Z knih, časopisů a novin

Zdeněk Tyl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Péče o jazykovou kulturu v zahraničních časopisech

V loňském ročníku Naší řeči (40, 1957, s. 169n.) vzbudil živý ohlas článek Z. Skyby Jazykové koutky v cizině; jeho informace, založené na mezinárodní anketě Čs. rozhlasu, chceme doplnit přehledem péče o jazykovou kulturu, jak ji v praxi uplatňují některé zahraniční odborné časopisy. Z tohoto hlediska si všimneme situace v Sovětském svazu a v evropských zemích lidově demokratických (v Polsku, Bulharsku, Jugoslávii, Albánii, Rumunsku, Maďarsku a v Německé dem. republice), a to v současné době (podle stavu v r. 1957, popř. také 1956); příležitostně upozorníme však i na starší tradice, které má časopisecká péče o jazykovou kulturu v jednotlivých zemích, zvláště pokud toho bude třeba pro srovnání přítomnosti s minulostí i pro celkové zhodnocení. Cílem našeho článku je jen povšechná charakteristika, nikoli bibliografická úplnost.

Úkoly praktické péče o jazykovou kulturu souvisí ovšem velmi těsně s konkrétní situací daného spisovného jazyka a tato situace pak v podstatě určuje jak celkovou orientaci na tomto úseku jazykovědné práce, tak i její metody a prostředky. Přihlédneme-li např. k specifickým historickým podmínkám vzniku a vývoje některých spisovných jazyků slovanských, pochopíme, proč u nás v 19. století obrana národní existence, jejímž podstatným, i když ne jediným znakem je právě spisovný jazyk, vedla zcela zákonitě k purismu, uvědomělé, ale v praxi mnohdy přeháněné obraně spisovného jazyka před cizím vlivem; podobně i u Slovinců a Charvátů zasáhl purismus velmi výrazně do vývoje spisovného jazyka na rozdíl od Srbů, kterým odnárodnění nehrozilo. Rovněž ve vývoji spisovné ruštiny nikdy nenabyla zvláštního významu myšlenka obrany národní svébytnosti a tím lze vysvětlit i její celkem tolerantní stanovisko k přijímaným cizím slovům.[1] Na druhé straně ovšem vedl někde k purismu také nacionalistický šovinismus útočného, nikoli obranného charakteru, příznačný např. pro některé maďarské jazykové časopisy až do roku 1944.

V Sovětském svazu se práci v oblasti jazykové kultury — teoretické i praktické — dostalo pevného organizačního základu [51]r. 1952, a to zřízením zvláštního oddělení pro kulturu řeči při Jazykovědném ústavu Akademie věd SSSR; moskevská Pravda (dne 30. 8. 1952) ve zprávě o tom označila zvýšení kultury mluvené i psané řeči za jeden z předních úkolů sovětské jazykovědy.[2] Veřejnosti se zatím toto oddělení představilo periodickým sborníkem Voprosy kul’tury reči, jehož I. svazek v red. S. I. Ožegova vyšel r. 1955. Sborník je zahájen zásadní programovou statí redaktorovou o hlavních úkolech péče o kulturu současné spisovné ruštiny (otištěnou zčásti už dříve a u nás známou z překladu v Sovětské jazykovědě 4, 1954, 391n.), některé stati si všímají i jiných jazyků Sovětského svazu a nakonec je otištěno několik příspěvků ke konkrétním otázkám jazykové správnosti, které obsahem i metodou výkladu připomínají naše „jazykové koutky“.[3]

Příležitostně se dotýkají otázek jazykové kultury v souvislosti s širší problematikou spisovné ruštiny jazykovědné časopisy akademické, Izvestija Akademii nauk SSSR, otdelenije literatury i jazyka a Voprosy jazykoznanija, ale jinak nemá dnešní sovětská jazykověda speciální časopis, který by popularizaci základních požadavků jazykové kultury a jejich praktické uskutečňování pokládal za svůj první, třebas ne jediný úkol, jako třeba u nás Naše řeč a některé zahraniční časopisy, o kterých se zmíníme dále. Za tohoto stavu připadá hlavní úloha při šíření jazykové kultury v oblasti ruského jazyka časopisu Russkij jazyk v škole (vydává ministerstvo osvěty RSFSR, vedoucí red. J. M. Galkinová-Fedoruková; v r. 1957 roč. 18). Dnes je určen především učitelům-rusistům na školách všech stupňů (mimo vysoké), jejich dalšímu školení odbornému i metodickému; ale až do roku 1951, kdy začaly vycházet Voprosy jazykoznanija, byl hlavním publikačním orgánem sovětských rusistů, přinášel i teoretické studie vysoké úrovně a tuto tradici neopustil zcela ani dnes, kdy se jeho poslání ještě více soustředilo k jazykové výchově na školách. Máme tu na mysli především přístupně podávané úvodní výklady, nejčastěji zaměřené k otázkám současné spisovné ruštiny a její normy, ale také pravidelnou a velmi bohatou i pečlivě vedenou rubriku konzultační, která se ani zdaleka neomezuje jen na otázky metodické a školsky praktické. Také v četných sbornících, které vydává většina sovětských universit a vysokých škol pedagogických, bychom nepochybně nalezli dosti příspěvků k řešení otázek jazykové kultury, teoretickému i praktickému, z hlediska obecného i speciálního podle potřeb jednotlivých jazyků Sovětského svazu; jde však o publikace u nás málo přístupné.

[52]V podstatě obdobná je i situace v sovětské Ukrajině, kde péčí jazykovědného ústavu A. A. Potebni v Kyjevě vychází základní jazykovědný časopis Movoznavstvo (= Jazykověda) a vedle něho Ukrajinśka mova v školi (v r. 1957 roč. 7).[4]

V Polsku vycházejí dnes dva časopisy věnované vědeckému studiu polského jazyka, Poradnik Językowy a Język Polski. Starší z nich, Poradnik Językowy, založil r. 1901 v Krakově R. Zawiliński a dal mu zaměření puristické; r. 1913 se změnil jeho název na Język Polski a do jeho redakce vstoupili přední jazykovědci J. Łoś, K. Nitsch, J. Rozwadowski a M. Rudnicki. Když však po třech letech pro rozdílné názory právě na zásadní otázky spisovného jazyka a jeho normy z redakce opět vystoupili, Zawiliński vrátil časopisu původní název a s ním i dřívější vyhraněný puristický charakter. Język Polski byl pak obnoven r. 1919 jako samostatný orgán Towarzystwa Miłośników Języka Polskiego a od té doby vycházejí oba časopisy — s přestávkou za druhé světové války — vedle sebe a někdy i proti sobě, zastávajíce v jazykovědných diskusích, které bývají v Polsku vedeny s prudkostí u nás neznámou, zpravidla stanoviska odchylná (např. ve sporu o cizí slova v polštině, v otázkách pravopisu a potřeby jeho reformy aj.).

Z obou těchto časopisů věnuje více pozornosti i místa otázkám kultury současné spisovné polštiny a jejich praktickému řešení Poradnik Językowy, který nyní vychází péčí katedry polského jazyka na varšavské universitě. Je to nepochybně zásluhou jeho vedoucího redaktora prof. Doroszewského, který se ujal řízení časopisu už v r. 1932 po smrti R. Zawilińského a ve spolupráci se St. Slońskim, St. Szoberem aj. dal mu pevný směr, zřetelně odlišný od bývalého strohého a často samoúčelného brusičství. W. Doroszewski, známý v Polsku také jako autor populárních výkladů o jazyce, které už po řadu let vysílá varšavský rozhlas,[5] otiskuje tu mimo studie a články zásadního významu a většího rozsahu pravidelné drobné příspěvky v rubrice „Výklady slov a rčení“; jsou psány svěžím stylem, pohotově reagují na jazykové nedostatky denního tisku i rozhlasu, odpovídají na nej[53]rozmanitější dotazy čtenářů a vůbec po nejedné stránce připomínají někdejší tak oblíbené „Jazykové zákampí“ akad. Fr. Trávníčka v Lidových novinách. Aktuální náplň má i oddíl „Co se píše o jazyce“, v kterém A. Sieczkowski zaznamenává z denního tisku i z jiných časopisů zajímavější příspěvky s jazykovou tematikou a bystře je komentuje ze stanoviska odborně jazykovědného.[6] S péčí o jazykovou kulturu je ovšem spjata i soustavná pozornost, kterou Poradnik Językowy věnuje také teoretickému zkoumání současné spisovné polštiny, zejména její slovní zásoby; stati s tematikou lexikologickou a lexikografickou zaujímají v časopise poměrně hodně místa a mají dobrou úroveň. V posledních dvou ročnících přibyla i zvláštní školská rubrika „Polský jazyk ve škole“, do které pravidelně přispívá J. Pilich (nejčastěji rozbory jazykových chyb v žákovských úlohách). V časopise (1957, č. 5) nás zaujme také podrobná zpráva o Naší řeči (ročník 39, 1956), kterou napsala J. Puzynina; není náhodou, že si v ní pozorně všímá i těch článků, které jsou především určeny praktické péči o spisovnou češtinu, zejména tedy rubrik „Drobnosti“ a „Okénko z naší poradny“.

Ve srovnání s Poradnikem Językowým je ovšem krakovský Język Polski (vedený prof. K. Nitschem) zaměřen spíše ke zkoumání historického vývoje polštiny a k práci dialektologické, nikoli však do té míry, že by teoretický zájem o současnou spisovnou polštinu a praktické úsilí o její tříbení předem vylučoval ze svého programu (jako ani na druhé straně se Poradnik Językowy neuzavírá pracím o nářečích a otiskuje je téměř v každém čísle). To dosvědčuje mimo jiné články i zcela aktuální příspěvek Z. Klemensiewicze do diskuse o tvoření názvů pro ženy vstupující dnes do nejrůznějších povolání (1957, č. 2); je z něho patrno i to, jak souběžný vývoj společenských i hospodářských vztahů v různých lidově demokratických státech ukládá jazykovědcům v podstatě stejné úkoly.

Speciálním otázkám jazykové výchovy na polských školách všeobecně vzdělávacích je vyhrazen metodický časopis Polonistyka, vydávaný ministerstvem osvěty Polské lidové republiky a v mnohém navazující na dobrou tradici předválečného Polonisty. Z autorů posledního ročníku (10, 1957) jmenujeme alespoň M. Nalepińskou, která vytýká jazykové nedostatky denního tisku a vyzdvihuje význam jazykové výchovy na školách pro úspěšný boj s nimi (č. 3), a I. Tabakowskou, která instruktivně shrnuje a analyzuje typické jazykové chyby, kterých se dopouštějí žáci ve vyšších třídách škol vojvodství Katovického (tamtéž).

[54]Oba časopisy, které mají pro práci na poli jazykové kultury k dispozici v současné době bulharští jazykovědci, Ezik i literatura a Bălgarski ezik, vznikly sice až po druhé světové válce (1946 a 1951), ale tradice uvědomělé péče o spisovný jazyk je v Bulharsku mnohem starší i bohatší. První časopis toho druhu, Bălgarska reč, založený r. 1921 z podnětu B. Coneva, St. Mladenova a A. Teodorova-Balana, nedokončil sice ani celý první ročník, ale svým bohatým programem — redakce se dovolávala příkladů českých a polských — ukázal alespoň cestu pro budoucnost. Tu pak nastoupila od r. 1927 Rodna reč, která za vedení St. Mladenova, St. P. Vasileva a spolupráce A. Teodorova-Balana vykonala velmi mnoho pro ustálení a zdokonalení spisovné bulharštiny v období meziválečném.

Starší Ezik i literatura je orgánem Sdružení filologů-slavistů při Svazu bulharských vědeckých pracovníků; v jeho redakci pracují jazykovědci L. Andrejčin, I. Lekov a S. Stojkov. Příspěvky a podněty z jazykové kultury soustřeďuje ponejvíce v rubrice „Jazykové poznámky“ a usiluje přitom o výklad co nejsrozumitelnější; mnoho zajímavé látky je uloženo také v četných odpovědích na čtenářské dotazy. Od r. 1951, kdy prací Ústavu pro bulharský jazyk Bulharské akademie věd počal vycházet odborněji zaměřený Bălgarski ezik (hlavní redaktor L. Andrejčin), těžiště Ezika i literatury se ovšem přesunulo do části literární. V novém časopise má jazyková kultura vyhrazen zvláštní oddíl a vyplňuje jej tématy stejně pestrými jako aktuálními: posuzuje se tu např. jazyková úroveň bulharského denního tisku, řeší se otázky terminologie technické i sportovní, potřebnost cizích výrazů pronikajících do bulharštiny (aktuální je tu zejména otázka četných rusismů), problémy pravopisné, jako psaní velkých a malých písmen apod. V roč. 1957, č. 2 je otištěn článek Sv. Ivančeva o transkripci a výslovnosti českých jmen v bulharštině, doplňující a podle potřeby také z bulharského stanoviska opravující starší návrh českého slavisty A. Frinty, otištěný tamtéž r. 1955. Živý zájem o jazykový vývoj projevuje ostatně i bulharský denní tisk a některé časopisy literárního a obecně kulturního obsahu (jako Literaturen front, Otečestven front).

Pozoruhodná jak rozsahem, tak i náplní je péče o jazykovou kulturu v dnešní Jugoslávii. Rozsah je dán už zvláštní jazykovou situací státu, v němž ke třem starším jazykovým centrům — Bělehradu, Záhřebu a Lublani — přibyla v nedávné době ještě Skopje jako středisko nového spisovného jazyka makedonského; po stránce obsahové i metodické využívá dnešní jugoslávská jazykověda s prospěchem starších zkušeností s časopisy, které v minulosti, blízké i vzdálenější, usilovaly o povznesení spisovné srbštiny, charvátštiny a slovinštiny, třebas za odlišných podmínek, a proto i různými metodami.

[55]V Bělehradě vychází péčí Ústavu pro srbský jazyk Srbské akademie věd časopis Naš jezik, po přerušení za druhé světové války označený jako „nová řada“. Jeho předchůdcem byl speciální časopis pro jazykovou kulturu Naš jezik, který vydávalo od r. 1921 do světové války bělehradské Lingvističko društvo. Za vedení A. Beliće dosáhl už tenkráte časopis, zastávající umírněné puristické stanovisko, dobré úrovně a s ní i autority potřebné pro účinné zasahování do vývoje spisovného jazyka. Z obsahu posledního nám dostupného ročníku nové řady (8, 1956) upozorňujeme na úvodní stať A. Beliće o zásadních otázkách vyučování mateřskému jazyku na středních školách v Jugoslávii; od téhož autora pochází i zpráva o zasedání pravopisné komise v Novém Sadu v prosinci 1954, kde byly po několikaleté diskusi schváleny některé úpravy srbocharvátského pravopisu, a ve zvláštním článku stručné zdůvodnění těchto změn (č. 3/4). Jeho výklady doplňuje ještě M. Stevanović výčtem přijatých změn (tamtéž). Drobnou, ale systematickou, a proto i záslužnou práci koná stálá rubrika „Poučení o jazyce“, přístupně odpovídající na živé otázky pravopisné, tvaroslovné, skladební i stylistické. Soustavná pozornost je tu věnována také dennímu tisku, protože k jeho jazykové úrovni mají i jugoslávští jazykovědci vážné a odůvodněné připomínky.

Záhřebský Jezik (který dnes redigují J. Hamm, M. Hraste a Lj. Jonke) pokračuje zase v záslužné práci, kterou pro zdokonalení charvátského jazyka konal od r. 1893 Nastavni vjesnik; oprostil se však od jeho přehnaného purismu, který ovšem byl — zejména v době před první světovou válkou — do značné míry vyvolán obranou proti maďarskému jazykovému tlaku. Dnes spatřuje časopis správně svůj cíl především v promyšleném úsilí o teoretické poučení čtenářů i o zvýšení jazykové úrovně všech uživatelů spisovného jazyka; tato konkrétní péče o jazykovou každodenní praxi je soustředěna opět v rubrice, která u časopisů tohoto typu téměř nikdy nechybí, v „Otázkách a odpovědích“. Z témat roč. 5 (1956) uvádíme příspěvek k problematice slovníku současného charvátského jazyka od Lj. Jonka (č. 1), od téhož autora výklad o nedávné pravopisné reformě ze stanoviska charvátského (č. 3), dále jsou tu stati o jazykové stránce literárních děl, zaměřené obecně i ke konkrétním rozborům, o rodu cizích místních jmen v charvátštině, o sportovním názvosloví aj. Metodice vyučování mateřskému jazyku na školách slouží zvláštní oddíl „Ze školské praxe“. Protože loňského roku (1957) Hrvatsko filološko društvo v Záhřebu založilo nový lingvistický časopis s názvem Filologija, který bude věnován především obecné jazykovědě a má reprezentovat záhřebskou lingvistickou školu také na poli mezinárodním (podobně jako bělehradský Južnoslovenski filolog a lublaňská Slavistična revija), bude se [56]moci Jezik věnovat péči o spisovný jazyk v budoucnu ještě intenzívněji.

Bez předchůdců není ani slovinský časopis Jezik in slovstvo, připomínající naše Slovo a slovesnost (spíše ovšem jen v prvních deseti ročnících) nejen názvem, ale i dělbou zájmu mezi jazykovědu a literární vědu v širším smyslu slova; který začalo vydávat od r. 1955 Slavistično društvo v Lublani. Podobně jako Naše řeč začala vycházet uprostřed první světové války, tak v téže době také u Slovinců vznikla myšlenka vydávat časopis, který by jazykovou kulturu pokládal za přední úkol svého programu a soustředil odbornou péči o spisovný jazyk, která až do té doby byla větším dílem v rukou diletantů. K uskutečnění plánu došlo ovšem až v samostatné Jugoslávii, kdy začal vycházet Časopis za slovenski jezik, književnost in zgodovino, přibližně sto let po tom, co byla v Lublani založena první veřejná učitelská stolice slovinštiny. Nový časopis vycházel v podstatě ze správných představ o úkolech moderně pojaté jazykové kultury a úspěšně čelil konzervativním puristickým tendencím, které se i v nových poměrech, kdy už nebezpečí germanizace pominulo, uplatňovaly v některých slovinských revuích literárních a obecně kulturních (Dom in svet, Ljubljanski zvon aj.).[7]

V časopise Jezik in slovstvo, pokud ukazují oba dosud vydané ročníky (1, 1955/56; 2, 1956/57), má jazykovědná část, kterou řídí T. Bajec, patrnou převahu nad literární vědou, a to jak rozsahem, tak i celkovou úrovní. Z důležitějších statí je tu od F. Bezlaje souhrnný výklad o základní problematice slovinských místních jmen i pomístních názvů (roč. 1, č. 6—10), probírány jsou otázky literárního jazyka (např. v díle mistra slovinského jazyka Otona Župančiče), překladatelská technika, pravopis, odborná terminologie apod. V roč. 2, č. 8 vykládá V. Smolej o významu názvů Čech, Slovák a Čechoslovák a jejich správném užívání; vůbec je třeba vyzdvihnout, že časopis věnuje Československu značnou pozornost ve zvláštní rubrice „Z česského a slovenského kulturního života“. Příležitostné výklady o významu slov a jednotlivých jevech pravopisných, tvaroslovných aj. jsou otiskovány pod záhlavím „Lexikální a pravopisné drobnosti“. Jako záhřebský Jezik musí i lublaňský Jezik in slovstvo věnovat přiměřenou část svého obsahu metodice jazykového vyučování, protože speciální časopis tohoto zaměření vychází v Jugoslávii zatím jen v Bělehradě (Književnost i jezik u školi).

Makedonštině, nejmladšímu spisovnému jazyku slovanskému, je věnován časopis Makedonski jazik, vydávaný péčí Ústavu pro [57]makedonský jazyk ve Skopji; při svém nevelkém rozsahu snaží se pamatovat pokud lze rovnoměrně na všechny naléhavé potřeby nového jazyka, počítajíc v to i péči o jazykovou kulturu, která se ovšem za daných poměrů musí omezovat jen na základní otázky jazykové správnosti (v roce 1955 vycházel roč. 6).

Předním úkolem jazykovědců v Lidové republice albánské je dnes vytvořit podmínky pro sjednocení spisovného jazyka; tu nabývá převahy jižní nářečí toskické, ve kterém jsou tištěny ústřední noviny, hlavní časopisy i část krásné literatury. Jazykovědné články jsou uveřejňovány v časopise Buletin për shkencat shokërore (= Bulletin pro vědy společenské; od roku 1957 vychází s pozměněným názvem jako Bulletin státní university v Tiraně). Přispívá sem nestor albánských jazykovědců A. Xhuvani (např. v roč. 1956, č. 4 má obsáhlou stať o albánském pravopisu), ale vedle něho i moderně školení jazykovědci mladší; po stránce tematické je přiměřeně pamatováno i na potřeby jazykové kultury. Některé články toho druhu vycházejí také v jiných časopisech, např. v literární revui Nëndori (= Listopad) a v pedagogicky orientovaném časopise Arësimi popullor (= Lidové školství).[8]

V Rumunsku je dnes teoretické zkoumání současné spisovné rumunštiny i praktická péče o její kulturu soustředěna v časopise Limba romîna (= Rumunský jazyk), který vydává Jazykovědný ústav Rumunské akademie věd v Bukurešti a na jehož vedení se podílejí přední rumunští lingvisté (I. Iordan, D. Macrea, L. Rosetti, M. Sadoveanu); v r. 1957 dokončil 6. ročník. Jeho obsah je velmi pestrý a celkovou pracovní orientaci dobře vyznačují názvy pravidelných rubrik: Využití jazykového dědictví — Mluvnice a slovník — Jazyk a literatura — Kultura jazyka — Metodika jazykového vyučování — Kronika — Recenze — Konzultace; k těmto stálým rubrikám přistupují občas podle potřeby ještě některé další, např. rubrika pro speciální otázky filologické práce (textologické), oddíl stručných zpráv o nových jazykovědných publikacích aj. Čím se konkrétně zabývá rumunská jazykověda při péči o jazykovou kulturu, je dobře patrno z výčtu několika témat z oddílu „Kultura jazyka“ v roč. 6 (1957): jsou tu otázky místního názvosloví, jazyková úroveň denního tisku, zvláště také sportovního aj. V roč. 1956, č. 5 čteme zásadní stať I. Iordana o kultuře řeči, jejím teoretickém zdůvodnění i praktických formách jejího uplatňování. Český romanista J. Felix otiskl v roč. 1956, č. 1 podnětný návrh, jak jednotně transkribovat do rumunštiny česká jména osobní a místní; v „Kronice“ roč. 1957, č. 1 podává S. Stati zprávu o své [58]návštěvě v Československu a informuje přitom také o našich hlavních pracovištích jazykovědných.[9]

V časopisech, na které jsme až posud upozornili, zaujímaly otázky jazykové kultury zpravidla značnou část obsahu; praktickým otázkám jazykové kultury a správnosti byla pak ve většině případů vyhrazena ještě zvláštní rubrika. Maďarská jazykověda má však pro tento úsek jazykové práce speciální časopis Magyar Nyelvör (= Strážce mateřštiny), a to s dlouholetou tradicí, třebas v minulosti ne vždy zcela nespornou; v roce 1957 vycházel už v 81. ročníku. K tomu třeba ještě dodat, že to není nejstarší časopis věnovaný péči o maďarštinu: ten se nazýval Magyar Nyelvészet (= Maďarská jazykověda), byl založen už před sto lety a toto pozoruhodné výročí připomíná zvláštní článek v roč. 1956, č. 3. Nezvykle velký je i rozsah časopisu: 80. ročník (1956) měl ještě 32 tiskových archů, t. j. 512 stran většího formátu (asi jako naše Slovo a slovesnost), pro ročník 1957 se však slibuje rozšíření o plnou čtvrtinu na 40 archů (640 stran). Nemálo charakteristické pro celkový ráz maďarské péče o jazykovou kulturu je také složení redakce časopisu Magyar Nyelvör. Pracují v ní jazykovědci G. Bárczi, L. Lörincze (autor pravidelných rozhlasových relací o jazyce; o knižním výboru z nich referoval Magyar Nyelvör 1956, č. 4) a J. Tompa, ale vedle nich největší současný maďarský básník G. Illyés, literární vědec L. Bóka a hudební skladatel Z. Kodály, známý také jako sběratel maďarských národních písní; není tedy praktická péče o maďarštinu v Maďarsku výlučnou záležitostí jazykovědců, ale podílejí se na ní také kulturní pracovníci jiných oborů.

První rubrika časopisu se nazývá „Péče o jazyk“. V roč. 1956, č. 1 ji zahajuje programově pojatou statí o „maďarskosti“ maďarštiny G. Bárczi; J. Tompa tam píše o metodách a prostředcích každodenní péče o jazyk a J. Balász vzpomíná na humanisty 16. století, první uvědomělé pěstitele maďarského jazyka. Dále následuje oddíl „Řeč našich spisovatelů“: tam vedle příspěvků teoretických (např. stati G. Herczega o jmenném vyjadřování v současné maďarské próze) a četných konkrétních rozborů nových prací maďarských spisovatelů čteme i diskusní příspěvky spisovatelů samých, kteří vykládají své názory na jazyk a své zkušenosti s jazykem jako základním materiálem literárním. Rozbírá se tu a hodnotí i jazyková stránka překladů. Dosti místa je v obsahu věnováno i problematice lexikografické a redakce nezapomíná ani na nářečí. Pestrý je oddíl „Výklady slov a rčení“, metodické výklady přináší „Jazyk a škola“, o práci maďarské jazykovědy informují [59]pravidelné zprávy „Z jazykovědných pracovišť“ a odpovědi na dotazy čtenářů od pracovníků akademického Jazykovědného ústavu otiskuje „Listárna redakce“; jejich množství dokazuje, že o časopis je zájem a že se pilně čte. Celek působí opravdu svěžím dojmem, a pokud lze soudit podle zběžné prohlídky, bohatých publikačních možností časopisu se využívá účelně.

Magyar Nyelvör není však jediným odborným časopisem věnovaným maďarskému jazyku. Vedle tohoto časopisu, určeného pro širokou popularizaci jazykovědy a soustavnou péči o spisovnou maďarštinu (jeho vydavatelem je Hlavní komise pro jazykovou kulturu při Maďarské akademii věd), vychází tu ještě Magyar Nyelv (= Maďarský jazyk) jako orgán Maďarské jazykovědné společnosti; jejich vzájemný poměr je asi takový jako u nás vztah populárněji založené Naší řeči k teoretičtějšímu Slovu a slovesnosti, ale ovšem s tím rozdílem, že se maďarský časopis může v míře podstatně větší specializovat na prohloubené studium maďarštiny, protože pro obecnou jazykovědu mají v Maďarsku ještě mezinárodní Acta linguistica Academiae scientiarum Hungaricae. Všechny tyto časopisy vycházejí v Nakladatelství Maďarské akademie věd.

Jako časopis odborněji zaměřený zabírá ovšem Magyar Nyelv podstatně širší tematický okruh a také počítá se čtenáři lingvisticky školenějšími; redigují jej G. Bárczi, L. Benkö a D. Pais a také má za sebou už více než půl století úspěšné práce (v r. 1957 vycházel roč. 53). Příspěvky týkající se normy spisovného jazyka otiskuje zpravidla v oddílu „Péče o jazyk“ a kromě toho také v „Redakční listárně“ odpovídá čtenářům na jednotlivé dotazy. Metodickým otázkám vyučování maďarštině na školách všech stupňů věnuje v průměru více pozornosti i místa než Magyar Nyelvör. V r. 1956, č. 3 je otištěna první část stati maďarského bohemisty B. Sulána o maďarských lexikálních prvcích v češtině; dokončena je v roč. 1957, v dvojčísle 1/2, které bylo věnováno oslavě 85. narozenin předního maďarského lingvisty J. Melicha. Autor v ní probírá české výrazy maďarského původu v pořádku abecedním, příliš se však při tom spoléhá na slovníkové údaje bez potřebného rozlišení a tak za „česká“ slova pokládá i výrazy jako haranges, kamas, nádršpán aj.[10]

Přehlídku zahraničních časopisů věnovaných praktickým otázkám jazykové kultury zakončíme v Německé demokratické republice. V Maďarsku jsme zdůraznili dlouholetou tradici vý[60]chovné práce jazykové, v minulosti ovšem někdy a k patrné škodě věci orientované jednostranně puristicky; obdobná je i minulost péče o spisovný jazyk v Německu. V současném lidově demokratickém Německu je odborná péče o jazykovou kulturu charakterizována především hledáním nových cest, aby byl získán trvalý zájem všech aktivních uživatelů jazyka. Německý časopis Sprachpflege, který řídí H. Ludwig za spolupráce Německé jazykové poradny při Bibliografickém ústavu v Lipsku, je pěknou ukázkou pružně vedené popularizační práce jazykové, která neváhá podle potřeby použít i anekdoty, vtipného obrázku, dokumentární fotografie i jiných prostředků, v jazykových časopisech přece jen neobvyklých. Až do konce 5. ročníku (1956) vycházela Sprachpflege jako zvláštní otisk z odborného časopisu pracovníků polygrafického průmyslu v NDR „Papier und Druck“ (podobně jako u nás v meziválečném období měl časopis „Typografia“ zvláštní přílohu, „Jazykového rádce“); od roč. 6, 1957 vychází Sprachpflege v nové úpravě jako samostatný měsíčník v berlínském nakladatelství Die Wirtschaft.

Obsah je z největší části vyplněn drobnými příspěvky, někdy i pouhými glosami, rozdělenými do četných rubrik (Poznámky na okraj, Názory čtenářů, Černé na bílém, Z dílny tiskařského šotka aj.). Články se snaží upoutat pozornost čtenářů už živými názvy. Tak např. výklad o nedostatcích v užívání genitivu adnominálního je nadepsán „S genitivem není něco v pořádku“, proti jazykovým nedostatkům v řečnických projevech, zejména proti jejich frázovitosti, útočí čl. „Skutečnost málo lichotivá“. „Hledám dobrou němčinu; odměna podle dohody“ je název stati o jazykových nedostatcích inzerátů a oznámení v novinách; je však nutno dodat, že za těmito tituly následuje zpravidla zcela věcné a po odborné stránce zcela spolehlivé poučení. Tomuto osobitému pojetí vděčí Sprachpflege za stále rostoucí oblibu u čtenářů; má jich dost také za hranicemi, např. v Sovětském svazu. Metodiky jazykového vyučování si Sprachpflege pravidelně nevšímá, protože tou se zabývá v NDR speciální časopis Deutschunterricht.[11]

Podaný výběrový přehled o tom, jak se některé zahraniční jazykovědné časopisy věnují otázkám jazykové kultury a jak péči o jazykovou kulturu prakticky uskutečňují, vede k několika obecnějším závěrům. Potřeba popularizační práce na úseku spisovných jazyků se dnes obecně uznává a jazykové kultuře se po zásluze věnuje stále větší pozornost. Práce v oblasti jazykové kultury je mnohostranná: zahrnuje příspěvky o aktuálních otázkách normy současných spisovných jazyků [61]i o jiných naléhavých potřebách jazykového společenství, stati a články jazykově kritické, které analyzují a hodnotí po jazykové stránce současnou literární tvorbu i denní tisk, informační a popularizující výklady o jazykovém dění, pokud má přímý vztah k otázkám jazykové kultury, i drobné výklady a kritické glosy k otázkám jazykové správnosti, často ve formě odpovědí na dotazy čtenářů aj. Projevuje se i zvýšené úsilí hledat a uplatňovat v praxi nové formy a prostředky péče o spisovný jazyk a jeho kulturu, jak ukazuje nejzřetelněji příklad německé Sprachpflege. Veškerá tato práce na úseku jazykové kultury ve všech zemích je vedena předními jazykovědci a v plné míře se jí účastní i pracovníci ostatní, ať z pracovišť akademických nebo z vysokých škol a jejich ústavů. Se zřetelem k celonárodnímu významu spisovného jazyka zasluhuje proto tento úsek jazykovědné práce — současnému životu a jeho potřebám nejbližší — zvláštní pozornosti a plné podpory.

---

[1] O tom srov. podrobněji v zásadní studii B. Havránka Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura v sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, s. 39n.; o jazykové kultuře v Sovětském svazu, Polsku, Bulharsku a v Jugoslávii v období mezi oběma světovými válkami viz výklady v sb. Slovanské spisovné jazyky v době přítomné, Praha 1937 (od J. Frčka, J. Heidenreicha-Dolanského, K. Krejčího, J. Páty aj.).

[2] Viz též podrobnější zprávu S. I. Ožegova (Voprosy jazykoznanija 1953, č. 1, s. 152) spolu s pracovním programem nového pracoviště.

[3] O sborníku viz referát L. Doležela v Slově a slovesnosti 17, 1956, 215n. a K. Hausenblase v Čs. rusistice 1, 1956, 115n.

[4] Vědeckovýzkumný ústav T. Ševčenka v Kyjevě založil před časem sborník Kuľtura ukrajinśkoho slova; vyšel však jen 1. ročník (1931).

[5] O nich viz v čl. Skybově na s. 171. Rozhlasové výklady Doroszewského vycházejí také v knižních souborech pod názvem Rozmowy o języku (od r. 1948 čtyři svazky; o prvním svazku referoval Vl. Ženatý v Naší řeči 36, 1953, 167n.). Své teoretické názory na zásady jazykové správnosti vyložil Doroszewski v knižní studii Kryteria poprawności językowej (Varšava 1950). O jiné významné polské knižní práci z oboru jazykové kultury referoval rovněž Vl. Ženatý v Naší řeči 36, 1953, 305―309 (S. Dobosiewicz - J. Tokarski - B. Wieczorkiewicz, Kultura języka, Varšava 1952).

[6] Obsahem i posláním připomíná tedy tato rubrika oddíl „Z knih, časopisů a novin“, který má v Naší řeči už dlouholetou tradici.

[7] Podrobněji o tom v stati J. Heidenreicha-Dolanského Slovinský jazyk ve sb. Spisovné jazyky slovanské (Praha 1937, s. 163n.).

[8] Za laskavé informace v tomto odstavci děkuji prof. Dh. Pilikovi.

[9] Za ochotnou pomoc při zpracování tohoto odstavce děkuji pracovníku Slovanského ústavu ČSAV v Praze I. Secareanovi.

[10] Za laskavé přispění při zpracování tohoto maďarského oddílu děkuji pracovníku Slovanského ústavu ČSAV v Praze dr. A. Welterovi; se zřetelem k menší jazykové přístupnosti maďarských časopisů je tento úsek přehledu podrobnější.

[11] O jednotlivých příspěvcích informuje podle potřeby L. Klimeš v časopise Český jazyk, oddíl Literatura.

Naše řeč, ročník 41 (1958), číslo 1-2, s. 50-61

Předchozí Milan Romportl: K dvacátému výročí úmrtí Stanislava Petříka

Následující Zd. Hrušková: Sirup a lišaj