Jeden

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

7. »Milujmež jedni druhé«

Brusy (mimo zaniklý výraz druh — druha) shledaly ze skutečného jazyka rozličné prostředky jiné, jimiž lze vyjadřovati vespolnost děje (nebo střídání děje na rozličných předmětech) a radí užívati raději těchto prostředků jiných. Nebude na škodu, přihlédneme-li k nim blíže.

[168]Ukazuje se, že ve větách, v nichž je řeč o vespolném působení stejných předmětů na sebe anebo také o střídání stejných předmětů tak, že děj zasahuje jeden po druhém, jméno oněch předmětů se opakuje. Na př.: ruka ruku myje; vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá; veverka skáče s větve na větev; žebrák chodí dům od domu, atd. Přidal bych, že tento způsob jest prastarý: nalézáme jej v nejstarších jazycích indoevropských zrovna tak jako v jazycích slovanských. Na př. v starém vypravování o potopě světa vykládá Manuovi, indickému Noemovi, rybka, která jej později zachránila: »pokud jsme maličké, mnohou potud máme záhubu, a ryba rybu požírá«; když v Rámájaně byla unesena královna Sítá, jdou poddaní medvědího krále Džámbavanta a opičího krále Hanumanta (slavného předka našeho Hanumana) »se stromu na strom, se skály na skálu, z lesa do lesa« a hledají ji. U Homéra bojují hrdinové »srazivše kopí s kopím, štít se štítem, a štít tlačil štít, přílba přílbu, muž muže«; podobné věty jsou v staré latině, a »ruka ruku myje« dovedou tak říci všecky jazyky starobylejší (němčina ovšem již musí říci »eine Hand wäscht die andere«). Vyjadřujme se tímto starým a jadrným způsobem i my: ale není to všude možné ani v češtině ani v jiných jazycích, jak vidíme již z toho, že i čeština i jiné jazyky si vytvořily také výrazy jako »druhý druhého«, »jiný jiného«, »jeden druhého« atp.

Říkáme »ruka ruku myje«: mohu říci také na př. »umyj si ruku rukou«? (Mohl bych tak říci leda, vidím-li, že se někdo ohlíží, čím by si zašpiněnou ruku mohl omýti, ale i tak bych asi řekl určitěji »umyj si tu ruku rukou«, nebo »druhou rukou«.) Anebo vypravuji o dvou známých vojácích, které jsem potkal: směl bych říci »voják šel za vojákem«? Vypravuji o veverce, kterou jsem honil a kterou jsem zahnal na strom: mohu říci »skočila se smrku na smrk a tam jsem k ní nemohl«? Všude zde bych musil říci »umyj si jednu ruku druhou«, »jeden voják šel za druhým«, »veverka skočila s jednoho smrku na druhý«, anebo i jinak, na př. »umyj si pravou ruku levou«, »veverka skočila s menšího smrku na větší« atp.: nemluvím o rukách, o stromech atd. vůbec, nýbrž o určitých jedincích těchto druhů, a proto se musím obyčejně vyjádřiti určitěji, aby mi bylo rozuměno. Kde je takovýto jedinec již dosti určitě rozlišen od ostatních jedinců svého druhu nějakým přívlastkem (na př. »starší voják šel za mladším«), stačí tyto přívlastky samy; kde takovéhoto rozlišení není, musím obyčejně oba jedince rozlišiti aspoň »jednoho od druhého«, a k tomu si vytvořil náš jazyk právě slova jeden — druhý. I kde jde jen o dva určité jedince svého druhu, nejde-li mi o plnou určitost, nechci-li oba jedince určitě jednoho od druhého rozlišovati, mohu se spokojiti pou[169]hými jmény bez přívlastků i beze slov jeden — druhý: ale chci-li je rozlišovati, musím ke jménům něco přidati, čím je rozliším i v řeči. Mohu říci o někom, že má jízvu od ucha k uchu, protože konec konců jest jedno, myslím-li si, že jizva jde od pravého ucha k levému nebo naopak: ale chci-li popisovati docela názorně, chci-li v posluchači vzbuditi představu i v podrobnostech se kryjící s představou mou, v níž zřetelně sleduji, jak se jizva táhne, řeknu snad, že jde od pravého ucha k levému, snad dokonce, že jde od jednoho ucha ke druhému nebo až ke druhému, a není to podle mého soudu nesprávně řečeno. Zrovna tak mohu vypravovati o někom, že přešlapoval s nohy na nohu; bylo by zbytečné, kdybych říkal, mluvím-li o stálém měnění polohy jeho těla, že přešlapoval s jedné nohy na druhou, zrovna tak, jako by bylo zbytečné, kdybych říkal, že přešlapoval s pravé na levou anebo s levé na pravou: ale jde-li o změnu jedinou, mohu říci, podle toho, co chci vyjádřiti, že přešlápl s nohy na nohu, nebo s pravé nohy na levou, anebo i s jedné nohy na druhou.

Jak jsem již naznačil, i jiné jazyky se vyjadřují jinak, kde chtí rozlišovati dva určité jedince. I němčina se vyjadřuje nestejně. Říká »eine Hand wäscht die andere«, »das Eichhörnchen springt von einem Baum zum andern«; někdy, zvláště ve výrazech ustrnulých, může i jméno opakovati, na př. von Haus zu Haus; Wort für Wort; Schritt für Schritt: ale mají-li se rozlišovati předměty určité, říká se »wasche die eine Hand mit der andem«, »der eine Soldat ging hinter dem andern«, »das Eichhörnchen sprang von dem einen Baum auf den andern«. Starší jazyky opakují (anebo mohou opakovati) jméno, jde-li o předměty neurčité, ale kladou výraz, jejž si vytvořily pro vespolnost a střídání, kde jsou předměty určité. Tak na př. týmže jazykem staroindickým, který dovede říci »ryba rybu požírá«, když je řeč o rybách vůbec, složeno jest nedlouhé vypravování o dvou bratřích démonech, Sundovi a Upasandovi, kteří vyrostli ve vzájemné lásce, ale na konec se žárlivostí znepřátelili a jeden druhého zabili (v 1. kn. Mahábhárata). Osmkrát tam čteme, jak »jinýjiného« milovali, jak se rozjařili »na jinýjiného«, jak »jinýjiného« zabili, ani jednou se neopakuje jméno: a kdyby se opakovalo, byla by to chyba. Štítný (v Naučení křesťanském, ve vyd. Vrťátkově str. 15), vykládaje pannám o nebezpečích manželství, uvádí příklad: »Aj, písmo praví, kakú (jakou) žalost měl Adam s Evú pro své děti, když jeden bratr zabil druhého«. Mluví o dvou určitých bratřích, o Kainu a Abelovi, a proto neopakuje jména (i Němec by zde řekl »der eine Bruder den andern«, starý Ind »bratří jinýjiného«). Jméno by se zde mohlo opakovati jen, kdyby byla řeč ne přímo o oněch »bratřích«, nýbrž tak, [170]že by o bratrství obou osob byla řeč jako o vlastnosti, která zvyšuje hrůzu vraždy (»bratr bratra zabil!«). Rozdíl, o který zde jde, vysvitne nejlépe, představíme-li si, že by Adam byl mluvil o oněch obou bratřích jako o svých synech: mohli bychom mu do úst vložiti větu »syn syna zabil«?

A což chci-li mluviti o střídání tří nebo více předmětů? I mám-li na mysli předměty ne určité, smím přece z příčin slohových, chci-li důrazně vytknouti stálé střídání, mluviti o předmětech třech místo dvou? Mám na mysli určitý doklad. R. 1471 »na sněmu obecném, když Vladislava za krále volili«, sestavili páni rozličné potřeby zemské, o něž by mělo býti postaráno (Arch. Č. 4, 444 n.); z těchto kusů jeden jest tento: »Item také, milí páni, o toto jest pak velmi pilně a potřebně mluviti, o klénot zemský, takměř jeden z najvyšších a najpilnějších (to ještě nevěděli, že jeden je s takovýmito výrazy chyba), ježto se všech dotýče, chudého i bohatého: kterak dsky zemské neslušně a velmi lehce chovají se a úředníci, větší i menší, malú pilnost a péči o to mají…; neb se s nimi s jednoho místa na druhé i na třetí přenášejí (= přenášejí je)…« Rád uznávám, že »s místa na místo přenášeti« je rčení prastaré a tak jadrné, že sotva bych sám kdy bez podstatné příčiny řekl nebo napsal »s jednoho místa na druhé«: ale snad uzná každý se mnou, zde že se páni ani jinak vyjádřiti nemohli? A nemůžeme-li nazvati chybným výraz »s jednoho místa na druhé i na třetí«, protože jej nedovedeme nahraditi jiným, jak smíme říkati, že »s jednoho místa na druhé« je vždy a všude chyba, že vždy a všude máme říkati jen »s místa na místo«?

A příčiny, proč opakování téhož jména je mluvícímu někdy méně na snadě než výraz jeden druhého, mohou býti rozličné. Na př. i méně zvyklý obsah představy. Opakování jména vzniklo již v dobách, kdy se mluvívalo asi jen o věcech hmotných: proto se o věcech hmotných stále ještě můžeme vyjadřovati a obyčejně se i vyjadřujeme způsobem starým (s místa na místo, se stromu na strom atd.). I o pojmech odtažitějších bývá možno se tak vyjadřovati; mohu říci o někom, že upadá z hříchu do hříchu, protože obraz je přece ještě dosti názorný. Ale Štítný napsal větu »má se také protiviti lákaní ďáblovu každý a má na však čas (na každý čas, bez ustání) jíti z jedné šlechetnosti do druhé, až i dojde u věčném životě odplaty slíbené Bohem«; jinde čteme, že »člověk musí prospievati z jedné cnosti v druhú«: »z šlechetnosti do šlechetnosti«, »ze ctnosti ve ctnost« znělo již uchu staročeskému cize, jako zní cize nám, a proto čteme výraz pozdější, v takovýchto větách v době staré i dnes méně obvyklý, ale proto ne nesprávný.

[171]Nepřirozeně nám zní také opakování jména provázeného nějakým přívlastkem. O skutečném opakování nemůže býti ovšem řeči, kde se opakuje totéž jméno s přívlastky různými: nemluví se tu o předmětech stejných, a k tomu přívlastky oněm nestejným předmětům dodávají plné určitosti (věta »veverka skočila s většího stromu na menší« je stejného rázu, jako by byla věta »skočila s jedle na smrk«). Ale zní nám na př. nepřirozeně, vypravuje-li S. Čech (v »Předčítateli«) o slepém otci, jenž dceři z vlasů vzal karafiát, kterým chtěla projeviti náklonnost svému ctiteli: »Škubaje rudé pírko za pírkem z květného kalíšku a vrhaje s úsměvem na podlahu, hovořil takto…«; spíše bychom řekli »rudá pírka jedno za druhým« nebo »jedno rudé pírko za druhým«. Také Bartoš zde dovoluje jeden-druhý a uvádí doklad z Komenského (létali od jednoho konce světa ke druhému). Snad přívlastek dodává pojmu jménem vyjádřenému více určitosti, než by se srovnávalo s možností takového opakování: ale působí asi také, že opakování jména i s přívlastkem (»rudé pírko za rudým pírkem«) by bylo nepěkné a opakování bez přívlastku na obou místech není vlastně skutečným opakováním. A zejména působí zase nezvyklost takovýchto výrazů: nemůže býti pochyby, že se způsob opakovati jméno ustálil na jménech bez přívlastku a jazykovému zvyku se příčí vše nezvyklé. Jednotlivé doklady opakování s přívlastkem se ovšem časem přece objeví; tak je na př. přívlastek u jednoho z opakovaných jmen v dokladě z Homéra (II. 13, 130), jejž jsem svrchu uvedl (nepřeložil jsem ho, protože mu vykladači dobře nerozumějí).

Jsou také případy, že se vespolný děj jeví na rozličných předmětech, které nejsou označeny týmže jménem. Tak na př. čteme v Právech starého pána z Rožmberka (na místě, jehož jsme se již dotkli, v čl. 109), co se má díti ve sporu původa s pohnaným (žalobce se žalovaným) za jistých okolností, není-li toho, »jenž jmá právo odsúditi« (t. j. není-li kompetentní instance); soudní řízení není možné, »kromě ač bysta oba svú dobrú volí chtěla sě súditi« (leč by oba svolili, aby rozsudek vyřkla instance, která jest po ruce): »to v ňú stojí, že nemóž jeden druhého připuditi«. Přísný brusič snad řekne, že starý pán z Rožmberka (neb kdo Práva psal) měl napsati buď »nemůže strana strany přinutiti« anebo (na ujmu názorné zřetelnosti věty) »nemohou se přinutiti«: ale nebylo by to zbytečné omezování volnosti výrazu? A což jde-li o vespolný děj dvou osob, jež vůbec nemají společného pojmenování, na př. otce se synem?

Nemusíme vlastně ani říkati, že jména opakovati nelze, není-li ho vůbec ve větě. Někdo na př. vykládá, co má všelijakých prací, [172]že jde »z jednoho do druhého«: podle přísných brusičů by se tak vůbec nesmělo mluviti, smělo by se říkati jen na př. »z práce do práce«. Kol. Ertl, kterému děkuji také za jiné poznámky, jichž jsem mohl užíti v těchto výkladech, upozorňuje mne na případy, kde jméno, které by se mělo opakovati, jest obsaženo ve větě předešlé. Na př. vykládá Štítný (v Knížkách šesterých u Erbena na str. 176) o rozličných stavech takto: »I žádnýť stav bez práce nenie: v kterémž jsi koli, toho buď pilen. A pakli z jednoho vstúpíš v druhý…, opěte toho buď pilen a střež se neustavičstva (nestálosti)«. Podobně slyšíme v přísloví »žádná psota sama není, jedna ráda druhou honí«; anebo se vypravuje, jak byla hospoda plná děvčat a jak veselý hoch prováděl »jednu po druhé«, když mezi hochy vznikaly hádky, jak se »jedna za druhou« vytrácela atp. Budeme opakovati jména z předešlé věty, či budeme říkati, že je hoch prováděl »po sobě«, že se vytrácely »za sebou«? Kdo s námi ve výraze jeden druhého, jeden po druhém vidí poctivý český způsob mluvení, nebude na rozpacích: bude opakovati jméno, kde to jest možno, protože je to způsob velmi výrazný, kde to možno není anebo kde by tím vznikla věta znějící mu cize, beze strachu řekne »jeden druhého«.

Jiná náhrada za jeden — druhý bývá zvratné zájmeno. Říkáme o přátelích, že se mají rádi, o husách, že jdou za sebou, o číslech, že stojí vedle sebe anebo pod sebou, píšeme je vedle sebe anebo pod sebe. To je způsob, jehož počátky jsou v našich jazycích prastaré: naše zvratné sloveso je pozdější obměnou bývalého zvláštního tvaru slovesného, t. zv. media, a tento tvar m. j. také vyjadřoval děje vespolné. Sem také patří některá zvratná slovesa, kterých bychom snad ani nemohli nahrazovati výrazem jeden — druhý: řeky tekou, ale stékají se; přátelé přicházejí, ale scházejí se, rozcházejí se. Ale proč si vůbec naše jazyky vytvořovaly výrazy jako »jeden druhého«, »druhý druhého«, »jiný jiného« atp., měly-li na vyjadřování vespolného děje zvláštní tvar slovesný, proč se nespokojovaly tímto tvarem? Proč ony výrazy nalézáme dokonce i v jazycích, v nichž staré medium jest ještě v plné síle, na př. v nejstarších památkách indických, v řečtině? Jazyk sám, t. j. tisíciletá práce duše a mluvicího ústrojí, jejímž ovocem jest hotový jazyk, jest moudřejší, než nejučenější filolog: natvořil si mnoho věcí, o kterých pak teprv filolog v potu tváři uvažuje, proč jsou. Také zde jest potřebí úvahy: bez úvahy se obejde jen, kdo by všude nejraději jazyku dovolil prostředek jediný, a má-li kde dva nebo tři, hned ví, že ten druhý a třetí je nesprávný.

Vespolný děj, vyjádřený jediným slovem, původně tvarem me[173]diovým, dnes na př. v češtině slovesem zvratným, jeví se mluvícímu i posluchači dějem v podstatě jednotným, třebas vycházel ode dvou podmětů a jevil se na dvou předmětech: čím více mluvícímu záleží na tom, aby i v představě mluvícího byly určitěji rozlišeny ony různé podměty a předměty, tím spíše se bude snažiti, aby tuto různost naznačil i ve větě zvláštními slovy. A zrovna tak, kde je řeč o předmětech, tvořících nějakou řadu anebo na nichž se děj jeví nějak střídavě. Vždyť jednotnost děje vlastně vespolného, kde se vyjadřuje jediným slovem, někdy tak převládne, že si této vespolnosti ani neuvědomujeme, ba že se význam toho slova i úplně změní. Řeknu-li na př. o dvou lidech, že se mají rádi, anebo že se nenávidí, je mi to představa tak jednotná, že si ani jasně nejsem vědom, že A má rád anebo nenávidí B a naopak B že zrovna tak má rád anebo nenávidí A. Hodné dětičky »se vedou«, jdou-li ze školy nebo do školy, o lidičkách, kteří se našli, řekne paní Závist, že »se spolu vedli«: necítí každý, co názornosti je ve větě, řeknu-li o dvou lidech, zmožených slabostí nebo něčím jiným, že »jeden vedl druhého?« Řeknu-li, že dva lidé se vadí nebo perou, jsou to představy jednotného děje se dvěma podměty, jako na př. řeknu-li, že A a B padli v bitvě: a tak se mohlo státi, že můžeme říci posunutím významovým i o jediné osobě, že se vadila s druhou, která se chovala při tom docela trpně (»maminka se se mnou včera vadila« řekne dítě, které se ani neodvažovalo odmlouvati). Takových příkladů bylo by lze uvésti mnoho; ale nebudeme se jimi zbytečně zdržovati.

A proč máme brániti jazyku, chce-li takovou vespolnost nebo střídavost děje zvláště a zřetelně vyjádřiti? Říkáme-li, že A a B se mají rádi, proč bych již nesměl říci, že jeden druhého má rád, že by jeden pro druhého do vody skočil? Mohu-li říci, že děti stojí vedle sebe, že jdou za sebou, proč bych při určitější představě rozčleněnosti jejich řady nesměl říci, že stojí jedno vedle druhého, že jdou jedno za druhým jako vojáci? Němec zde větší názornosti výrazu dosahuje tím, že vedle slova složeného užívá výrazu rozděleného (neben einander, hinter einander — einer neben dem andern, einer hinter dem andern): proč se máme takové rozmanitosti prostředků jazykových vzdávati my?

Jen mimochodem přidávám, že nelze obyčejně užívati výrazů zvratných, kde jsme zvyklí jim rozuměti způsobem čistě zvratným anebo kde by jinak vznikala nezřetelnost. Nikdo neřekne, že se hoši uhodili, chce-li říci, že uhodil jeden druhého, nebo že si v 18. stol. vojáci plétali copy, má-li se rozuměti, že je plétali jeden druhému.

[174]Jiným prostředkem na vyjadřování dějové vespolnosti jsou některé výrazy příslovečné. Obyčejně bývají jaksi doplňkem nebo zesílením slovesa zvratného, kde se jím vyjadřuje děj vespolný.

Prastarý takový výraz jest mezi sebou; pochází z doby praslovanské a v některých slovanských jazycích jest posud v živém obyčeji (na př. v bulharštině, v ruštině). V češtině dnes tak říkáme skoro jen o projevech nesvornosti (»pořád se mezi sebou hádají, hašteří, škorpí«, ale na př. též »povídali si mezi sebou«): i to se ovšem někdy zapovídá (»N. Ř.« 1, 199). Má prý se říkati jen spolu: a přece jest mezi oběma výrazy zase zřejmý rozdíl názorový (mezi sebou vyjadřuje spíše různost, spolu společnost účastníků téhož děje).

Spolu je vlastně předložkový výraz (s s 2. pádem polu), který znamenal původně »s polovice«, a říkalo se tak původně vlastně, kde byli jen dva účastníci téhož děje: ale již v staré češtině se toho slova bez rozdílu užívá, i kde jest účastníků více, a bylo by nerozumné, v této věci jazyk dnes opravovati. Říkalo se a říká se tak o dějích nejrozmanitějších: ale jako zvratné zájmeno, i tento výraz spíše vyjadřuje jednotnost děje dvou podmětů nebo předmětů než jeho rozčleněnost. Slovo spolek jest odvozenina příslovce spolu (v staré době znamenalo nejčastěji právní pojem společného držení): odtud pochází příslovce vespolek (ve spolek), které dnes vychází aspoň v lidové mluvě z obyčeje (Bratří na př. ho rádi užívali docela stejně s výrazem jeden druhého; na př. »oblectež se… v dobrotivost… snášejíce jeden druhého a odpouštějíce sobě vespolek«; Kol. 3, 13).

Navzájem je v staré době slovo neznámé, ale proto přece brusům milejší než docela obyčejné jeden druhého. Vzniklo ze staršího v zájem (jako na př. naznak ze znak, vz-nak, nazpět ze zpět, vz-pět), což samo je v staré češtině výraz nesmírně řídký. Slovo zájem znamenalo vlastně »zajetí« (na př. zájem dobytka); a protože sloveso zajieti znamenalo také »vydlužiti si«, znamená zájem také »dluh«. Dlužní poměr se splácením dluhu je východiště významů pozdějších: čteme-li na př. u Ctibora Tovačovského z Cimburka »budeť odplata vzájem« (Lež tam říká Pravdě asi »jak ty mně, tak já tobě«), nebo v Ezopových fabulích z r. 1557 (u Truhláře str. 84) »jestližeť se pak to nelíbí, odpusť mi, nebť jest odplata v zájem« (liška vyčastovala čápa židkou kaší a čáp za to »postavil před ni velmi strojné jídlo v sklenné, vysoké a úzké nádobě«), jde opravdu o splácení dluhu: a tímto důrazným způsobem máme říkati navzájem na př. o vzájemné lásce nebo nenávisti, o vzájemné vděčnosti atp. Kdo radí, že místo jeden druhého je lépe říkati navzájem, a nepoví, kde toto slovo podle svého původu jest [175]na místě, zbavuje jazyk jednoho výrazu starého a správného a pomáhá otupovati cit pro správné užívání výrazu druhého.

Naše brusy nepřátelstvím, jež pojali k starému a podle mého soudu docela správnému výrazu jeden druhého, zbavují jazyk jemných odstínů významových mezi výrazem tímto a výrazy jinými, které nepraví totéž, co jeden druhého. Citu pro tyto rozdíly pozbývají i dobří Čechové; při tom ovšem pomáhá také na př., že navzájem není dnes slovo lidové, a že si tedy spisovatel nepřináší z života samého jasného vědomí, co vlastně znamená. Spisovatel velmi dobrý na př. napsal větu: »Chtěli se (dva lidé, kteří se milovali, ale osudem byli roztrženi) navzájem sobě vyhýbat a těšili se, že se opět sejdou, chtěli sobě se vzdalovat a přece se k sobě blížili«; oč zřetelnější i češtější by bylo, kdybychom čtli »chtěli se jeden druhému vyhýbat… chtěli se jeden druhého vzdalovat«!

Ale brusy, věříce, že jeden druhého není výraz český, hledaly aspoň náhrady ze skutečného jazyka českého, jak jej známe z doby staré a z mluvy lidové. Jsou však u nás »oprávcové« jazyka, kteří jazyk mrzačí svými výmysly, otravují jeho zdravého ducha způsoby mluvení, jimž prostý Čech ani nerozumí. Slyšeli nebo čtli, že ukazovací zájmeno bývá »zbytečné«, a učí je všude škrtati; slyšeli nebo čtli, že slovo jeden bývá zbytečné, a brzy budou učiti, že se má říkati »seděl, druhý ležel«. Tito neznámí »oprávcové« prý také učí, kde se říká jeden druhého a nelze užíti některé z oněch náhrad, že se má zase jeden vypouštěti: na př. »bratr zabil druhého«. Však jsme tak již čtli v novinách o úmluvách mezi členy dohody, že »nebude se dávati přednost spojenci před druhým« (»N. Ř.« II, 5: jde o známé spojence, a i Němec by řekl »dem einen Verbündeten vor dem andern«). Snad jen u nás smí jednotlivec vnášeti do jazyka zděděného po otcích své výmysly a najde ještě následovníky.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 6, s. 167-175

Předchozí Václav Ertl: Držeti

Následující J. F.: Horská zahrada