Spolupráce československé a polské jazykovědy
Stanislav Králík
[Posudky a zprávy]
-
V r. 1957 se ustavila stálá československo-polská jazykovědná komise při Československé akademii věd (ČSAV) a Polské akademii věd (PAN), jejímž úkolem je koordinovat práce na společných úkolech české, slovenské a polské jazykovědy. Jde o vydávání staropolských jazykových památek s odpovídajícími památkami českými, výzkum česky a slovensky psaných památek v Polsku a polských v Československu, o zkoumání vzájemných vztahů spisovného jazyka českého, slovenského a polského, o srovnávací studium českého a polského mluvnického i lexikálního vývoje, o práci na slovníku staropolském a staročeském a na polsko-českých a česko-polských slovnících překladových, popř. i na učebnicích češtiny a slovenštiny pro Poláky a polštiny pro české a slovenské studující, a v neposlední řadě o práce při systematickém výzkumu nářečí na pomezí československo-polském a starých nářečí českých v Polsku.
Pro včasnou informaci jazykovědců obou zemí a jako pracovní pomůcka pro česká, slovenská a polská jazykovědná pracoviště byl [174]v Československu a v Polsku založen jazykovědný zpravodaj, Informační bulletin pro jazykovědné otázky (vydává Ústav pro jazyk český ČSAV a Ústav slovenského jazyka SAV za redakce Stanislava Králíka a Ladislava Dvonče; I. roč., sešit 1—2, 1960) a Biuletyn informacyjny językoznawstwa polskiego i slowianskiego w Polsce (vydává Komitet Językoznawstwa PAN, sešit 1 zredigovali Stanisław Urbańzyk a Jerzy Rusek, I. roč., sešit 1, 1961). Vydávají se jen pro vnitřní potřebu jako tisk neprodejný a jiným lingvistickým pracovištím jej Ústav a Komitet zasílají na požádání zdarma. První ročník obou bulletinů dovoluje nám aspoň zběžně posoudit tuto formu vzájemných informací a její hodnotu pro lingvistickou spolupráci mezinárodní.
Protože se při stále rostoucím badatelském styku mezi československými a polskými jazykovědnými institucemi i jejich pracovníky ukázalo nezbytné, aby obě strany byly stále dobře informovány nejen o jazykovědných pracích už publikovaných, nýbrž také o badatelských výsledcích dosud neuveřejněných, o studiích a výzkumech, na nichž se právě pracuje, o úkolech, které se teprve plánují, a v neposlední řadě také o nových pracovních postupech a zařízeních v obou zemích, měly se oba časopisy zaměřit především k těmto otázkám.
První ročník obou zpravodajských věstníků, který je ovšem do jisté míry pokusný, nemohl přirozeně splnit všechny požadavky. I co do koncepce jsou mezi oběma rozdíly, jak ostatně při různé redakci není ani jinak možné. Zpravodaj československý (psaný česky a slovensky) obsahuje krátké informativní články o práci v české a slovenské dialektologii, lexikografii, odborné terminologii, na dějinách slovenského jazyka, tedy z oborů, v nichž čeští, slovenští a polští lingvisté pracují společně, a mimoto zprávy o důležitých vědeckých poradách (o konferenci o otázkách marxistické jazykovědy), o nových lingvistických výzkumech, připravovaných edicích jazykových památek apod. Přinesl také přehled vědeckých úkolů z bohemistiky a slovenistiky na pracovištích ČSAV, SAV a na českých a slovenských vysokých školách v r. 1960, jakož i soupis disertací doktorů a kandidátů filologických věd z bohemistiky, slovenistiky a obecné lingvistiky obhájených na pracovištích ČSAV, SAV a na filologických fakultách českých a slovenských universit.
Zpravodaj polský se naproti tomu neomezil na zprávy z oblasti studia polštiny (polonistiky), třebas ty zde zabírají nejvíc místa, ale všímá si také rozsáhlou měrou otázek polské slavistiky. Také jeho tematická struktura je poněkud jiná. Vedle přehledu polonistických a slavistických pracovišť v PAN, na universitách, na vysokých školách pedagogických a ve vědeckých společnostech, jejich rozmístění a tematického zaměření (s. 3—9) obsahuje důkladnou (s. 9—49) [175]charakteristiku dosažených už pracovních výsledků, jakož i plánů vědecké práce v různých oblastech studia polského jazyka (stavby jazyka, jeho historie, dialektologie, lexikologie a lexikografie, onomastiky) i slovanských jazyků v Polsku (praslovanštiny, jazyků západoslovanských, zvláště češtiny, jazyků východoslovanských, zvláště ruštiny, jazyků jihoslovanských). Uvádějí se tu výsledky práce od r. 1955, tedy také studie již publikované, a tím se navazuje na bilanci jazykovědné práce z r. 1955, uveřejněnou u příležitosti 10. výročí lidově demokratického Polska (v článcích J. Kuryłowicze, J. Safarewicze, Z. Lehra-Spławińského a Z. Klemensiewicze v Biuletynu BTJ, sv. XVI). Mimoto je tu přehled vědeckých úkolů (z polonistiky i slavistiky), na nichž se právě pracuje, a soupis jazykovědných disertací doktorských podaných v Polsku od r. 1955.
Zalistujeme-li polským věstníkem, překvapí nás — ve srovnání např. s poměrně malým badatelským zájmem o mluvnické otázky současné spisovné polštiny —, jak velká pozornost se věnuje studiu místních nářečí, a zvláště slovní zásoby polštiny. Badatelská práce v oblasti polského slovníkářství je pro současnou polskou jazykovědu vůbec charakteristická: pracuje se na Etymologickém slovníku polského jazyka (prof. Fr. Sławski; dosud vyšla hesla A—Kaznodzieja), který znamená cenný přínos pro slavistiku, dále za vedení prof. Urbańczyka na Slovníku staropolském (do r. 1500), rozvrženém na 8 svazků (dosud vyšly dva), na velkém Slovníku jazyka polského 16. století (celý slovník bude mít 20 svazků), na Slovníku polského jazyka 17. a první poloviny 18. století (s ukončením prací se počítá v r. 1975) a konečně za redakce akad. Doroszewského na Slovníku jazyka polského[1] od poloviny 18. století do doby současné, který má mít 11 dílů (dosud vyšly dva, A—C, D—G). Vedle těchto velkých slovníků vznikla nebo vzniká v Polsku řada slovníkářských prací speciálních: slovník jazyka Mickiewiczova (má mít 8 svazků), popis slovní zásoby J. Słowackého (vyšel 1956), slovní zásoby a frazeologie polské publicistiky údobí osvícenství a romantismu (v tisku), velký slovník námořní, encyklopedický slovník jazykovědný, zpracování polské mluvnické terminologie, slovník synonym,[2] frazeologický slovník polského jazyka aj.
V rámci studií slavistických věnuje polská jazykověda v posledních letech hodně úsilí bádání o českém jazyce. Připravují se k vydání jazykové památky staropolské se staročeskými texty, z nichž polští pisatelé čerpali nebo o něž se opírali (Bible královny Žofie, žaltáře [176]a mamotrekty), studuje se vliv staročeského pravopisného systému na pravopis staropolský, zkoumá se vliv češtiny na polštinu 16. století,[3] jazyk památek polsko-českých v údobí renesance; v oblasti lexikální se studují polské vlivy v českém slovníku Jungmannově, ze staré doby výpůjčky z latiny a z románských jazyků v češtině do r. 1500, neologismy u Klareta a jeho spolupracovníků, vzájemné vztahy staročesko-staropolské v terminologii botanické a porovnává se historický vývoj slovní zásoby české a polské. Z mluvnických prací o češtině je třeba především uvést práce o tvoření slov (o tvoření přídavných jmen českých a polských, o tvoření přídavných jmen v Milionu Marka Pola, o složených podstatných jménech v češtině, o názvech činností v češtině 16. století, o podstatných jménech abstraktních ve staré češtině aj.). Nejvíce pozornosti se věnuje ovšem dialektologii: vedle starší už (1951/1953) dvoudílné studie Dejnovy o polsko-lašském jazykovém pomezí je tu dvoudílný rozbor českých nářečí v Kladsku od J. Siatkowského (v sazbě), studuje se české nářečí kuczowské (jižně od Lodže), nářečí na Těšínsku, Ratibořsku a Opolsku.
Jak je už ze stručného obsahu obou věstníků patrno, uveřejnily redakce v jejich prvním ročníku to, o čem považovaly za nutné informovat spolupracovníky z obou zemí: v československém zpravodaji zprávy o tematice, na níž se právě pracuje, a pracovní perspektivy pro nejbližší budoucnost (o publikovaných již českých pracích informují jednak pravidelné bibliografické přehledy v Slově a slovesnosti, jednak knižní, každých pět let vycházející Bibliografie české lingvistiky, o pracích slovenských knižní Bibliografia Slovenskej jazykovedy), ve zpravodaji polském přehlednou, bibliograficky orientovanou charakteristiku polonistické a slavistické práce za posledních šest let v Polsku, důležitou pro nedostatek bibliografického přehledu polské jazykovědy, jakož i soupis četných organizačně diferencovaných jazykovědných pracovišť a jejich zaměření.
Zasedání československo-polské jazykovědné komise ve Varšavě v březnu 1961 ocenilo užitečnost obou informačních jazykovědných zpravodajů, doporučilo těsnější spolupráci jejich redakcí a zároveň jednotnější strukturu obou bulletinů a zdůraznilo, aby podávaly především obraz tvůrčího ruchu na jazykovědných pracovištích. Informační bulletiny budou tak moci ještě více přispět k utužení badatelských styků mezi jazykovědou československou a polskou.
[1] Srov. o něm zprávu v Naší řeči 44, 1961, s. 52.
[2] O vydaném už Skorupkově Słowniku wyrazów bliskoznacznych srov. referát v Naší řeči 44, 1961, s. 57n.
[3] Srov. Naše řeč 43, 1960, s. 180n.
Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 5-6, s. 173-176
Předchozí Jan Sedláček: Přípravy k slovanskému jazykovému atlasu
Následující František Cuřín: Z knih, časopisů a novin
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1