Haňbolický?

Rš (= František Ryšánek)

[Drobnosti]

(pdf)

-

V Kottově Slovníku VI, 277 čteme podivné přídavné jméno: haňbolický, unverschämt. U Olomouce. Zaznamenal to Kottovi F. Sedláček, kaplan v Dřevohosticích. Tamtéž čteme: haňbulický = nestoudný. U Tovačova. Hlk. Podle seznamu zkratek by to měl být Vít. Hálek, ale Kott se tu asi zmýlil v svém labyrintu zkratek; má to býti [180]asi sběratel Hlvk., t. j. Al. Hlavinka, tehdy bohoslovec v Brně, jenž pocházel z Věrovan u Tovačova. U těchto hesel nemá Kott příkladu, ale odkazuje u druhého k haňbula. Tam se čte: haňbula, y m. a f. = haňbola. Ty haňbolo haňbulická! U Tovačova. Zase je tu chybně Hlk. m. Hlvk. Mimo to je tu značka: Ve Slezsku Šd., t. j. Tomáš Šmýd, kurát ve Skřípově.

Znám toto zvolání v podobě hanácké od Prostějova: Te haňbolo haňbolecká! Tak se volalo na děti, když se poněkud více odkrývaly nebo konaly něco, co mohlo urážet stud; smysl to má: Ty nestydo!

Co to vlastně je, to není jasné, jak je patrno ze způsobu zapsání, ani sběratelům, není to jasné ani těm, kteří to říkají. Hlásky o, u, e, i jsou v slově podle odchylek v nářečí nebo snad i ze snahy dáti tomu spisovnou podobu. Mohlo by se vyskytnouti a snad se vyskytuje i haňbolucký, někde na Slovácku.

Soudím, že je to 5. pád podstatného jména hanba a přídavného lidský, tedy: haňbo lidská! a mělo by být pak psáno: haňbo ledská, lidská, ľudská. Psaní haňbu- je neporozuměním a dosazením u za hanácké o, ovšem chybným, což se často stává při převodu hanáckých slov do spisovné podoby.

Máme tu v přídavném lidský příklad staršího a lidového vyjadřování; stojí tu shodný přívlastek místo neshodného ze snahy, aby přívlastek byl vyjádřen přídavným jménem, ačkoli by měl býti vysloven pádem předložkovým. „Hanbíme se před lidmi, stydíme se lidí“, tedy zde by mělo býti řečeno: „hanba před lidmi“. Podobně v biblických textech čítáme o strachu židovském, t. j. strachu ze Židů, před Židy; v lidové řeči máme bláznivý dům m. blázinec, železný krám m. obchod s železem, zlaté vážky, to jest vážky, na nichž se váží zlato, tedy jemné, citlivé. Vyskytují se i jiná přídavná jména. Můžeme „se styděti, hanbiti také před světem“ a tak čteme u Holečka v Adamově svatbě 455: Kdo ví, co jsi ty zač, hanbo světská; v Lid. nov.: že tě nejní hamba světská! = před světem, před lidmi. K Janu Nepom. se také modlívali lidé, aby je chránil hanby světské. Říká se také hanba světitá. — Ostatně, že tak se má rozuměti tomu hanbolický, vidíme také z toho, že se říká: Deť bech to nedělal pro ledskó haňbo! Ig. Malina v Slovníku nářečí mistřického, 53 zaznamenal: Už by toho aspoň pro haňbu lickú mohł nechat. Pěkný doklad ze starého jazyka máme v Ráji duše A 20^a: Ktož pro přiezen nebo pro hanbu lidskú opustí spravedlnost.

Víme-li, že je to hanba lidská, pochopíme, že mužský rod hanbolický, přidělaný do hesla, je vlastně nesmyslný, chybný, že nikdy nebyl a ani nemohl býti.

Naše řeč, ročník 34 (1950), číslo 9-10, s. 179-180

Předchozí František Svěrák: Psina a hodonice

Následující Václav Křístek: Pracovní proces a vývoj jazyka