. Na objektivnost zkoumání myslí např., jde-li mu o to, jak získat maximálně přesný obraz kolektivního jazykového povědomí. Vidí ovšem obtíže přímého zjišťování tohoto povědomí (objektivizování povědomí velkého počtu lidí dostatečně reprezentativního), a dává proto přednost cestě nepřímé, jeho zjišťování prostřednictvím jazykových projevů. Toto úsilí po objektivnosti zkoumání je pro Dokulilovu práci velmi příznačné. Přece však při hodnocení jednotlivých jevů se Dokulil neubránil někdy tomu, že je hodnotí spíše z hlediska individuálního povědomí svého, popř. z úzkého hlediska odborníků lingvistů. Je tomu tak např., když i ze stanoviska současného jazyka zjišťuje hláskové obměny (alternace) v slovech vléci — vlak, rosa — rousat (s. 164); ta se v běžném jazykovém povědomí jistě už nespojují. Dokulil si ovšem správně uvědomuje, že poměr uživatelů k jazyku, který má vliv na větší nebo menší citlivost jazykového povědomí, je značně diferencován, a že tedy otázka nositelů jazyka a jejich jazykového povědomí je značně složitá. Soudím však, že je třeba vždy vycházet z jazykového povědomí běžných uživatelů spisovného jazyka. V jazykovědné práci je ovšem vždy nebezpečí, že bude při roz[301]boru prokmitat individuální povědomí jazykovědce i s jeho zvlášť vypěstovaným smyslem pro jazykový řád. Tomuto nebezpečí se nevyhnul v jednotlivých případech ani autor naší práce.
Při řešení slovotvorné problematiky i při promýšlení vlastní koncepce tvoření slov vyrovnává se Dokulil i s některými základními problémy, k nimž se jazykověda v poslední době často vrací. Je to především otázka místa tvoření slov v systému jazyka a příslušné nauky o tvoření slov v celku jazykovědy. Někteří jazykovědci, např. J. Horecký, zastávají názor, že nauka o tvoření slov, tedy jednotek pojmenovacích, patří do lexikologie (nauky o slovní zásobě). Jiní zdůrazňují styčné body s tvaroslovím, morfologií, a řadí proto tvoření slov do mluvnice. Dokulilovo stanovisko v této sporné otázce se zakládá — podobně jako v sporných otázkách jiných — na citlivém rozlišování a hodnocení pojmů; nevyslovuje se jednoznačně ani pro jedno nebo druhé z těchto krajních stanovisek, nýbrž spojuje řešení této otázky se zásadním chápáním obsahu gramatiky.
Pro Dokulila je vůbec příznačné, že se až úzkostlivě brání pohledu zjednodušujícímu z obavy, aby neupadl v mechanické pojímání jazykových jevů. Jde mu vždy o to, vidět pojmy nebo jevy ve vzájemných, často velmi složitých souvislostech; proto zpravidla nezdůrazňuje ostré a výrazné hranice mezi jazykovými jevy, nýbrž vidí spíše plynulost těchto hranic, přechodnost daných jevů (i když na druhé straně žádá po metodické stránce jasné rozlišování jednotlivých rovin i jednotlivých hledisk). A právě v případech sporných, které se řeší, zpravidla o takovouto plynulost a přechodnost jde. Dokulil velmi rád odhaluje citlivou analýzou v jazyce mezijevy a mezivrstvy, jak je sám nazývá. Lze říci, že právě tato složka je silnou stránkou Dokulilovy jazykovědné práce.
Při řešení jednotlivých dílčích problémů se Dokulil musí vyrovnávat i se zásadní otázkou právě marxistické jazykovědy, s otázkou poměru formy a významu v jazyce. I zde usiluje o dialektické chápání tohoto poměru, i s přihlížením k vnitřním rozporům mezi těmito dvěma stránkami jazykových jevů.
Z otázek zásadního významu, o nichž se Dokulil v souvislosti s řešenou problematikou vyslovuje, je třeba ještě připomenout jeho stanovisko k problematice základní morfologické jednotky, morfému. Dokulil se staví za širší vymezení morfému; pokládá za morfém „nejmenší, dále nedělitelnou část slova, která má přímý nebo nepřímý vztah k významu“ (s. 121). Za kořenný morfém například považuje i mal- v slově malina, třebaže se významově neztotožňuje se žádným kořenným morfémem v jiném slově, ale vyděluje se jen po od[302]dělení přípony -ina, která je v slovech podobného významového okruhu, jako ostružina, brusina (brusinka).
Jádro Dokulilovy práce však záleží ve vypracování některých základních pojmů, které jsou stěžejními pojmy nauky o tvoření slov v jeho koncepci.
Propracován je zvláště pojem tzv. onomaziologických kategorií, tj. základních pojmových struktur, které tvoří v daném jazyce základ pojmenování. Dokulil zde vychází od podrobného rozboru celého pojmenovacího aktu. Při něm jde především o to, co je třeba pojmenovat: pojmenovávaný jev se zařazuje do nadřazené pojmové třídy a je jako člen té či oné třídy něčím určen nebo podle něčeho pojmenován; tyto dvě stránky se uplatňují právě v onomaziologické struktuře pojmenování jako onomaziologická báze a onomaziologický příznak. Při pojmenování jde dále o to, jakou jazykovou formou se daná onomaziologická struktura realizuje; tyto stránky zahrnuje Dokulil do pojmu slovotvorného typu (viz dále). Dokulil podává také klasifikaci onomaziologických kategorií; rozlišuje vedle kategorií základních (např. kategorie substance, vlastnosti, děje, okolnostního určení příznaku) kategorie transpoziční (sem náleží zpředmětnění vlastnosti nebo děje v podstatných jménech vyjadřujících vlastnost, jako rychlost, výška aj., nebo děj, jako hraní, tavba aj.) a modifikační (kdy k obsahu daného pojmu přidáváme určitý doplňující znak, jímž daný pojem modifikujeme, např. u jmen zdrobnělých, zveličelých nebo u jmen přechýlených ap.).
Slovotvornou realizaci onomaziologické struktury, tj. slovotvorný způsob pojmenování, slovnědruhové východisko pojmenování a volbu formantu zahrnuje Dokulil pod pojem slovotvorného typu. Vidí v něm základní pojem slovotvorné soustavy jazyka. Kvituje podněty Horeckého, pokud jde o vypracování tohoto důležitého pojmu, nepřijímá však Horeckého stanovisko v otázce termínu — Horecký dává přednost termínu model. Kriticky se vyslovuje i k názoru Horeckého o závislosti slovotvorného typu na zvláštních významech přípon a předpon. Svou definici slovotvorného typu zakládá v podstatě na definici ukrajinského lingvisty Kovalyka.
Důležitý je i slovotvorný pojem formant. Rozumí se jím souhrn všech formálních rysů, jimiž se liší odvozené slovo od slova základového. Vlastním formantem je slovotvorná přípona nebo předpona, ale Dokulil zahrnuje sem i tzv. tvaroslovnou charakteristiku a v platnosti průvodního formantu se v tomto pojmu uplatňují i hláskové obměny (alternace) základu. Tak např. podstatné jméno nábřeží je tvořeno vlastním formantem, předponou (zdlouženou, ná-), tvaroslovnou charakteristikou -í, kterou se slovo zařazuje ke jménům středního rodu typu stavení, a obměnou souhlásky základu h — ž.
[303]Vyzvednout je třeba i Dokulilovo pojetí konverze jako jednoho ze způsobů morfologického tvoření slov. Konverzí rozumí Dokulil ve shodě se sovětským anglistou Smirnickým tvoření slov bez specifických slovotvorných přípon nebo předpon, pouhou změnou tvaroslovné charakteristiky (např. holub ― holubí se změnou slovního druhu, trn — trní bez této změny). Počítá ke konverzi jako její zvláštní typ i takový způsob tvoření, kdy je změna tvaroslovné charakteristiky provázena hláskovou obměnou základu (např. žába — žabí, pták — ptáče aj.).
Bylo by možno takto vypočítávat i další slovotvorné pojmy, jimž se dostává v soustavném výkladu Dokulilově jednotného osvětlení a podrobného vymezení. Upozorňuji zvláště na kapitoly Slovotvorná analýza (s. 124), Slovotvorné složky slova (s. 135), v nichž metodicky velmi zdařile přehledně vysvětluje všechny pojmy a termíny, s nimiž se při slovotvorném rozboru pracuje (slovotvorný základ, slovotvorný formant, základové slovo, kořen slova, slovotvorná přípona, slovotvorná předpona, mluvnická kmenotvorná přípona, slovnědruhová mluvnická přípona [u slov neohebných, např. dole], tvarová, mluvnická přípona [např. -l v příčestí minulém], koncovka).
Dotkneme se nyní podrobněji ještě alespoň Dokulilova osvětlení produktivnosti slovotvorných typů a prostředků. Dokulil chápe produktivnost, tj. schopnost účastnit se při tvoření nových slov, jako pojem synchronního jazykového plánu, kdežto realizaci této schopnosti jako jev v diachronním, vývojovém plánu. Poukazuje přitom i na shodné synchronní pojetí produktivnosti u sovětské bohemistky Neščimenkové a dovolává se jí stejně jako V. Šmilauera při stanovení stupňů produktivnosti. I zde se u Dokulila setkáváme s oním citlivým rozlišováním rovin a přístupů, když staví proti produktivnosti systémové produktivnost empirickou (ta je určována i podmínkami mimojazykovými).
Velmi správně vyzvedá Dokulil jako důležité objektivní kritérium produktivnosti proces konkurence významově a stylově synonymních, souznačných prostředků; při existenci dvou nebo několika synonymních slovotvorných prostředků vítězí prostředek produktivnější a vytlačuje pak při tvoření nových slov prostředky jiné, synonymní (tak např. přípony jmen činitelských -tel, -č vytlačují synonymní přípony jiné, -ec, -ce). Někdy dochází ve vývoji jazyka k významovému a stylovému rozlišení konkurujících si prostředků, srov. např. rozlišení původně synonymních přípon -isko, -iště, dále -stvo, -ství ap.). Proces konkurence slovotvorných prostředků je Dokulilovi pomocným prostředkem pro zjištění synchronní produktivnosti. Je to pojem, kterého lze využít ještě šíře a všestranněji (i pro konkurenci [304]slovotvorných způsobů a typů), především také v plánu vývojovém, při studiu vývoje slovotvorného systému a jeho zákonitostí.[2]
Při vypracovávání jednotlivých pojmů i při řešení jednotlivých problémů se Dokulil vyslovuje, zpravidla i se zaujetím kritického stanoviska, k názorům jiných jazykovědců. Tak např. pojem i proces univerbizace, tj. tvoření pojmenování jednoslovných na pozadí synonymních pojmenování několikaslovných (jako vlečňák — vlečný vůz), nově aktuálně osvětlený A. V. Isačenkem, domýšlí z hlediska své koncepce i v pohledu funkčně strukturním, nikoli jen vznikovém. — Kriticky se vyslovuje k názoru akad. Trávníčka, který předponové tvoření slov řadil k skládání, nikoli k odvozování; odmítá toto stanovisko ve shodě se stanoviskem většiny našich lingvistů.
Řekl jsem už, že Dokulilův zájem poutají především jevy složité, které může často osvětlovat jako přechodné, u nichž může ukazovat na plynulost hranic ap. Metodicky se ovšem Dokulil vždy snaží s velkou přesností rozlišovat různá hlediska, z nichž k jevům přistupuje, různé roviny, do nichž jsou systémově začleněny. Toto úsilí jemně rozlišovat — často i terminologicky — mezi různými stránkami jazykových jevů je příznačným rysem Dokulilovy práce. Tak např. usiluje i při vědomí těsných vzájemných vztahů rozlišit rovinu slovotvornou a rovinu morfologickou. Už při vypracování základních pojmů rozlišuje s využitím podnětu polského jazykovědce J. Kuryłowicze fundaci, fundovanost slova od motivace, motivovanosti slova. Jindy liší početní zastoupení slov v souboru slovní zásoby od jejich častosti, frekvence při užívání jazyka. Činí pokus, mám pochybnosti zda zdařilý, odlišit i terminologicky prostředky produktivní a neproduktivní od prostředků živých a neživých ap.
Není pochyby o tom, že při tomto charakteru Dokulilovy práce nedojdou jeho názory a závěry vždy plného a jednoznačného souhlasu. Je však třeba zdůraznit, že se Dokulil snaží řešit jednotlivé problémy v souladu se základní koncepcí, kterou vypracovává, že jemně a citlivě dané jevy rozbírá, že často s úpornou snahou o metodickou čistotu rozlišuje jednotlivé roviny jevů i jednotlivé vědecké přístupy ke zkoumaným jevům. Z hlediska své koncepce se pak vyslovuje i kriticky k názorům jinde vysloveným. Některé z těchto kritických připomínek přijímám v podstatě se souhlasem. Domnívám se však, že nemá Dokulil pravdu v otázce vnitřní formy. Dokulil zde nesouhlasí se sovětským jazykovědcem Zvegincevem, který přiznává vnitřní formě úlohu jen omezenou. Vycházím-li z konkrétních příkladů Dokulilem [305]uváděných na s. 96, soudím, že má spíše pravdu Zvegincev, který ukazuje, že je v nich ze synchronního hlediska vnitřní forma zastřena.
Jiné mé kritické připomínky se týkají spíše jen věcí dílčích, detailních. Není plně oprávněno tvrzení, že kategorie augmentativní (slova tzv. zveličelá) nemá nikdy charakter ryze kvantitativní, nýbrž jen kvantitativně kvalitativní (význam velkosti spojený s významem expresívním, zpravidla hanlivým), nebo jen kvalitativní (jen význam expresívní). Jestliže se však i na platnost kvantitativně kvalitativní uvádí nářeční příklad chlapisko, pak není možno přejít jiné nářeční příklady s významem jednoznačně kvantitativním, jako dubisko, blatisko, nožiska (tj. velký dub, velké bláto, velké nohy) aj.
Na závěr můžeme shrnout: Dokulilova teoretická studie o odvozování slov v češtině podává samostatně propracovanou a důkladně promyšlenou koncepci tohoto důležitého úseku jazykovědného zkoumání. Vymezuje jevy slovotvorné z hlediska jejich místa v soustavě jazyka, zjišťuje jejich vztahy k jiným jevům, zejména tvaroslovným, a usiluje zvláště o zpřesnění metod slovotvorné analýzy. Její novost je v propracování funkčně strukturní metody, ve zdůraznění synchronního pohledu na slovotvorné jevy. Usiluje o citlivé odhalení dialektických vztahů i dialektických rozporů uvnitř zkoumaných jevů. Vyzvednout sluší i Dokulilovu schopnost jemné analýzy jevů, jeho úsilí pracovat s logicky přesně vymezenými pojmy a volit přesné termíny. Kladně je třeba hodnotit, že se Dokulil přitom nedává na cestu zbytečného terminologického novotaření. (Pochyby vzbuzuje jen domácí náhrada za cizí perintergraci — přerozklad).
[1] Tvoření slov v češtině 1. Teorie odvozování slov (M. Dokulil), Praha 1962. — Druhý svazek obsáhne odvozování jmen podstatných (vyjde v r. 1964), do třetího svazku bude zařazeno odvozování jmen přídavných a k nim náležejících substantivních názvů vlastností, dále odvozování příslovcí a sloves.
[2] Srov. Al. Jedlička, K slovotvornému vývoji v nové spisovné češtině, Slavica pragensia IV, 1963.
Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 9-10, s. 298-305
Předchozí Josef Hrabák: Několik úvah o obecné češtině a vulgarismech v současné české próze
Následující Ivan Poldauf: Teorie české synonymiky
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1