Jazyková stránka naší nové ústavy

Jaromír Bělič

[Články]

(pdf)

-

Ústava jako základní zákon státu má velký význam pro celé státní společenství i pro každého jednotlivce v něm, protože kodifikuje v hlavních rysech společenské zřízení ve státě, práva a povinnosti občanů, organizaci státní moci atd. Zvlášť vystupuje význam ústavy ve státě socialistickém, jakým už dnes je naše republika, kde pracující lid v plném smyslu slova svůj stát sám tvoří a sám si vládne, takže socialistický stát je vlastně nejširší lidová organizace. Proto se také o návrhu naší nové ústavy rozvinula celonárodní diskuse; něco takového je neobvyklé, ba většinou nemožné ve státech kapitalistických, neboť tam se vytváří pouhá fikce vlády lidu, ve skutečnosti je však moc soustředěna v rukou hrstky kapitálově silných jedinců, nebo se podle okolností i od této fikce upouští a přechází se k otevřené protilidové diktatuře.

Diskuse o nové ústavě se zúčastnily opravdu nejširší vrstvy a jejich aktivita v této diskusi zřetelně ukazuje, že lid je si vědom, že Československo je jeho státem, a že tedy i ústava tohoto státu je věcí každého občana. A třebaže byl návrh nové ústavy, uveřejněný 19. dubna 1960, ve svém celku od počátku přijímán s naprostým souhlasem, přece jen z diskuse vyplynulo množství připomínek, které směřovaly k zpřesnění, rozvedení nebo i úpravě jednotlivých článků a ustanovení. Z diskuse vyplynula i změna názvu státu z Československá republika na Československá socialistická republika, aby bylo také v oficiálním označení manifestováno to, co tak slavnostně zdůrazňuje hned první oddíl úvodního prohlášení k nové ústavě: že socialismus v naší vlasti zvítězil. A kdo by srovnával původní návrh ústavy s jejím konečným zněním, jak je schválilo Národní shromáždění 11. července 1960, snadno by zjistil, kolik dalších detailních [254]změn a zlepšení přinesla celonárodní diskuse. Tyto změny pak nejsou jen povahy věcné, nýbrž týkají se ve značném rozsahu i stránky jazykové a slohové.

Text ústavy po jazykové stránce je dost složitý problém, poněvadž všechny formulace musí být stejně jako v jiných právních dokumentech odborně přesné a jednoznačné, na druhé straně však právě proto, že je to základní zákon státu, týkající se každého, musí být celý text naprosto jasný a obecně srozumitelný, a to v míře ještě vyšší než u zákonů jiných, dílčích, zasahujících někdy do odvětví velmi speciálních. Kromě toho je v ústavě značně odlišného rázu úvodní prohlášení a pak vlastní text ústavy; úvodní prohlášení v naší nové ústavě je slavnostní proklamace pracujícího lidu o současné vývojové etapě státu a o jeho vztazích k ostatnímu světu, o dosažených budovatelských úspěších, o vnitřních poměrech i o perspektivách dalšího společenského rozvoje, směřujícího od socialismu ke komunismu; jednotlivé hlavy vlastní ústavy pak v řadě článků s právnickou přesností stanoví základní zásady organizace a života společnosti v přítomné etapě i se zřetelem k vývojovým perspektivám do budoucnosti.

Slavnostnost úvodního prohlášení se projevuje po výrazové stránce jistou monumentálností slohovou, která je v souladu s vítězným konstatováním dovršení jedné etapy společenského vývoje i s radostným vytyčováním cílů dalších. Srov. např.: Společenské zřízení, za které bojovaly celé generace našich dělníků a ostatních pracujících a které měly od vítězství Velké říjnové socialistické revoluce před očima jako vzor, stalo se pod vedením Komunistické strany Československa skutečností i u nás. Ve shodě s tím je užito některých výrazů knižních, jako V čele republiky stanula Komunistická strana Československa… — Slovensko záhy překonalo svou někdejší zaostalost… aj. Sem patří i přechodníkové vazby Dovršujíce socialistickou výstavbu, přecházíme k budování vyspělé socialistické společnosti… — Rozvíjejíce socialistickou státnost, budeme dále zdokonalovat naši socialistickou demokracii… Výrazovou slavnostnost zvyšují též hodnotící přívlastky, např.: … s naším velkým spojencem, bratrským Svazem sovětských socialistických republik…; … osvobozený hrdinnou Sovětskou armádou…; [255]… osvědčený předvoj dělnické třídy, zocelený v boji…; … abychom zároveň ukázali nezlomnou vůli…; apod.

V souladu se slavnostním rázem úvodního prohlášení jsou i některá spojení obrazná, jako je v prvním uvedeném citátu měly … před očima jako vzor, dále např. po této cestě půjdeme dále ruku v ruce…, nebo osvobozený … z pout fašistické okupace atd. Klady nového společenského řádu jsou zdůrazněny účinným opakováním začátku vět (tzv. anaforickým paralelismem): Není již u nás vykořistovatelských tříd, vykořisťování člověka člověkem je navždy odstraněno. Není již hospodářských krizí ani nezaměstnanosti. A jako refrénovitá gradace působí základní heslo socialismu v závěru druhé části úvodního prohlášení a zásada komunismu na konci třetí části: Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce! — Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!

Ve vlastní ústavě se vyznačují podobnou slavnostností jen texty slibu poslanců Národního shromáždění, presidenta republiky, členů vlády a poslanců národních výborů v čl. 58, 64, 69 a 88/4 i slovenské znění slibu poslanců Slovenské národní rady v čl. 80.

Právnická přesnost ostatního textu ústavy naproti tomu vyžaduje jazyk prostý veškeré expresivity, naprostou jednoznačnost všech formulací, obsahovou úplnost a zároveň největší možnou zhuštěnost výrazu. Úsilí o přesnost a zhuštěnost se projevuje v jisté lapidárnosti slohové, spojené s jasným odlišením významu slov. Srov. např. v čl. 68, vymezujícím úkoly vlády, slovesa v bodu 3: (Vláda) připravuje dlouhodobé plány rozvoje národního hospodářství a státní rozpočet a zajišťuje a kontroluje jejich plnění; k provádění dlouhodobých plánů rozvoje národního hospodářství stanoví roční plány a předkládá zprávy o jejich plnění Národnímu shromáždění. Jednoznačné a přesné vyjádření vede též k užití odborných termínů a obratů, zejména právnických a ekonomických, jako např. zastupitelské sbory, zákonná opatření, socialistické společenské vlastnictví, hospodářské organizace, výstavba národních výborů, uskutečňovat právo, vykonávat působnost, nebo zčásti i výrazů prostě knižních, méně obvyklých (např. uvádět v život, jakož i apod.). Z téhož důvodu je užito v čl. 55 (a obdobně v čl. 79) poněkud zastaralé vazby s předložkou k při stanovení postupu, jak Ná[256]rodní shromáždění ověřuje platnost volby poslanců: Činí tak k návrhu mandátového výboru, který si zvolí. Předložka na (na návrh) by se zde mohla vykládat jako vyjádření příčiny, pohnutky oné činnosti, tj. že mandátový výbor dá návrh, aby se vůbec přistoupilo k ověření volby; předložka podle (podle návrhu) by zase mohla budit představu, že návrh mandátového výboru je pro plénum Národního shromáždění nějak závazný; užití archaické a knižní, avšak obecně srozumitelné vazby s předložkou k proto poměrně nejlépe naznačuje, že mandátový výbor prozkoumá příslušný materiál a vypracuje návrh, na jehož základě pak plénum Národního shromáždění samo rozhodne o jednotlivých případech.

Podobně z úsilí o právnickou přesnost zůstala v 1. odst. čl. 10 vazba s předložkou k ve spojení zcela neobvyklém v běžném jazyku: Osobní vlastnictví občanů k spotřebním předmětům…, jakož i k úsporám nabytým prací je nedotknutelné. Stalo se tak proto, že dvojí genitiv u podst. jména vlastnictví (vlastnictví občanů spotřebních předmětů…) by nebyl dobře možný; přitom první genitiv občanů je zde z právnických důvodů nezbytný a nelze jej vynechat. U genitivu závislého na slově vlastnictví není ostatně vždy zřejmé, jde-li tu o tzv. genitiv podmětový nebo o přívlastkový vztah předmětový. Např. spojení vlastnictví otroků v římské společnosti znamená, že otroci mohli něco vlastnit (vztah podmětový) nebo že někdo mohl vlastnit otroky (vztah předmětový). Proto se v odborných formulacích právnických ze snahy o jednoznačnost již delší dobu někdy užívá genitivu u slova vlastnictví toliko ve významu podmětovém, kdežto k vyjádření předmětového vztahu se sahá k vazbě s předložkou k. Pro běžnou řeč však tento způsob jistě nelze doporučit a v případě potřeby je nutno hledat jednoznačné vyjádření jiné.

Odborný ráz textu ústavy se nezbytně projevuje i jinými znaky odborného stylu, např. hojnými vazbami jmennými, jako v 2. odst. čl. 90: K zabezpečování úkolů plánu disponují [národní výbory] potřebnými materiálními a finančními prostředky… (tj. aby mohly zabezpečovat…, disponují…); nebo ve 4. odst. čl. 86: Podmínky výkonu volebního práva … i způsob provádění voleb a odvolávání poslanců … stanoví zákon (tj. podmínky, za kterých občané mohou volit, vykonávat volební právo, i způsob, jak se provádějí volby [257]a odvolávají poslanci, …). Časté jsou zde též konstrukce pasívní, a to s pasívem zvratným (např. v čl. 12/2: Plán rozvoje … se vypracovává zpravidla na období pěti let, vyhlašuje se zákonem…; v čl. 39/3: Národní shromáždění se volí na dobu čtyř let) i s pasívem opisným (např. v čl. 21/2: Právo na práci … je zajištěno celou socialistickou hospodářskou soustavou…; v čl. 30/1: Nedotknutelnost osoby je zaručena).

Rázu slohové lapidárnosti dodává formulacím ústavy v nemalé míře také zřetel k tomu, že jednotlivé články ústavy i jejich odstavce často musí být samostatně citovány, jak tomu ostatně bývá i u jiných zákonů. To vedlo k takové stylizaci, že v rámci hlav a oddílů tvoří každý článek a většinou i jednotlivé odstavce samostatný, uzavřený celek, nevyžadující odkazování ke kontextu. Srov. např. v hlavě druhé, vymezující občanská práva a povinnosti, čl. 20, který kodifikuje rovnoprávnost občanů:

(1) Všichni občané mají rovná práva a rovné povinnosti.

(2) Rovnoprávnost všech občanů bez zřetele na národnost a rasu je zaručena.

(3) Muži a ženy mají stejné postavení v rodině, v práci a ve veřejné činnosti.

(4) Společnost pracujících zajišťuje rovnoprávnost občanů vytvářením stejných možností a stejných příležitostí ve všech oborech života společnosti.

Přes všechny uvedené zřetele a přes nezbytnou pestrost, diferencovanost slohového charakteru ústavy, vyplývající ze slavnostního rázu úvodního prohlášení a z potřeb právnicky přesné formulace všech ustanovení ve vlastní ústavě, přes veškerou monumentalitu a obraznost výrazu na jedné straně a přes prostředky odborného stylu na straně druhé, přes jistou knižnost a výjimečně i neobvyklost vyjádření je však naše nová ústava jako celek psána jazykem vyrovnaným a jednotným, a to živým spisovným jazykem dneška, každému srozumitelným a jasným. U odborných termínů je zpravidla jejich význam zřejmý ze souvislosti a mimo případy zvlášť odůvodněné se většinou užívá výrazových prostředků zcela běžných, ba je patrná i snaha vyhýbat se, kde je to možné, prostředkům zastarávajícím nebo jinak výlučným. Např. infinitivy se vyskytují dů[258]sledně jen v podobě na -t, nikoli na -ti (např. obracet se, ukládat, vyřizovat, zachovávat), jmenných tvarů přísudkového adjektiva se užívá toliko v rozsahu dnes ve spisovném jazyku opravdu živém (např. je povinen 57/2, jsou odpovědni 39/2, ale President rebubliky je odpovědný z výkonu své funkce… 61/2) atd.

Je třeba opakovat, že připomínky z celonárodní diskuse k návrhu ústavy, na níž se podíleli též jazykovědci a jazykovědné instituce, pomohly na mnoha místech zbavit text zbytečné papírovosti a dosáhnout plynulejšího a dynamičtějšího vyjádření, jako je např. v čl. 14/2 v konečném znění infinitivní vazba Uskutečňovat tyto cíle umožňuje soudružská spolupráce… místo původního Uskutečnění těchto cílů…, v čl. 15/1 je vhodnější výraz Stát provádí takovou hospodářskou, zdravotní, sociální a kulturní politiku, aby… místo nezvyklého zde a byrokratického Stát uskutečňuje…, v čl. 52/3 je výraznější formulace K tomu, aby zákon nabyl platnosti, musí být vyhlášen… místo K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen… aj. Zvlášť hodně úprav doznal slovosled. A všechny tyto změny přinesly zživotnění, možno přímo říci zlidovění jazyka ústavy a zvýšily soulad mezi její stránkou obsahovou a formální. Z obojí stránky je vidět, že je to ústava vyspělého státu lidového, státu socialistického, kterou lid sám sobě dává, aby se jí řídil a aby mu prospívala.

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 9-10, s. 253-258

Předchozí František Váhala: Tam mne jistě najdeš — to se mně líbí

Následující Bohuslav Havránek: Prof. Kvido Hodura (1879—1960)