Časopis Naše řeč
en cz

O českém pravopise

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

III. Pravopisné zásady

Zásada zvukoslovná se týká především tělesné stránky mluvení, činnosti mluvidel a jejích slyšitelných výsledků: zásada původoslovná hledí za to k tomu, co se děje v naší duši, mluvíme-li.

Pozorujeme-li odrůstající dítě, zdá se nám docela přirozeným, že se v krátké poměrně době naučí mluviti: obyčejně si ani neuvědomujeme, jak velikou práci při tom musí zmoci nejen jeho mluvidla, nýbrž i jeho duše. Musí se naučiti vnímati slova, jež slyší od osob kolem sebe, slučovati jejich představy s představami věcí, jimi označovaných, i samo je napodobiti; jednotlivá slova se svými tvary a se slovy příbuznými se mu sdružují ve skupiny, jejichž společného významu základního i mluvnických rozdílů významových si musí na konec býti vědomo; slova podobného tvaru se sdružují také ve skupiny, a dítě se učí na slově jednom rozeznávati a tvořiti tvary podobné, jaké zná na jiném slově téže skupiny; i změny hláskové, které původně vznikaly prostou změnou v činnosti mluvidel, učí se dítě prováděti napodobením (pták, ptáci; člověk, člověče atp.). Tuto velikou práci poznává bedlivý pozorovatel spíše z nehotovosti dětské mluvy a z chyb, v něž dítě občas upadá, než z hotových jejích výsledků: vidíme dítě, které nahodilou poznámkou dospělé osoby »ajaj, ty máš vojáčky« je svedeno, slučovati představu slova ajaj s představou vojáka a říká pak vojákům ajaj, a uvědomujeme si, jak těžce a pomalu se takové slučování slova s pojmem provádí; slyšíme, jak dítě podle věty »dej to tátovi« říká i »dej to mámovi, a vytušujeme, jak nenáhlým postupem se asi tvoří v jeho duši pevné vědomí různých skloňovacích vzorů; dítě, které slyší, jak na ně samé volají »kluku«, »Karlíku«, volá na psa »pesu«, na důkaz, že si ještě neutvořilo pravidla, kde je v 5. [130]pádě koncovka -e, kde -u, že v něm ještě není živého vědomí o poměru různých tvarů jmen s pohybným e (a proti pravidlům o tomto e mu zůstane do dospělých let tvar pesán místo psán, kterému se od něho naučí i lidé dospělí); pozorujeme, jak pozdě si dítě ve stavbě svých větiček osvojuje, rozdíly mezi osobou 1. a 3., mezi rody a čísly jména podstatného a vědomí potřeby, měniti podle těchto rozdílů i slova ve větě se jménem podstatným sdružená.

Ovoce této práce (jež ovšem nemá konce ani, když člověk již mluviti umí, protože nové životní potřeby a styky stále rozhojňují jeho jazykové bohatství) jest, že slova a tvary, jimiž mluvíme, nejsou v naší duši nahromaděny bez ladu a skladu, nemluvíc ani o tom, že bychom je musili tvořiti teprv, když jich potřebujeme. Slova našeho jazykového bohatství jsou sdružena v naší mysli ve skupiny nejenom podle podobností významových, ale i podle mluvnických tvarů a odvozenin z téhož původního základu; a skupiny takové musí jistě člověk v duši míti, aby mohl vyjadřovati v řeči všecky ty odstíny významové (pádové atd.), jichž jazyk potřebuje ve větě. I člověk, který se ani čísti nenaučil, je-li dospělý a zdravých smyslů, má v duši slovník a mluvnici svého jazyka, jak je tisíciletou prací vytvořili jeho předkové (ovšem se změnami, jež se časem dostavují) a jak si je osvojil od starších příslušníků svého národa počínaje od nejútlejšího dětství. Proto mluvíme svým jazykem, nerozmýšlejíce se a nehledajíce pracně příslušného slova a tvaru, proto podle potřeby dovedeme »v duchu svého jazyka« tvořiti slova nová (a prostý venkovan nové slovo utvoří obyčejně lépe než učenec), proto si osvojujeme slovo nové nebo cizí bez velikého namáhání: zapadne na své místo do naší nastřádané jazykové zásoby a přizpůsobí se jí, jako by v ní bylo vyrostlo. Přišlo k nám nové ruské slovo boľševik, nevíme ani hrubě, co vlastně znamená, ale jako samo se přizpůsobilo přízvukem (v ruštině je zde asi na poslední slabice) a neměkkým l naší výslovnosti, tak podle našich jmen na -ík změnilo krátkost přípony v délku, podle týchže jmen beze všeho tvoříme pády i odvozeniny (bolševický, bolševictví), podle českého citu jazykového každý jim rozumí, kdo ví, co znamená slovo základní, každý z nás by porozuměl hned slovu bolševičiti (»X. také bolševičí«), jakmile by je uslyšel, třeba snad poprvé spatřilo světlo světa, co píši tuto větu.

To vše je příčinou, proč se v písmě hlásí vedle zásady zvukoslovné, která se zdá tak přirozenou a samozřejmou, také zásada původoslovná: vyplývá z nevědomé snahy, aby se způsob, jakým slova píšeme, neprotivil způsobu, jakým jsou v duši naší uložena, [131]aby nerušil skupin, v nichž je v duši chováme. Proto vznikl v tolika jazycích zvyk, psáti — pokud se to příliš nepříčí skutečné výslovnosti — kmeny i odvozovací přípony a koncovky tak, jak znějí, kde není zvláštních příčin, aby se jejich znění měnilo; proto indičtí gramatikové budovali pravidla tak podrobná, aby podpírali zvukoslovný pravopis proti potřebám původoslovným. A kdybychom měli pravopis čistě zvukoslovný, bude s těmito potřebami zápasiti: původoslovný cit přemůže časem vědomí, jak slovo zní, a svede ku pravopisné »chybě«, stejně jako znění svádí, je-li onen cit slabší. Kterému učiteli latiny se ještě nestalo, aby mu některý žáček podle slovesa scribere napsal původoslovným způsobem scribsi místo obvyklého scripsi? Teprv zvyk, t. j. cvik i písaři zvukoslovnému opatří tolik jistoty pravopisné, kolik jí potřebuje.

Víme, že náš pravopis posavadní je kompromisem mezi oběma hlavními zásadami pravopisnými, mezi zásadou zvukoslovnou a původoslovnou. Není kompromisu, který by hověl úplně oběma stranám; a hoví-li na čas, změna poměrů vynutí změnu kompromisu. Nejinak tomu je v pravopise, kde do kompromisů pravopisných zásad stále zasahují změny jazykové. Proto ukazují dějiny spisovného jazyka přese všecku setrvačnost pravopisu tolik změn pravopisných: a neobstál by beze změn ani pravopis zásadně jednotný, poněvadž se mění časem i znění slov i způsob, jak je tvoříme. Naši předkové podle výslovnosti psali proročský, čest čsti atp.; výslovnost se měnila, psalo se však původoslovně dále proročský (protože přípona je -ský a č je našemu mluvnickému vědomí známá obdoba hlásky k), čsti (protože cítíme souvislost s tvarem čest), ale výslovnost se domohla časem i v písmě tvarů prorocký, cti. Píšeme však na př. ledečský, protože cítíme potřebu zřetelně zachovati v písmě souvislost se jménem Ledeč, ale naproti tomu příjmení Ledecký, protože této souvislosti již necítíme (a obyčejně si nebývá »pan Ledecký« ani vědom, že některý z jeho předků dostal k svému jménu přídavek »Ledečský«, protože pocházel z Ledče). Píšeme sekáčský (Doucha), kde dobře cítíme souvislost se slovem sekáč, ale sekácký (o pěkném šatě, pak i o dobrém jídle atp.), protože si již dobře nejsme vědomi, že »sekáč« je také, kdo »seká parádu«. Píšeme vlašský, valašský, protože š jako znak hlásky, již známe jako střídnici hlásky ch, udržuje souvislost se slovy Vlach, Valach, ale vedle toho český, snad proto, že význam tohoto slova nám je docela dobře známý. To jsou nedůslednosti pravopisné, které ukazují cestu, jakou jde zásada zvukoslovná v boji proti zásadě původoslovné: a nepovažoval bych za neštěstí, kdyby tato zásada zde zvítězila, kdybychom psali vlaský, ba i charvacký, bohactví, [132]jako není neštěstím, píší-li Poláci włoski, bogactwo. Ani by to nepřekáželo našemu mluvnickému citu, protože na př. v příponě -cký jen filolog vidí -čský, -tský, kdežto Čechovi nefilologu -cký je přípona samostatná na odvozování přídavných jmen od slov s kmenovým k, č, c (chlapecký), t. Takovýchto ústupků žádá na př. prof. Kunstovný i jiní, kdož usilují o »zjednodušení« pravopisu: nechci se zde pouštěti do jednotlivostí, na něž dojde při podrobné přehlídce našeho pravopisu, ale uznávám, že podobných otázek, o nichž by neškodilo uvažovati, nedbati nelze. I zde jsou ovšem rozdíly, jichž nesmí nedbati rozvážný oprávce pravopisu: píšeme posud prorocký, bránický, chlapecký, humpolecký, ale rváčský, ledečský, hulvátský, bohatství, charvatský, ba i vlašský, a vzdáme se tohoto pravopisu jistě jen po úvaze velmi podrobné a zralé, protože bychom se s ním vzdávali i písemní souvislosti s nestejnými slovy základními, které si jsme docela jasně vědomi (rváč, hulvát, Vlaši, ale Bráník, chlapec).[1]

Někde však zachází prof. Kunstovný v obraně zásady zvukoslovné podle mého citu daleko. Žádá-li, abychom psali řetkev, řetkvička, má jistě plnou pravdu: není v češtině příbuzného slova, kde by znělo původní d, a kdo chce věděti, proč vlastně máme psáti d, nenajde výkladu v sobě, musí jej shledávati po slovnících. Ale neradil bych psáti blíský (vlastně bliski), hepký, heský, těšký atp., leda bychom se vůbec odhodlali psáti způsobem Vukovým: slova tato mají přece blízké příbuzenstvo, z něhož původní hláska zřejmě vysvítá (blizounký, blíže, hebounký, hezounký, tíže, obtěžovati, tíha). Psáti butka nebrání jen 2. p. mn. č. budek, ale také (a to jistě mocněji) základní slovo bouda. Spíše by se i filolog smířil s pravopisem prutký, protože si nejsme vědomi souvislosti slov prudký a proud: vždyť bez rozpaků píšeme zrcátko, pravítko (a podle toho říkáme i v 2. p. mn. č. zrcátek, pravítek), ač bychom podle původu (zrcátko, zrcádko, v starší době zrcádlko, tříslabičně, je zdrobnělý tvar jména zrcadlo) měli psáti zrcádko s 2. p. mn. č. zrcádlek, protože si tohoto původu vědomi nejsme.

Prof. Kunstovný radí také psáti na konci slov hlásky neznělé, nejsou-li původní hlásky znělé chráněny slovy příbuznými. Tedy [133]poněvač, coš, jenš, pokut, nýbrš (nibrš) atd., ale had (podle tvarů hada, hádek atd.) atp. U předložek končících se znělou hláskou je nedůsledný: píše nad, bez, pod (od) i před hláskami neznělými (nad tím, bez toho atp.), kde stojí před pádem, jejž řídí, protože jinde je vyslovujeme v podobných spojeních s hláskami znělými (nade vše, pod lesem), ale píše je s hláskami neznělými ve složeninách (natpis, opchod, otpovídati, rospaky). Radí ve složeninách zjednodušovati i souhlásky, kde je nevyslovujeme zdvojeně, tedy podati se, otut, odech (poddati se, odtud, oddech). Zapomíná při tom na dvě věci. Není přece rozdílu ani zvukoslovného ani původoslovného mezi předložkou, kterou píšeme jako slovo samostatné, a kterou píšeme s jiným slovem dohromady, a na př. pod ve spojení pod skalou (tak by psal i Kunstovný) i ve složenině Podskalí (podle Kunstovného Potskali) je našemu mluvnickému citu jedno a totéž. A i ve složeninách nalézáme tutéž předložku často v tvarech nestejných, často ve složeninách se slovy mezi sebou příbuznými (nadpis nadepsati, podporovati podepříti). Ve složeninách, kde by původ slova žádal souhlásky zdvojené, musili bychom se zase ohlížeti i po pravomluvu; mimo to by bylo hodno úvahy také, že podati není totéž co poddati, nebo že ve slově odtud i náš jazykový cit vidí totéž od co ve slově odsud.

Zvláštní úvahy zasluhují předložky s a z, ve složeninách i vz-. Prof. Kunstovný chce i samostatné předložky s a z zjednodušiti, »nejlépe tak, že bychom psali s pouze ve významu »spolu s« a jinak vždycky z, poněvadž významový rozdíl mezi s = s povrchu a z = z vnitřku není už nijak cítěn a je tedy zcela umělý« (13). Rozdíl významový zde přece jen cítíme: není jedno, napíši-li (a řeknu-li) »had leze ze skály« či »had leze se skály«. Pravda jest ovšem, že lidová výslovnost mate předložky s a z, kde se pojí s 2. pádem; a počátky tohoto matení jsou dosti staré: již prvotisk Trojánské kroniky z r. 1468 má na př. »vstaňvaž (vstaňmež, dvojné číslo) z lože«, Řehoř Hrubý z Jelení napsal, »že velmi těžcí pádové nebývají než z vysokého miesta«. Ale zase bychom se dovolávali i pravomluvu: což jest tak veliké neštěstí, chráníme-li i ve výslovnosti a v písmě rozdíly tak důležité, jako je rozdíl mezi výrazy »se skály — ze skály, s okna — z okna, s krku — z krku, se stolu — ze stolu« atp.? Vzdává se Němec rozdílu mezi mir a mich proto, že zaniká v lidové mluvě? Ovšem že bych rozdílu mezi s a z nehájil, kde ho necítíme, t. j. kde nejde o rozdíl mezi skutečným pohybem z vnitřku a shůry: Hájek na př. psal o komsi, jak »přijel z Paříže s učení« (protože jel do Paříže na učení), psal »s Malé strany« (protože se říká »na [134]Malé straně«), v soudním zápise z r. 1497 čteme o komsi, jak šel » s vína« (byl na víně), podle Starých letopisů někteří z kutnohorských havířů »šli na lusky, a ti (Malínští) sehnali je s luskóv«, kde všude (snad mimo poslední doklad) předložka s nám již je úplně cizí; neplatíme také již daní s domů, nýbrž z domů. Nepsal bych ani s večera, protože tak již nikdo neříká (jako nikdo neříká s rána): ale v oněch místních rozdílech významových je přece s chráněno i složeninami jako sejíti, seskočiti, shoditi atp.? Kdo zde úzkostlivě dbá výslovnosti lidové, pomalu by se měl vzdáti i předložky s se 7. pádem: vždyť Pražák nedbající pravomluvu na př. jde »ze sestrou (nebo »z milou«) na procházku«, a podobnou výslovnost najdeme tím hojněji, čím dále jdeme od středu Čech na východ.[2]

Mnohem hůře je ve slovech složených. »Kde není zřetelno, žádá-li původ slova s- či z-, tu píšeme podle výslovnosti; na př. zboží (m. sboží, jak by mělo býti podle původu toho slova), spanilý (m. zpanilý), schody (m. vzchody) atd.«: tak učí »Pravidla« v § 11 po 5 článcích pokynů, jak si máme poraditi, kde rozdíl mezi s a z zaniká působením následující souhlásky. Z těchto pokynů samých jest viděti, jak nesnadno jest rozhodovati, kde jest správné s, kde z: nejlépe o tom ví filolog, který se snažil zjišťovati původoslovný pravopis některých složenin tohoto způsobu. V našem jazykovém vědomí je v této skupině slovní významový rozdíl citelný měrou jen velice skrovnou: kdo dovede z pouhého významu poznati na př. u sloves dovršeného děje, kde je správné s, kde z, máme-li vedle sebe na př. snísti a zase zničiti atp.? Jazyk sám zde kolísá: místo staršího svítěziti (svítěžiti) my říkáme zvítěziti. A kolísá i pravopis slov, v nichž výslovnost nepodává poučení: za mých mladých let se psávalo spůsob, spůsobiti, všelijak se zde i pletlo s i z, dnes se má psáti z; psávalo se strnulý, strnouti, spropitné, dnes se má psáti ztrnulý, ztrnouti (ale ustrnulý, ustrnouti!), zpropitné (z v těchto slovech je podle mého soudu původoslovně nesprávné, ale neříkám to, abych naznačil, že proto máme psáti s předložkou s, nýbrž aby čtenář viděl, že ani vždy nelze s jistotou říci, co je původoslovně správné). Podle mého soudu zde bude potřebí zásadě zvukoslovné, již i Pravidla z části uznávají, povoliti více půdy; v polském pravopise rozhoduje zde jen zásada zvukoslovná, při čemž ovšem [135]nesmíme zamlčovati, že se v polštině předložka s vůbec změnila v z a že s se vyslovuje a píše jen ve složeninách počínajících se neznělými souhláskami (tedy na př. i sposób, sposobić, splodzić, śpiew atd.). My tak daleko snad nezajdeme, protože poměr mezi s a z jest u nás jiný: oba předložkové tvary lišíme posud hojnou měrou podle jejich významu, a proto, nevzdáváme-li se původoslovné zásady vůbec, musíme jí přisouditi kus práva i zde.

Snad se spokojíme zásadou původoslovnou jen, kde má docela zřetelnou oporu ve významě složeného slova a ve slovech příbuzných, v nichž se vlastní znění předložky nemění působením následující souhlásky: tedy budeme psáti na př. sbírati, protože jde o pojem »bráti dohromady« a protože vedle sbírati je sebrati, snad i zpřevraceti, protože ve složeninách podobného významu zotvírati, zuzavírati atp. píšeme z-? O takových otázkách nelze snadno souditi jednotlivci: ale tolik musí přiznati i největší konservativec v pravopisných otázkách, že sotva kde v našem pravopise jest tolik neurčitosti, v níž člověk nenalézá jinde pomoci než v abecedním seznamu slov a tvarů v »Pravidlech«, jako zde.

Vracím se ještě na chvíli k otázce o »zdvojených« souhláskách, v níž také veliký význam náleží zásadě původoslovné. I ve slovech, o něž zde jde, bývají věci, jež doporučují, aby nerozhodovala jediná zásada zvukoslovná. Je-li pravda, že ve slovech měkký, měkkota atd. nezdvojujeme hlásku k (t. j. že mezi závěrem v dutině ústní a mezi jeho uvolněním není delší časové mezery než na př. ve slově ruka), snad bychom mohli psáti měký, měkota, ač druhé k má dosti silnou oporu ve slovech měkce, měkcí, měkčiti atd. Ale jsou slova, v nichž »zdvojení« souhlásky je velmi pevně odůvodněno ve složení nebo v tvaru slova, slova, v nichž vědomí tohoto skladu slova je tak silné, že mu ve volné řeči něco věrnosti zachovává i člověk mluvnicky nevzdělaný. Vyslovujeme jinak obecný tvar vemme (vezměme) než veme (vezme), neklamme (po staru neklamejme) než neklame, nehledíc ani ku potřebě, obojí tyto tvary rozlišovati pro zřetelnost. O složeninách jako poddati se, oddech, oddáliti, odděliti, odtud jsme se již mimochodem zmínili: vědomí původoslovné v nich žádá souhlásky »zdvojené«, již prof. Kunstovný i ve výslovnosti uznává ve slovech naddůlní, nejjasnější (14), ba i v odtéci, kde působí i rozdíl od slovesa otéci (odtok, otok).

Při skupině nn (kterou, jak jsme nahoře viděli, v některých krajích českých vyslovují jinak než n) jde o slabiky příponové, jež původoslovné vědomí chce viděti i v písmě: panna (se skutečným dvojím n v 2. p. mn. č. panen) je něco jiného než pana (pana Růžičku), vinna něco jiného než vina. Zejména je mocná [136]tato potřeba ve slovech dvojslabičných (vinný, cenný atp.), protože zde je rozdíl mezi jednoslabičným kmenem a odvozovací příponou našemu mluvnickému citu zřejmější než ve slovech víceslabičných (kamenný, vápenný, soukenný), kde i samo -ený lze cítiti jako příponu, kde snad také vzdálenost od přízvuku se nějak hlásí ve výslovnosti. Něco jiného než nn jest ovšem psané nn před i, ě: zde totiž vyslovujeme ňň nebo ň. I zde odvozovací přípony žádají svého práva: podle noční, večerní očekáváme i denní, ranní (dnes podle deník, denice začínají psáti i dení). A i zde zase zjednodušení písma spíše strpíme při příponě složitější a tedy znalejší (deník, denice, vinice) a zvláště v slabice vzdálenější od hlavního přízvuku (kameník, kominík, vápeník, vápenice, okenice).

*

Vědomí původoslovné průměrnému členu svého národa schází obyčejně při slovech přejatých z jazyka cizího: jsou to slova, která v naší duši nemívají příbuzných a i po stránce mluvnické teprv jaksi dodatečně se přičleňují k nějaké skupině domácí (franc. dépôt, vysl. depó, náš lid změnil v depo s krátkým o a skloňuje podle vzoru »slovo«). Taková slova přizpůsobuje si jazyk svému rázu i po stránce zvukové a proto není divu, žádá-li se, aby se také psala podle jazyka, do něhož byla přenesena. Nikdo u nás nevyslovuje kommisse (se zdvojeným m a s), protože tato výslovnost nemá opory v našem citu původoslovném: opora taková jest snad v duši Čecha, který dobře zná jazyk původní, ale postupuje-li zásada zvukoslovná proti zásadě původoslovné ve slovech domácích, nedbajíc lítosti a bolesti filologů, je přirozeno, že se nezastaví před slovy cizími přes výstrahy znalců jazyka původního. Jsou ovšem i zde rozdíly. Jsou slova cizí, jež se stala obecným majetkem národa, k němuž byla přenesena: ta se konec konců asi i u nás podrobí zákonům kraje, do něhož je osud zavál. Jinak je s názvy vědeckými, s vlastními jmény, která se nedovedla přizpůsobiti novému prostředí, u kterých ani není potřebí, aby se přizpůsobovala, protože zůstávají majetkem odborníků, nestávají se majetkem národa. Na př. mezinárodní názvy chemické jako methyl (a jména dalších sloučenin methylových) chemik nerad se odhodlá psáti po česku, již proto, aby neztrácel souvislosti s názvoslovím mezinárodním; i vlastní jména jako Rousseau, Shakespeare, Southampton atd. atd. necháváme (mimo spisy určené nejširším vrstvám) raději v původní podobě: ale to jsou cizinci, k nimž se chová, kdo se s nimi setká, jako k cizincům.


[1] Některé z těchto vět, napsaných již asi před 2 měsíci, jsou snad dnes poněkud zbytečné, ale zůstaly beze změny jako příklady k věcem, o nichž je řeč. Péčí společnosti »Pedagogického musea Komenského«, jež již dříve se pilně starala o otázky pravopisné, konaly se totiž porady zástupců školství, podle nichž lze souditi, že právě ve věcech, o nichž jest řeč na těchto stránkách, mínění jejich účastníků (mezi nimiž byl ovšem i prof. Kunstovný) se srovnávají v ten rozum, že zde asi nebude potřebí podstatných změn v pravopise posavadním.

[2] Také ve výrazech s provoda (po provodní neděli), s poledne (po poledni) je zvukoslovně i původoslovně oprávněno s, jak dokazuje zejména spojení s neděle (po neděli): ale to jsou již jen ustrnulé výrazy příslovečné (nikdo by neřekl na př. s Nového roku = po Novém roce). Také předložka s se 4. p. žije jen ve zbytcích: ale i zde říkáme i píšeme jsem s to, seč jsem, kdo s koho

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 5, s. 129-136

Předchozí Listárna

Následující Václav Ertl: O výrazech zesilovacích, vzniklých otřením významu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1