Vyjde nové vydání Pravidel českého pravopisu

František Váhala

[Články]

(pdf)

-

Nové vydání Pravidel českého pravopisu se začalo připravovat zhruba před pěti lety. Tehdy už jednak byly dostatečně známy nedostatky Pravidel z r. 1941[1] (i přetisků z r. 1946 a 1948) a všechny nesnáze s aplikací jejich zásad na novou skutečnost, jak se vyvinula po našem osvobození r. 1945, jednak se ujasnilo postavení a význam jazyka v hierarchii společenských jevů; z toho pak vyplynulo správné hodnocení všech složek jazyka, a tedy i pravopisu. Když přípravy k novým Pravidlům pokročily tak daleko, že se už jasně rýsovaly jejich zásady, referovali jsme o nich v 35. ročníku Naší řeči.[2] V lednu r. 1953 byla pak svolána do Liblic konference, jež navrhované zásady nových Pravidel prodiskutovala nejen s hlediska theoretického, ale i s hlediska jejich aplikace v praxi. Liblické konference se zúčastnili nejen zástupci vědeckých institucí, ale i zástupci spisovatelů (Marie Pujmanová a Pavel Bojar), novinářů, školští pracovníci, zástupci nakladatelství, typografů a korektorů.[3] Výsledky konference byly pak zpracovány v návrh Pravidel a podle nich upraven i abecední seznam slov. Tyto práce byly dokončeny právě před dvěma roky. Následující dvě léta byla věnována opětným diskusím o vhodnosti navrhovaných zásad a hlavně o jejich dosahu. Veřejných diskusí se zúčastnili spisovatelé, překladatelé, pracovníci tisku, akademičtí i mimoakademičtí zástupcové různých vědních oborů i odpovědná místa politická. V poslední třetině loňského roku proběhly poslední diskuse na půdě akademické i v ostatních institucích mimoakademických a dnes můžeme veřejnosti oznámit, že práce na novém vydání Pravidel jsou ukončeny a rukopis je připraven do tisku.

Všechny diskuse potvrdily správnost základní zásady, že v pravopise jazyka s dlouhou kulturní tradicí nejsou možné radikální změny, ba je možno říci, že tuto zásadu dokonce ještě zdůraznily.

[215]Volání po reformě nebo aspoň po radikální úpravě našeho pravopisu — zejména z řad školských — vycházelo vždy z toho, že se pravopis hodnotil převážně s hlediska jeho úkonu zaznamenávacího (psaní) a přehlížela se jeho funkce vybavovací (čtení).[4] Není pochyb, že s hlediska psaní by bylo možno pravopis zjednodušit dost podstatně, ale bylo by to zjednodušení jednostranné a škodlivé, protože by znesnadňovalo rychlé a přesné čtení a znehodnocovalo do jisté míry starší literaturu.

Reforma nebo radikální úpravy nejsou možné především proto, že náš spisovný jazyk má dlouhou tradici, jeho pravopisná soustava je proto značně pevná a ustálená a většinou dobře plní svou úlohu zaznamenávací i vybavovací. Reforma nebo radikální změny by porušovaly její ustálenost, vzbuzovaly by nejistotu nebo i zmatek. Je proto spíše nutno zvážit „slabá místa“ našeho pravopisu, o nichž se ví, že činí a budou činit jisté potíže, vypracovat jasný plán jeho úprav a realisovat vždy to, co je v té nebo oné situaci anebo době možné a potřebné.

A za druhé je nutno si uvědomit, že úprava pravopisu — jenž je vlastně věcí dohody všech uživatelů spisovného jazyka — není záležitostí jenom jazykovědců. Proto bylo nutno původní návrh Pravidel předložit k posouzení i všem vrcholným institucím, které nesou odpovědnost za náš vývoj kulturní, hospodářský a politický, a ty také zvážily možnosti jeho realisace za dané situace. Je proto nutno říci, že nové vydání Pravidel nebude jen výsledkem práce jazykovědců. Představuje etapovou úpravu českého pravopisu, která odpovídá možnostem a potřebám současné doby.

A se zásadami této realisace chceme nyní seznámit naši veřejnost aspoň rámcově, obecně.[5] Hned úvodem je nutno znovu zdůraznit, že nová Pravidla nepřinesou žádnou reformu našeho pravopisu, nýbrž jej jenom upraví v nezbytných případech. Bude to tam, kde dosavadní předpisy buď byly omylem, nebo byly nedůsledné, kde se v praxi tisk neřídil posledním vydáním Pravidel, nebo kde byly příliš školské, spoutávající, anebo kde už pro nové skutečnosti nedostačovaly. Všechny úpravy směřují k jednomu cíli: aby český pravopis dobře sloužil jak svému vybavovacímu úkonu při čtení, tak zaznamenávacímu při psaní, aby tvořil soustavu, která dobře v písmu zachycuje jazyk v jeho plnosti a kterou je možno snadno pochopit a zvládnout.

Z důvodů, které jsme už vyložili, byly ovšem od samého počátku odmítnuty všechny návrhy na přímočaré odstranění y v t. zv. [216]vyjmenovaných slovech. Písmeno i se bude nově psát místo y jen ve slovech sirup (čeština byla jediný slovanský jazyk, který v něm psal y) a lišaj (návrat k staršímu způsobu psaní). Rovněž budeme rozlišovat jako dosud i nebo y ve všech koncovkách časovaných nebo skloňovaných tvarů, neboť toto rozlišování napomáhá porozumět psanému textu. Avšak kde je psaní i nebo y ve větě výrazem jen mluvnické shody přísudku s několika podměty, která je v rozporu s jejich věcným významem, uvolňuje se do jisté míry pravidlo o přednosti rodu. Na př. ve větách typu Čínský lid a jeho osvobozenecká armáda, bojujíce proti japonským imperialistům, byli odhodláni nepolevit v zápase, dokud nebude vlast svobodná připouští se shoda podle smyslu, a tedy psaní -i ve slovesných tvarech, vedle mluvnické shody podle pravidel o přednosti rodu, a tedy psaní -y.

Ze stejných důvodů nemohlo se vůbec jednat o návrzích na zavedení fonetického pravopisu podle zásady „piš, jak slyšíš“. Takový pravopis by jednak odporoval celé naší dosavadní pravopisné tradici, jednak by jeho zavedení znamenalo značné snížení hodnoty vybavovací funkce pravopisu při čtení. — A konečně se zřetelem k tradici podržuje se i nadále dosavadní rozlišování ú a ů v domácích slovech.

Souhrnně a pro přehled je třeba říci, že úpravy, jež nová Pravidla přinesou, týkají se v nepatrné míře psaní předložek a předpon s a z, délky samohlásek v některých typech slov, psaní zdomácnělých přejatých slov a velkých písmen. Zpřesněna a prohloubena byla pravidla o psaní příslovečných spřežek a rozdělovacích znamének a uvolněna pravidla o dělení slov. Jsou to tedy především právě ty oblasti našeho pravopisu, v nichž bylo úprav a zjednodušení nejnaléhavěji třeba, protože v nich bylo mnoho kolísání, nesrovnalostí i nejasnosti.

V Pravidlech bude řada pravopisných dublet (dvojí možnost psaní). Není to projev podceňování pravopisu a jeho vývojových tendencí, naopak: právě vývoj pravopisu se děje prostřednictvím dublet. V praxi to znamená jisté uvolnění některých příliš přísných dosavadních předpisů, jež uvítají zejména tvůrčí umělci. Možnost volby písemné podoby výrazu jim často dovolí i jemněji odstínit jeho význam. Jindy mohou mít takové pravopisné varianty i jistou platnost slohovou.

A nyní vysvětlení podrobnější:

1. Zásady o psaní předložek i předpon s a z budou v Pravidlech především nově, přesněji a přehledněji formulovány. Oblastí užívání předložky s bude jako dosud především 7. pád, kdežto v 2. pádě bude se užívat předložky s i předložky z s význa[217]movým rozdílem. Předložka s zde bude sloužit k vyjádření, že pohyb se děje s povrchu věcí nebo těles pryč anebo po jejich povrchu dolů (na rozdíl od děje vycházejícího z nitra věcí, jejž vyjadřuje předložka z); půjde tedy zpravidla o dvojice typu se stolu proti ze stolu, se skříně proti ze skříně, se skály proti ze skály a pod. V těch případech, kde nemáme takové dvojice výrazů, kde je možný dvojí výklad, a není proto možno jednoznačně rozhodnout, máme-li užít předložky s nebo z, doporučuje se psaní předložky z, ale nepovažuje se za chybu psaní s (na př. odvíjet lano z (s) kladky). Naproti tomu ve výrazech s přeneseným významem budeme užívat pravidelně předložky z: snížit, zvýšit ze 100% na…, přecházet z generace na generaci, sejít z pravé cesty a pod. Avšak v ustálených spojeních se připouští vedle psaní se z (ze) i dosavadní psaní s s (se): ze strany i se strany, z pravé, levé strany i s pravé, levé strany, ze všech stran i se všech stran, ze stanoviska i se stanoviska, z hlediska i s hlediska.

Stav psaní předpon s- a z- zůstane v podstatě nezměněn. Nově se bude psát předpona s- (místo z-, jež se předpisuje v dosavadních Pravidlech, ale jež se v praxi neujala) ve shodě s výslovností u těchto sloves: scípati, scípnouti (vedle chcípati, chcípnouti), schrupnouti si, schumlati, schváliti, splasknouti, splihnouti, splichtiti, strnouti (ustrnulý se píše už dnes), stuchnouti (stuchlina), smontovati. A předpona z- se bude nově psát ve slovech zběř, zdrhovati, zdrhovadlo. Kromě toho u slovesa skresliti se připouští i psaní s předponou z-: zkresliti. U všech těchto sloves se skutečná praxe nepodřídila předpisům Pravidel, jejichž různá vydání ostatně v některých případech sama kolísala. Mnozí, i nejlepší spisovatelé píšíce v těchto případech předponu s- jistě ani nevěděli, že se dopouštějí chyby proti dosavadním Pravidlům. Na př. u sloves zcípati, zchrupnouti si, zchvátiti je v archivu Ústavu pro jazyk český třikrát více dokladů na psaní s předponou s- než na psaní se z- dosavadními Pravidly předpisované, u zchumlati čtyřikrát víc dokladů, u zplasknouti dokonce dvanáctkrát víc dokladů se s- než se z- (téměř všechny doklady s předponou z- jsou teprve z doby po r. 1946). Proto nová kodifikace je ve shodě se skutečností a opravuje neživé předpisy.

2. Psaním dlouhých a krátkých samohlásek podle skutečné výslovnosti odstraňují nová Pravidla dosavadní rozpor mezi výslovností a pravopisem u jmen na -č, -tel, -telný, -dlo, -tko, -árna, -írna, jež jsou odvozena od sloves s dlouhou základovou samohláskou. Jako pravidlo se uznává shoda v kvantitě se základním slovesem: třídič, ohřívač, přijímač, vypínač, vysílač; hájitel, [218]dohlížitel, vysílatel; mísitelný, nepřemístitelný, dýchatelný; cídidlo, líčidlo, ohřívadlo; spínátko, chránítko; dýhárna, slévárna, třídírna. U řady slov pocházejících zpravidla ze starší doby, kdy pravidlo o krácení základové samohlásky při odvozování bylo ještě živé, ustálená krátká samohláska se ovšem podržuje, na př. palič, dlaždič, šiřitel, badatel, stravitelný, kružidlo, letadlo, stupátko, kavárna a j. U těch, jejichž výslovnost kolísá, připouští se kolísání i v písmu: slevač - slévač, zasilatel - zasílatel, nevažitelný - nevážitelný, stinítko - stínítko, pisárna - písárna a j. Slova posledních dvou skupin se v Pravidlech vypočítávají taxativně.

Pravidlo o shodě kvantity slova odvozeného se slovem základním uplatňuje se i u slov, která byla příponou -ář odvozena od jmen na -ík, -íček, -íčko, na př. košíkář, slovníkář a pod. — Nově se zavádí v Pravidlech psaní dlouhé samohlásky — ve shodě se spisovnou výslovností — i u několika sloves na -ovati: rýhovati, dýhovati, žalářovati a j.

Krácení základové samohlásky v 7. p. j. č. a v 2., 3., 6., 7. p. mn. č. u ženských podstatných jmen podle vzoru žena bylo zrevidováno a počet jmen, která v těchto pádech základovou samohlásku krátí, byl podle skutečného stavu v jazyce omezen; na př. připuštěno mís, slív, bránou, čárou a j. vedle dosavadních podob mis, sliv, branou, čarou.

3. Psaní zdomácnělých slov přejatých bylo vždy a je dosud nejobtížnější kapitolou našeho pravopisu. Příčin toho je několik. Jednak jsme z některých jazyků přejímali slova spíše v podobě mluvené (na př. z němčiny), z jiných spíše nebo výhradně v podobě psané (na př. z angličtiny). Jednak v různých dobách měla některá slova různou frekvenci, jednou byla řídká nebo odborná, jindy se stala obecně známými. A za třetí ani v určité době není hranice mezi odbornými a neodbornými slovy zcela určitá. Výraz, který se jednomu zdá odborný nebo řídký, je jinému zcela běžný. — Jednotlivá vydání Pravidel v psaní cizích slov namnoze dosti kolísala. Dosud platná Pravidla z r. 1941 stanovila si sice správnou zásadu, že u slov, která vešla v obecné užívání, je na místě i počeštěný způsob psaní, ale tuto správnou zásadu aplikovala na konkretní případy dosti libovolně; v některých případech se dokonce i proti celému dosavadnímu vývoji vrátila zpět k psaní před rokem 1913, na př. u slov dresina, feuilleton, terpentin.

Všem potížím s psaním přejatých cizích slov obecného významu bylo by možno učinit přítrž důsledným uskutečněním zásady psát běžně užívaná slova cizí podle jejich české výslovnosti, jak to navrhovala už pravopisná komise v čele s profesorem J. Zubatým [219]r. 1921.[6] V diskusích se však ukázalo, že ani dnes nelze tuto zásadu provést. Proto nová Pravidla — nezavádějíce do psaní přejatých slov v podstatě žádnou novou zásadu — odstraňují jenom chyby Pravidel z r. 1941 a důsledněji a s větší pravidelností, pokud je to možné, provádějí zásady dosavadní. Rozlišují ovšem slova všeobecně známá a rozšířená, t. j. slova zdomácnělá, a slova úzce odborná nebo taková, která mají charakter mezinárodních značek (na př. v chemii) anebo která se po stránce hláskové a grafické podstatně liší od slov českých (interview). Tato skupina slov nezdomácnělých se píše pravopisem původním, po příp. mezinárodním.

Slova zdomácnělá se píší pravopisem počeštěným. To znamená především, že se z nich odstraňují písmena (skupiny písmen) cizí naší abecedě. Na př. místo oe, ae se bude psát e, é (rentgen, prézens, anémie), místo qu vždy kv (kvóta, kvocient, kvíz, antikva), místo c vyslovovaného [k] budeme psát k (kaňon, kanoe, konvoj); th se zjednodušuje v t (teorie, terapie, etika, psychopat; vedle teze a ve složeninách -teze, -téza zůstane také these, -these, -thesa: synteze, syntéza i synthese, synthesa). Nezjednodušené původní th bude možno psát jen v řídkých slovech odborných, jako na př. epithalamion, ruthenium; konečně se odstraňuje psaní zdvojených písmen (fotbal, tenis, ilegální, glosa, pasívní).

Složitější je situace u s vyslovovaného jako [z], zejména tehdy, kde jde o slova řeckolatinského původu, jež už žijí v našem jazyce dlouho a jejichž dosavadní způsob psaní má jistou tradici. Jejich dosavadní psaní s -s- mělo v mnohých případech za následek, že docházelo i k nesprávné výslovnosti. Psané s se vyslovovalo někdy [z], někdy [s]; proto vznikala nejistota a psané s se vyslovovalo [z] místo správného [s] (na př. diskuse), a na druhé straně naopak se vyslovovalo [s] místo správného [z] (na př. krise). Jejich psaní bylo upraveno takto: V nepříliš četných slovech zcela zdomácnělých se bude psát ve shodě se spisovnou výslovností z. Ke slovům, jež se už dnes takto píší (jako bazén, fáze, fráze, fréza, majonéza, protéza, próza // prosa a j.), nově přibudou slova báze (bázový), bizam, drezúra, drezírovat, gejzír, kombinéza, konzerva, (konzervovat), rizoto, traverza. U převážné většiny slov se připouští dvojí psaní, vedle dosavadního psaní s s se připouští nově i psaní se z; na př.: akvisice - akvizice, analysa - analýza, buržoasie - buržoazie, chrysantéma - chryzantéma, inserovat - inzerovat, iluse - iluze, krise - krize, nervosa - nervóza, organisace - organizace, organisovat - organizovat a j. Jen s s se bude psát několik slov širokého kulturního významu, jejichž ustálený grafický obraz [220]má svůj zvláštní význam, jako president, universita, gymnasium filosofie (a jejich odvozeniny), dále přípona -ismus (komunismus, socialismus, realismus, bohemismus…) a ovšem slova zcela úzce odborná a citátová, jako symposion, konsensus, gnoseologie a j. Aby se u slov, v nichž se podrží psaní s s, udržela nekolísající správná výslovnost [z], budou ji Pravidla u každcho slova zvlášť uvádět (v závorce za slovem). Později pak bude ještě vydán zvláštní slovník spisovné výslovnosti cizích slov.

Mimo to bude se označovat délka samohlásek a, e, i (y) jako dosud (na př. armáda, admirál, centrála, reálie, raglán, bulvár; extrém, bazén, siréna, amatér, retušér, kariéra, premiéra, majonéza; krepdešín, termín, kašmír, vezír; blondýn, kurýr, markýz a j.), ale u poněkud většího počtu slov, a to v případech, kde není ve spisovné výslovnosti kolísání; na př. také u slov finále, hangár, olympiáda, spartakiáda, spontánní; ekzém, acetylén, anténa, gangréna, ateliér, konkrétní; angína, mandolína, turmalín, etamín, fakír; kostým, organtýn, terpentýn, refýž a j. U samohlásky i zůstává stav označování kvantity nezměněn po d, t, n, jako na př. u slov aktiv, kolektivní, recidiva, tanin a pod., protože psaní dlouhého í po těchto souhláskách by mohlo svádět k měkké výslovnosti (ďí, ťí, ňí). V omezené míře se zavádí psaní ó, poněvadž jeho délka bývá málokdy všeobecná, třebaže i dosavadní Pravidla jasné ó píší, na př. móda, tón, sólo, balónek, balkónek. Psaní balón, balkón, lampión a j. odstraní zde dosavadní nevhodné psaní dlouhého ó dvojím způsobem. Délka samohlásky u se bude označovat jen v několika případech (a to čárkou): blúza, drúza, túra, kúra, fúze a j., v ostatních případech se délka u označovat nebude (jako je tomu dosud: bravura, faktura, kultura, literatura, tribuna, studio atd.), ale na dlouhou výslovnost se bude u každého slova zvlášť upozorňovat (převahou jde o slova zakončená na -ura).

Počeštěným pravopisem se budou psát i některá slova přejatá z francouzštiny a angličtiny (někdy ruským prostřednictvím), nevzniká-li v nich žádná z uvedených nesnází; na př. angažmá, atašé, bujon, pyžama, džem // jam, dispečer, fej(e)ton, fotbal, hokej a j.

Protože hranice mezi slovy zdomácnělými a odbornými není ostrá, je nutno počítat i nadále s kolísáním v jejich psaní v jistém rozsahu. Mimo to nebude námitek proti tomu, aby odborník v odborném pojednání užil kteréhokoli ze zdomácnělých slov jako slova citátového a napsal je pravopisem původním. A obráceně v popularisujících textech je možno i slova řídká a odborná napsat pravopisem počeštěným, aby i čtenář neznalý cizího jazyka mohl je bez obtíží správně přečíst.

[221]Slova nespisovná, ať nářeční, z obecné češtiny nebo ze slangů, pokud je autor nebude násilně upravovat do zdánlivě spisovné podoby, budou se psát se z podle výslovnosti a rovněž se v nich bude označovat délka samohlásek; na př. bazírovat, fantazírovat, pozitúra, prezent, razír, razírovat, vizírka.

V psaní vlastních jmen — osobních i místních — nepřinesou nová Pravidla žádných podstatných změn. Vlastně tu půjde jen o označování jasně vyslovovaných délek. Na př. u jmen osobních: Ábel, Abrahám, Platón, Solón; Alfréd, León, Amálie, Anastázie, Oktávie, Karolína, Rudolfína a j.; u jmen zeměpisných: Austrálie, Brazílie, Dalmácie, Itálie, Indonésie, Štýrsko a j. — Mimo to stojí za zmínku, že nová Pravidla ve jménech hor, území, ostrovů a j. (nikoli však měst) zjednodušují původní zdvojené souhlásky (a vracejí se vlastně k způsobu psaní těchto jmen u nás do nedávna — až do r. 1941 — užívanému): Apeniny, Ardeny, Argony, Helada, Peloponés, Moluky a j.

4. Nové zásady psaní velkých písmen jsou založeny na prohloubené theorii vlastního jména a řeší všechny případy s jednotného hlediska. Počet případů, kdy budeme psát velké písmeno, proti dosavadnímu stavu poněkud vzroste, neboť nově budeme psát s velkým písmenem i oficiální názvy jedinečných veřejných institucí (celostátních úřadů a volených orgánů lidové správy) a vysokých škol, na př. Státní úřad plánovací, Státní mzdová komise, Kancelář presidenta republiky, Veřejná bezpečnost, Krajský národní výbor v Ostravě, České vysoké učení technické a j., jež se v praxi namnoze psaly i píší s písmenem velkým. (S malým počátečním písmenem jako dosud se však budou psát názvy ministerstev a pověřenectev, neboť ty již svým obecným významem označují jedinečné věci, a není proto třeba vyznačovat jejich jedinečnost ještě velkým počátečním písmenem.) — Novinkou je i důsledné uplatnění zásady, že v jistých kategoriích názvů budeme psát s velkým počátečním písmenem vždy jejich první slovo, na př. Československá republika — Republika československá, Lidová republika bulharská — Bulharská lidová republika a pod. V několikaslovných názvech zeměpisných a některých jiných, není-li jejich součástí vlastní jméno, bude se psát s velkým písmenem také jen první slovo: Český les, Velká nížina uherská, Československá cena míru, Řád práce a pod., ve shodě s dosavadním usem. — A co je pro uživatele Pravidel nejdůležitější: nová Pravidla přinášejí vedle zásad o psaní velkých písmen také množství přehledně uspořádaných ilustrujících příkladů, zatím co dosavadní zde v mnoha případech nechávala uživatele v rozpacích.

[222]5. Pokud jde o psaní příslovečných spřežek (příslovcí), možno říci, že jejich počet bude proti dosavadnímu stavu rozhojněn. Jako jedno slovo se bude nyní psát na př. dopolosyta, nabíledni, naroveň, naoko, propříště a j. Jestliže je však význam spřežky stejný jako význam původního dvojslovného výrazu, připouští se u spojení předložky s podstatným a přídavným jménem dvojí psaní (dohromady nebo zvlášť), na př. bezesporu i beze sporu, nadobyčej i nad obyčej, popřípadě i po případě, zpočátku i z počátku, doširoka i do široka, nakrátko i na krátko, zastara i za stara a j., nejde-li ovšem o případy už ustálené (doleva, doprava, nalevo, napravo, zticha a pod.).

6. Zásady v psaní rozdělovacích znamének jsou v dosavadních Pravidlech formulovány dosti stroze; vyhovovaly sice dobře potřebám školy, ale tvůrčího umělce spoutávaly, nedovolujíce mu kladením nebo nekladením rozdělovacích znamének rozlišit jemnější rozdíly významové a stylistické, odrážející se v členění nebo tempu řeči a pod. Nová Pravidla podrobně poučují na př. o psaní čárky ve větě jednoduché a v souvětí, dávají instruktivní poučení i v případech obtížnějších, jako je na př. rozlišování přívlastků těsných a volných, hromadění rozdělovacích znamének (otazníku, vykřičníku a čárky, pomlčky a čárky, pomlčky a tečky a pod). Nově řeší otázku oddělování citoslovečných výrazů čárkou a j.

7. Kapitola o dělení slov je už v dosavadních Pravidlech ukončena poučením, že dělení slov je věc vnější, a že se proto nedoporučuje klást na ně velkou váhu. V nových Pravidlech je dělení slov ještě více uvolněno. Slova se dělí ovšem podle slabik a u slov odvozených nebo složených na hranici složeniny nebo předpon, přípon a slova základního (bo-je-schop-nost). U jednoduchých slov tam, kde je na hranici dvou slabik skupina souhlásek, a slabičná hranice není proto zcela zřetelná, je možno dělit slovo podle osobního povědomí slabičné hranice, tedy libovolně, na př. se-stra i ses-tra i sest-ra a pod. Tiskárnám nebo institucím, v nichž je žádoucí jednotná praxe, doporučuje se v tomto případě ponechávat na konci řádku jednu souhlásku, ostatní pak psát na řádek následující (ses-tra).

Kromě těchto jevů souborných upravují nová Pravidla i psaní v některých případech drobnějších ve smyslu větší pravidelnosti. Na př. zavádějí psaní budapešťský, konopišťský (místo dosavadního budapeštský, konopištský) a zjednodušují v některých případech [223]zdvojená písmena, na př. cenina, vinice (provinivší se žena), sáti, vysavač (a odvozeniny).

Změny, které přinese nové vydání Pravidel proti vydáním dosavadním, zdaleka nebudou všechny nové. V mnohých případech totiž nová Pravidla jen dodatečně kodifikují způsob psaní, který se už ustálil a vžil i proti dosavadním Pravidlům, na př. v některých případech psaní velkých písmen (jako Státní úřad statistický, Akademie musických umění a j.), v psaní mnohých cizích slov zdomácnělých (hokej, fotbal, tenis, fej(e)ton, konkrétní, terpentýn, žánr a j.), v označování kvantity v domácích slovech (jako předhřívač, vyorávač a j.). Tato skutečnost a připuštění řady dublet, jak už bylo řečeno, zaručuje, že zavedení nových Pravidel nebude provázeno žádnými nesnázemi.

Věcí, která uživatele Pravidel zprvu trochu překvapí, bude skutečnost, že nová Pravidla budou opravdu jen pravidly pravopisnými a nebudou zároveň příručkou tvarosloví, jak tomu bylo dosavad (ovšem příručkou značně neúplnou a nesystematickou). Pouze v abecedním seznamu slov budou uvedeny některé mluvnické údaje, ale jen takové, které mají i dosah pravopisný. Na př. u podstatných jmen zakončených na souhlásky -l, -s, -z budou uvedeny koncovky 1., 4. a 7. pádu množného čísla (-i a -y), u cizích jmen budou uvedeny tvary s neobvyklými skupinami samohlásek, u nichž vzniká pochybnost, zda se píší s vloženým j či bez něho (Koreji, idejí — Goi, Nicaragui, trachei a pod.). Nebude-li v slově žádného pravopisného problému, nebude v abecedním seznamu slov uvedeno. Tedy na př. to, že v 3. os. množ. slovesa večeřeti je kolísání mezi tvary večeřejí a večeří, není ještě důvodem, aby sloveso večeřeti bylo uvedeno v abecedním seznamu. Pravopisná komise vycházela ze zásady, že tvarosloví může úspěšně kodifikovat jen soustavná mluvnice.

Abecední seznam bude doplněn řadou slov z oborů vědeckých a technických, novými výrazy, jež vznikly v uplynulých deseti letech, jakož i mnoha slovy přejatými. A naproti tomu budou ze seznamu vypuštěna slova zastaralá. Protože tato Pravidla budou obsahovati množství slov cizích, často i řídkých a úzce odborných, bude pro školy vypracováno vydání menší, z něhož budou taková slova vypuštěna. Pro potřeby školy budou však navíc připojeny stručné údaje mluvnické.

Naše informace by nebyly úplné, kdybychom čtenářům neřekli, kdy nová Pravidla vyjdou. Podle výrobních plánů lze počítat s tím, že nové vydání Pravidel vyjde koncem roku 1957. Avšak ještě [224]v prosinci tohoto roku (1956) bude široká odborná veřejnost seznámena podrobně se všemi pravopisnými změnami; k tomu účelu bude vydána — v omezeném nákladu — diskusní brožura (v rozsahu tří tiskových archů), která bude obsahovat podrobné vysvětlení zásad a abecední seznam všech slov, jejichž pravopis se proti dosavadním Pravidlům mění. Veřejnost bude mít tedy možnost vyjádřit se k novým zásadám a k jejich aplikaci na jednotlivé případy ještě před vydáním vlastních Pravidel a přispět k jejich definitivní podobě. V krátké době po vydání velkém vyjde i vydání pro školy.

---

[1] Srov. B. Havránek, Zásady Pražského linguistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny, Slovo a slovesnost 10, 1947—48, s. 17 n., a Fr. Trávníček, Podstata a úkony pravopisu, tamže, s. 23 n. Dříve již Boh. Trnka, O kolísání českého pravopisu, tamtéž, 8, 1942, s. 169 n.

[2] Naše řeč 35, 1951—52, s. 115 n.

[3] Viz zprávu o konferenci v Naší řeči 36, 1953, s. 124 n.

[4] Srov. Fr. Trávníček v uvedené stati.

[5] V příštích číslech Naší řeči promluvíme o hlavních změnách nových Pravidel podrobněji.

[6] Viz Naše řeč 5, 1921, s. 306 n.

Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 7-8, s. 214-224

Předchozí Vladimír Šmilauer: Tvoření přídavných jmen na -ský ze jmen zeměpisných (Z Názvoslovné komise kartografické)

Následující Josef Skulina: Několik poznámek k nářečnímu výzkumu na Moravě