Časopis Naše řeč
en cz

Akademik František Ryšánek osmdesátiletý

Kvido Hodura

[Články]

(pdf)

-

Se jménem Ryšánkovým je nerozlučně spojeno jméno Tomáše ze Štítného. Je to správné, neboť Štítný jednak znamená východisko Ryšánkovy literární činnosti, jednak výsledky, k nimž Ryšánek za své dlouholeté vědecké působnosti dospěl, jsou nejvýznamnější právě v oboru jeho bádání štítenských.

Ryšánek se narodil 26. srpna 1877 ve Výšovicích u Prostějova. Byl třetí z pěti dětí domkáře Františka Ryšánka. Gymnasium vystudoval v Kroměříži 1897. Filosofii studoval v Praze od 1897 do 1901. Poslouchal filologii slovanskou a germánskou. Vedle hlavních profesorů Gebauera a Mourka poslouchal zvláště Pastrnka, Krause, Drtinu, Čádu, Hostinského a j. V pátém roce (1901/2) suploval na gymnasiu v Žitné ulici a v r. 1902/3 na reálce v Karlíně. Po zkouškách z češtiny a němčiny byl ustanoven na reálce v Ostravě, kde působil od roku 1903 do roku 1908. Pak učil dlouhá léta na reálce na Žižkově, kde v tmavé, kostelem sv. Prokopa stíněné knihovně žákovské neúnavně pracoval vedle školských povinností o své vědecké práci. V r. 1922 se habilitoval na pražské universitě a působil jako docent starší české literatury — bez jakékoli dovolené na střední škole — až do konce r. 1926, kdy byl jmenován řádným profesorem československé filologie v Bratislavě. Tam přednášel nejen literaturu, nýbrž i historickou mluvnici a staroslověnštinu. Po odchodu ze Slovenska přednášel krátkou dobu na filosofické fakultě v Brně a 9. listopadu 1945 byl přeložen na filosofickou fakultu v Praze, kde dodnes působí. Byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk v Praze a Učené společnosti Šafaříkovy v Bratislavě. R. 1933 se stal mimořádným členem České akademie. Od založení Československé akademie věd v r. 1952 byl členem korespondentem a zároveň členem vědecké rady Ústavu pro jazyk český; r. 1955 byl zvolen akademikem.

Je členem redakce Listů filologických a v ročnících 33—35 (1949—1952) byl členem redakční rady Naší řeči.

Svými počátky sahá Ryšánkova práce o Štítném do Gebauerova semináře. Úkolem Ryšánkovým bylo nalézt kulturně historické narážky ve Štítného Sborníku jezuitském. Ale už tu se projevila samostatnost Ryšánkova, neboť hned v prvním svém článku Štítného překlady z Richarda a Sancto Victore (Listy filologické 30, 1903, 199 n.) Ryšánek, nedbaje svého úkolu, nejen opravuje omyl, jehož se dopustil V. Flajšhans, pokládaje omluvný začátek Ri[122]chardův za omluvu Štítného, nýbrž i dokazuje, že Štítný vedle dvou spisů Richardových („O čtveru zlém“ a „O stavu člověka vnitřního“) patrně přeložil ještě třetí spis Richardův, „De praeparatione animi ad contemplationem“ („O připravení duše k rozjímání“). Tento spis se sice nedochoval, ale Ryšánek citáty ze Štítného dokazuje, že Štítný tento spis znal, měl úmysl jej přeložit a vskutku jej také přeložil.

Další článek Ryšánkův, Přirovnání světa ke knihám u Štítného (Lfil. 36, 1909, 447 n.), dokazuje, že slavné toto přirovnání je dílem Hugona a Sancto Victore. Štítný je přeložil s celou příslušnou částí „Řečí besedních“ a sám uvádí jako pramen pro tuto část „Řečí besedních“ — která byla, ovšem neprávem, pokládána za nejdůležitější filosofický čin Štítného — Hugona a Sancto Victore.

Tak se dostal Ryšánek k své hlavní práci štítenské, jež vyplnila dlouhá léta jeho literární činnosti: jal se hledati — jako jeden z prvních — prameny, na nichž jsou založeny „Řeči besední“. R. 1910 uveřejňuje z práce, která byla v rukopise celá hotova, článek Některé prameny ke Štítného Řečem besedním (Lfil. 37, 1910, 123 n.) a brzy potom ve Sborníku filologickém 1, 1910, 75—89 následuje stať Příspěvky ku poznání pramenů spisů T. Štítného. Počet autorů, kteří byli Štítnému předlohou, vzrůstá: vedle Hugona a Richarda a Sancto Victore jsou tu svatý Bernard, svatý Řehoř a svatý Augustin. Štítný někdy autora, z něhož překládá, přímo jmenuje, ale čtenáři to přehlédli. Cituje-li Štítný některý z pramenů, nejde jen o citát, nýbrž o předlohu, z které Štítný překládal, a jen málo poznámek vlastních přičiňoval. Dotud se myslívalo, že jen „Řeči nedělní a sváteční“ jsou nepůvodní. Nyní se ukázalo, že totéž platí i o „Řečech besedních“.

Sbírkou, v níž bylo možno nalézt příslušné prameny, je „Patrologie“ Migneova (dílo o několika stech svazcích). Mezi Štítného prameny je také „Malogranatum“, jakási učebnice theologie s ukázkami středověké literatury náboženské, jež umožňovala Štítnému seznámit se snadno s velkým počtem náboženských spisovatelů.

Úhrnný obraz o Štítném napsal Ryšánek do Ottova slovníku naučného nové doby (Dodatků, s. 873—876 s. v.). Podává tam spolehlivý životopis, a zvláště jsou tu přehledně vysvětleny složité poměry mezi jednotlivými sborníky; na konci je přehled o štítenské literatuře.

Nebylo by však správné domnívat se, že činnost Ryšánkova v české literatuře se omezuje jen na Štítného. Jeho zájem, pronikavý a vždy něco nového objevující, se brzy rozšířil na ostatní [123]starší literaturu, zvláště na Husa, Chelčického, Blahoslava i Komenského. Husa se týká na př. stať Husovy rektoráty universitní (Lfil. 57, 1930, s. 89—120), v níž Ryšánek s určitostí popírá existenci prvního rektorátu (1402—1403) a druhý (1409—1410) pokládá za pochybný. Ve stati Tak zv. Menší zrcadlo člověka hříšného M. J. Husi (Sborník Jana Máchala 1926, s. 14—29) dokazuje, že český text „Zrcadla“ je původní a že latinský je jeho překladem a že „Zrcadlo“ v rukopise Mikulovském obsahuje kusy staročeského vzdělání „Ráje duše“. Zvláště důležitý byl článek Husových Devět kusův zlatých a jejich rozbor od Petra Chelčického (v Lfil. 49, 1922, s. 32—46 a 118—134), ve kterém Ryšánek ukázal, že to, co ruský slavista Annenkov v Pařížském rukopise pokládá za Husův spis „Devět kusův zlatých“, je vlastně rozbor tohoto Husova spisu, pocházející od Petra Chelčického.

Že Ryšánek je zasvěcen i do spisů Petra Chelčického, o tom vydává svědectví článek P. Chelčického „O jistém a nejistém očistci“ a „O zlých knězích“ s obranou Markoltovou (Sborník Pastrnkův, 1923, s. 272—293). Ryšánek opravuje názor ruského slavisty Annenkova, který část o očistci pokládá za pouhé nedokončené úryvky, vložené do rozprav rukopisu Pařížského, a tvrdí, že je to úplný dvoudílný spisek Chelčického. Druhý spisek „O zlých kněžích“ je umístěn na listech Pařížského rukopisu hned za spiskem o očistci. Pojednává o známém sporu, zda zlý kněz může stejně dobře působit jako dobrý při udělování svátostí. Chelčický ovšem odpovídá, že nikoli. K traktátu o zlých knězích je připojen obsahem podobný spisek, totiž český ohlas proslulé Markoltovy obrany proti Příbramovi.

O proniknutí ještě hlubším do všech otázek týkajících se spisů Chelčického svědčí — snad nejrozsáhlejší — stať Ryšánkova Mistr Protiva u Chelčického (Lfil. 42, 1915, 244—277). V této stati Ryšánek obšírně rekapituluje průběh celého sporu o tom, koho myslil Chelčický, když ve svých spisech se dovolával mistra Protivy. Pokládá za nepochybný názor, který po prvé vyslovil Annenkov a který nejpřesvědčivěji prokázal historik Krofta, že tímto mistrem je Wiklef. Ryšánek podrobně doplňuje tento názor a ukazuje, že Protiva znamená protivníka Antikristova, který vnáší do božského zákona pozdější výmysly lidské. Užívá-li na jiných místech neobrazného jména Wiklef, činí tak jen tehdy, když odpovídá odpůrcům, kteří ve svých projevech také užívají jména Wiklef. Obšírnost Ryšánkových výkladů je odůvodněna tím, že Ryšánek pokládá svým článkem spor za definitivně vyřízený. A také za dobu 42 let, která uplynula od Ryšánkova článku, se už na celé věci nic nezměnilo.

[124]Do jubilejních prací (kolem roku 1923) o Blahoslavovi, jimiž se oslavovaly jeho čtyřsté narozeniny, zasáhl Ryšánek dvakrát. V Archivu literárně historickém Listů filologických (51, 1924, s. 364—366) uveřejnil otisk latinského Životopisu J. Blahoslava, chovaný v bavorské státní knihovně v Mnichově, a v Lfil. 52, 1925 uveřejnil obšírný referát o jubilejním Sborníku Blahoslavově (s. 51—60). Úvodní článek ke sborníku napsal F. Chudoba a Ryšánek dovedl k jeho článku („Jak přibývalo vědomostí o Janu Blahoslavovi od doby obrozenské“) připojit vážné doplňky, svědčící o ovládání látky týkající se Jana Blahoslava.

V době nejnovější se rozšířilo bádání Ryšánkovo i na pole komeniologie. Objevil dotud neznámý rukopis Komenského, psaný na prázdných listech atlasu, jejž vydal Wytfliet v Lovani r. 1597. Ryšánek chystá práci, v níž dokáže, že rukopis je dílem Komenského, a obsah jeho pravděpodobně zařadí do ostatní činnosti Komenského.[1]

Již z těchto stručných, nikterak úplných ukázek možno posoudit, jak široký je zájem Ryšánkův o staročeskou literaturu. Avšak nikoli nepatrný je zájem Ryšánkův také o písemnictví staroslověnské. Ve Studiích a pracích linguistických (I, 1954, s. 152—153) vydal článek (Příspěvek ke kritice a výkladu Sborníku Supraslského), v němž opravuje „zajímavou, zvláštní a poučnou chybu“. Avšak nejpozoruhodnějším plodem Ryšánkova zájmu o staroslověnské památky je stať nedávno uveřejněná v Lfil. (1 [76], 1953, s. 249—279) pod názvem Kyrillské a jiné přípisky v rajhradském Martyrologiu Adově — padělky Hankovy. Po obšírném výkladu o historii tohoto vzácného rukopisu, úzce souvisícího s otázkou stáří hlaholice a kyrilice, obšírně dokazuje Ryšánek, že kyrilské přípisky jsou padělány. Padělatelem podle Ryšánka je Hanka, který měl úmysl Šafaříka zavést tím, že mu „opatřil“ v kyrilských přípiscích do rajhradského Martyrologia důkaz o větším stáří kyrilice. Šafařík se však nedal oklamat; naopak Hanka si opatřil další důkaz o své nepoctivosti.

Důležitý je článek o dvou hlaholsky psaných zlomcích (Lanžovském a Krtíšském) z doby emauzského písemnictví. Ryšánek podává o nálezu, obsahu i povaze těchto zlomků podrobnou zprávu a nakonec otiskuje Krtíšský zlomek v přepise latinkou. Článek vyšel v „Bratislavě“ 1932, s. 584—596, pod názvem Krtíšský hlaholský zlomek.

Otisk tohoto zlomku je již druhou ukázkou Ryšánkovy práce [125]vydavatelské. První edice jeho vyšla v Bratislavě 1930 pod názvem Strahovské zlomky štítenské — List Pelagiův Demetriadě v překladu Tomáše Štítného. Na Strahově zachoval se jen zlomek překladu. Zachránil jej strahovský knihovník Cyril Straka. Ciceronův spis „De officiis“ byl zabalen do dvou složek. Straka je rozlepil a s pomocí Flajšhanse a Ryšánka zjistil, že jsou na nich zlomky štítenských spisů; list Pelagiův byl na složce druhé. Ryšánek prostudoval zlomky, podal o tom zprávu Strakovi a měl o tom přednášku v Královské české společnosti nauk r. 1935.

V Ryšánkově vydání je text přepsán spolu s latinským originálem na s. 71—86. Poněvadž překlad je jen zlomek, jsou v latinském textu podtržena slova vztahující se k příslušným slovům českého překladu. Úvod zabírá celých 70 stránek knihy. Obsahuje historii nálezu, podrobný popis zlomků a obsah Demetriady. Zvláště jsou uvedena příslušná místa dochovaná v jiných spisech Štítného, hlavně v Řečech nedělních a svátečních. Ostatek obšírného úvodu vyplňuje zevrubný popis pravopisu a jazyka strahovských zlomků. Toto vydání bylo i veřejně uznáno za vzorné.[2]

O Ryšánkově ediční schopnosti bylo možno se přesvědčit už z důkladného referátu Ryšánkova o Hrubého a Šimkově vydání „Tkadlečka“. (Referát o „Tkadlečkovi“ vyšel v Naší vědě 6, 1924, s. 25—35.) Tento referát, jakož i dříve již vzpomenutý referát o sborníku Jana Blahoslava připomínají referáty J. Zubatého a významem svým se rovnají dobrým článkům samostatným.

Jednou ze základních vlastností vědecké povahy Ryšánkovy je splývání zájmu literárního s jazykovým, trochu na způsob klasických filologů, kteří zakládali svou znalost jazyka mnohem více na četbě literárních děl než na studiu mluvnic. Také Ryšánek vyšel z četby Štítného, kterou postupně rozšiřoval na veškerou starší literaturu českou. Všechen svůj um soustředil, jako přemnozí klasičtí filologové, na výklad nesnadných míst, na emendaci (opravu podle dohadu) míst porušených a na opravy chyb v rukopisech i edicích. To je snad nejúspěšnější obor jeho činnosti, neúmorné, vytrvalé, houževnaté. Plodem takové práce je zejména největší dosud Ryšánkův spis Slovník k Žilinské knize (Slovenská akademie věd, Bratislava 1954, s. 799). Je to kniha jedinečná, jíž podobnou bychom stěží našli v naší literatuře. Není to slovník v obyčejném slova smyslu, dílo lexikografické, je to slovník, spíše bychom řekli, gramatický, obsahující nejen všecka slova „Žilinské [126]knihy“, věcná i formální, nýbrž i všecky mluvnické tvary, se všemi jejich doklady, a také opravy vydání Chaloupeckého. V obsáhlém úvodě (s. 1—59) popisuje autor důkladně pravopisnou a mluvnickou stránku a řeší také rozličné problémy literárně historické, zejména otázku, kdo „Žilinskou knihu“ psal a překládal. Štefan Peciar v doslovu (s. 798) píše, že slovenská jazykověda stojí před úlohou využít práce Ryšánkovy jako východiska pro nové bádání o dějinách slovenštiny. V tomto světle se jeví Ryšánkova práce jako významný projev vděčnosti Slovensku za dvanáctileté pohostinství na bratislavské universitě. Ryšánek měl svou práci již více než deset let ve svém stolku a jen zásluhou Slovenské akademie věd došlo k jejímu skvělému vydání.

Není pochyby, že by podobného uplatnění zasluhovala i neméně bohatá sbírka Ryšánkových výpisů hledících k mluvnici, slovníku a textové kritice starší literatury české, zejména ze Štítného a Husa. V poslední době teprve odhodlal se Ryšánek k uveřejňování ukázek z tohoto již po dlouhá léta ladem ležícího materiálu. Tak došlo k otištění Příspěvků ke kritice a výkladu staročeských textů (Lfil. 75, 1951, 190 n., 76, 1953, 120 n. a 78, 1955, 210 n.) a dvou statí v Naší řeči O domněle staročeském tahu-tieci, otahu-otieci (37, 1954, s. 67 n.) a O domnělém staročeském tvaru „cíž“ (39, 1956, s. 24 n.). Ve Slově a slovesnosti (17, 1956, s. 129 n.) opravuje Ryšánek v článku Dvě mylná hesla ve slovnících starší češtiny heslo nepřěvýmluvný na přěnevýmluvný (ve Slovníku Gebauerově) a heslo tští u Jungmanna, které vzniklo chybným čtením výrazu nad štie místo na dščě: na desce).

Zvláštní kapitolou, a nikoliv nejméně významnou, jsou Ryšánkovy stati etymologické, jimiž se podivuhodně zpestřuje námětová rozmanitost jeho díla. Důkladností a originalitou vyniká článek podávající etymologii slov cvik, cvičiti (Slavia 7, 1928, s. 234—256 a 474—482). Dotavadní etymologie Karłowiczova a Štrekeljova z německého Zwick byla celkem přijímána (Berneker), ač nechybělo hlasů nedůvěry (Brückner). Ryšánkův výklad uvádí slova cvik a cvičiti v souvislost s kořenem uk-, yk- (učiti, zvykati) na základě spíše významoslovném nežli hláskovém. Cvičení je podle tohoto výkladu učení, zvykání, kdežto výklad Karłowiczův vychází z pojmu týrání, švihání. Na hojných příkladech, hlavně z překladů textů biblických, ukazuje Ryšánek, že na těch místech, kde se od roku 1500 za latinská slova exercere, exercitio kladou výrazy cvik, cvičiti, bývaly v jazyce starším výrazy svyk, svyčiti a pod. Nevzniklo tedy cvik ze staršího svyk? Změna hlásky s v c má mnoho obdob (cvrček z pův. svrček, Zwittau proti čes. Svitava atd.) a rovněž změna y i není vzácností, neboť i a y od dob [127]Husových se matou a splývají. Nebudeme zde opakovat bohatou sbírku dokladů ani vypisovat všechny jemnosti úvah významoslovných — jen upozorníme na tuto novou metodu, srovnávat české náhrady za týž výraz latinský, zvláště v textech biblických. Pokud víme, bylo této metody při výkladech lexikálních užito po prvé. Výklad Ryšánkův byl zčásti odmítnut Jankem (ČMF 18, 1932, 1), který se přiklání k staršímu výkladu Karłowiczovu. Myslím však, že Ryšánkův výklad zvláště významem je lepší než výklad z německého Zwick. Připomínám ještě, že Ryšánek už předtím napsal do sborníku Zubatého Mnéma (1926) článek K dějinám slov „cvičiti, cvik“ (s. 132—141), ve kterém jsou názorně uvedena četná místa z textů přeložených z latiny. Na př. lat. quasi exercens (Kraľ. I, XX, 20) je přeloženo v Olomoucké a Litoměřické bibli (před 1500) jako bych zvykal, avšak bible od 1549 až do 1888 mají na tom místě jako bych se cvičil.

Čtenáři Naší řeči měli možnost si přečíst etymologii slovenského slova olovrant, havránka (NŘ 19, 1935, 289 n.) z něm. Halberabend, slovenského přídavného jména haňbolický z výrazu hanba lidská (NŘ 34, 1950, 179 n.), nebo slova podfuk (NŘ 35, 1951, 12 n.) z latinského předložkového výrazu sub fuco vtipně a přesvědčivě vyloženého. V Naší řeči také probíhá polemika mezi Machkem a Ryšánkem o etymologii slova peskovati (Ryšánek: z čes. pes-, Machek: z hanáckého peskovat s širokým y od pesk-pysk, huba; 37, 1954, 193 n.).

Odvážná, ale nikoli méně průkazná je Ryšánkova etymologie slovenského přídavného jména horký v článku Ký, horký (Lfil. 67, 1940, 336—353). Slovenské slovo horký, které je homonymní s horký — calidus i amarus, má význam citoslovečný. Má podobu adjektivní (má tři rody), bývá spojeno s příklonným že (horkýže) a konečně s krátkým y (horky) má význam důrazné negace. Užívá se ho vždy ve větách citově zabarvených na označení hněvu, ironie a pod. Ryšánek pokládá za tázací zájmeno (jaký) a hor za hore s odsunutým e (hoře, běda). Podle toho je horký vlastně tázací věta kleslá na větu zvolací: Horká jeho sloboda! Živoriť a krčmárovi mozoliť — to jeho sloboda! (Ach, jaká jeho svoboda!) Množství příkladů a obdob ze slovenské literatury, jak je už Ryšánkovým zvykem, zvyšuje přesvědčivost Ryšánkova výkladu. — Společnou vlastností etymologických výkladů Ryšánkových je, že si vybírá výklad výrazů obtížných a že důmyslnými úvahami většinou dosahuje plné přesvědčivosti.

Ještě aspoň několik slov o jednom oboru filologické práce, které se Ryšánek zúčastnil dosud jen jako poradce při schůzích v různých komisích a redakcích. Je pravda, že Ryšánek má menší zku[128]šenosti s češtinou novou,[3] ale zdali právě v oboru správnosti nelze větší měrou uplatnit jedinečně hluboké jeho zkušenosti z češtiny staré a nevšední znalost rodné hanáčtiny? Také výjimečná znalost slovenštiny může konat dobré služby ve věcech jazykové správnosti.

Pokusil jsem se podati stručný, nikoliv úplný, přehled Ryšánkovy vědecké činnosti. Snad se mi podařilo ukázat dvě věci: především, že jeho činnost značně vyniká rozsahem, a za druhé, že je látkově rozmanitější, než by se méně zasvěcenému pozorovateli zdálo.[4]

Hlavní předností Ryšánkovy povahy, která se jeví i na jeho práci, je poctivost a důkladnost. Cítíte, že vyrostl na dědině, na hanácké dědině. Škola, i vysoká, ustupuje do pozadí. To není vina školy, to je vina spíše Ryšánka samého. Naprosto nelze říci, že na něm „vše bieše školskú postavú“. On jako by už ve studentském mládí byl mnohem více badatelem než žákem. Slepá poslušnost, snad poslušnost vůbec, nebyla zvláštní jeho ozdobou. Jediný školský vliv, který vlastně dodnes nepřestává, je vliv Gebauerův, vliv podmíněný částečnou podobou povahy. A i tu stačil podnět dosti nahodilý, v podobě seminární práce o Štítném, a Ryšánek bral se pak cestou úplně samostatnou.

S Gebauerem spojuje Ryšánka stejný filosofický směr, positivismus, ovšem ve zvláštním odstínu, vyznačujícím se spíše zálibou v bádání o jednotlivostech, zvláště hodně zapletených, a s tím souvisící nechutí k dílu soubornému.

Gebauerův odkaz plní Ryšánek i tím, že se účastní odborného vedení prací na staročeském slovníku v Ústavu pro jazyk český v jeho oddělení pro studium vývoje jazyka. Podílel se rovněž na 1. svazku Výboru z české literatury, který vyjde v nejbližší době v Nakladatelství ČSAV. Pro tento výbor zpracoval oddíl Náboženské a rozjímavé prózy včetně Tomáše Štítného a dal k disposici své cenné a dosud nepublikované emendace i k textu ostatních oddílů.

Dnes stojí Ryšánek před úkolem vydat Štítného Vyšehradský sborník. Sborník tento je už i se vším kritickým aparátem do tisku [129]připraven a zbývá jen dokončit úvod. Tak bude mít Ryšánek kolem své osmdesátky nové velké dílo po Slovníku k Žilinské knize, který vyšel před třemi lety.

Přejeme mu ještě dlouhá léta zdraví a svěžesti, aby mohl dokončit všechna svá rozpracovaná díla k užitku celé bohemistiky.


[1] Snad stojí za povšimnutí, že Ryšánkův zájem se nevztahuje na literaturu protireformační.

[2] O. Hujer (Lfil. 59, 1932, 64) praví na závěr svého referátu: Ryšánek znamenitě rozřešil úkol, který si předsevzal, a podal svou studií krásnou ukázku filologické práce v pravém smyslu toho slova, osvětlující studovaný text po všech stránkách a řešící všecky otázky, jež se při tom naskytují.

[3] Jeho zájem o novou češtinu nebyl však nikterak malý. Vím na př., že přeožil Goethova Egmonta, který se v redakci Světové knihovny u red. Jar. Kvapila nějak ztratil. — Také je dobrým znalcem poesie, zvláště Vrchlického. — S úspěchem konal velmi důležitou jazykovou revisi dějepisných učebnic (Bidlo-Hýbl-Šusta).

[4] O šířce jeho zájmů svědčí také článek otištěný v polském časopise Rocznik slawistyczny (17, 1952, 27—31) Několik poznámek ke Kázáním Svatokřížským. V tomto článku podává Ryšánek několik doplňků a oprav k přepychovému vydání těchto kázání staropolských. Je to také dokladem uznání práce Ryšánkovy v slovanském zahraničí.

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 5-6, s. 121-129

Předchozí Karel Sochor: Dělené, nebo bourané maso?

Následující Miloš Dokulil: Psaní velkých písmen v nových Pravidlech českého pravopisu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1