Časopis Naše řeč
en cz

Josef Zubatý jako bohemista

František Trávníček

[Články]

(pdf)

-

20. 4. 1855—21. 3. 1931

 

Bohemistická práce Zubatého tvoří nepochybně větší část jeho neobyčejně bohaté filologické činnosti, neúplně zachycené v trojsvazkovém akademickém souboru (I, 1 a 2, II) „Studie a články“.[1] Tyto bohemistické práce jsou dvojího rázu: jedny jsou čistě bohemistické, druhé jsou bohemistické svým východiskem. Toto rozdělení je arciť nemalou měrou schematické a spíše praktické, protože u jazykozpytce takové šíře a hloubky, jako je Zubatý, obojí bohemistické práce nejen namnoze úzce souvisí mezi sebou, nýbrž i s četnými pracemi povahy srovnávací.

[159]Mluvím-li o čistě bohemistických pracích Zubatého, mám na mysli hlavně tu okolnost, že jsou to práce důležité pro kulturu spisovného jazyka, pro jeho chápání a pro jeho rozvoj. Jde o stati mluvnické, frazeologické, slovníkové a etymologické, vyšlé valnou většinou v Naší řeči, částečně i jinde.[2] Zubatý má hlavní zásluhu jak o založení Naší řeči v roce 1917, tak o plnění jejího důležitého kulturního poslání v našem národě.

Nebylo snadné dát „listům pro vzdělání a tříbení jazyka českého“, jak zní podtitul Naší řeči, správný směr, správnou náplň. Otázka kultury spisovného jazyka byla v té době vlivem starších brusičů a puristů stále ještě namnoze nesprávně chápána. Odrazem toho je na př. Kratochvílův referát v 1. roč. Naší řeči o Hlavinkově spisku „Povaha česká v řeči“ z roku 1916, zakončený úsudkem, že je to spis „v mnohém směru původní a časový“. Vedle zcela pochybených vývodů o české povaze z jazyka obsahuje Hlavinkův spisek neméně pochybené názory o podstatě a povaze spisovného jazyka. Je mu trnem v oku, že má základní ráz „pražské češtiny“, a za nejlepší základ jeho struktury a jejího dalšího rozvíjení pokládá moravská nářečí. Zubatý připojil ke Kratochvílovu referátu své poznámky o Hlavinkově spisku, uvozené takto: „Nesmíme zamlčeti, že se s jeho názory v ledačems nesrovnáváme“. S doznívajícím brusičstvím a purismem bojoval Zubatý v samé redakci Naší řeči nejednou i později.

Zubatý přivedl péči o kulturu spisovného jazyka v Naší řeči s bludných cest na cestu správnou jednak tím, že jako redaktor bránil tomu, aby se v tomto časopise neotiskovaly brusičské a puristické články, jednak tím, že svými vlastními, neobyčejně hojnými příspěvky, obsáhlejšími studiemi, články a drobnými výklady konkrétně ukazoval cestu, po jaké má péče o jazykovou kulturu jít. Obojí tato činnost je záslužná a byla úspěšná. Po smrti Zubatého sice Naše řeč na několik let upadla do brusičství a purismu, ale símě zaseté Zubatým již vzrostlo natolik, že stačilo toto býlí brzo zadusit.

Činnost Zubatého v oblasti jazykové kultury byla blahodárná a úspěšná proto, že vycházela ze správného pojetí spisovného jazyka, kterého se brusičům a puristům zpravidla nedostávalo. Z připomenuté Hlavinkovy nechuti ke spisovné češtině pro její středočeský, pražský ráz a z názoru, že by bylo možné tento její domnělý nedostatek odčinit umělým pomoravštěním, ozývá se jedna varianta zcela pochybeného chápání podstaty a úkonu spisovného jazyka, [160]která nebyla mezi brusiči a puristy ojedinělá a ke které se řadily varianty jiné, stejně pochybené. Z tohoto základního nedostatku vyplynulo to, že brusičské a puristické zásahy do spisovného jazyka byly z velké míry libovolné, odrazem osobních zálib a sklonů, výsledkem apriorní spekulace a nejednou podivínského mudrování.

Zubatý napsal proti Hlavinkovi mezi jiným toto: „Mluva naše spisovná vzniká od století XIII. z prvků středočeských: pohřešuje-li v ní p. spisovatel více prvků moravských, nemůže za to Gebauer, ani kdo jiný z našich gramatiků — to je důsledek jejího vývoje.“ Zubatý chápe tedy správně spisovnou češtinu jako odraz „poměrů a událostí osvětových, politických a vůbec historických“, jak praví dále, a proto odmítá Hlavinkův názor o umělém pomoravšťování spisovné češtiny. Činí to touto řečnickou otázkou: „Má snad spisovný jazyk český býti po sedmi stoletích puštěn a místo něho vzat jazyk ‚moravský‘?“

Vidíme, že se tu Zubatý v podstatě dobírá pojetí spisovného jazyka v duchu dialektického a historického materialismu a popírá pojetí idealisticky apriorní. Dodává pak toto: „Jen esperanto a podobné jazyky umělé se tvoří tak, že je jednotlivec skládá z prvků rozličných nářečí nebo jazyků.“ To je významný přínos Zubatého k otázce jazykové kultury spisovné. Zubatý tu staví proti umělým jazykům spisovnou češtinu jako jazykový útvar zcela jiné povahy. Dnes, poučeni geniálními statěmi Stalinovými, můžeme dodat to, co Zubatý ještě přesně vyjádřit nedovedl, totiž to, že je spisovná čeština jazyk celonárodní, nástroj dorozumívání celého národa ve všech oblastech lidské práce, „od výroby k základně, od základny k nadstavbě“.

Tento svůj významný přínos k otázce jazykové kultury rozvinul Zubatý tím, že ji postavil na vědecký základ. Ve svých neobyčejně hojných příspěvcích vyvozuje Zubatý závěry pro jazykovou správnost ze studia příslušných jazykových jevů. Zubatý sice výslovně neřekl, že se spisovný jazyk vyvíjí podle objektivních zákonů jako jazyk vůbec, ale z jeho příspěvků jasně toto pojetí vyplývá. Proto studuje konkrétní jevy v jejich historickém vývoji, srovnává je se stavem v dialektech, leckdy též v jiných jazycích slovanských a přitom má stále na paměti místo jednotlivých jevů v celé jazykové soustavě, jejich dialektickou souvislost s jevy ostatními, zejména s blízkými, příbuznými. Kromě toho pak Zubatý přihlíží k výrazovým potřebám uživatelů spisovného jazyka, zkoumá výrazivost, výrazovou schopnost jednotlivých jazykových prostředků. To je velmi důležité a mimoděk se nám vybavují hluboká Stalinova slova, že je jazyk nástroj výměny myšlenek, která je „neustálou a životní nutností“.

[161]Tak došel Zubatý k objektivnímu, vpravdě vědeckému pojetí jazykové správnosti a předstihl tak V. Ertla, který věnoval teoretickému základu této otázky velkou pozornost, zejména ve spisku „Časové úvahy o naší mateřštině“ (Praha 1929), a má beze vší pochyby nemalý podíl na úspěšném působení Naší řeči jak svou redaktorskou činností, tak svými četnými příspěvky v ní uveřejňovanými. Z těchto úvah vzbudila svého času mimořádnou pozornost obsáhlá stať nadepsaná „Dobrý autor“, která obsahuje řadu postřehů správných, ale v své podstatě se odchyluje od základní linie Zubatého. Ertl praví (str. 54): „Představa spisovatele absolutně dobrého je tedy základem veškeré normativní theorie jazykové, předmětem mluvnického popisu, východištěm jazykové kritiky, a tedy i měřítkem pro rozeznávání mezi autory s jazykového stanoviska dobrými a špatnými. Dobrý autor je tedy ten, kdo se této představě autora absolutně dobrého blíží nejvíce“. Ertl tu má na mysli spisovatele novodobé.

Lze si zajisté představit absolutně dobrého autora jako konkrétní osobu, ale nelze si jej představit tak, jak jej chápe Ertl, když praví (str. 53—54): „S jazykového hlediska je v principu správné to, v čem se největší počet vynikajících spisovatelů (pokud jde o jazyk spisovný) shoduje … Souhrn všech znaků s tohoto stanoviska za správné uznaných … skládá představu spisovatele absolutně dobrého (neboli usus spisovný).“ Autora v tomto smyslu nelze si představit, nýbrž jen myslit. Ale ať tak nebo onak, důležité je, že ani představa ani myšlenka absolutně dobrého autora nemůže být „základem veškeré normativní theorie jazykové …, východištěm jazykové kritiky“, jak se domnívá Ertl.

V tomto pojetí absolutně dobrý autor, který byl Ertlem zamýšlen jako empirický základ proti naivně apriornímu brusičství, nakonec vystupuje přece ještě jako něco apriorně daného a to je pojetí idealistické, nikoli materialistické.

Je přece jasné, že nelze správnost jazykových prostředků určovat statistickým srovnáním „největšího počtu vynikajících spisovatelů“, nehledíc k tomu, zda je takový způsob vůbec prakticky proveditelný. Ptáme se dále, kdo je „vynikající spisovatel“ a zda jsou vynikající spisovatelé, t. j. autoři uměleckých děl, jediným pramenem poznání spisovného jazyka, neboli v Ertlově pojetí jedinými tvůrci tohoto jazyka. Snad není třeba dokazovat, že je toto pojetí velmi úzké, jednostranné, a tedy v podstatě pochybené; že pramenem poznání spisovného jazyka jsou i projevy psané jazykem neuměleckým, odborným i neodborným, a též všechny projevy mluvené.

[162]Je jasné, že pouhým statistickým srovnáváním vynikajících spisovatelů není možné získat obraz o mluvnické soustavě spisovné. Vždyť víme ze Stalina, že gramatika je výsledek „dlouhé abstrahující činnosti lidského myšlení, ukazatelkou ohromných úspěchů myšlení“; že je gramatika „souhrn pravidel o změnách slov a jejich spojování ve větě“. V době, kdy psal Ertl o dobrém autorovi, nebyly arciť ještě Stalinovy jazykové stati, ale někteří jazykozpytci nebyli vzdáleni od správného pojetí spisovného jazyka tak daleko jako Ertl. Byl to výsledek všestranného studia vývoje celého jazyka, odrážejícího se v bohatých písemných pramenech nejen současných, nýbrž i starších, výsledek studia dialektů, příbuzných jazyků a výsledek abstrahující činnosti, bez níž není vůbec vědecké práce. K těmto jazykozpytcům náleží též Zubatý.

Svými příspěvky k otázkám jazykové kultury vrhl Zubatý ostré světlo na brusičství a purismus, dokázal jeho nevědeckost a z ní vyplývající neblahý vliv na vývoj spisovného jazyka. Jeho příspěvky ukazovaly správnou cestu, po jaké má péče o jazykovou kulturu jít, byly v souvislosti s ostatní vědeckou činností Zubatého pro mnohé mladší pracovníky neocenitelnou školou jazykového zkoumání. Ukázalo se to zjevně v tom, že připomenutá brusičská a puristická recidiva Naší řeči byla poměrně brzo a snadno likvidována, a to sborníkem „Spisovná čeština a jazyková kultura“ z r. 1932. Třebaže autoři tohoto sborníku zastávali některé teoretické názory nezcela správné, některé pak pochybené — jak je v té době přirozené, — přece jen do otázky jazykové kultury zasáhli plodně a zbavili spisovný jazyk brusičské a puristické libovůle a zvůle, srazili ten pověstný kazatelský prst, který hrozil spisovatelům, jak napsal Ivan Olbracht.

Činnost Zubatého v Naší řeči je významná i po jiné stránce. Svědčí o tom, že Zubatý správně chápal společenské poslání vědy o jazyce, její důležitost pro národ, protože si byl vědom důležitosti jazyka pro rozvoj národa, třebaže o tom výslovně nemluvil. Zubatý pochopil, že jazykozpyt není samoúčelný, nýbrž má sloužit dorozumívacím potřebám národa. To je rys pokrokovosti Zubatého, který jej sbližuje s vynikajícím jazykovědcem o něco starším, Janem Gebauerem, a s velkým zakladatelem slavistiky, s Josefem Dobrovským. Gebauer dal do služeb národa své obsáhlé znalosti vývoje českého jazyka tím, že dokázal padělanost rukopisu Královédvorského a Zelenohorského a zabránil tomu, aby náš národ neopíral poznání své minulosti o nepravdu. Dobrovský pochopil, že rodící se náš národ nezbytně potřebuje k svému rozvoji spisovného jazyka jako celonárodního dorozumívacího ná[163]stroje, a vytvořil v duchu zákonitosti staršího jazyka, veleslavínského, jazyk novočeský. A Zubatý zakládá r. 1917 za první světové války „listy pro vzdělávání a tříbení jazyka českého“, aby se náš jazyk po svržení rakouskouherského jařma, které se již zřetelně rýsovalo, zbavil nežádoucí přítěže a mohl se svobodně a úspěšně vyvíjet a tak hovět novým rostoucím dorozumívacím potřebám. I když Zubatý o tomto smyslu a úkolu Naší řeči výslovně nemluví, z celé jeho činnosti v Naší řeči jasně vyzařuje jeho uvědomělá péče o rozvoj naší spisovné mateřštiny.

Ostatní bohemistické práce Zubatého jsou nepochybně početnější než práce o jazykové kultuře, a to proto, že vznikly v časovém úseku delším a že sahají svými kořeny do staršího období ve vývoji celé vědecké činnosti Zubatého. Značnou část těchto bohemistických prací zabírají „výklady etymologické a lexikální“, uveřejňované v sedmi svazcích akademického Sborníku filologického a přetištěné v 1. části I. svazku souborného vydání „Studie a články“. K nim se druží hojné práce podobné, vyšlé jinde a přetištěné v 2. části I. svazku souborného vydání. Tyto etymologické a lexikální příspěvky tvoří velké dílo, které má sotva obdobu v celém jazykozpytě, arciť ne tak svým rozsahem jako svou povahou, svou vnitřní náplní. Je to výsledek jednak vpravdě mravenčí píle, jednak zejména neobsáhlých znalostí všeho českého lexikálního bohatství v nerozlučné souvislosti s překvapivou znalostí lexika jiných slovanských jazyků a také ostatních jazyků indoevropských. K tomu přistupuje ta významná okolnost, že tu Zubatý prokázal podivuhodnou tvůrčí schopnost, myšlenkovou bystrost, pronikavost, která postihuje souvislosti mezi slovy, zaváté a zasuté staletým hláskovým a významovým vývojem. Svým stálým, soustavným zřetelem srovnávacím přesahují tyto práce rámec našeho jazyka a mají nemalý význam pro ostatní jazyky indoevropské.

Druhou součástí bohemistických prací v širším smyslu jsou práce syntaktické. Jejich společným znakem je to, že se týkají větosloví, a to základních větných útvarů, totiž větných typů. Tu má Zubatý osobité místo ve vývoji celého jazykozpytu indoevropského; ne proto, že by před ním nebo v době jeho působení nebyla bývala větným typům věnována pozornost, nýbrž proto, s jakými větnými typy se Zubatý obíral a k jakým důsažným výsledkům došel.

Nejstarší taková práce je německá studie z r. 1907 Die „man-“ sätze a její doplněk Exkurs zu Pedersens „es-sätzen“ (Studie a [164]články II, 437n.). Tato studie je svým rázem srovnávací, ale vidíme tu zřetelně, že je jejím východiskem, základem srovnávání čeština, jak jsem již připomněl. Zubatý zde v pravém smyslu objevuje velmi živý větný typ s obecným podmětem mužským a středním, na př. „dnes by ani psa nevyhnal“ a „zmehlo mu“. Že objevuje, o tom svědčí ta okolnost, že si dosavadní jazykozpyt český existenci prvního z těchto typů vůbec neuvědomoval.

Gebauer, který na něj narazil v Millionu a v Olomoucké bibli, pokládá jej za odchylku nebo za omyl vzniklý prý vynecháváním zájmena (turkysóv najde mnoho — z: najde sě). Flajšhans vykládá takové věty v Millionu za napodobeninu německých vět s man. Zubatý ukazuje na existenci tohoto typu v novočeských nářečích a přesvědčivě dovozuje, že jde o typ čistě český, a vysvětluje jej i po stránce myšlenkové. Doplňkem této studie je stať Člověk v Naší řeči 4, 1920, 259. Výklady Zubatého svědčí o tom, jak hluboce pronikal do jazykového dění a postihoval jeho souvislost s lidským myšlením.

Tento význačný rys vystupuje ještě výrazněji v obsáhlé studii O jistém způsobu užívání zájmen an a on a o jeho původě z r. 1909 (Studie a články II, 53 — 106). Zubatý tu dokazuje, že neutra ukazovacích zájmen a mnohá zájmenná příslovce měla v indoevropských jazycích původně úkon citoslovečný, a to upozorňovací (deiktický); srovn. ještě dnes to, toto — hle, podívej se (podívejte se, podívejme se). To je vskutku velký objev, který vrhá ostré světlo na vývoj indoevropské věty, ukazuje na její útvary výrazově nepochybně primitivní a umožňuje pochopení mnoha jevů z vývoje věty, které by jinak nebyly jasné, pochopení vzniku a vývoje jednak výrazově přesnějších a myšlenkově složitějších větných typů, jednak některých částí věty, zejména doplňku a příslovečného určení.

Tato objevná práce nebyla dosud plně doceněna v tom smyslu, že nebyla dále rozpracována, že jí nebylo použito jako východiska k dalšímu plodnému zkoumání v různých jazycích indoevropských, ani ne slovanských. Je čestným úkolem našich jazykozpytců, aby k tomu přispěli jak svými vlastními pracemi, tak i propagací práce Zubatého. Je to naším úkolem tím více, že je tato práce široce a hluboce srovnávací, ale že naše mateřština v ní vystupuje jasně jako základ tohoto srovnávání. Jsme na to hrdi, že tato geniální práce vznikla u nás a že vyrostla z historického zkoumání našeho jazyka.

Čest a sláva stoleté památce narozenin velkého syna našeho národa!


[1] Nebyly otištěny na př. důležité stati Ten (NŘ 1, 1917, s. 289n., 4, 1920, s. 74n.), Jeden (tamtéž 2, 1918, s. 69n., 106n., 131n., 167n.), Jenž, který, kdo, co (tamtéž 2, 1918, 237n.), Z novot našeho spisovného jazyka (tamtéž 13, 1929, s. 193n.), ani hojné drobné články z NŘ. Jistě ne proto, že jsou přístupné, protože řada drobných příspěvků z NŘ otištěna byla.

[2] Srov. Kurzovu soustavnou bibliografii do r. 1925 ve sborníku Mnéma (1926) a Havránkovu věcně roztříděnou bibliografii v Časopise pro moderní filologii 11, 1925, kde je uvedena též literatura o Zubatém.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 5-6, s. 158-164

Předchozí Alois Jedlička: Deset let péče o český jazyk

Následující Lubomír Doležel: Nástup československé marxistické jazykovědy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1