Časopis Naše řeč
en cz

O domněle staročeském tahu - tieci, otahu - otieci

František Ryšánek

[Články]

(pdf)

-

První třída slovesná, jež připojuje příponu infinitivní -ti přímo ke kmeni slovesnému, a nemá tedy zvláštní přípony kmenotvorné, je omezena na jisté kmeny, zakončené jednak souhláskou — a o ty nám zde půjde —, jednak samohláskou. Je to jakási uzavřená společnost, kasta, starobylá, v níž platí staré zvyky a řády etiketní a do níž se nepřijímají noví členové; je to třída neproduktivní. Časem se stávají pevná pravidla o různých změnách obtíží, zejména pro mluvící ne dosti školené, a tu se pravidelnost změn hláskových porušuje, ba slovesa této třídy přecházejí do jiných tříd, které nemají tolik změn hláskových, a jsou proto pohodlnější. Nejvíce změn je snad u sloves, jako je sahu - sieci; tu se mění gt - kt - c; ge - že, ale gi - zi; ę - a, pak některé a - ě, ie a toto v í: sęgǫ, sahu, sieci, síci, sěžeš, sěz! sáhl, siehli, síhli, sěžen, sáh, siehši, síhši. Příčiny změn nepociťují se časem dosti jasně, nejsou živé, a tu se pravidelnost porušuje, vznikají novotvary podle tříd s jednotnými tvary, až konečně to neb ono sloveso v I. třídě zaniká. Někde se drží ještě nějaké zbytky, jimž se však později již ani dobře nerozumí. Zaniklo lahu - léci, vrhu - vrci, padu - pásti, ale z toho žije dosud v nářečích pade, padze (o sněhu) atd. Vznikají z nich za ně slovesa nová; na př. k určen přitvořilo se sloveso určiti, a jsme svědky toho, jak v nejnovější době k part. střežen přidělalo se chybné (theoreticky i historicky) střežiti, místo stříci - střehu. Četli jsme v poslední době také několikrát nové sloveso kleštiti místo klestiti podle kleštěn. Zajímavý je vznik slovesa zvednouti a k němu trvacího zvedati m. vzvésti ve významu zdvihnouti, známého jen v některých krajích; Hanáci na př. nikdy nic nezvednou, nýbrž jenom zdvihnó. V Pror. Is. I, 15 je: A když vzvedete ruky vašě, odvrátím oči svoji. Rozmohlo se zvednu, zvedati až v dobách novějších jen v určitých oblastech. Zaniklé tvary sloves I. tř. ovšem zajímají filology; sbírají je a vykládají. Ale jako archeologové sbírají, vykopávají, vykládají, datují a hodnotí zbytky dávné minulosti, podobně činí filologové s archaistickými tvary, ale jako archeologové se někdy v odhadu mýlí, někdy se dají oklamati podvodným padělkem, tak i filology stíhá někdy týž osud. Většinou se objeví takové domnělé archaismy jako chybné zapsání v nějakém rukopise, ale proti němu mají jiné zase na témž místě tvar náležitý. Tak se na př. podle chyby v Petr. ruk. Modliteb zabyehu (m. zabyehnu v ruk. Klem. Modliteb) vidělo sloveso I. tř. běhu - bieci, jinak nedoložené.

[68]Chyby písařů nebo čtenářů jsou také doklady pro naše tahu - tieci, jenomže zde se na počátku setkáváme s podvodným výrobkem V. Hanky, jenž byl stižen manií vyráběti starobylé tvary. V Mater Verborum 86a, 17 čteme padělanou glossu taže nad latinským ducit, trahit, tedy starobylé praesens, ovšem až příliš starobylé, bez přehlásky a - ě. V nejstarších památkách slovesa toho v I. tř. nenalézáme, bývá tu jen táhnu, táhnúti. Gebauer odchylný tento tvar od normálního v Hláskosloví jaz. čes. 1877, str. 65 zaznamenává opatrnými slovy: „ale naskýtají se i příklady: taže = ducit“. Po odhalení padělků v Mater Verb. bylo právem toto sloveso jinak nedoložené z I. tř. vyškrtnuto.

Nový doklad se viděl v překladu Komestorovy Historia scholastica: proč tiezess vyvrátiti máteř měst Israel (Novákovo vyd. 162 b2, s. 377, 20). Bralo se to za těžeš - táhneš, chybně, Joáb nepotřeboval nikam táhnouti, město bylo již obleženo. Latinský text tu má: Quare quaeris evertere matrem civitatum Israel? Je to podle II. Král. (Samuel.) 20, 19, kde moudrá žena klade otázky Joábovi. Ty svedly asi českého překladatele, že chybně přeložil quaeris tiežeš - tázati místo hledáš, chceš. Gebauer správně věc vyložil v Hist. mluvnici III, 2, s. 170, 173 vyd. 2., že tu nejde o tahu - těžěš, nýbrž o tieži - tiežeš k tázati.

Vynořil se opět nový doklad pro tahu, prý je v Řečech svát. T. Štítného: Světí učenníci … dávali naučenie lidem …, což by hodno bylo kterému stavu, k tomu tahuucz, aby všichni vešli v jeden sbor svatého Nového Jeruzaléma (141b). I tímto dokladem se zabýval Gebauer na uved. místě a praví, že je to omyl, neříkaje jaký. Omyl je to skutečně, ale novodobého čtenáře. Již starší opisovatel tohoto díla v ruk. Strahovském četl a napsal správně tahnucz; tak je to skutečně v rukopise; tak jsem to četl vždy a tak to četl a vytiskl pod kontrolou K. Černého vydavatel J. Straka na str. 266, ř. 195. Tahúc by tu bylo psáno asi tahuvcz.

S novým dokladem, a to s infinitivem podle I. tř. otieci přišel Fr. Prusík v Kroku III, 22, 1889, z Mus. ruk. Štítného sborníku z r. 1400, jejž vydal A. J. Vrťátko s názvem Knihy naučení křesťanského. Na str. vyd. 132, ř. 27 pojal vydavatel do textu konečně z ruk. Sázavského, protože ani Mus. ruk. s otyeczi, ani Jesuitský (s vtieczy) nedávaly mu dobrý smysl. Výborný znalec Štítného K. I. Černý v své stati „Příspěvky ke kritice a výkladu Štítného“ v Listech filol. XV, 349 poznamenává, že „místo otyeczi (v Jes. vtieczy) píše Vrť. se Sáz. (138b) konečně. Otyeczi i mně bylo nejasno“. Na to navázal Prusík; ujímá se správnosti otyeczi v ruk. Musejním, hájí jeho oprávněnost „a to tím spíše, an se v něm zachoval velmi zajímavý tvar, proti jehož pravosti nic nesvědčí to, [69]že jest, pokud víme, dosud hapax legomenon.“ Inf. otieci — stsl. otęšti od tęgǫ tahu znamená prý ‚obtáhnu, obklíčím, cingo‘. Stsl. tvary tyto jsou ovšem výtvor Prusíkův, dokladů pro ně nemá. Pak Prusík uvádí citát z bible Bratrské, Job 19, 6: Bůh podvrátil mne a sítí otáhl mne, začež je ve Vulgátě flagellis suis me cinxerit; a pokračuje v mnohomluvném výkladu: „Význam ten jest k našemu místu zcela vhodný, o čem tím méně jest pochybovati, an Štítný sám o několik řádek níže podává k němu paralelu: mnohé lakomstvo tak svieže svými skrytými osidly, že pod omluvú potřeby podtrhuje lidská srdce 132, 32 — 3. Zdá se, že Št. měl při slovech těch na mysli biblický citát výše uvedený.“ Citoval jsem slova Prusíkova schválně, aby sám o sobě svědčil, jak je nekritický. Jak mohl míti Štítný na mysli citát z bible Bratrské? To Prusík ovšem nevysvětluje. Otáhl mne je jenom v tomto překladě; staré bible překládají jinak. Třeb.: svými bičemi švihal mě, Praž. tišt. 1488: ranami svými mě obklíčil; o otáhnutí tu není nikde nic.

Text, podle Mus. ruk. hájený Prusíkem, je takový: Pýcha, smilstvo pomine někdy starého, ale lakomstvo i (s) starým mládne, ktož otyeczi neotme sě jemu. Otieci vykládá Prusík za „infinitiv účelu či určení“, jaký prý je v češtině neřídký po adj. i po slovesech. Ale dokládá infinitiv jen dvěma místy z bajky o lišce a džbánu, kde je infinitiv při adjektivu těžek, a jedním dokladem z Um. při subst. pole. Chybí jakýkoli doklad pro infinitiv při slovese.

Potom si Prusík stanovil význam otmu sě = odtahuji se, vyhýbám se, straním se, kryji se, neoddávám se, nepoddávám se; zakončuje pak slovy: „ktož otieci neotme sě jemu“ = kdož se mu oddá (poddá) obtáhnouti (obklíčiti, svázati) či k obtáhnutí (k obklíčení, k svázání). O tvaru otieci dále praví, že „vyšel zajisté brzo z užívání, nahrazován jsa tvarem otáhnúti, takže písař ruk. Jes. už mu nerozuměl a místo něho napsal utieci, mysle patrně na uteku = vyhýbám se; utáhnúti (= utieci) se zde zajisté nehodí.“ Proč se nehodí, Prusík nevykládá.

Prusíkův výklad Gebauer mlčky přešel v Hist. mluv., která vyšla devět let později; praví tu: „tah- z tęg-. V třídě této není tvarů slovesa tohoto.“

Článku Prusíkova potom vzpomněl, a tím jej zase oživil, Jos. Zubatý. Na konci svého, málo bohužel přesvědčivého, výkladu ve Sborníku filol. IV, 242, a nově otištěného v Studiích a článcích I, 217, praví: „Osázati, csl. osęzati by byl ojediněle dochovaný archaismus jako otieci (Štít. Mus. 64, Vrť. 132, 27), csl. otęšti podle pravdě podobného výkladu Prusíkova“ (Krok III, 22). Po Zubatém Fr. Trávníček v Histor. mluv. na s. 400 ve výkladech o přechodu sloves z I. tř. do tř. II. sice praví, že stč. je už pravidlem [70]táhnúti, táhnu, tiehneš, ale prý u Štítného je part. tahúc a inf. otieci. Tahúc může býti omyl pisecký m. táhnúc, jak myslí Gebauer, ale při inf. nelze na chybu pomýšleti, je to beze vší pochyby podle Prusíka a Zubatého starý inf. třídy I., pův. tęg-ti, pčsl. täci. Pak arciť lze tahúc dobře pokládati za tvar také podle tř. I. … Tvary tieci a tahúc jsou archaismy, zbytky staršího stavu, kdy naše sloveso patřilo k tř. I.“ Nejen tedy otieci, ale i tahúc znova má býti svědectvím o příslušnosti slovesa do tř. I.

Věta, jak ji hájí Prusík, je při nejmenším stilistická nemotornost, jaké bychom u Štítného jinde marně hledali. Výklad Prusíkův nemůže býti správný prostě proto, že po slovese otieti, otmu, odejmu nemůže býti infinitiv. Infinitiv otieti nemá ve větě smyslu; vůbec tam nepatří, bez něho má věta docela dobrý smysl. Myšlenka o lakomstvu se u Štítného vyskytuje častěji, je to „auctoritas“, jak o tom čteme v Peraldově Summě II.: Peccatum luxurie senio senescit in aliquibus, sed de auaricia dicit auctoritas, quod cum cetera vicia in senibus senescant, sola auaricia non senescit. Jindy se výrok připisuje sv. Jeronymovi (in serm.): Cum cetera vitia senescente homine senescant, sola avaritia iuvenescit. K tomu Štítný přidává ‚v kom lakomstvo mládne‘, v tom totiž, kdo se mu (lakomstvu) neotme, kdo se z něho nevymaní. Tu myšlenku máme již v Erb. 184, 12, a Sázav. 100 a1, Váv. 117 b2, Opat. 33a; zde 32b máme i to, co Štítný ze svého přidává: Ale neotejme-li lakomstva, ještě táhne žádost dále, jak to čteme i v Mus. se společnou chybou s Jes.: ale (ne)otme-li sě lakomé mysli, opět ztiehne (žádost) dále.

Otieti sě čemu se častěji vyskytuje u Štítného: Jes. 135 a2, Vrť. 131, 5 otměm sě lenosti; Mus. 4b/5a: A ktož chutně neotme sě tomu a bude takého co oblibovati, čím to dále v obyčej ujme, tiem nesnáze vydře tomu. Mus. 65b (Vrť. 136, 11): Smilstvo jest ten hřiech, jenž svú klopotností zatrpočí člověka … v túhu a v hoře, kterýž sě neotme jemu a nekryjě sě jeho. Mus. 64 a1 (Vrť. 132, 30), Jes. 137b, Sáz. 139a: Protož sbožnýť otme sě za síly lakomstvu. Nikde tu není určováno otme sě infinitivem, nýbrž jen adverbiem, adverbiálním určením (chutně, za síly).

Místo v Mus. ruk. je porušené; je porušeno i v Jes. ruk., a zdánlivě správné v Sázavském. Všechny rukopisy měly vadnou předlohu v tomto místě. Písař její psal nepozorně již dříve na ř. 12 téže stránky u Vrť., kde Mus. rovněž jako Jes. má (chybně) vynechánu negaci, ale Sáz. zase má správně, ale novější formu neotejme-li m. neotme-li, tedy neštítenskou. Jak bylo již řečeno, má tu Mus. otyeczi, Jes. vtieczy a Sáz. konečně, sice věcně správné, ale to je jen podle souvislosti a smyslu opravená předloha, která [71]měla zde míti jiné adverbium. Jaké adverbium, k tomu ukazují zkomoleniny otieci a utieci. Náležitý text tu u Štítného původně byl: „Pýcha, smilstvo pomine někdy starého, ale lakomstvo i s starým mládne, ktož všie věci neotme sě jemu“. Písař (opisovatel) předlohy našich rukopisů začal psáti w(šie), ale poněvadž slovo následující začínalo rovněž w(ěci), nedopsal šie a přešel hned ke slovu věci. Toto věci, samo o sobě, bylo nejasné písařům ruk. Mus. a Jes.; čtli to tak, jak se jim to jevilo, oba chybně; w četl Mus. ot, Jes. vt; protože litera t se nepsala tak, jako dnes ji píšeme, protaženě vzhůru, bylo možno ji viděti v posledním obloučku w a spojivce k následujícímu písmenu. Opravíme-li takto text, máme větu s dobrým smyslem a zmizí nám tím také domnělý archaismus otieci. Nenašel jsem nikde u Štítného ani otieci - otahu, ani o(b)táhnu, které je i v pozdějších památkách řídké. Vyskytuje se v bibli Praž., Benátské, kdež se mluví o otáhlé sukni; je také u Chelč. v Síti víry 157b zase při sukni: „Na mužích (urození erbového) suknice otáhlá málo zadku kryje“. Myslí se sukně přiléhavá, při níž tvary těla se rýsují zřetelně, což Chelčického pohoršovalo.

Myslím, že mé čtení a výklad jeho je docela v duchu Štítného. Věta je jasná co do smyslu, máme v ní oblíbené Štítného všie věci, jež zde stojí za chutně jindy v téže souvislosti užité. Čteme-li takto, mizí nám i poslední doklad pro tahu - tieci. Nebylo toho slovesa v I. třídě, jako ho nemáme v dokladech stsl. Není to vůbec archaismus, vyrobil je Hanka, domýšleli se ho jiní z chybných textů písařů anebo je dostávali chybným čtením vlastním. Vracíme se tedy zpět ke správnému mínění Gebauerovu, škrtáme otahu - otieci snad již definitivně jako sloveso I. tř.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 3-6, s. 67-71

Předchozí K pětasedmdesátým narozeninám prof. Dr Kvida Hodury

Následující František Trávníček: K předmětovému infinitivu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1