Dnešní čeština

Bohuslav Havránek

[Články]

(pdf)

-

Bylo tradičním zvykem filologů, oprávců a obránců spisovného jazyka, chápat sám název „dnešní jazyk“, „dnešní čeština“ pejorativně, dávat samému označení „dnešní“ význam jazyka méně hodnotného, méně dobrého a správného.

Nová věda o jazyce je již příliš vzdálena tohoto tak primitivního, zjednodušujícího chápání, třebaže se takové hlasy dovedly u nás ozvat v tisku i po r. 1945. — Jsme ovšem také vzdáleni toho, abychom pěli chválu každému novotvaru, každé jazykové odchylce nebo neumělosti, s níž se dnes setkáváme v jazykových projevech jakéhokoli druhu; chceme se i na ně vždy dívat kriticky. Ale bylo by nevědeckým uzavíráním očí před skutečností nechtít si uvědomovat, před jak rozsáhlé úkoly je postavena dnešní čeština, a nevidět, jak dobře, obdivuhodně dobře tyto úkoly zdolává. Bylo by hrubě nevědecké nechápat a neupozorňovat na to, že se v dnešní češtině musí odrážet hluboký přelom veškerého hospodářského a sociálního života našeho státu a naší národní společnosti.

Jazyk je totiž jevem sociálním, společenským, to znamená, že jazyk je na jedné straně nástrojem společnosti — jako dorozumívací prostředek daného společenství, výraz jeho myšlení — a na druhé straně výtvorem, produktem společnosti, hospodářskosociálního dění dané doby. To je základní nesporná these marxistické jazykovědy, kterou především zdůraznilo a uplatnilo sovětské jazykovědné bádání.

[7]A uvědomte si nyní tu úžasnou skutečnost, že za posledních pouhých deset let proběhl vývoj naší národní společnosti od křečí závěrečné etapy kapitalistického systému přes zrůdné formy fašistické hrůzovlády ke konečnému osvobození a k výstavbě lidově demokratického státu a od února r. 1948 pak k vítěznému nástupu socialismu a k budování nové socialistické společnosti. Těžko by bylo nalézti historickou paralelu pro vývoj tak zásadně převratný v tak krátké době a je prostě nemyslitelné, aby takový dějinný zlom nezanechal hluboký odraz v jazyce daného společenství a aby svou rychlostí nezpůsobil i jisté nesnáze. Vždyť vývoj ten lze plně pochopit jen zároveň se změnou myšlení ve smyslu marxisticko-leninského chápání a není prostě možné, aby bylo plně vyjádřeno jazykem minulosti. Pro toho, kdo myslí a tím i mluví starým způsobem, je jazyk plně vyjadřující nové skutečnosti a dnešní přerod myšlení nesnadno srozumitelný.

Bude vděčnou úlohou nové jazykovědy české tyto změny sledovat, zachytit a vysvětlit; dosud se tak nestalo v plnosti a celé šíři příslušné problematiky. Ale i tak je každému jasné, že především a nejzřetelněji je dotčena oblast slovní, slovní zásoba, že především jde o nové názvosloví, které přímo souvisí s novým ponětím. Dvouletka, pětiletka, nadplán, znárodněný průmysl, národní podnik, volný prodej, mládežnictví, nadstavba, prověřit, prověrka atd., pionýr, Komsomol, kombajn, stěngazeta atd., to vše a mnoho jiných slov podobných jsou dnes slova běžná; jde buď o slova nová anebo alespoň nově rozšířená, jako nadstavba, nadplán, anebo o slova stará, která nabyla nového přesného významu termínu, jako volný prodej, anebo slova přejatá, nejčastěji z ruštiny, jak je to samozřejmé při výstavbě socialistické společnosti, která tak úspěšně byla uskutečněna již v SSSR. A k tomu přistupuje mnoho zkratek, od zkratek odborných, skoro slangových, jako je diamat (dialektický materialismus), mevro až k všeobecně známému a populárnímu SNB, KSČ.

Bylo by naivní se domnívat, že se nevyskytne při tak rychlém postupu a rozsáhlé potřebě nových názvů také nějaký výrobní zmetek, nepodařený novotvar. Ale jako ve výrobě bojujeme usilovně a účinně proti zmetkům, musíme proti nim bojovat i zde. Je úkolem jazykovědců, aby byli dosti pohotoví a rychlí a aby dovedli jak sami poradit praxi slova vhodná a odpovídající tvořivým tendencím jazyka, tak včas varovat před slovy nepodařenými. Jistě na př. slova dvouletka, pětiletka, prověřit a pod. — vzniklá ne bez vlivu dobré ruské předlohy — jsou tak šťastná, že se nám zdá, jako by byla v češtině odjakživa. Naproti tomu nesporně nevhodně je utvořeno slovo protiplán, ale jazykovědci přišli s kritikou pozdě, a proto doporučený nadplán se ujímá pomalu a je otázkou, zda se vůbec ujme. Víte jistě všichni, [8]že náš časopis, zejména od loňského ročníku, prof. Trávníček ve svých sloupcích novinářských a Ústav pro jazyk český České akademie věd a umění v Jazykovém koutku, který skoro denně slyšíte v Československém rozhlase, snaží se plnit i tento úkol; přejeme tomu úsilí mnoho zdaru, ale je třeba práce ještě usilovnější a soustavnější. Je třeba také připomenout, že dnes již mnoho našich institucí pracuje vědomě spolu s filology, nejčastěji přímo s Ústavem pro jazyk český.

Bylo by však mylným a omezeným stanoviskem vidět jazykový odraz velkého dnešního společenského dění pouze v názvosloví, v terminologii; odraz ten je hlubší a širší. Musíme si být vědomi, že spisovné jazyky od svého vzniku měly třídní charakter. Také spisovná čeština byla dlouho privilegiem úzké vrstvy národa, třebaže se postupně během staletí měnili její nositelé podle své sociálně třídní příslušnosti a měnili se také ti, pro než byly její projevy určeny. V základě se však změnilo sociální zařadění spisovné češtiny teprve v období, které počíná v polovině minulého století; teprve od té doby proniká znalost spisovného jazyka, alespoň pasivní znalost, do všech vrstev. Ale dovršuje se proces ten teprve nyní. Spisovný jazyk přestal být definitivně výsadou určitých tříd; nové formy života politického i hospodářského, v němž má vedoucí úlohu třída dělnická, čtení novin a literatury i poslech rozhlasu podstatně přesunuly nositele i „spotřebitele“, uživatele spisovného jazyka. Dochází v naší době k opravdové demokratisaci spisovné češtiny tak, jako teprve v socialistické společnosti dospíváme k opravdové demokratisaci školy i kultury.

Obecná gramotnost, dávno již rozšířená u našeho národa, a poměrně vysoká jeho průměrná vzdělanost usnadnily tento přechod a zmenšily nesnáze s tím spojené. A nesnáze ty nebyly a nejsou malé.

Demokratisace spisovného jazyka měla ovšem a má také své důsledky pro celé složení nové spisovné češtiny. Důsledky takové se projevují jak v zásobě jejích mluvnických prostředků, tak ve výběru slov, vazeb i ve větné stavbě: tam, kde jazyk spisovný má možnost sblížit se s obecnou češtinou, vítězí prostředky shodné s obecnou češtinou a rychle mizejí ze spisovného jazyka zbytečné jeho formy zastaralé.

Tato podstatná změna cílů, kterým má a musí spisovný jazyk sloužit, má mít svůj odraz i v stylistické výstavbě jazykových projevů. Jasnost jejich, přesnost a stručnost — vlastnosti, které právem požadoval sám Lenin — musí se stát ideálem dnešního stylisty. Ať jde o jakýkoli jazykový projev určený veřejnosti, každý musí myslit na své posluchače, na své čtenáře. Znamená to předně odložit všechna papírová jazyková klišé, jazykové formulky, zatemňující smysl a znesnadňující porozumění, jaké jsou zvláště domovem v jazyce administrativně právním a leckdy i novinářském. Odzvonili jsme tak na př. [9]„bytovým jednotkám“ v úřadování bytových referátů. A jde to. Přečtěte si pozorně naši novou ústavu květnovou a uvidíte, jak přesně a výstižně lze vyjádřiti nejzákladnější právní pojmy. A veřejnost naše bude jistě mile překvapena novým zákoníkem občanským i trestním, kde se upustilo od nepsané zásady, že zákony jsou jen pro právníky a nikoli pro lid; zákon o rodinném právu totiž prokázal a došel v Národním shromáždění obecné pochvaly po stránce jazykové. Musí z toho vyvodit důsledky i kritikové uměleckých děl a upustit od slovních barokních slepenců, které stále občas u nich čteme, jako na příklad: „A také výprava, bohatá a mohoucí v jednotlivých obrazech a podivuhodně hladká v důmyslném střídání šestnácti scén, eklektickou nejednotností a neurčitostí výtvarného rukopisu jen přispívá k celkovému tónu, skličujícímu a pošmourně neokřídlenému, protože zmatenému a matoucímu.“ Platí to rovněž pro každou novinářskou praxi i pro přemíru oběžníků a zpráv.

Ovšem demokratisace spisovného jazyka a požadavek jasnosti jazykových projevů neznamená jejich vulgarisaci, ani jejich primitivistickou plochost. Toto by bylo typicky buržoasní chápání kultury určené pro „lid“, které se projevovalo v urážlivém snižování její úrovně. Neznamená to také, že otevřeme bránu nižším formám kancelářského a novinářsky periferního slohu, který zachovává leckterý zbytek jazykové poroby, jako odvislost od čeho, informovat přes něco a p. (s uvedenými příklady jsme se skutečně poslední dobou několikrát setkali).

Také požadavek jednoty spisovného jazyka, přísné jednoty, se dnes spíše zesiluje, než zeslabuje. Prostě nelze snižovat kvalitu spisovné češtiny, nýbrž je třeba zvyšovat kvalitu všech jejích projevů.

Tento požadavek zvyšovat kvalitu znamená větší odpovědnost práce; to platí v první řadě pro filology samé. Musí přestat vidět spisovný jazyk školsky, exklusivně a třídně a nesmějí proto na př. zbytečně hromadit překážky správné výslovnosti přejatých slov jejich odchylným psaním, zejména psaním písmena s s výslovností s i z, na př. krise [z], diskuse [s], anebo neoznačováním délek (Italie a p.).

Dále je dnes aktuální připomenout požadavek zvyšovat kvalitu práce a odpovědnost za ni zejména škole, překladatelům, autorům všemožných oběžníků a zpráv a konečně novinářům a spisovatelům vůbec.

Uvědomělé zvyšování kvality všech jazykových projevů a větší uvědomění odpovědnosti každé práce toho, kdo se vyjadřuje jazykem, povede nás k jazyku přesnému a jasnému, vyhovujícímu vypjatým požadavkům, které dnešní doba jazyku ukládá; učiní z češtiny dobrý a výstižný nástroj nové společnosti.

(Předneseno v Čs. rozhlase 18. listopadu 1949.)

Naše řeč, ročník 34 (1950), číslo 1-2, s. 6-9

Předchozí Red. (= Redakce), František Trávníček: Akademik Marr a jeho směr v jazykozpytě

Následující František Daneš: Zakázaný přechod