Zánik předložky s

E. (= Václav Ertl)

[Články]

(pdf)

-

Je věc známá, že za naše předložky s (s nebe, s bratrem) a z (z domu) má dnešní polština předložku jedinou, kterou píší Poláci z (z nieba, z bratem, z domu). Ale nejen v polštině, nýbrž i v jazyce obecném, jímž mluví lid v Praze a ve středních Čechách vůbec (a porůznu v jazyce lidovém i jinde) rozdíl mezi předložkami s a z zaniká a z valné části už zanikl.

Příčinou splývání předložek s a z je dvojí různá výslovnost, kterou mají tyto dvě předložky před souhláskami znělými (jako b, d, h) a neznělými (jako p, t, ch a j.). Začíná-li slovo samohláskou znělou, vyslovujeme předložku z tak, jak ji píšeme, na př. zboha, zdomu, zhradu (v písmě ovšem z Boha atd.), začíná-li slovo souhláskou neznělou, vyslovujeme ji (spodobou) s, na př. spytle (= z pytle), stůně (= z tůně), schrámu (= z chrámu). Před souhláskami jedinečnými, t. j. takovými, které nemají vedle sebe příslušnou souhlásku znělou ani neznělou (l, r, m, n, ň, j), a v tvaru vokalisovaném (s pohybným e) vyslovujeme předložku z podle písma, na př. zlomu, zrána, zmouky, znouze, zňader, zjahod (v písmě ovšem z lomu atd.), zezemě, zespaní a p.

Jinak je tomu u předložky s. Před souhláskami neznělými vyslovuje se ovšem s; na př. spolí, spánem, strávy, stetou, schlumu, schlapem atd. (v písmě ovšem s polí atd.). Před souhláskami znělými vyslovuje se spodobou z, na př. zbuku (= s buku), zbratrem (= s bratrem), zdomu (= s domu), zdědečkem (= s dědečkem) a p. V těchto případech se tedy předložky s, z ve výslovnosti nijak od sebe neliší: před neznělými souhláskami je vždycky s, na př. spytle (= z pytle), spolí (= s polí), spánem (= s pánem), před znělými vždycky z, na př. zboha (= z Boha), zbuku (= s buku), zbratrem (= s bratrem). Rozdíl mezi oběma předložkami ve výslovnosti by se měl objeviti teprve před souhláskami jedinečnými, před nimiž v češtině v těchto případech spodoba nebývá, a v tvaru vokalisovaném (provázeném pohybným e). Ve výslovnosti pečlivé, která je pod vlivem písma, na př. při deklamaci a p., vyslovujeme (a dovedeme vysloviti) předložku s, se, [86]tak jak se píše, na př. s rachotem, s matkou, s nadějí, s jásotem, a jistě ovšem se skály, se školou a p. Ale ve výslovnosti obecné mění se i v těchto případech s v z a říká se: padá zlavice, dělá to zláskou, jí zruky, pracuje zrámusem, žije zmatkou, prší znebe, bída znouzí, buchty zjahodama, obchod zvejcema a p. a také: sletěl zeskály, chodí zesestrou, zevšim mlátí atd. (srv. Frintovu Novočeskou výslovnost 90, 97, 105). To už není změna hlásková (fonetická), jako když se říká zbratrem m. s bratrem, nýbrž změna psychologická; z případů, kdy místo s vyslovujeme z z nutnosti, na př. zbratrem, zdomem, zdědečkem, (spadnouti) zbuku, zdomu a p., rozšířila se tato výslovnost i na případy, kde bychom dovedli vyslovovati s, a říkáme zlátkou (ač jindy dovedeme říci sladkou), zmatkou (ač jindy říkáme smáti se), zrotou (ač jindy říkáme srotiti se), zevšim (ač jindy říkáme sevšedněti) atd.

Jinými slovy, v těch případech, které by měly býti průkaznými pro to, vyslovujeme-li předložku s skutečně s či z, má výslovnost obecná z.

Z toho tedy plyne, že v obecné výslovnosti nejsou předložky dvě, s a z, nýbrž předložka jedna, totiž z, která se spojuje buď s 2. pádem (ať znamená směr zvnitřka či s povrchu), anebo se 7. pádem. Tato předložka se vyslovuje jednotně: před souhláskami znělými, před jedinečnými a v tvaru vokalisovaném z, na př. umřel zbídy, sletěl zbuku, chodí zbratrem a zesestrou a p., před souhláskami neznělými (spodobou) s, na př. mouka spytle, skoč spostele, jdi spánem a p.

Toto splynutí obou předložek ve výslovnosti obecné je podle mé výslovnosti mezi předložkami s a z s 2. pádem provedeno úplně. Pokud jde o předložku s se 7. pádem, je tu aspoň jedna výminka, a to v tvarech zájmen osobních, které zní i v obecné výslovnosti (nemluvím zde o nářečích) semnou, snáma, sváma, snim (sní, snima), ač jinak se vyslovuje: setřes to zemně, všechna starost znás spadla, poslední sukni by zní stáhla (spis. se mne, s nás, s ní) a p. Časté spojování s tebou — se mnou, s tebou — s váma a p. a zejména velmi časté užívání těchto výrazů uchránilo je patrně před vlivem analogie, které podlehla předložka s ve všech případech ostatních.

Toto splynutí předložek s a z ve výslovnosti obecné je tedy tím zajímavé, že se tu takřka před našima očima provádí bez cizího zasažení táž jazyková změna, která se z týchž asi příčin vykonala v jazyce polském už před několika stoletími. Tohoto splývání obou předložek si musí býti v praxi vědomi zvláště učitelé češtiny, neboť v usu spisovném se obě předložky u nás dosud rozlišují.

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 4, s. 85-86

Předchozí Václav Ertl: Mateřský jazyk a střední škola

Následující Václav Machek, František Oberpfalcer: Zor, zůr, zvůr