Povaha česká v řeči, Nové rozhledy po řeči a mluvnici
Josef Kratochvil, Josef Zubatý
[Posudky a zprávy]
-
Josef Kratochvil
Alois Hlavinka: Povaha česká v řeči. Nové rozhledy po řeči a mluvnici. Knihovny Akademie paedagogické svazek 1. V Olomouci 1916. Stran 232. Za 3 K 50 h.
Poznati, pochopiti a odůvodniti povahu českého národa na podkladě různých prvků osvětných pokoušelo se v nedávné době několik badatelů. Výsledek ovšem podle hlediska byl jednostranný a značně odlišný v jednotlivých případech.
Způsobem opravdu svérázným o celkové rozřešení záhady české povahy národní pokusil se někdejší professor gymnasijní, nyní farář v Litenčicích na Moravě, P. Alois Hlavinka v knize »Povaha česká v řeči«. P. Hlavinka chce poznati a pochopiti povahu českou z živé řeči lidové, z její mluvnice, kterou se snaží obroditi. Kdežto prý dosavadní mluvnice české byly vybudovány podle mluvnic vyhynulých jazyků klassických, tedy v síni anatomické, P. Hlavinka hodlá mluvnici jazyka českého vystavěti v síni [82]fysiologické a koncertní. Mluvnice čiň totéž co hudba a ostatní obory umělecké, přibližuj se k teplému životu národnímu. Názor Hlavinkův zdá se mi býti jen dalším důsledkem dřívějších jeho studií o písni lidové.[1] Tam již ukázal na to, že základní motivy zpěvu jsou vlastně v řeci mluvené, čímž zajisté, ať přímo nebo nepřímo, razil cestu opeře Janáčkově, která vzbudila takovou pozornost. Již tehdy Hlavinka pronesl myšlenku: jaký lid, taková jeho píseň i řeč. V nápěvu písně přesně se vyjadřuje osobitý ráz národa.
Stejně jest tomu i v živé řeči. »Slovo pochází z hlubokých útrob, z výtvarného nevědoma lidu, národa. Jako člověk sám. Slova vznikají, mění se, nabývají jiné podoby, dobrého neb zlého významu, stárnou, hynou.« Z řeči tedy, jako výronu duše národní, právem zajisté soudíme o povaze jejího původce. Duhová pestrost ve sklonění »duša«: a-e-i-o-u, nebo ve slovesných tvarech: nesu — nosím — unáším, značí povahu živou, čilou, četné změny hybnou, až těkavou, hojné novoty pak z jazyků jiných přístupnost a prostupnost českého jazyka, jinak české povahy. »Taková povaha nemá hutného jádra, není všecka veskrz kompaktní, spíše jako rychle rostlé jižní ovoce: tvrdá jádra v měkké látce. Duše poměrně veliká, ale hebká, řídká — jako bezová.« Taková povaha nenachází pravého poměru ke svému okolí, pohybuje se z krajnosti do krajnosti; vidí v druhém buď příliš mnoho nebo příliš málo.
Tímto způsobem P. Hlavinka probírá povahu českou se stanoviska několikerého — stále ovšem na základě řeči. Zkoumá život domácí, veřejný i náboženský za stara i v době dnešní. »Mysl živá, čilá, vnímavá, bystrá — povaha měnivá, nestálá, vrtkavá. Úprkovu malbu nazvali v Paříži papillotant, motýlkující, třepetavou. V tom již obsaženy a vysloveny všecky možné a bezmála nemožné stupně, síly a stíny těch vlastnostní a zároveň jejich právě takové protivy, zápory, opaky«… Spisovatel ukazuje, kterak se taková povaha projevuje ve vtipech, žertech, posměšcích, nadávkách. Zajímavých poznatků skýtá i řeč dětská, eufemismy, humor český, »namnoze suchý, slovný«. Kapitolky opravdu původní a duchaplné!
Ze stavu naší vědy a našeho umění, z nedostatku úcty k jazyku národnímu Hlavinka vyvozuje nemužnost, nepravou demokratičnost a krajnosti povahy české. »Za každým slovem, a tím více za jazykem v celosti, stojí všecek národ. Vážený národ, vážený jazyk. Malicherná povaha ráda si se vším pohrává — i s jazykem. V českém jazyku vše se rychle opotřebuje, rychle stárne, všední — aby se mohlo hledati a zaváděti nové, namnoze cizí… Pojem pravé [83]mužnosti jest u nás posud jaksi mlhavý, neujasněný — nevžilý… K demokratismu letíme svou povahou, ale jen k nižší jeho straně: mladí lidé jakoby v neomalenosti hledali své slávy — nedosti pečlivou výchovou poměrně mnoho zámožných rodin v třetím nebo čtvrtém koleně přichází na mizinu.«
Ze všech vlastností české povahy, jak plynou z řeči, nejčastěji a nejsilněji proráží snaha lišiti se od ostatních, míti své »extra«, vynikati. »To »extra« zasahovalo do všech oborů a směrů života, a že není pevného středu a hutného jádra, neštítilo se žádných výstředností a krajností, i když se tím hýbalo potřebnou postati jednotlivce i národa.«
Když němčina dlouho se obohacovala prvky nejrůznějšími a posud vlastně hledá »nejlepší« nářečí jako nejčistší pramen němčiny — tu člověk »nesnadno srozumí té výhradně a výlučně dominující snaze — pražské čestiny«. Nejlepším, podle Hlavinky, pramenem řeči bylo by nářečí moravské. »Nářečí obsahuje zase, zvláště u nás, při té odlišné drobivosti, mnoho podřečí a přemnoho různořečí. Všecky tyto prameny, struhy a potoky sbíhají a sbírají se v mohutný proud — spisovného jazyka. Nářečí mají své dobré stránky a tím i své právo. U nás — smějeme se lidu z řeči, osekáváme strom z haluzí, až by nám zbyla halouzka — pražské češtiny«.
Druhá část Hlavinkovy knihy pod názvem »Mluvnice«, podrobně odůvodňuje a ospravedlňuje these části první. Znovu se tam ukazuje, že řeč jest výronem živoucí duše národní, že tedy mluvnice má býti mluvnicí jazyka živého. »Taková mluvnice má sama vyrostati z jazyka, má s ním býti v ústrojné souvislosti. Vlastně a správně má každý příslušník svým vrozeným pudem a vkusem sám se cítit správcem své řeči. Pod tímto zákonem národ a lid utvářel svou řeč ani nevěda, jen cítě ten zákon. Vědomí této souvislosti mluvené řeči s mluvnicí držeti, živiti, posilovati má býti prvním a hlavním úkolem mluvnice«. V našich mluvnicích prý se chybovalo historismem a nemístným archaisováním. »Mluvnice živého jazyka má hověti časovým potřebám, má rozuměti a povolovati zdravému tlaku doby, má pomáhati neuvědomělému soubornému pudu, udržovati a posilovati vrozený vkus, vyznačovat správné cesty a směry«… Tomu prý nevyhovuje mluvnice Gebauerova. Nutno prý jíti zpět k zachovalým nářečím moravským a slezským, jak prý ukazují spisy Zikmunda Wintra, brané přímo z českého života, od úst lidu. V několika statích, jako »Přízvuk na předložce«, »Délky zbytečné a chybné«, »ř«, »-ova, -ová« atd., rozvádí spisovatel svůj názor, že »mluvnice Gebaurova« podmínky jazyka neuspokojuje«.
Třetí část knihy, »Brus«, jež ukazuje, kterak se povaha lidu [84]jeví v jednotlivých a drobných tvarech řeči, snaží se probuditi cit k jazyku a navrhuje jazykové opravy. »Jak velmi opadl tento cit, nejvíce z toho poznat, že se již ani necítí tento nedostatek citu«. Část jistě velmi zajímavá v knize Hlavinkově, ale podrobný její rozbor náleží peru povolanějšímu nežli jest pero mé.
Z několika slov těchto zajisté vysvítá jasně, že spis Hlavinkův v mnohém směru jest původní a časový. Dotýkáť se nejnaléhavějších záhad v naší milé mateřštině nejen po stránce filologické, ale i psychologické.
[1] »O původu národní písně« z roku 1897 a »Zvukové malůvky v národní písni« z roku 1898.
Josef Zubatý
Uveřejňujíce tuto zprávu o spise Hlavinkově, nesmíme zamlčeti, že se s jeho názory v ledačem nesrovnáváme. Tak hned s první částí spisu toho, nadepsanou »Povaha«. Úkol, poznati povahu kteréhokoli národa, je příliš nesnadný a složitý, a nedá se vykonati, přihlédneme-li k jedinému znaku národa, k jeho způsobu mluvení: kde jsou studie historické, sociologické, národopisné, kterým by při tom náleželo první slovo? A pak: co je povaha česká? Není povaha lidu rozličná v různých krajích, nebyla působením událostí historických a kulturních rozličná v různých dobách? A zná pan spisovatel lid náš aspoň jako celek? Jeho úsudky se zakládají z největší části na mluvě pražské a na spisech, v nichž mluva pražská se obráží: to není pramen pravý, z něhož by měl čerpati, kdo by chtěl mluviti o povaze české, a studiem zevrubnějším by p. spisovatel zajisté spíše dospěl přesvědčení, v mluvě pražské že lze hledati spíše látku ku poznání povahy lidu městského vůbec na rozdíl od povahy lidu venkovského. Ale nemíníme se pouštěti do podrobností o věci, která nenáleží, aspoň ne přímo, k úkolům »Naší Řeči«.
V části druhé, »Mluvnice«, vykládá p. spisovatel zejména o řeči spisovné a o jejím poměru k mluvě lidové vůbec, zvláště pak u nás. Má však o těchto věcech mínění, s nímž se nebude srovnávati nikdo, kdo se obíral studiemi filologickými. Zdá se, že úkol mluvnice podle jeho soudu jest, tvořiti spisovnou řeč; tím si vykládáme nemilost, v jaké se u něho octl Gebauer. Gebauer psal dějiny jazyka českého, a v částech, jež dokončil, popsal je podrobněji než kdo jiný, a není mnoho jazyků, kterým by se bylo dostalo popisu úplnějšího. Mluva spisovná je kusem těchto dějin; a popisuje-li Gebauer mluvu spisovnou, popisuje ji tak, jak se rozvila, ne, jak by asi vypadala, kdyby se byla rozvíjela z jiných základů. Mluva naše spisovná vzniká od století XIII. z prvků středočeských: pohřešuje-li v ní p. spisovatel více prvků moravských, nemůže za to Gebauer, ani kdo jiný z našich grammatiků — to je důsledek jejího vývoje. Výčitkami svými proto kniha Hlavinkova Gebauerovi [85]křivdí. Mluví na př. na str. 45. o »mluvnici Gebaurově«: »východní nářečí (prý) odbývají se tam zlehka, někdy pakatelně, až nepřátelsky«. O které mluvnici je zde řeč? Míní-li p. spisovatel mluvnici školní nebo příruční, ať nezapomíná, že v knihách těchto už z příčin praktických Gebauerovi šlo hlavně o řeč spisovnou, v jejímž vývoji nářečí východní bez jeho viny neměla tolik podílu, co nářečí středních Čech; mluvnice historické, v níž se hledí k nářečím východním stále, pokud je známe, ona výčitka se nikterak netýká. Pan spisovatel nikde neříká zřetelně, co vlastně měl Gebauer s východními nářečími počíti a co by nyní tedy měl udělati někdo jiný. Má snad spisovný jazyk český býti po sedmi stoletích puštěn a místo něho vzat jazyk »moravský«? Takové věci se dějí buď jako následky poměrů a událostí osvětových, politických a vůbec historických (jako se to dělo na př. se spisovnými jazyky německými, mezi nimiž ovšem nikdy nebyla gotština, jak se p. spisovatel domnívá), anebo odloučením jedné části národa (jako se stalo na Slovensku nebo v Ukrajině). Stane-li se to kdy u nás, ovšem nevíme; ale než se to stane, jistě bude aspoň jasno, které z moravských nářečí bude oním příštím jazykem spisovným. Snad p. spisovatel míní, že posavadní jazyk spisovný má se zpestřiti hláskami a tvary »moravskými«? Skoro se tak zdá. Víme, že se jazyky druhdy mísívají; ovšem samy, stykem národů a kmenů jimi mluvících. Víme také, že slova z nářečí i celé frase nabývají domovského práva v jazyce spisovném, a není to na jeho škodu, ano, bývá to i na veliký jeho prospěch, neporušují-li nová slova, nové frase jeho zákonů. Ale jen esperanto a podobné jazyky umělé se tvoří tak, že je jednotlivec skládá z prvků rozličných nářečí nebo jazyků; pokusy jiné (na př. u nás pokus Ziakův) aspoň neměly výsledků.
P. Hlavinka grammatikem odborným není; dalo by se to dokázati z jeho výkladů samých. Ale mluvnicky cítiti dovede. Tak na př. učí-li (str. 70.), že bychom slova jako idea měli skloňovati jako Galilea (do Galileje, v Galilei, Galileu): ani neví, že činí totéž, co Gebauer, ukazuje-li při tom na překlady bible. Také proti jeho skloňování Váša (paša), gen. Váše, dat. Vášovi (ale Káči) těžko by bylo co namítati a zase bylo by lze dovolávati se dějin jazykových. Ale kdyby grammatik učil skloňovati Kustozza, gen. Kustozze atp. (71) jen proto, že na Moravě se říká Bystřica, gen. Bystřice, ač Hlavinka si je vědom, že zrak i sluch by snesl Kustozzy, řekli bychom mu: quieta non movere, aže c v tomto slově není, ani nikdy v češtině nebývalo hláskou měkkou (proto také bez rozpaků skloňujeme Vinca, gen. Vincy). A leccos jiného ještě by našel grammatik v Hlavinkově knize, z čeho by také jazyk spisovný [86]měl míti užitek a neproviňoval se proti svým základům. K věcem takovým se časem vrátíme.
Nejcennější ze spisu je část třetí, »Brus«. V ní každý přítel čistoty i jiných dobrých vlastností jazyka najde mnoho poznámek, jež by zasluhovaly bedlivé úvahy. Také tato část bude pramenem, z něhož budeme časem nabírati poučení svým čtenářům; proto se nehodláme nyní pouštěti do podrobností. Není zde arci všecko nové; ale dobré sousto nepozbývá záživnosti, předkládá-li se po čase znovu. Ani zde bychom se ovšem nesrovnávali se vším. Pan spisovatel na př. napsal, že ani v jazyce »nelze křísiti mrtvých« (175): proč tedy na př. křísí supinum a žádá ho i ve větě, kde by ho tuším nikdo nebyl užil, kdy české supinum ještě žilo (šla dat almužny), proč křísí dávno mrtvé »od stara dávna«? Žádný jazyk nedá si nadlouho vnucovati, čeho si sám nevytvořil aneb aspoň nezažil, jako by bylo jeho, ani čeho sám se již vzdal: a kdo co takového vnucuje jazyku spisovnému, zbytečně vykopává propast mezi ním a mezi živým jazykem lidovým.
Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 3, s. 81-86
Předchozí Augustin Jar. Doležal: Proč vyučování jazyku mateřskému ve škole obecné se nedaří
Následující Na statku a v chaloupce
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1