Časopis Naše řeč
en cz

K další činnosti Naší řeči

Alois Jedlička

[Články]

(pdf)

-

Tyto řádky nechtějí být programovým vyhlášením další činnosti našeho časopisu. Jde spíše o to, vyjádřit v souvislosti s připomínkou desátého výročí zřízení nové, Československé akademie věd několik myšlenek o vztahu k časopisu, o jeho významu v minulosti, o jeho smyslu i poslání dnešním i o programu do budoucna. Je k tomu příležitost tím větší, že zároveň s výročím ČSAV dovršuje se i deset let práce nové redakční rady (navazující ovšem organicky na práci redakční rady, která v r. 1949 vystřídala zároveň s nastoupením nové zásadní linie v práci časopisu redakční radu dřívější) i jejího vedoucí[271]ho a výkonného redaktora. Připomínka výročí je sama sebou sice vždy retrospektivní, ale její vlastní smysl je přijmout ze zamyšlení nad vykonanou prací podněty pro činnost další, být východiskem perspektivního výhledu i perspektivních cílů.

Redigovat časopis, jakým je svou brzo už padesátiletou historií i svým dnešním významem a posláním Naše řeč, je velký závazek a velká odpovědnost. Časopis, jehož linii i úroveň v minulosti určovali tak vynikající jazykovědci a znalci českého jazyka jako J. Zubatý, E. Smetánka, V. Ertl aj. a do něhož přispívali a přispívají všichni významní čeští jazykovědci bohemisté, má nesporně významné místo v dějinách české jazykovědy. Ale jeho vlastní význam není jen v této složce, nýbrž je značně širší: obracet se k širokým kruhům odborným a vůbec ke všem, kdo mají zájem o český jazyk, a zvláště k těm, kteří mají nakonec i profesionální vztah k jazyku. V jubilejním článku o I. Olbrachtovi v tomto ročníku čtli jsme pěkné svědectví o vztahu našich spisovatelů k Naší řeči v minulosti, o vlivu, který Naše řeč v té době měla. A byl to nejen I. Olbracht, ale i Fr. Šrámek, M. Majerová, M. Pujmanová a mnoho jiných.

I těch deset posledních ročníků Naší řeči, do nichž přispívali vedle starších jazykovědců i pracovníci mladší a nejmladší, vedle členů akademického Ústavu i pracovníci z vysokých škol a z jiných institucí, těch zhruba 3200 stran zpracovaných redakcí a odevzdaných čtenářům nutí k zamyšlení a žádá si zhodnocení. Nejlepší zhodnocení podají ovšem sami čtenáři; doplní je i výsledky, jichž se na poli jazykové kultury podařilo dosáhnout jistě i zásluhou Naší řeči.

V retrospektivním pohledu sluší vyzvednout alespoň některé důležitější akce a úkoly, které se podařilo splnit. Patří k nim jistě v samém počátku tohoto údobí soubor článků s tematikou stylistickou, věnovaný prof. Hodurovi; je možno jej spojovat jako soubor materiálových studií i s oživeným zájmem o stylistickou problematiku, který vyústil v poradu o zásadních otázkách stylistiky v r. 1954. Velký praktický dosah měla i činnost Naší řeči soustředěná v době přípravy i vydání nových Pravidel českého pravopisu na jejich podporu a propagaci, na výklady a komentáře k obtížnějším jevům, na interpretaci kodifikace i na sledování ohlasu Pravidel. Nejnověji pak jsou to výklady některých dílčích změn v kodifikaci, jak k nim dává podnět promýšlení [272]vztahu jazyka spisovného a běžně mluveného i důsledné a v konkrétních jevech uplatňované pojetí demokratizace spisovného jazyka. Značný ohlas ve veřejnosti mají i v poslední době pravidelně otiskované kritické průhledy do jazykové stránky našich novin a vůbec tisku.

I ve své informativní složce, v informacích o všem, co může zajímat i širší čtenářskou obec, pokud jde o vědecké studium českého jazyka a péči o něj, usiloval náš časopis pravidelně informovat o všem důležitém. Přinášel i zprávy o jazykové kultuře, jejím pojetí a formách ve spřátelených zemích, o rozhlasových relacích podobných našemu Jazykovému koutku, vysílaných dnes už v mnoha zemích. I čtenářsky upoutaly zajímavé zprávy o odborném i praktickém zájmu o češtinu v zahraničí, od zakavkazských oblastí Sovětského svazu přes Čínu, Spojené státy americké, Anglii až zase do nejbližšího sousedství v Německé demokratické republice.

Prostřednictvím našeho časopisu slouží jazykověda a jazykovědci řečové praxi, slouží jazykové kultuře. Pojetí jazykové kultury se ovšem v průběhu jazykovědného vývoje mění, vyvíjí; mění se její zaměření, mění se i formy a prostředky péče o spisovný jazyk, o jeho kulturu. Cílem jazykové kultury je dosáhnout vyšší úrovně jazykových projevů, jejich jazykové i slohové vytříbenosti, přivést k vědomí, že vhodné, výstižné a přiléhavé vyjádření přispívá k účinnosti a působivosti sdělovaného obsahu. Boj za správné pojetí jazykové kultury znamenal ovšem, zvlášť ještě v počátcích tohoto období, i boj proti překonaným názorům, proti pozůstatkům a přežitkům starého brusičství. V průběhu dalších let i dnes vystupuje ovšem do popředí především aktivní složka tohoto boje za jazykovou kulturu, výchova k správnému chápání otázek jazykové kultury.

Naše řeč jako časopis Ústavu pro jazyk český zde vychází z té koncepce jazykové kultury, kterou sledoval a sleduje ve své činnosti na poli jazykové kultury Ústav pro jazyk český, vycházeje přitom z plodných a pokrokových myšlenek akad. B. Havránka. Ústav pro jazyk český má ovšem k této činnosti i jiné prostředky a formy než styk se čtenáři prostřednictvím časopisu Naše řeč. Je to především velmi účinná tribuna v jazykových relacích Čs. rozhlasu, zvláště v pravidelně vysílaném Jazykovém koutku, jsou to veřejné přednášky (např. v Lidové universitě) a instruktáže, je to i přímá činnost jazykově poradenská [273]a jazykově revizní. Důležitým rysem této dnešní péče o spisovný jazyk je její vědecký základ, její v zásadě jednotná linie i její obecně výchovné zaměření a poslání. Není např. smyslem jazykových kritik uveřejňovaných v Naší řeči jen vytýkat jednotlivé konkrétní nedostatky jazyka a stylu našeho tisku, odmítat některé prostředky, ale poukazem na tyto nedostatky pomáhat je odstraňovat obecně a vést, vychovávat k správnému chápání spisovného jazyka a jeho kultury. Opírá se pak toto chápání o správné poznání poměru jazyka a společnosti, vychází ze zjištění úlohy jazyka v dnešní společnosti, společnosti socialistické. Musí však mít na mysli i perspektivy vývoje společnosti, její další rozvoj i směr dalšího vývoje spisovného jazyka a jeho úlohu v tomto dalším rozvoji společnosti.

Řekli jsme, že se zásady péče o spisovný jazyk i konkrétní projevy této péče opírají o vědecký základ. Vedle teorie jazykové kultury jde tu především o studium současné jazykové situace české, současného jazykového dění. Toto studium současného jazykového dění je nejen vědecky užitečné a potřebné, ale jeho výsledky jsou i pro čtenáře velmi zajímavé. Takové skutečnosti jako mizení nářečí, jejich míšení a stírání rozdílů mezi nimi a vytváření nadnářečních celků, stav a situace mluvy ve městech a v průmyslových centrech, pronikání a uplatňování prvků obecné mluvy, řeč a jazykové procesy v našem pohraničí, vzájemný kontakt Čechů a Slováků, zvláště ve velkých průmyslových oblastech na Ostravsku, východním Slovensku aj., a jeho odraz v obou národních jazycích (v řečové praxi), to všechno jsou nejen důležité aktuální otázky vědeckého studia našeho národního jazyka, ale i otázky mající své důsledky pro jazykovou kulturu a její realizaci, pro péči o národní jazyk. Předmětem vědeckého studia, ale i čtenářského zájmu je ovšem i odraz této současné jazykové situace v uměleckých dílech zobrazujících dnešní náš život, dnešní naši skutečnost. V jazyce uměleckých děl nabývají ovšem všechny tyto prvky platnosti stylové.

Vlastním předmětem jazykové kultury je oblast spisovných jazykových projevů. Úloha spisovného jazyka v dnešním období jeho vývoje i v dnešní situaci společenské stále vzrůstá. Stačí si uvědomit takové prostředky šíření spisovných jazykových projevů, zvláště také mluvených, jako je rozhlas, televize, film, dále noviny [274]a vůbec tisk, účast širokých mas na veřejném životě, na veřejných shromážděních, veřejných projevech, poradách, konferencích ap., mít na mysli úlohu vzdělání v dnešní společnosti, a poznání vlivu a působení spisovné normy bude víc než zřejmé. Spisovná norma sama ovšem přitom podléhá změnám, ztrácí svou někdejší výlučnost a sbližuje se s jazykem běžně mluveným jako výsledek procesu demokratizace spisovného jazyka. Tento proces se uplatňuje i tím, že některé původně obecně české nebo hovorové prostředky nabývají platnosti neutrálních spisovných prostředků, kdežto jejich varianty, dříve ve spisovném jazyce základní, jsou vytlačovány do oblasti knižní (např. infinitiv na -ti, příč. minulé sloves typu napnout: napjal, vypjal proti neutrálnímu už napnul, vypnul). Dochází tak k stylovým změnám v platnosti a hodnotě jazykových prostředků. Poznávání stylových rozdílů mezi jazykovými prostředky, studium stylových oblastí, stylových typů i stylových vrstev spisovného jazyka je rovněž důležitým a aktuálním problémem studia spisovného jazyka a má rovněž velký význam i pro jazykovou kulturu. Někdejší zjednodušené chápání správnosti jazykových prostředků z hlediska jejich původu, vedení ostrých hranic mezi prostředky spisovnými a nespisovnými, lidovými, které bylo někdy spolu s nevědeckostí takového hodnocení vlastní překonanému brusičství, je nahrazováno důsledným zřetelem k stylovému hodnocení prostředků, převáděním jejich pouhých odsudků na specifickou platnost stylistickou.

Stylové rozrůznění spisovného jazyka se stylovým typem hovorovým, odborným, publicistickým a uměleckým se dnes sice v zásadě nezměnilo, ale charakter těchto jednotlivých typů, specifické vrstvy prostředků je vyznačujících podléhají tu větším, tu menším změnám. Z hlediska potřeb společenské komunikace, potřeb veřejného dorozumívání, je velmi aktuální rozvoj stylu publicistického a odborného. Publicistický styl jako styl projevů s funkcí informativní, vzdělávací a agitační vyžaduje dnes nesporně velmi mnoho vědeckého zájmu i péče, i proto, že jeho působení při vzpomenutém už dosahu a vlivu jazyka novin a tisku na spisovnou normu je velmi značné. Rovněž odborný styl, ať jeho větev vědecká, nebo praktická, při prudkém rozvoji vědy a techniky a při úloze, kterou naše společnost šíření vědy, její masové popularizaci přikládá, [275]vyžaduje stálou pozornost a péči i podporu v oblasti speciální slovní zásoby — terminologie i v oblasti výstavby odborných projevů po stránce syntaktické. Při hodnocení jazykové a stylové stránky těchto projevů uplatňuje se dnes výrazně hledisko funkční, zřetel k tomu, aby jazykové prostředky dobře sloužily k vyjádření a sdělení myšlenek v dané stylové oblasti.

Zvláštní důležitosti nabývá dnes i ta stylová oblast, v níž se užívá spisovného jazyka k běžnému dorozumívání, ve funkci prostě sdělovací, oblast hovorová. Má ovšem hovorový styl a hovorová vrstva spisovného jazyka svůj význam pro vývoj spisovného jazyka, a to v tom, že jejich prostřednictvím se spisovný jazyk neustále oživuje a utužuje se jeho sepětí s živým jazykem běžně mluveným. Ale mluvíme-li dnes při výchově socialistického člověka o kultuře bydlení, odívání, stolování ap. a vůbec o kulturnosti našeho života, vytváří-li se pojem tzv. životního slohu, patří sem nesporně i kultura našich jazykových projevů, kultura společenského jazykového styku, kultura hovorové mluvy.

Sama skutečnost, že jazyk vznikl při práci lidí z potřeby dorozumět se, skrývá v sobě hodnoty morální a výchovné. Výchovné je i poznání, že je jazyk výtvor kolektivní, že spisovná norma je i výsledek kolektivního úsilí a kolektivní jazykové kázně uživatelů a nositelů spisovného jazyka. Při užívání spisovného jazyka podřizuje se jednotlivec této kolektivní normě historicky vzniklé, ale stále se rozvíjející a přetvářející v živé jazykové praxi spisovné při plnění úkolů kladených na jazyk dnešní společností.

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 9-10, s. 270-275

Předchozí Jaromír Bělič: Perspektivy rozvoje české jazykovědy

Následující Stanislav Králík: Deset let Ústavu pro jazyk český v Československé akademii věd

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1