Skloňování některých afrických jmen

Zd. Hrušková

[Okénko z naší poradny]

(pdf)

-

Armattoe, Akuffo Addo, Anokye, Adjety, Bankole Akpata, Nii Kwabena, Kojo Botsio, Darku, Afriyie a řádka dalších osobních jmen obyvatel Afriky zarazí na první pohled pisatele, má-li tato jména začlenit do českého textu, který vyžaduje jejich užití v různých pádech. Nezbytně vyvstane otázka: skloňovat je, nebo neskloňovat? A jestliže skloňovat — jakým způsobem?

V češtině platí obecně zásada, že cizí podstatná jména, obecná i vlastní, přizpůsobujeme tvaroslovnému systému českému. Podle jejich zakončení je přiřazujeme k slovům domácím a skloňujeme je různě podle toho, kterému typu českých jmen se přibližují. Platí to však i o jménech češtině tak vzdálených, jako jsou jména afrických obyvatel?

Podíváme-li se pozorně na podoby těchto jmen, zjistíme, že i u nich najdeme obdobu s formami českými. Tak na př. zakončení jmen Kwabena, Akpata je shodné se zakončením jmen jako Havlena, Krpata, která skloňujeme jako jména obecná na -a (hrdina, pantáta, starosta atd.) podle vzoru „předseda“. Můžeme tedy bez obtíží i africká jména Kwabena, Akpata skloňovat stejným způsobem: 2. p. Kwabeny, Akpaty, 3. p. Kwabenovi, Akpatovi atd.

Další dvě jména — Nii a Adjety — jsou zakončena na -i a -y. Tento způsob zakončení známe z četných cizích jmen, na př. francouzských, maďarských a hlavně italských (Savigny, Petöfi, Verdi, Manzoni atd.). Mají zase tvary obdobné jako česká jména Jiří, Jiljí, krejčí, vrátný. Liší se sice v základním tvaru délkou koncového -i a -y, avšak ostatní pády tvoříme u obou typů jmen stejně: 2. a 4. p. koncovkou -ho, 3. p. -mu, 6. a 7. p. -m. Skloňujeme proto 2. a 4. p. Niiho, Adjetyho, 3. p. Niimu, Adjetymu, 6. a 7. p. Niim, Adjetym. Jde zde v podstatě o sklonění jako u příd. jmen vzoru „jarní“.

Ani jména zakončená na -o nenecháme neskloněna. Je to rovněž typ jmen hojně zastoupený mezi našimi příjmeními domácími (na př. Bidlo, Sádlo, Hromádko) i mezi jmény cizími (Leo, Marco, Galileo atd.). Všechna je skloňujeme jako české jméno Bidlo. 2. pád jmen Akuffo Addo, Kojo Botsio bude tedy mít tvar Akuffa Adda, Koja Botsia (jako Bidla), 3. a 6. p. bude znít Akuffu Addovi, Koju Botsiovi (jako Bidlovi), 4. p. bude mít tvar stejný jako v pádě prvním, nebo tvar shodný s tvarem pádu druhého (Akuffo Addo, Kojo Botsio nebo Akuffa Adda, Koja Botsia), 7. p. Akuffem Addem, Kojem Botsiem (jako Bidlem).

Také jména zakončená na -u-, z afrických je to na př. Darku, raději skloňujeme. Přiřazujeme je ke vzoru „pán“ a neponecháváme je nesklonná, se základním tvarem ve všech pádech stejným, jako to činíme [248]někdy u českých příjmení typu Janků, Petrů. Koncové -u ve jménu Darku při skloňování neodsuneme, jak je to pravidlem na př. u příjmení rumunských (na př. Mitru, Mitra, Mitrovi atd.), pro něž zakončení -u je charakteristické. Důvod tohoto -u je nám totiž znám (jde o odvozovací příponu), neznáme však původ zakončení jména afrického (může jít o samohlásku náležející k základu jména), a proto koncové -u v tomto případě neodsouváme a skloňujeme: Darkua, Darkuovi, Darkuem.[1]

Zbyla nám ještě jména zakončená na -e, jejichž zařazení a skloňování bývá někdy obtížné (hlavně tam, kde se liší výslovnost a pravopis). Z uvedených Afričanů jsou to Bankole, Armattoe, Anokye, Afriyie. Podle zakončení náležejí ke dvěma skupinám: jména Bankole a Armattoe (před -e nepředchází měkká souhláska) skloňujeme jako „pán“, koncové -e před pádovou koncovkou vypouštíme: 2. a 4. p. Bankola, Armattoa, 3. p. Bankolovi, Armattovi atd. — Jména jako Anokye, Afriyie, vyslovovaná [anokije, afrije], skloňujeme podle vzoru „muž“ (ve výslovnosti měkké zakončení): 2. a 4. p. je shodný s 1. pádem, 3. a 6. p. zní Anokyovi, Afriyiovi, 7. p. Anokyem, Afriyiem.

Vidíme tedy, že tendence skloňovat cizí vlastní jména osobní převažuje i u jmen svým původem češtině tak vzdálených — na rozdíl od cizích vlastních jmen zeměpisných. Zeměpisná jména zakončená na -i, -e, -u — jsou vždy středního rodu — ponecháváme neskloňována.

---

[1] Viz Skloňování cizích jmen vlastních na -u, Naše řeč 38, 1955, s. 191.

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 7-8, s. 247-248

Předchozí František Váhala: Novinářská čeština

Následující František Váhala: Psaní předložek a předpon s a z