Časopis Naše řeč
en cz

Přehled zpráv o terminologii

Karel Sochor

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

O odborném názvosloví se dnes píše nejen na stránkách filologických časopisů, nýbrž i v odborném tisku. Pokusíme se podat přehled zpráv a článků, které řeší aktuální případy a závažné otázky naší terminologie jak v oborech vědeckých, tak i praktických.

Začneme s lékařstvím. Tento obor má stálé nesnáze názvoslovné, které tkví v neustálenosti názvů a v dosud nevyřešené otázce závislosti na mezinárodních latinsko-řeckých výrazech, které se čím dále tím více pociťují jako cizí živel, nezvládnutý namnoze ani mluvnicky, ani pravopisně. Již v minulých desítiletích se objevilo v lékařských časopisech mnoho článků pramenících ze snahy rozhojnit znalost správných, především českých odborných lékařských výrazů a také Slovník lékařský z r. 1914 (sr. jeho jazykový rozbor v Naší řeči [3, 1920, 72 nn] od B. Havránka) měl na mysli tento úkol. Do téhož rámce řadí se i Návrh jednotného názvosloví pro obor anestesiologie, vypracovaný loni na I. a II. chirurgické klinice v Praze MUDr J. Pastorovou, MUDr K. Chmelem a PhDr K. Sochorem. Byl uveřejněn jednak v Časopise lékařů českých (1952, čís. 3.), jednak v Rozhledech v chirurgii (30. VI. 1952). Jak autoři ukazují, bylo v názvosloví tohoto úseku lékařské vědy dosti nejistoty, neboť jde o disciplinu novou a velmi rychle se vyvíjející. Z cizích pramenů byly často bezmyšlenkovitě přijímány výrazy pro náš jazyk nevhodné, a pokud se tvořily termíny domácí, vznikalo často pro jednu věc několik názvů, což nijak nepřispívalo odbornosti. Návrh, vycházející z příslušné domácí odborné literatury, všímá si jednotlivých názvů a hodnotí je věcně a jazykově. Anestesie (nikoli anesthesie), t. j. znecitlivení, je pojem nadřazený všem druhům znecitlivení, tedy i narkose a analgesii. Obor zabývající se anestesií je anestesiologie; odborník v tomto odvětví je anestesiolog. Narkosa je výraz vžitý, používaný již několik desítiletí na označení celkového znecitlivení, při němž nemocný spí. Při normalisování dalších výrazů [171]pro obor anestesie byla dávána přednost výrazům jednoznačným a bylo přitom pamatováno na termíny domácího původu. Tak se na př. doporučují české výrazy jako znecitlivení zmrazením (nikoli refrigerací), odpařovač (nikoli kanistr, filtr, patrona), vzduchovod nosní, ústní (nikoli airway, tubus, kanyla). Vedle výrazu resuscitace (označují se jím léčebné zásahy při nehodách provázejících anestesii) navrhuje se oživování nebo kříšení. Výraz kříšení je přesnější než oživování, lékařům se však nezdá toto slovo psychologicky únosné v kritických okamžicích, na kterých je účasten i pomocný zdravotnický personál. Pro vyjádření jednotlivých úseků v průběhu anestesie užívalo se až dosud většinou názvu fáze nebo období, autoři však považují za nejvýhodnější název stadium, poněvadž fáze je označení příliš úzké a období příliš povšechné. K tomuto návrhu jednotného názvosloví vyslovili se někteří další odborníci v Časopise lékařů českých (roč. 1952, čís. 7, 16, 18, 20). Na jejich náměty autoři ještě odpovědí. — V témž časopise byly uveřejněny i články o pravopisných obtížích při psaní cizích lékařských názvů (roč. 1952, čís. 29, 39, roč. 1953, čís. 1).

Technického názvosloví, jehož stabilita by mohla být snadno narušena přívalem nových slov, týká se několik statí v odborných listech. Tak v Stavebním průmyslu (roč. 1952, čís. 1) uveřejňuje prof. Ing. Jaromír Souček článek s názvem Názvosloví strojů pro zemní a skalní práce.[1] Podává v něm soupis názvů pro novodobé traktorové stroje, které umožňují mechanisaci zemních prací, a pokouší se zároveň o jejich roztřídění podle věcných hledisek. Jeho článek je vítaný i filologům, poněvadž podává v přehledu nejužívanější názvy a zároveň i nezasvěcenému objasňuje, jaký je rozdíl mezi nimi. Rozlišují se rypadla universální (jsou vybavena šesti základními pracovními soupravami: výškovou, hloubkovou a hoblíkovou lžící, jeřábem, drapákem a vlečným košem) a speciální, která mají své názvy podle toho, jak jsou technicky vybavena (lžícová rypadla, vlečná rypadla, lanová rypadla, korečková rypadla výložníková a kolesová [nikoli „kolová“], nakladače, určené jen k nakládání sypkých hmot). Výraz lžíce, vyskytující se u rypadel pro označení rýpací nádoby, považuje autor za vhodnější než lopata. Od rypadel liší se dozery, z nichž nejznámější je buldozer. Poznáme jej podle toho, že má kolmou radlici. Je-li radlice šikmá, jmenuje se odborně angledozer a při radlici skloněné mluvíme o tiltdozeru. Ze skupiny t. zv. škrabáků je nejdůležitější scraper (vysl. skrejpr); grader (vyslov grejdr) je zase nejvýznamnějším strojem ze skupiny srovnavačů. Jisto je, že mnozí z nás by si přáli, aby aspoň nejužívanější z těchto strojů měly české názvy a aby tím zmizely potíže s vý[172]slovností a pravopisem. — Názvy pro skalní práce jsou již dosti vžité. Čteme-li je v autorově přehledném uspořádání, vidíme, že jsou pevně spjaty s naším technickým názvoslovím (sr. rozlišení drtičů kamene na čelisťové, krouživé, válcové, nárazové, kladivové a podavačů na řetězové, pásové, segmentové a j.). Článek prof. Ing. Součka je v některých bodech jen návrhem; bude nutno zpracovat jej definitivně v kolektivu odborníků za účasti terminologického oddělení Ústavu pro jazyk český. Východiskem pro toto normalisování bude ovšem zpracování, k němuž dospěla r. 1941 komise pro zemní názvosloví při České akademii technické. Normalisace vypracovaná touto komisí je uveřejněna ve Sborníku České akademie technické pod názvem Zemní názvosloví (roč. 15, 1941, čís. 86, str. 231n). Na str. 271n. téhož ročníku a čísla je ještě Slovník zemního názvosloví. Na této normalisaci pracovalo mnoho vynikajících techniků; jejich filologickým poradcem byl zvěčnělý profesor Emil Smetánka, tehdejší redaktor Naší řeči. Při této příležitosti připomínáme, že výraz bagr byl už tenkrát nahrazen rypadlem, a není tedy zcela správné, užívá-li se tu a tam ještě dnes tohoto slova v odborných článcích.

Problémům technického názvosloví v překladech z ruštiny je věnován v měsíčníku Podniková organisace (1952, č. 10) velmi záslužný článek Ing. Josefa Ditterta z Ústavu průmyslové ekonomiky Větší péči překladům přesnější a stálejší naše odborné názvosloví! Autor pročetl pět odborných příruček o organisaci strojírenské výroby přeložených v posledních dvou letech z ruštiny a vyhledal v nich všechny české výrazy za ruský termín potočnoje proizvodstvo i jeho odvozeniny a zjistil, že v každé příručce se tento termín překládá jinak: pásová výroba, výroba na pásu, práce na pásu, plynulá výroba, výroba s plynulým pracovním tokem, stálá plynulá výroba, plynulá výroba s přestávkami, proměnná výroba, linky se stálým pracovním tokem, linky s proměnným pracovním tokem, výrobní tok daný výrobním postupem, střídavý výrobní tok a j. Autor článku v Podnikové organisaci razí název proudová výroba, neboť jej považuje s hlediska technologického za nejvhodnější. Rozeznává pak proudovou výrobu stálou (rus. postojanyj potok), střídavou (peremennyj potok), přetržitou (preryvno-potočnoje proizvodstvo), nepřetržitou (nepreryvno-potočnoje proizvodstvo), proudovou výrobu s volným rytmem (potočnoje proizvodstvo so svobodnym rytmom), s vázaným rytmem (s reglementirovanym rytmom). Probírá pak ještě další názvy, které jsou při této organisaci důležité, a uzavírá svůj článek poukazem, jaké následky by mohlo v praxi mít zaměňování proudu s pásem, proudový s plynulým. Píše pak doslovně: „Je přece podstatný rozdíl, řekne-li se vedoucímu provozu nebo závodu: »musíš přestavět pracoviště a stroje v dílnách tak, aby ti součástky šly jen v jednom směru podle výrobního postupu«, proti tomu, když se řekne: »zavedeš páso[173]vou nebo plynulou výrobu«. V prvém případě je to totiž jen otázka nákladů na přestavění strojů … V druhém případě si odpovědně myslící vedoucí představí všechny ty potíže a náklady, které by vznikly, kdyby měl do výroby zavést pás.“ — K tomu podotýkáme, že terminologické otázky tohoto rázu je nejvýhodnější řešit kolektivně s odborníky specialisty v příslušném oboru a přizvat při tom ke spolupráci i jazykové znalce (rusistu a češtináře).

Dřevařskému názvosloví je věnován článek Upravme naši odbornou dřevařskou terminologii v časopise Dřevo (4. IV. 1952). Jeho autor Jaroslav Vaněk se přimlouvá za ustálení některých dřevařských výrazů, zejména při výrobě ohýbaného nábytku, a za rozhojnění termínů, aby dřevařský slovník nepokulhával za výrobou.

Elektrotechnického názvosloví, které má u nás od počátku dobrou tradici, se týká soubor termínů z oboru ferromagnetismu, sestavený Ing. Jaroslavem Karlovským pro Elektrotechnický obzor (24. V. 1952). Jsou to jednak názvy původu cizího (na př. reluktivita, fluxmetr, magnetostrikce), jednak sousloví, vzniklá ze slov domácích a dobře zapadající do technického názvosloví (na př. ztráty vířivé, přídavné, nasycený stav, činitel rozptylu).

O odborných výrazech ze skladního účetnictví podle nových organisačních zásad píše kolektiv pracovníků pražských mlékáren v článku Od „reglety“ ke strojové výkazce zásob (Podniková organisace, 1952, čís. 6). Zamítají název regleta a stejně i výkaz skladu a doporučují užívat sousloví výkazka zásob. Varují též před nesprávným užíváním slova lístkovnice místo lístky, karty (lístkovnice ve významu ‚kartotéka‘ je ovšem správná). Název kreditka nahrazují slovem výdejka (psala o něm také Naše řeč v prvním dvojčísle tohoto ročníku, str. 62).

Snaha po dokonalém vyjadřování a užívání správných odborných názvů projevuje se i mezi zemědělci. Péče o to je organisačně zachycena zejména na půdě Čs. akademie zemědělských věd. O činnosti názvoslovné subkomise pro zahradnictví píše její člen — autor této zprávy — v měsíčníku Za socialistické zemědělství (1952, čís. 12). Komise měla na pořadu svých pravidelných porad názvoslovné aktuality, jež byly řešeny pracovníky z oboru zahradnického i ovocnářského za stálé spolupráce Ústavu pro jazyk český. Tak bylo normalisováno přes 250 názvů. Z termínů, které komise schválila, uvádíme aspoň některé: značkovač, známkovač (nevhodně markér), plotové nůžky (nikoli štucáry), hrnek (nevhodně kořenáč, hrnec, květník), květináč (především pro květiny), výsevný truhlík (nevhodně korýtko, bednička, nikoli kastlík), pařeniště[2] (neodborně pařiště, pařník), japan (lehká [174]stavba pokrytá snímatelnými prkny), přezimovna (lehká stavba upravená k přezimování rostlin), rychlírna (skleník k rychlení rostlin), rosírna (nikoli poticí skříň). Správné a vhodné názvy pro různé druhy obalů na zeleninu a ovoce jsou: klec, poloklec (nikoli bedna, polobedna), líska (nikoli platon). V závěru článku autor uvádí, že komise vděčně přijme připomínky a další náměty. Výsledky její práce budou uveřejňovány na stránkách časopisu Za socialistické zemědělství, jenž je oficiálním orgánem Čs. akademie zemědělských věd.

O správné včelařské názvosloví. Tak zní nadpis noticky v časopise Včelař (1. VI. 1952). Uvádíme z ní podstatnou část: „Budeme užívat názvu matka pro oplozenou matku; neoplozené budeme důsledně říkat matička. Nebude se užívat názvu chovné nádoby, nýbrž chovné úlky. Roj je pouze přirozenou cestou oddělená část včel s matkou, kroužící nad včelínem, konečně zavěšená v chomáči. Termín umělé roje byl vypuštěn a budeme nazývat smetené včely smetenec a oddělené včely s plásty plodovými i zásobními oddělek.“

V našem zemědělství se nyní věnuje značná péče mechanisaci práce a přitom vznikají i nové odborné názvy. Při opravách traktorů v STS pracuje se metodou dílcovou. To znamená, že pracující se rozdělí na několik pracovních skupin a každá skupina opravuje samostatnou část traktoru, určitý jeho dílec, na př. motor nebo převodovou skříň. Chybným překladem z ruštiny byla tato pracovní metoda nazvána metodou „uzlovou“ a při její propagaci se pak hovořilo o „uzlech traktorů“ místo o samostatných dílcích. Jako technický výraz neznamená uzel (na př. uzel mašiny) v ruštině nic jiného než větší součást, díl stroje, mechanismu; nelze jej tedy překládat jako uzel, nýbrž podle situace buď díl, dílec, součást nebo část stroje. Jiný překlad je chybný, máme-li na mysli strojní mechanismus. O tom píše autor této zprávy v článku Uzlová nebo dílcová metoda? (Mechanisace zemědělství, 1952, čís. 7) a přimlouvá se, aby nesrozumitelný název uzel byl pro strojní mechanismus opuštěn, neboť u traktorů ani u jiných strojů se u nás nikdy nemluvilo o uzlech. Protože také název „uzlová metoda“ je nesprávný, musíme si zvolit jiný. Za nejsrozumitelnější považuje autor označení dílcová metoda, kterého se už nyní vskutku užívá. Užívá ho rozhlas, odborný tisk i pracující a schválilo jej také ministerstvo zemědělství v přípise zaslaném terminologickému oddělení Ústavu pro jazyk český.

V poslední době čtli jsme v novinách a časopisech a vyslechli jsme i v rozhlase zprávy a články o počešťování názvů na jídelních lístcích. Tato akce byla organisována ministerstvem vnitřního obchodu (hlavní správou hotelů a restaurací) za přímé účasti Ústavu pro jazyk český. S novými názvy na našich jídelních lístcích seznámíme naše čtenáře v některém z příštích čísel.

[175]Končíme výběr zpráv o otázkách odborného názvosloví a o řešení jednotlivých aktuálních případů. Pro nás je potěšitelné, že i nefilologové si všímají otázek jazykových a že si uvědomují, jak důležitým dorozumívacím prostředkem právě pro odborníka jsou správné a jednotné odborné názvy.


[1] Připomínky odborníků k tomuto článku jsou uveřejněny též ve Stavebním průmyslu (roč. 1952, čís. 7).

[2] Srov. Naše řeč, 35 (1951—52), str. 175 n.

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 5-6, s. 170-175

Předchozí Vladimír Ženatý: Jazykový koutek slovenského a polského rozhlasu

Následující Bohuslav Hála: Fonetický kabinet

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1