Na prahu pátého desetiletí
Alois Jedlička
[Articles]
-
Je v dobré tradici Naší řeči, že se vždy po deseti letech ohlíží zpět na výsledky svého působení a vytyčuje i směr a perspektivy činnosti další. Neopouštíme tuto tradici pohledů zpět i výhledů kupředu; dovoluje nám, abychom z dnešního hlediska posoudili dosavadní vývojovou linii Naší řeči a kriticky se zamyslili nad úkoly, které má Naše řeč dnes i v budoucnosti plnit. Čtyřicet let, které Naše řeč jako časopis věnovaný otázkám péče o český jazyk loňským ročníkem dovršila, je sdostatek dlouhá doba, abychom mohli mluvit o tradicích, které lze v jejím působení vysledovat. Uplynulých čtyřicet let bylo naplněno pohnutými i převratnými událostmi v dějinách českého národa i v dějinách lidské společnosti vůbec. Počátky Naší řeči spadají ještě do dob státní nesvobody i národního útlaku před rokem 1918 a obrážejí se v nich výrazně snahy jazykově obranné a záchovné. Obavami o osud národa a zdůrazněným přilnutím k národnímu jazyku jako k výraznému znaku národní osobitosti je nesena péče o český jazyk i za druhé světové války. V období mezi oběma světovými válkami se projevuje značný rozvoj českého spisovného jazyka, zvláště v souvislosti s novými úkoly jazyka státního, s rozvojem techniky, vědy a kultury i s růstem literární tvorby. S hlubokými přeměnami hospodářskými a sociálními, kterými prochází náš národ od roku 1945, a zvláště od roku 1948, dovršuje se tento rozvoj spisovného jazyka a jeho stylů; zasahují pak tyto proměny neméně také sociální určení spisovného jazyka i složení jeho aktivních uživatelů.
Tyto zevní osudy dějinné i vnitřní přeměny a vývoj zanechávají nesporně svůj odraz v jazyce a působí nepřímo i na vytváření vztahu k jazyku u členů národního společenství i na formy a intenzitu péče [2]o spisovný jazyk. Měnily se ovšem v těchto čtyřiceti letech v souvislosti s vývojem společnosti a s pokrokem vědy i názory na jazyk, zvláště na jazyk spisovný, zdokonalovalo se a vyvíjelo i vědecké poznání českého jazyka a jeho prostředků a měnila se i náplň, šíře i pojetí jazykové kultury. Lze říci, že původní určení časopisu Naše řeč, vyjádřené v dřívějších ročnících podtitulem „Listy pro vzdělávání a tříbení jazyka českého“, vystihuje — třebas starší terminologií — i dnešní zaměření časopisu, ovšem pojetí jazykové kultury jím představované se přece jen mění.
Není bez zajímavosti probírat se dosud vyšlými čtyřiceti ročníky Naší řeči. Do služeb vzdělávání českého spisovného jazyka, popularizace jazykovědného poznání a šíření praktické jazykové kultury stavěli se zde všichni přední čeští jazykovědci, ať jako přímí členové redakce, nebo jako spolupracovníci a přispěvatelé. Výrazné rysy své vědecké osobnosti vtiskoval Naší řeči od samých počátků Josef Zubatý (zemř. 1931). Jeho články otiskované pravidelně v Naší řeči[1] přispívaly vydatnou měrou k hlubšímu poznání prostředků českého jazyka, zvláště také k poznání nesprávnosti dřívějších odsudků, zákazů brusičských; ale pečeť svérázné badatelské i lidské osobnosti měly i jeho drobné příspěvky a poznámky. Také činnost Václava Ertla (zemř. 1929) nesla se podobným směrem a jeho články s podrobným odůvodňováním probíraly jednotlivé jevy jazykové správnosti. Ertl se na sklonku svého života snažil dobrat jasných kritérií v otázkách jazykové správnosti a dospěl tak k tzv. teorii dobrého autora;[2] nevyvodil z ní ovšem, či spíše nestačil vyvodit důsledky pro redakční praxi. Vlivem starších jazykovědných teorií, z obavy před pronikáním cizích vlivů, zvláště jazyka německého, i vzhledem ke konkrétním nedostatkům současné jazykové praxe, zvláště také novinářské, projevovala Naše řeč od počátku značnou nedůvěru k současnému spisovnému jazyku. Postupně se však toto negativní stanovisko mírnilo a v Ertlově teorii dobrého autora je už jasně vyjádřen počátek nového nazírání na spisovný jazyk i na měřítka jazykové správnosti. Po smrti Ertlově a Zubatého ztratila Naše řeč aktivní vedoucí vědecké osobnosti a teoretické [3]řešení otázek jazykové kultury (a v tom i jazykové správnosti) probíhalo pak v pokrokové vědecké linii mimo Naši řeč. V třicátých letech se totiž při řešení otázek teorie spisovného jazyka a v polemickém střetání názorů na pojetí jazykové kultury (tímto pojmem se nahrazoval dřívější užší pojem jazykové správnosti a čistoty) významně uplatnila skupina mladých jazykovědců, kteří vystoupili se svými názory programově ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (1932, za vedení V. Mathesia a B. Havránka). I když ovšem byli v tomto svém vystoupení poplatni některým nesprávným zásadám své doby, měly mnohé názory tehdy vyslovené nejen značný, ale v jádře kladný význam pro další cesty a vývoj české jazykové kultury. Byl kladen správný důraz na vědecké poznání normy současného spisovného jazyka, slovníkové i mluvnické — prakticky se tato stránka projevovala už v některých článcích Jos. Zubatého a V. Ertla o jednotlivých jevech jazykové správnosti; byla zdůrazňována významná společenská úloha i specifičnost spisovného jazyka, zvláště v poměru k nářečím a jiným nespisovným útvarům národního jazyka českého, a při hodnocení jeho prostředků respektovány také plně současné dorozumívací potřeby. Tyto názory nenašly příznivý ohlas v Naší řeči, protože polemické vystoupení bylo namířeno především proti praxi tehdejší Naší řeči vedené po smrti Zubatého Jiřím Hallerem jako hlavním redaktorem. Postupně a nepřímo se ovšem vliv těchto názorů začal projevovat i v Naší řeči. Bylo to způsobeno hlavně tím, že r. 1935 začal vycházet Příruční slovník jazyka českého, opírající se o bohatý materiál a na jeho základě přinášející vědecky objektivní popis slovní zásoby současného spisovného jazyka. Posudky jazykové správnosti konkrétních jazykových projevů se proto i v Naší řeči stále více opíraly o zpracování a hodnocení hesel v Příručním slovníku. Vliv názorů vyslovených ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura našel svůj odraz i v novém zpracování obecně rozšířené praktické jazykové příručky, v novém vydání Pravidel českého pravopisu z r. 1941,[3] především v tom, že se v kodifikaci tvaroslovných jevů, které Pravidla uváděla, přihlíželo ve větší míře k skutečnému živému spisovnému jazyku; také tím se tedy měnila praxe Naší řeči. Mimo Naši řeč probíhalo v tomto ob[4]dobí i popularizační působení prof. Trávníčka, který shrnul své zásadní stanovisko na otázky jazykové správnosti v studii O jazykové správnosti (ve sb. Čtení o jazyce a poesii, Praha 1942); shoduje se v ní v podstatě s názory jazykovědců ze sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura a pracuje v ní s pojmy i dnes běžnými, jazyková kultura, jazyková norma, kodifikace apod.
Po druhé světové válce byly uvedeny v život starší již snahy po zřízení jazykovědného ústavu, v němž by se soustřeďovala a koordinovala badatelská činnost v oboru českého jazyka a z něhož by byla řízena uvědomělá péče o český spisovný jazyk. Vznikl tak r. 1946 Ústav pro jazyk český, k němuž dala základ kancelář Slovníku jazyka českého. Naše řeč měla od počátku velmi blízko ke kanceláři Slovníku jazyka českého, která zpracovávala Příruční slovník jazyka českého, využívala jejího materiálu a členové této kanceláře byli zároveň členy redakce Naší řeči; po smrti Ertlově se tento vztah uvolnil a pak od r. 1938 přestal na čas vůbec. Brzo po zřízení Ústavu stala se Naše řeč v roce 1949 časopisem tohoto Ústavu, po zřízení Československé akademie věd,[4] do níž Ústav přešel, časopisem tohoto ústavu. S přeměnou redakční rady, do jejíhož čela byl postaven akademik Bohuslav Havránek a jejímiž členy byli vedle členů Akademie věd i pracovníci Ústavu, mohla Naše řeč přímo a v plné míře navázat na pokrokové tradice české jazykovědy v otázkách jazykové kultury. Procházela však také vývojovým procesem, který v řešení otázek jazykové kultury zrcadlil úsilí po správné základně jazykovědy marxistické.
Shodou okolností vstupuje Naše řeč do pátého desetiletí své činnosti v době, kdy může své jazykově poradenské a výchovné působení opírat o významná díla o českém jazyce, právě ukončená nebo vycházející. Před vánocemi bylo po 22 letech ukončeno vydávání největšího díla českého slovníkářství, Příručního slovníku jazyka českého.[5] Příruční slovník měl — jak jsme připomenuli — už za svého vydávání vliv na hodnocení správnosti slovních jazykových prostředků. Téměř současně s ukončením Příručního slovníku vyšlo nové vydání Pravidel českého pravopisu, které ukončilo jisté neprospěšné mezidobí, způsobené tím, [5]že starší, předchozí vydání Pravidel v plné míře již nestačilo odpovídat potřebám současné pravopisné praxe, i tím, že se vlastní pravopisný úzus v některých jevech již od nich odchýlil a že nebylo možno — protože šlo o rysy vývojově kladné — trvat na dodržování dosavadních Pravidel (např. v psaní některých cizích slov, jako hokej). Třebaže jde jen o vlastní pravidla pravopisná, přece jen znamenají především tam, kde jde o odraz skutečností jazykových v pravopise, mezník i v jazykové kultuře. A konečně široké jazykové praxi začne už od počátku tohoto roku postupně sloužit nové významné dílo naší lexikografie, trojsvazkový Slovník spisovného jazyka českého. Tyto skutečnosti podávají jasné svědectví, že česká jazykověda u vědomí živých tradic stvrzujících spojení vědy s potřebami praxe dává vědecké poznání do služeb uživatelů jazyka a zpracovává vedle vlastních děl badatelských na vědeckém základě i díla praktického významu a dosahu. Tím jistě pracuje v nejlepších tradicích zakladatelů Naší řeči.
Před třemi lety jsme u příležitosti desátého výročí našeho osvobození hodnotili z hlediska vývojového stav současného spisovného jazyka a kriticky přehlíželi práci vykonanou v oblasti péče o jazyk, na poli jazykové kultury.[6] Konstatovali jsme tehdy, že český jazyk žije mocněji než kdy dříve a že dobře plní funkce, které na rozvitý spisovný jazyk klade dnešní společnost budující socialismus. Viděli jsme rovněž, jak jsou splněny vcelku předpoklady zdárné jazykové péče, která se musí opírat o vědecké poznání současného jazyka, jak je všestranně rozvinuta a v mnoha formách pěstována vlastní jazykově výchovná a jazykově poradenská činnost a jak bude třeba podnětněji rozvíjet a realizovat jazykovou kritiku veřejných jazykových projevů, psaných i mluvených. K zjištěním tehdy uvedeným není ani po třech letech třeba nic dodávat. Spíše je třeba ve smyslu dnešního nejen retrospektivního, ale i perspektivního pohledu stručně se zamyslet nad dalšími úkoly Naší řeči i nad aktuálními potřebami dnešní jazykové kultury.
Na úseku péče o národní spisovný jazyk má Naše řeč obdobu v časopisech jiných slovanských i neslovanských zemí.[7] Srovnáním s náplní, ale i s pojetím těchto časopisů majících za úkol být nástrojem [6]jazykové kultury můžeme dojít k plodným závěrům o požadavcích na náš časopis.
Úkoly, které má Naše řeč na poli jazykové kultury plnit, nejsou úkoly nové. Jde spíše o to, abychom na podkladě kritického hodnocení činnosti a na podkladě získaných zkušeností viděli jasně základní určení časopisu i společenskou naléhavost toho, co je třeba v péči o spisovný jazyk konat především.
Naše řeč je časopisem, v němž se soustředuje ústředně řízená a jednotně vedená péče o náš spisovný jazyk. Tato péče se ovšem chápe u nás velmi široce: rozumí se jí nejenom praktická činnost poradenská a jazykově výchovná, projevující se nezřídka kritikou jazykových projevů, ale také odborné pěstování spisovného jazyka, záležející v odborných výkladech o jednotlivých jazykových jevech, zvláště slovníkových a mluvnických, ve výkladech přinášejících rozbor a hodnocení prostředků spisovného jazyka. Toto širší chápání úkolů Naší řeči, stojící proti čistě prakticistickému pojetí některých příruček, bylo dobře naznačeno už J. Zubatým v jubilejním článku „Na prahu druhého desítiletí“[8]: „Měli jsme při tom tajné přání, zvykati i čtenáře nefilology, aby se o otázkách jazykových učili sami uvažovati; proto v některých našich výkladech část čistě praktická, poučení o správnosti nebo nesprávnosti něčeho sporného, dostávala se dosti daleko do pozadí, ba někdy vypadá, jako by bylo přidáno jen ospravedlnění, proč ten výklad do „Naší řeči“ byl pojat, … a časem jsme si troufali i na výklady, které se otázek správnosti nebo nesprávnosti ani povrchně nedotýkaly. A s radostí přidávám, že tato se samým brusičstvím přímo nesouvisící stránka našich výkladů se veliké většině našich čtenářů … právě líbívala.“
Speciální určení Naší řeči ovšem žádá, aby tyto odborné výklady o jevech a prostředcích spisovného jazyka, zpracované na základě vědeckém, byly podávány populárně, aby byly obecně přístupné. Je jistě mnoho otázek, o nichž bude potřebí podat odborný výklad širší veřejnosti. Mnohé z nich se vynoří s vydáním nových Pravidel českého pravopisu, zvláště také s připravovaným vydáním školním, které bude obsahovat i údaje tvaroslovné. Jiné podněty přinese vydání nového tří[7]svazkového Slovníku spisovného jazyka českého, který chce podat obraz normy spisovného jazyka; jeho určení, ať už o jevech mluvnických, nebo o vlastních jevech slovníkových, bude potřebí leckdy podrobněji probrat a vyložit také s odůvodněním přijatého hodnocení. Zvláště bude potřebí takovýchto výkladů slovesných i jmenných vazeb. Otázkám těchto vazeb, především z hlediska jazykové správnosti, věnovala Naše řeč v minulosti velmi mnoho pozornosti; často ovšem — pokud nešlo v některých zásadních článcích, především Zubatého a Ertlových, o obhajobu správnosti prostředků proti výtkám brusičským — prostě tlumočila starší stanovisko úzce brusičské. Široká veřejnost, zvláště učitelská, volá i dnes po jistém normativním stanovisku v oblasti vazeb, aby se v této věci neuplatňoval postoj liberalistický, ba leckdy až nihilistický. Zvýšenou pozornost bude také třeba věnovat hodnocení a posuzování nových pojmenování, zvláště nově vznikajících odborných názvů. Je sice třeba chápat, respektovat vyjadřovací potřeby dnešního společenského rozvoje, ale nelze bez výhrady přitakat všem novotvarům nebo slovům vnášeným do spisovného jazyka z prostředí pracovního nebo zájmového.[9] Úkoly Naší řeči na tomto poli jsou jistě velmi odpovědné.
I v jiné otázce, v jazykové kritice, bude potřebí, aby Naše řeč zaujímala více než dosud výrazně kritické stanovisko k některým nedostatkům v jazykových projevech veřejných, zvláště také novinářských. Není ovšem možno prostě navázat na starší praxi Naší řeči, kdy tato jazyková kritika se projevovala zcela elementárně výčtem odchylek od kodifikace v Pravidlech nebo v jiných příručkách považovaných za normativní. Bylo ovšem na druhé straně správné, že si Naše řeč záměrně všímala jazykové stránky nejen děl význačných, ale také jazykového průměru, ať už šlo o vlastní díla umělecká nebo odborná nebo publicistická. Začali jsme už v posledním ročníku Naší řeči v rubrice Drobnosti soustavně přehlížet jazyk našich novin; bude potřebí tyto jazykově kritické příspěvky ještě rozšířit, zvláště také na projevy odborné, a konečně i umělecké.
Vlastní jazykově kritická a poradenská praxe Naší řeči je soustředěna v rubrikách Drobnosti a Okénko z naší poradny. Je zde možnost [8]využívat v plné míře styku jazykové poradny Ústavu pro jazyk český s tazateli i dotazů adresovaných Jazykovému koutku Československého rozhlasu. Vítali bychom ovšem, kdyby se v budoucnu rozšířil i přímý styk čtenářů Naší řeči s redakcí a kdyby takto čtenáři spolupomáhali vytvářet náplň časopisu, který chce být v této své poradenské funkci nápomocen všude tam, kde si toho jazyková praxe žádá.
K otázkám jazykové kultury patří v našem pojetí i otázky vzdělávání v mateřském jazyce na našich školách. Naše řeč věnovala od samých svých počátků pozornost těmto otázkám školní jazykové výchovy a nechce a nemůže ani dnes zůstávat stranou, třebaže existuje speciální časopis Český jazyk, věnovaný otázkám metodiky českého jazyka. Ani jazykověda nemůže přehlížet stále neuspokojivý stav vzdělávání v mateřském jazyce i nedostatečné výsledky, jichž se zatím dosahuje. Nelze než vyslovit podiv nad tím, že se za tohoto stavu dokonce vyskytují hlasy, které se stavějí proti potřebě soustavného vzdělávání v mateřském jazyce v 9.—11. ročníku všeobecně vzdělávacích škol. Je vhodné zde připomenout, že se v Sovětském svazu, který přednedávnem — ovšem za jiné situace a za jiných podmínek i při velikém počtu vyučovacích hodin věnovaných mateřskému jazyku v třídách nižších — upustil od soustavných výkladů jazykových v nejvyšších ročnících, objevují resoluce žádající znovu zavedení soustavného vyučování ruskému jazyku do těchto ročníků.[10]
Tak jako dosud nebude se Naše řeč vyhýbat ani těm otázkám, které sice přímo nesouvisí s tím, co tvoří vlastní jádro jazykové kultury, tj. s pěstováním spisovného jazyka a s otázkami jazykově výchovnými, poradenskými a kritickými, ale o které mají čtenáři Naší řeči, jak víme z ohlasu článků, velmi živý zájem. Jde o ty otázky, kde Naše řeč plní úkol především informativní. Není bez zajímavosti, že tyto informativní úkoly plnila Naše řeč od samého počátku a že se v tom shoduje i s náplní a praxí populárně odborných časopisů v jiných zemích.[11] Víme, že naše čtenáře zajímají výklady slov, jejich původu i významu, výklady o místních a osobních jménech, zprávy o současném stavu nářečí, o archivu lidového jazyka apod. Informativní úkol mají v Naší řeči i články neméně vyhledávané o na[9]šem jazykovědném dědictví, o jazykovědcích, kteří významně zasáhli do vývoje českého spisovného jazyka. Naši čtenáři rovněž vítají informace o nových jazykovědných pracích, zvláště z těch tematických okruhů, které především náležejí k oblasti zájmu Naší řeči. Tyto zprávy jsou pak doplňovány příležitostnými zprávami o činnosti akademického Ústavu pro jazyk český nebo jiných jazykovědných středisek.
Základní určení Naší řeči, být časopisem soustřeďujícím se na pěstování našeho spisovného jazyka, šířícím znalost jeho prostředků a usilujícím probouzet odpovědný i citově zanícený vztah k němu, chceme v dalším desetiletí ještě lépe plnit. Žádají toho potřeby naší společnosti spějící k socialismu, zavazuje nás k tomu dobrá tradice naší jazykové kultury v minulosti už dávné a v neposlední řadě i čtyřicetileté působení Naší řeči.
[1] Srov. obraz, který u příležitosti stého výročí narození Josefa Zubatého podal o Zubatém jako bohemistovi akad. Fr. Trávníček v Naší řeči 39, 1955, s. 158.
[2] Srov. vzpomínkový článek Kv. Hodury k dvacátému výročí úmrtí V. Ertla, Naše řeč 33, 1949, s. 47.
[3] Srov. článek B. Havránka Zásady Pražského lingvistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny, Slovo a slovesnost 10, 1948, s. 13.
[4] Srov. B. Havránek, Vybudování nové Československé akademie věd a Ústav pro jazyk český, Naše řeč 36, 1953, s. 17.
[5] Naše řeč přinese k ukončení tohoto slovníkářského díla článek v příštím čísle.
[6] Srov. J. Bělič, Nové údobí ve vývoji českého jazyka, Naše řeč 38, 1955, s. 129, a Al. Jedlička, Deset let péče o český jazyk, tamtéž s. 146.
[7] Srov. zde přehled Zd. Tyla, s. 50n.
[9] Srov. B. Havránek, Naše řeč 34, 1950, s. 6.
[10] Srov. Voprosy jazykoznanija 6, 1957, č. 2, s. 156, 157.
[11] Srov. přehled Zdeňka Tyla v tomto čísle na s. 50n.
Naše řeč, volume 41 (1958), issue 1-2, pp. 1-9
Previous Zd. Hrušková: Jazykové okénko brněnské Rovnosti
Next František Daneš: Psaní slov přejatých
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1