Časopis Naše řeč
en cz

Z knih, časopisů a novin

Karel Sochor, Zdeněk Tyl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Odborné názvosloví

Náš odborný tisk věnuje čím dál tím větší pozornost otázkám odborného názvosloví, jak o tom svědčí nově zakládané jazykové rubriky a samostatné názvoslovné články, s nimiž se setkáváme v technických, zemědělských i jiných odborných časopisech. Chceme v stručném přehledu upozornit na význačnější příspěvky rázu názvoslovného, které byly uveřejněny roku minulého a předminulého (1953, 1954). Poznáváme z nich, že odborníci si uvědomují, že slovní zásoba je v ustavičném pohybu a růstu a že není možno ponechávat odborné názvy jen živel[110]nému tvoření, že je nutno zamýšlet se nad nimi, ověřovat si, do jaké míry a jak plní svůj úkol pojmenovávací pro odborné potřeby a požadavky. Je potěšitelné, že odborný tisk bdí nad vytvářením a dotvářením názvosloví v jednotlivých úsecích, že to činí za účasti odborných znalců a že také Ústav pro jazyk český tu ve větší nebo menší míře spolupracuje a úspěšně zasahuje, ať již účastí v názvoslovných komisích, jejichž pracovní výsledky jsou pak uveřejňovány jako normy, nebo přímou redakční a spisovatelskou spoluprací. Redakce časopisů se snaží odstraňovat neustálenost termínů, neboť ta vede mnohdy k nedorozumění a může způsobit i vážné škody hospodářského dosahu. Proto mnohé články jsou věnovány normalisaci názvů v určitém oboru nebo aspoň pojednávají o jejích předpokladech.

Hutnické listy, časopis ministerstva hutního průmyslu a rudných dolů, řízený akademikem Fr. Píškem, jehož péče o správné názvosloví je mezi odborníky známa, zavedly od 2. čísla 9. ročníku (1954) pravidelnou rubriku nazvanou Hutnické názvosloví.

Příspěvky jsou zpracovávány tak, že v ucelených přehledech upozorňují na správné české názvy, varují před názvy vzatými z hantýrky (slangu) a před jinými nespisovnými výrazy; zároveň informují o příslušných názvech v jazyce ruském, polském, německém, anglickém a francouzském. V 9. ročníku (1954, s. 100, 172, 234, 235, 355, 425, 486, 545) jsou takto probrány názvy vztahující se k hutnickým pecím, názvy druhů paliva a druhů železných rud. Doporučuje se na př. název vsázka, který je správně utvořen a plně vystihuje, že materiál se do pece vsází; naproti tomu souznačné názvy sázka nebo dokonce sádka se s odborného stanoviska odmítají jako nevhodné. Rovněž cizí název šarže místo vsázka hutníci odmítají. Zajímavá rozprava vznikla o oprávněnosti názvu kok vedle koks a odvozenin jako kokový-koksový, kokovna-koksovna, kokovat-koksovat. Miloslav Havelka v poučném článku (s. 545n.) zjišťuje, že se v naší odborné literatuře od počátku vyskytují jednak podoby se s, jednak i bez něho. V knize K. V. Zapa Průvodce po Praze z r. 1848 je patrně po prvé užito názvu koks, a to ve větě: „Kamenné uhlí beře se z dolů buštěhradských a slanských, poněvadž mezi všemi druhy kamenného uhlí v blízkosti toto jediné v koks (koaks, t. j. uhlí z uhlí) se proměnit dá“. Nezůstal však v češtině jen tvar koks, přejatý z němčiny (ta si utvořila tento výraz podle angličtiny). Přikloněním k původní anglické podobě se čas od času, vždy po určité přestávce, činí pokusy zavést tvar kok; ten se však vyskytuje jen v odborném vyjadřování, ne však veskrze, poněvadž i odborníci dávají často přednost tvaru koks. Tvar koks v češtině zobecněl, stal se úplně běžný, jak na to důrazně již před mnoha lety upozornila Naše řeč[1] [111]v noticce proti užívání výrazu kok. M. Havelka v závěru svého článku doporučuje vyslovovat i psát: koks, koksový, koksovna, ale i kokárna, kokárenství, kokárenský, kokovací, nekokující. Přitom upozorňuje, že terminologická sousloví koksový plyn, koksová pec nejsou vhodná, poněvadž jde o plyn vznikající při výrobě koksu a o pec na výrobu koksu; a doporučuje proto názvy koksárenský (kokárenský) plyn, koksárenská (kokárenská) pec. Pec koksová je pec, v níž se topí koksem. Souhlasíme s názorem autorovým, že je třeba významově rozlišovat přídavná jména koksový a koksárenský. Pokud jde o podoby kok koks a odvozeniny se s nebo bez něho, soudíme však, že je třeba vycházet jen z podoby koks. Považujeme ji za jedině vhodnou, neboť se jí od počátku u nás užívá a dnes je úplně běžná; potvrzuje to i Příruční slovník, který u podoby kok i u jejích odvozenin uvádí, že se jich užívá zřídka. V dnešní době, kdy odborné výrazy přecházejí do běžné řeči a kdy odborné názvosloví není a nemůže být výsadou specialistů, bylo by jistě nevhodné nutit se v odborném vyjadřování do umělého a naprosto knižně znějícího výrazu kok. Přijmeme-li za základ i do odborného stylu koks, je náležité, aby i odvozeniny byly z tohoto základu (koksový, nikoli kokový, koksovna, nikoli kokovna, koksárenský, nikoli kokárenský a pod.). Ponechávat v těchto případech oba tvary — se s i bez něho —, jak si přeje autor, nepovažujeme za vhodné, neboť nevidíme závažné terminologické důvody, které by činily dvojtvary oprávněnými.

Také časopis Slévárenství počal v 2. ročníku (1954) uveřejňovat názvoslovné články, které kromě rozboru českých názvů přinášejí podobně jako Hutnické listy i názvy cizí (ruské, polské, německé, anglické, francouzské). Jejich autor, V. David, se zabýval zejména názvy pro různé druhy licích jamek (s. 60), druhy nálitků (s. 149), a zejména pak názvy pro kuplovnu a její části (s. 247). Kuplovna je šachtová pec určená k tavení litiny v přímém styku s palivem a větrem; bývá nazývána též kupolní pec nebo kupolová pec. Odborníci považují za vhodný jedině název kuplovna, a to proto, že je jednoslovný a dnes je již plně vžitý. Názvy některých částí kuplovny se teprve ustalují, názvosloví se tu propracovává k výrazům přesnějším a češtějším. Tak za starší názvy sázecí nebo zavážecí otvor a podle němčiny utvořený kychtový otvor se zavádí — ve shodě s doporučeným základním názvem vsázka — nový název vsázecí otvor a podobně místo souznačných názvů zavážecí podlaha, sázecí plošina, sazebna, kychtová plošina, kychta se doporučuje vsázecí plošina.

V časopise Ústřední správy vodního hospodářství pro zdravotně hospodářskou techniku Voda je od 7. čís. 7. roč. (1954) „Hlídka odborné terminologie“. Setkáváme se tu (s výjimkou jednoho kratšího příspěvku) s pouhým výčtem nahodile sebraných vodárenských názvů, které jsou [112]uveřejňovány bez jakéhokoli hodnocení. Čtenáři jsou sice vybízeni, aby uveřejněné názvy posoudili a aby po případě navrhli vhodnější výrazy, ale tato výzva zůstává bez odezvy, jak si redakce trpce stěžuje. Považujeme takový způsob předkládání termínů za pochybený, neboť má-li se čtenář k návrhům vyjádřit a má-li být vzbuzen zájem o jednotné názvosloví — a redakce o to usiluje —, je třeba názvy předem utřídit, věcně vyložit a také jazykově posoudit.

Soudobé úsilí o normalisaci odborného názvosloví jednotlivých technických oborů má oporu i organisační zajištění v činnosti úřadu pro normalisaci. O odborných názvech, na jejichž sjednocení se odborníci dohodnou v názvoslovných komisích, píše se v časopise tohoto úřadu Normalisace, a to zpravidla dříve, než jsou vydány samostatně tiskem. V článku Názvosloví v plastikářském a gumárenském průmyslu uvádí předseda příslušné názvoslovné komise Fr. Gřunděl (3, 1954, s. 31n.) nesnáze při projednávání jednotlivých názvů. V plastikářském názvosloví bylo nutno nejen stanovit vyhovující názvy, nýbrž také vymezit jednotlivé pojmy. Rozpory vznikly při ustalování základního názvu, zda se přidržet termínu plastické hmoty, nebo názvu plastické látky. Pro obojí pojmenování lze uvést důvody. Poněvadž název plastické hmoty je vžitější a užívají ho i učebnice a příručky, byla mu dána přednost. Značná nejednotnost byla v názvech pěnovitých, pórovitých a houbovitých hmot. Tu byl zvolen souborný název lehčené hmoty, které mohou být 1. měkké, a to houbovité, mechovité, 2. tuhé, t. j. pěnovité, pórovité a voštinovité.

Pracovník v elektrotechnickém názvosloví A. Schulz rozbírá v témž časopise (3, 1954, s. 111n.) ustalování elektrotechnických názvů a prověřování definic jednotlivých odborných názvů. Mohou nastat podle něho tyto případy: a) název již existující lze převzít do jednotného názvosloví bez výhrady, jestliže není proti tomu námitek ani s hlediska věcného, ani jazykového, zejména jde-li o název vžitý; b) název v normách již zavedený nebo v praxi používaný může být v některých případech nevhodný, a to buď po stránce věcné, nebo jazykové (nebo obojí); pak je třeba uvážit, zda jej převzít či nikoli; c) jsou-li dva různé názvy se stejným významem (synonyma), bude vhodné zavést a ustálit jen jeden z nich; d) užívá-li se téhož názvu pro dva různé pojmy, bude účelné vymezit příslušnou definicí jeho jednoznačnou platnost.[2] V závěru článku autor připomíná, že by si přál vzbudit větší zájem o správné odborné názvosloví v širší technické veřejnosti, která [113]by měla sledovat práci normalisačních komisí. S jeho názory lze plně souhlasit. Na výklad Schulzův navazuje i článek Jiřího Šťastného, nazvaný Norma pro názvosloví elektrických přístrojů silových (s. 159n.). O jednotném názvosloví pro obaly a balicí techniku stručně informuje v témž časopise noticka (s. 160), v níž jsou uvedeny základní názvy a jejich definice vypracované v názvoslovné komisi příslušných výzkumných ústavů a terminologického oddělení Ústavu pro jazyk český.

V rubrice „Jazykový koutek“ seznamuje časopis Normalisace zájemce s aktualitami technického názvosloví; noticky se týkají přímo některých sporných názvů v chystaných normách úřadu pro normalisaci.

V ministerstvu lehkého průmyslu byly zřízeny v minulém roce názvoslovné komise složené ze zástupců ministerstva, vysokých škol, podniků a závodů, které za spolupráce s Ústavem pro jazyk český soustavně zpracovávají odborné názvy z oboru působnosti tohoto ministerstva. Dvě z těchto komisí uveřejnily již první výsledky své práce, a to v časopisech ministerstva lehkého průmyslu Sklář a keramik (4, 1954, s. 120n. a 332n.) a Kožařství (4, s. 85n. a 186n.). V uveřejňování normalisovaných názvů se pokračuje.

Časopis ministerstva strojírenství Elektrotechnický obzor zavedl (počínaje minulým ročníkem [1954]) za redakce J. Hruši rubriku nazvanou „Odborná čeština v elektrotechnice“. Nejvýznamnější z článků tu otištěných jsou Jazykové poznámky prof. Vl. Lista (1954, s. 447n.), který již v minulých desítiletích plodně zasahoval do vývoje naší elektrotechnické terminologie. Tyto poznámky se týkají jak názvosloví, tak mluvnice a pravopisu. Z názvoslovných připomínek je zajímavé stanovisko autorovo k názvu Dieselův motor. Autor se především podivuje (a plným právem), že v Příručním slovníku jazyka českého a ve Vášově-Trávníčkově Slovníku jazyka českého je výraz dieselovka. Domníváme se, že toto slovo se dostalo do obou slovníků omylem, neboť ani v hovorové řeči, ani na pracovištích se ho nepoužívá, tím méně ovšem v jazyce spisovném. V bohatém lístkovém materiálu Ústavu pro jazyk český není dieselovka vůbec doložena ani jediným lístkem. — Místo Dieselův motor doporučuje prof. List prostě diesl (s vynecháním e před l, prý jako u jiných slov německých), na př. v elektrárně jsou tři diesly, čerpadlo se pohání dieslem, na drahách jezdí dieslelektrické lokomotivy. K tomu připomínáme, že zatím se v odborné literatuře stále používá názvu Dieselův motor. Nelze však souhlasit s návrhem, aby se místo plastické hmoty říkalo jen plast, místo primární, sekundární, terciární vinutí jen prim, sekund, terc (lze prý napsat: „při zkratu v sekundu vznikne proudový ráz v primu i v terci“). Autor se zmiňuje také o tom, jak „češtináři“ nevhodně zasahují při úpravách odborných textů do autorova slohu a vžitého odborného názvosloví. Těmito češtináři míní autor pravdě[114]podobně jazykové oprávce v některých nakladatelstvích a odborných redakcích. Někteří z nich pracují ne dost odpovědně a neoprávněně porušují text autorův. Stesky na takové nesprávné zásahy jsou dosti časté se strany postižených autorů; jsou často oprávněné, jak ukázaly před časem dva články ve Slovu a slovesnosti.[3] Právem vytýká prof. List, že upravovatelé textů (podle něho „češtináři“) nahrazují všechny přechodníky stereotypními vztažnými „větičkami“. Píše o tom doslovně: „Nelíbí-li se jim přechodník, je to jejich soukromá věc, ale vyhladit přechodníky, je ochuzení češtiny. Před první světovou válkou se hýřilo přechodníky i krkolomnými — to byla polévka přesolená, ale vyhodit je — to je polévka neslaná.“ Autor dále upozorňuje, že oprávci textů by měli opravovat jen skutečné chyby, neměli by uplatňovat brusičské libůstky, na nejasnosti nebo tvrdosti a neobratnosti slohu měli by autora jen upozornit vhodnými připomínkami. S tímto stanoviskem plně souhlasíme a domníváme se, že upravovatelská a korektorská praxe v našich nakladatelstvích a redakcích odborných časopisů by se proti tomu neměla prohřešovat.[4]

V časopise ministerstva lesů a dřevařského průmyslu Lesnická práce je od poloviny roku 1954 pravidelná jazyková rubrika zabývající se v přehledných kapitolkách českým lesnickým názvoslovím. Píše ji zasloužilý odborný spisovatel Karel Šiman, autor známé příručky „Česká mluva myslivecká“ a mnoha článků a pojednání o lesnickém a mysliveckém názvosloví. Šiman správně připomíná, že naše názvosloví lesnické vznikalo teprve v novější době, většinou až ve 2. polovině minulého století, a to s rozvojem českého lesnického písemnictví. Mnohé názvy byly převzaty z mluvy lidu, někdy též z jiných slovanských jazyků. Jednotlivé odborné názvy probírá autor podle věcně uspořádaných skupin. Ukazuje na nedostatky po stránce pojmové přesnosti a snaží se vnést systém do názvů téhož typu; na př. vedle lesní porost doporučuje výraz lesina, který svou příponou -ina se vhodně připojuje k názvům dřevin a lesních porostů, jako jsou březina, bučina, dubina, habřina, javořina, [115]lipina atd. Při svých výkladech opírá se Šiman o vlastní bohatý materiál, shromažďovaný po několik desítiletí, a o akademický Příruční slovník, jakož i o Vášův-Trávníčkův Slovník jazyka českého. Jeho úvahy si zaslouží, aby se z nich vycházelo při normalisování lesnického a dřevařského názvosloví.

Otázkám zemědělského názvosloví se věnuje orgán Čs. akademie zemědělských věd Za socialistické zemědělství, v němž je od roku 1953 pravidelná rubrika s názvem „Jazykové okénko“. Přináší drobné, prakticky zaměřené stati vedle obsažnějších úvah o názvosloví se zřetelem na zemědělské obory. Tak se tu na př. rozlišuje přídavné jméno krmný a krmivový. Ve spojeních krmná řepa, mouka, krmné brambory, krmná chodba máme na mysli přímo krmení. Naproti tomu krmivový vztahuje se ke krmivům, a proto mluvíme o krmivové směsi a hlavně o krmivové základně (3, 1953, s. 719). Na jiném místě se vykládá původ nových zemědělských výrazů jarovisace, jarovisovat (3, 1953, s. 1184), doporučují se místo cizích výrazů mulčování a mulč názvy nastýlání a nastýlka (tamtéž), zamítá se rekordistka a místo ní se doporučuje zřetelný název rekordní dojnice (3, 1953, s. 719), varuje se před nově utvořeným výrazem melioráčnictví místo správného meliorace (4, 1954, s. 422) atd. V úvahách o jednotlivých otázkách zemědělského názvosloví jsou články o tvoření odborných názvů (3, 1953, s. 719), o cizích slovech z okruhu mechanisace zemědělství (4, 1954, s. 85n.), o synonymech v odborném názvosloví a v běžné řeči (4, 1954, s. 421n.), o terminologii a nomenklatuře (4, 1954, s. 1312) a j.[5]

Časopis Ovocnářství a zelinářství uveřejnil ve čtyřech číslech (1, 1953, s. 192n., 216 n., 240n., 263n.) soubor normalisovaných zahradnických názvů s výkladem.

Ke konci ponechali jsme si informační zprávu o dobře vedeném Jazykovém koutku otiskovaném od počátku roku 1954 v časopise ministerstva financí Účetní evidence. Jeho úkolem je pečovat o správné názvosloví účetní. To bývalo u nás zanedbáváno anebo zase nevhodně upravováno brusičskými zásahy, které — ve snaze zbavit odborný styl t. zv. germanismů — zašly nejednou příliš daleko. Dnešní změny v účelu, obsahu i metodě účetní evidence projevily se i v odborném vyjadřování. Vzniklo tu mnoho nových názvů, které nejsou vždy správné anebo jichž se neužívá ve správném významu. Jazykový koutek Účetní evidence, založený a vedený za spolupráce s Ústavem pro jazyk český Jos. Fialou, profesorem vysoké školy ekonomické a autorem osvědčené příručky Základy účetní evidence, kritisuje a vykládá aktuální účetnické termíny a tím podstatně přispívá k sjednocování a propracovávání názvosloví. [116]Kromě informativních studií Josefa Filipce O jazyku a slohu odborných projevů a O odborných názvech s hlediska hospodářského jazyka (Účetní evidence 2, 1954 s. 108n., 252n.) čteme tu drobné nepodepsané články o jednotlivých názvech. V nich se na př. vykládá rozdíl mezi inventurou (vlastním zjištěním skutečného stavu bez zřetele ke stavu účetnímu) a inventarisací (zjišťuje také skutečný stav prostředků a jejich zdrojů, ale nadto srovnává tento stav se stavem účetním), mezi starším pojmenováním účetnictví a novým názvem účetní evidence. Kromě toho se tu upozorňuje na mnohé názvy slangové, jež si nezaslouží, aby byly přijímány do spisovného jazyka. Jsou to názvy jako analytika, synthetika (místo analytické, synthetické účetnictví), generálkovat (místo generálně opravit, provést generální opravu), předkalkulace (místo předběžná kalkulace) a pod. Z Jazykového koutku se dovídáme také o souznačných, synonymních výrazech, které nejsou pro odborné vyjadřování žádoucí. Tak vedle sousloví bezhotovostní placení vyskytuje se i výraz bezpeněžní placení, který však není dost přesný, poněvadž tu nejde o vyloučení peněz, nýbrž o vyloučení hotových peněz. Časopis Účetní evidence si všímá ve svých poznámkách též otázek pravopisných. Doporučuje psát brutto mzda, netto mzda, brutto metoda a pod. bez spojovací čárky. Považuje za správné užívat předložky z (nikoli s) ve spojení převádět z účtu na účet; lépe se tím vyjádří, že něco je zapsáno v účtě jako jeho součást. — Je třeba přivítat, že v Jazykovém koutku Účetní evidence jsou na závěr každého hodnocení českých termínů připojeny jako protějšek i termíny slovenské; obstarávají je odborníci z Ústavu slovenského jazyka.

Celkem málo se psalo o sportovním vyjadřování a názvosloví, ač je tu tolik živých otázek: na prvém místě pronikání sportovní hantýrky (slangu) do spisovných projevů, zejména v novinách, poměr cizích a domácích názvů, dále na jedné straně přebytek termínů vyplývající z neustálenosti dosavadní terminologie, na druhé straně jejich nedostatek pro spisovné vyjádření mnoha pojmů. Stojí snad za zaznamenání, že časopis Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport Kuželky přináší v 8. čísle roč. 1954 (s. 190n.) abecední seznam kuželkářských výrazů s výkladem a navazuje tím na 5. a 6. číslo téhož časopisu, kde se již hovořilo o tomto jazykově zajímavém názvosloví. Kromě toho časopis Košíková - odbíjená (3, 1953, s. 103n., 118n. 148n. a 164n.) uvádí jednotné názvosloví v košíkové výčtem jednotlivých věcně uspořádaných a odborně vyložených názvů.

Na závěr připomínáme, že tímto příspěvkem navazujeme na náš minulý přehled[6] a jako tenkrát tak i nyní nešlo nám o soupis všech článků o terminologii, nýbrž jen o jejich výběr podle jednotlivých oborů. Bylo by ovšem možno tento výběr ještě doplnit články a diskusní[117]mi příspěvky otiskovanými na př. ve Sdělovací technice, ve Výživě lidu, v Technické knize (dnes už zaniklé), v Zdravotnických novinách (tam jsou otiskovány některé rozhlasové jazykové koutky se zdravotnickými thematy), z Obrany lidu (na př. 15. 4. 1954 otiskla zajímavý článek o vojenských termínech front a fronta, napsaný kapitánem F. Švarcem) a j., ale rozsah naší stati by tím nadměrně vzrostl; ostatně některé příspěvky otištěné v odborných časopisech budeme ještě citovat v článku o normalisaci odborného názvosloví, který chystáme.

Karel Sochor

Jazyk literárního díla a překladu

Sedmdesáté narozeniny presidenta republiky Antonína Zápotockého v prosinci minulého roku daly podnět ke vzniku dvou statí, které si vytkly za cíl přispět k osvětlení a ocenění literárního díla Antonína Zápotockého po stránce jazykové a stylistické. Akad. František Trávníček v čl. Antonín Zápotocký v zrcadle jazykového slohu (Host do domu 1, 1954, s. 532—534) vzal si za základ svého rozboru knihu „Po staru se žít nedá“, do které A. Zápotocký shrnul své rozhlasové projevy o důležitých otázkách našeho veřejného života od osvobození do konce roku 1946. Vyzdvihuje a ukázkami dokládá zejména lidový ráz slohu A. Zápotockého, který pokládá za výsledek tvůrčího využití bohatství lidového jazyka. Lidovost se tu projevuje na př. ve větné stavbě, kde dává A. Zápotocký záměrně přednost nepříliš rozlehlým větným útvarům a složitější myšlenky rozkládá na celky jednodušší, kladené prostě vedle sebe. Příznačná je i jeho záliba v lidové frazeologii a smysl pro vtip a ironii; autora několika rozlehlých románových prací prozrazuje ve stylistickém plánu živá obraznost mluvy. Z Trávníčkovy závěrečné charakteristiky citujeme: „Svébytnost slohu Antonína Zápotockého záleží v maximálním, mistrném využití výrazové schopnosti naší mateřštiny. Jazykové prostředky dokonale, plně vyjadřují myšlenkový obsah, a proto je sloh Zápotockého tak působivý, účinný“ (s. 534).

Poznámky k technice literární práce Antonína Zápotockého od Antonína Forsta (Nový život 6, 1954, s. 636—656) jsou psány na okraj románové trilogie Vstanou noví bojovníci, Bouřlivý rok a Rudá záře nad Kladnem. Forst si v nich všímá především složitých otázek komposiční výstavby jednotlivých knih, na př. typického spojování drobného i rozlehlejšího dokumentárního materiálu s vlastní románovou fabulí; k stylu (spíše literárnímu než jazykovému ve vlastním slova smyslu) přihlíží teprve v druhé řadě. Výsledky jeho zkoumání se v podstatných bodech shodují s výtěžky rozboru Trávníčkova. Také v románových pracích A. Zápotockého lze snadno zjistit, jak všechny významné ja[118]zykové i stylistické prostředky jsou řízeny uvědomělou snahou o největší míru prostoty a tím také o přístupnost nejširším vrstvám čtenářským, aniž tím poklesá jejich umělecká působivost. Tato snaha se zřetelně projevuje na př. patrnou zálibou jak v užívání formy nepřímého rozhovoru (polopřímé řeči), tak vlastního dialogu; s ní nepochybně souvisí i péče o výraznou charakteristiku postav také po stránce jazykové, při níž A. Zápotocký neváhá podle potřeby uplatnit i prvky nespisovné. Autorovi studie neupřeme dobrou vůli a snahu přispět k poznání literárního díla po stránce komposiční, stylistické i jazykové ne právě jednoduchého a konvenčního; vadí nám však v jeho výkladu jistá neujasněnost pojmová, která se projevuje užíváním některých odborných termínů (hovorový jazyk, nářečí, argot) bez žádoucího rozlišení. Kromě toho je třeba se vyhýbat v odborně zaměřené stati podle možnosti všem výrazům a formulacím zbytečně neurčitým. Nikoli tedy — abychom uvedli aspoň jeden konkretní příklad — „v některých rozborech bylo správně poukázáno, že slov s takovými odchylkami (t. j. hláskoslovnými a tvaroslovnými) užívá A. Zápotocký v mluvě svých postav zejména při vzrušené řeči“ (s. 652), nýbrž: B. Havránek v přednášce Marxistická jazykověda a jazyk nové české literatury, otištěné zčásti v Slově a slovesnosti 13, 1952, 57n. (zvl. na str. 68—69), a také J. Bělič v článku K otázce využívání nářečí v literatuře, Studie a práce linguistické I (Praha 1954), s. 510—528.

Také v tomto přehledu můžeme upozornit na několik statí zabývajících se otázkami překladatelskými. Karel Horálek v čl. Několik poznámek o našem překladatelském dědictví a o dnešní situaci našich básnických překladů (Sovětská jazykověda 4, 1954, s. 464—477) věnuje tentokrát pozornost především jazykové stránce našich překladů veršovaných děl dramatických, počínajíc od doby lumírovců (J. V. Sládek, Jar. Vrchlický, B. Mathesius, Jindřich Hořejší, Sv. Kadlec, E. A. Saudek). Poznámky byly původně zamýšleny pro školení překladatelů v Hoříně v září minulého roku; odtud jejich bohatý dokladový materiál, čerpaný zejména z našich starších prací (V. Tille, Ot. Fischer a j.). V závěru se dostává Horálek až k soudobé překladové literatuře veršované; je přesvědčen, že svou jazykovou úrovní vyniká v průměru nad naše překlady prozaické, kde se tíživě pociťuje nedostatek překladatelů takové úrovně, jako byli J. Zaorálek nebo B. Mathesius.

Dílčí otázkou, stejně významnou pro překladatelskou theorii i praxi, zabývá se Jaroslav Zima v čl. Problém archaismů v překladu literárního díla. Na okraj nového překladu de Costerova čtení o Ulenspiegelovi (Slovo a slovesnost 15, 1954, s. 122—128). Stylistickým rozborem překladu, který pořídili se zdarem Jaroslav a Růžena Pochovi (Praha, SNKLHU 1953), dospívá k tomuto obecnému závěru: „Složitost a rozlohu archaismů v literárním díle nelze zpravidla vystihnout rovnocennými překla[119]dovými ekvivalenty. Vhodným východiskem jsou tu kompensace, jež se mohou týkat i celých úseků mluvnické stavby, zejména četných nepřeložitelných prvků syntaktických“ (s. 127—128).

Zbývající tři články jsou vesměs příspěvky k zhodnocení našeho překladatelství v minulosti. Karel Oliva v čl. České překlady Mickiewiczových Dziadů (Slavia 23, 1954, s. 527—546) podává důkladný jazykový rozbor překladů Karla Havlíčka Borovského (ukázka byla otištěna pod názvem Smotr Petrohradský v čas. Rodinná kronika 1864 a dodatek v Tribuně 1923, 4. a 11. března), Václava Štulce (1878), Jaroslava Vrchlického (1895) a Františka Halase (1947/8). — Podobně se Jiří Bečka v čl. Křižáci Henryka Sienkiewicze na české půdě (Slavia 23, 1954, s. 547—558) zabývá jazykovou stránkou několika českých překladů jmenovaného Sienkiewiczova díla, které postupně pořídili J. J. Langer (1898—1900), Aug. Spáčil (1910), V. Kredba (1927) a J. Janouch (1949). — Konečně zaslouží zmínky pozornost, kterou věnovala K. Hyršlová nedokončenému pokusu Ladislava Quise o překlad II. dílu Goethova Fausta a srovnala jej — také po stránce jazykové — s překladem Jaroslava Vrchlického (H. Siebenschein — K. Hyršlová, Ke Quisovu překladu II. dílu Fausta. Čas. pro mod. filologii 36, 1954, s. 199—208).

Zdeněk Tyl


[1] Naše řeč 13, 1929, s. 215.

[2] Je vidět, že přechází do praxe to, co v theoretických článcích uváděli již mnohem dříve naši jazykovědci. O otázkách terminologických a o zásadách pro stabilisování termínů psal zejména B. Havránek ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (1932) a též v hesle Terminologie v Ottově slovníku naučném nové doby (Dodatky).

[3] Alfred Pflanzer, Překladatelovy zkušenosti s jazykovým oprávcem, Slovo a slovesnost 10, 1947/48, s. 223n. Al. Jedlička Na okraj pochybených názorů jazykových „oprávců“, Slovo a slovesnost 11, 1948/49, s. 95n.

[4] Otázce jazykových redaktorů v našich nakladatelstvích bude třeba věnovat zvláštní pozornost. Mnozí redaktoři jsou dosud často pod vlivem dávno překonaného brusičství a purismu. Dostala se nám do rukou na př. cyklostylovaná „příručka“ sestavená pro potřeby redaktorů a vydaná jedním velkým nakladatelstvím. Příručka obsahuje vedle věcí správných (i když podávaných nesystematicky a leckdy neodborně) množství již dávno překonaných, nevědeckých brusičských zákazů; tak se odsuzují jako nesprávné na př. tyto výrazy: za daných poměrů, krajnost, zodpovědnost, celá řada příčin, volby se konají; místo spojení „těsně souviseti“ se doporučuje „úzce souviseti“ (tedy pravý opak!) atd. Pozn. red.

[5] Autorem všech příspěvků v Jazykovém okénku časopisu „Za socialistické zemědělsví“ je K. Sochor.

[6] K. Sochor, Přehled zpráv o terminologii, Naše řeč, 36, 1953, s. 171n.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 3-4, s. 109-119

Předchozí J. Schieszl, František Trávníček: Co je s vědeckou pozůstalostí Gebauerovou?

Následující Krat.: Přídavná jména v odborných názvech