Příprava nového vydání Pravidel českého pravopisu

František Váhala

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Z Ústavu pro jazyk český, oddělení pro současný spisovný jazyk

 

Bylo by jistě přáním všech píšících, aby česká pravopisná soustava mohla být naprosto neměnná. Na druhé straně však je si zajisté každý vědom toho, že to není možné, zejména v dnešní době, kdy jazyk po stránce lexikální urazil značnou vývojovou dráhu, v době, kdy se užívání spisovného jazyka nesmírně rozšířilo.

Dnešní česká pravopisná soustava je výsledkem dlouhého historického vývoje; je proto značně pevná, ustálená a celkem dobře slouží svým úkolům, úkolu zaznamenávacímu a vybavovacímu, psaní i čtení. Takovým pevným pilířem jejím je konec konců také y ve „vyjmenovaných“ slovech, jež konečně ani s hlediska školského není prvkem, který by bylo nutno odstranit stůj co stůj. Avšak vývoj jazyka v posledních letech, jdoucí ruku v ruce s vývojem společnosti, ukázal, že je nutno opravit některé pravopisné předpisy, které předcházející období nepociťovalo jako obtížná pouta. Tak je tomu především v psaní t. zv. cizích slov, t. j. slov přejatých z cizích jazyků a zdomácnělých. Už podle dosavadních Pravidel se psala slova zobecnělá pravopisem českým, kdežto slova odborná nebo řidší podržovala pravopis řeči, z níž byla přejata. Není pochyby, že je to zásada správná a obecně platná i dnes, ale je podle ní třeba upravit i dnešní praxi. Co dříve bylo odborné a řídké, dnes už dávno není. Se zvědečťováním pracovních metod, s pronikáním odborné literatury do nejširších vrstev našich pracujících, s řízením veřejného života podle vědeckých zákonů historického a dialektického materialismu stává se obecným majetkem celé socialistické společnosti mnoho slov dříve skutečně úzce odborných. Dosavadní způsob jejich psaní rozděloval společnost zřetelně na dvě skupiny: na ty, kteří mají vyšší školy, znají několik jazyků, a dovedou tedy každé takové slovo napsat a vyslovit — a na druhé straně na ty, kteří takové vzdělání nemají. To je však stav neudržitelný. Je třeba psaní těchto cizích slov učinit pokud možno nezávislým na cizích pravopisných soustavách a psát je podle výslovnosti, jež se ustálila ve spisovné češtině; tak se to šmahem děje i u slov přejímaných prostřednictvím ruštiny, na př. dispečer, kombajn, šeping.

Jiný jev, který vyžaduje v dnešní době jisté úpravy, je psaní předložek a předpon s a z. Vždycky tu vládlo značné kolísání a jejich dnešní vysoká frekvence si žádá zjednodušení dosavadních dosti složitých pravidel. Nezjednodušuje praxi důsledné uplatňování školské pomůcky, že proti předložce na stojí předložka s, jak se u nás namnoze dělo, neboť tato zásada je v příkrém rozporu s nynějším stavem jazyka i s jeho vývojovými tendencemi, je naprosto umělá. Její praktikování by přineslo jazyku více škod nežli užitku.

Dále je třeba podrobit revisi dosavadní způsob psaní velkých písmen, jenž se zdá nevyhovující, nepostačující. Náš pravopis příliš šetří velkými písmeny — ve srovnání s pravopisnými soustavami jinými — a překlady z cizích jazyků, zejména ruského, ovlivňují pak překladatele často natolik, že bezděčně porušují dnes už v mnohém směru neúplná a [116]nevyhovující pravidla. Proto je nutno dosavadní zásady psaní velkých písmen v některých bodech doplnit nebo pozměnit.

Rovněž se ukazuje potřebným a nutným srovnat předpisy nynějších Pravidel s výslovností slov typu slevač, svářeč, vypinač, vysilač, přijimač, srovnavatel, misidlo a j. — Ukazuje se dále, že některá pravidla o psaní rozdělovacích znamének jsou školsky přísná, příliš zjednodušují nebo schematisují, že s jejich předpisy nevystačí a nikdy nevystačil ani tvůrčí umělec, ani přesně se vyjadřující vědec; byla zaměřena spíše na školu, stylisována spíše k účelům didaktickým než k mnohotvárným potřebám všech píšících.

Z valné části stejné potřeby pravopisné vedly k revisi Pravidel slovenského pravopisu. Harmonické soužití dvou bratrských národů ve společném státě ukázalo, že by bylo pro oba výhodou, kdyby některé otázky pravopisné byly řešeny stejným způsobem na stejných zásadách; že by nebylo vhodné, abychom se v pravopise rozcházeli tam, kde naprostá shoda je nasnadě. Je tomu tak na př. v otázce velkých písmen. Dvojí praxe dosavadních českých a slovenských Pravidel působila zmatek v tisku všude tam, kde český tisk referoval o slovenských věcech nebo kde přejímal zprávy prostřednictvím slovenským. A právě tak tu byla dvojí praxe v psaní cizích slov a j. Proto se sešli zástupci České akademie a jejího Ústavu pro jazyk český s pracovníky Jazykovedného ústavu Slovenské akadémie na společných poradách v Bratislavě a v Praze a dohodli se na společných zásadách a společné praxi v řešení těch pravopisných otázek, jež mohou být stejným způsobem vyřešeny a formulovány v obou pravopisných soustavách.

Pracovníci Ústavu pro jazyk český zpracovali s uvedených hledisek dosud tyto pravopisné jevy: Podrobili kritice psaní y ve vyjmenovaných slovech a navrhli změnu v psaní slov plyš, syrup, vyza. Zdá se však, že bude možno psát i jenom ve slově vyza (tedy: viza, srv. i polské wiz). Zásady dělení slov, v nichž už nynější Pravidla se chovají značně liberálně, by byly ještě více uvolněny a zaveden tu ještě mechaničtější způsob dělení než dosud. Dělení slov je věc opravdu jen významu druhořadého; v dosavadní školské praxi byla její důležitost jistě přeceňována.

V psaní velkých písmen by byla zavedena některá zjednodušení, hlavně všude tam, kde dosavadní nejasná nebo neúplná formulace byla pramenem kolísání a zmatků; na př. při psaní zájmen Vy, Váš v dopisech (psalo by se vždy velké V), akademických titulů (Dr, Ing jako značka) a některých jiných. Novinkou by tu bylo psaní velkého písmena v názvech institucí jedinečného charakteru (na př. Ministerstvo školství, věd a umění, Slovenská universita), u nejedinečných pak tehdy, jsou-li individualisovány udáním sídla (na př. místní národní výbor — ale Místní národní výbor v Sušici; národní škola, ale Národní škola v Lešné a pod.). Dosavadní zásady by byly doplněny poučením o psaní velkých písmen v názvech národních podniků, institucí a akcí dnešního veřejného života atd. — Všechny tyto úpravy a tato doplnění jsou nutná jednak vzhledem ke změněným poměrům v organisaci veřejného života, jednak [117]proto, že často bylo těžko zjistit, zda některá instituce je úřadem nebo není — neboť podle toho se řídilo psaní velkého nebo malého začátečního písmena —, a konečně také proto, že dosavadní předpisy musely uznávat stále nové a nové výjimky z pravidla.

Dosavadní zásady kladení rozdělovacích znamének budou doplněny a jejich místy příliš spoutávající formulace poněkud uvolněna, ať už se to týká psaní čárky, tečky, dvojtečky nebo otazníku a vykřičníku. Pravidla poskytnou poučení i o situacích, kdy se setkává několik rozdělovacích znamének vedle sebe. To vše se objevilo nutným po zkušenostech s vydáváním děl našich nejlepších spisovatelů a národních klasiků, jejichž praxi si dosavadní Pravidla málo brala za vzor. — Dosavadní zásobu příslovečných spřežek chtějí nová Pravidla rozhojnit, ale na druhé straně chtějí ponechat píšícímu na vůli, zda na ten nebo onen výraz se chce dívat jako na výraz předložkový nebo jako na příslovečnou spřežku (z počátku — zpočátku, na oko — naoko, při tom — přitom, zřídka kdy — zřídkakdy a pod.).

Za nejvýhodnější východisko z dnešních zmatků v užívání předložek s a z se považuje zavedení zásady, užívat předložky s jenom se 7. pádem a s 2. pádem jenom předložky z. Výjimkou z tohoto pravidla by bylo užití předložky s s 2. pádem ve významových dvojicích typu vzíti se stolu — ze stolu, se skříně — ze skříně a pod. Psaní předpon s a z by se řídilo výslovností (znělostí nebo neznělostí následující souhlásky), ovšem nerušily by se významové dvojice jako správa — zpráva a ustálený způsob psaní slov, jež necítíme jako složená s předponou, na př. zpěv, zpověď a j.

Přejatá slova obecného významu v češtině zdomácnělá a obecně rozšířená mají se psát českým pravopisem podle české výslovnosti. Bude se psát s a z podle výslovnosti (krize, analýza, socializmus, diskuse), zjednodušují se zdvojené souhlásky (ilegální, penicilín, pudink), th se zjednodušuje v t, ae a oe v e, w ve v, píše se kv místo qu, c vyslovované [k] se píše k (teorie, hemoglobin, rentgen, víkend, kraul a j.). A důsledně se bude označovat pevná délka: angína, série, balón, žánr, kultúra. Přitom nutno ještě rozhodnout otázku, jak tu označovat dlouhé u, zda kroužkem nebo čárkou. Psaní y a i by se zachovalo podle původního pravopisu (cirkus — cyklus, symbol — situace atd.), jen ve slovech zcela zdomácnělých by se po h, ch, k, d, t, n, r psalo y bez zřetele k původu slova (trylek, krokodýl, terpentýn, pionýr atd.). — Ovšem slova čistě odborná, zcela knižní a výrazy označující věci týkající se jenom cizích zemí psaly by se pravopisem původním (budget, departement, ghibellin, vaudeville a pod.). — Správnou spisovnou výslovnost těchto slov — jakož i slov čistě českých s rozkolísanou kvantitou — stanoví orthoepická komise České akademie, s níž jsou pracovníci Ústavu pro jazyk český a pravopisná komise České akademie ve stálém těsném styku.

Před ukončením prací bude veřejnost s pravopisnou úpravou seznámena podrobněji, aby k ní mohla říci své připomínky.

Naše řeč, ročník 35 (1951), číslo 5-6, s. 115-117

Předchozí Karel Sochor: Slovník sdělovací techniky

Následující -cl (= Miloš Helcl): Jezedovic