Časopis Naše řeč
en cz

Obrázky ze staré školy

B.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Fr. Wenig, Obrázky ze staré školy. Vzpomínky a úvahy. Nákladem Ústřed. nakladatelství učitelstva československého Josefa Rašína v Praze VII. Věnováno památce drahých rodičů.

Kniha vítaná. Rodinná idyla, ale zároveň obraz národního života v první polovici 19. století (kniha se končí lety šedesátými). Střediskem děje jest obecná škola ve Stankově (vsi a městysi), obci, ležící na samém pomezí jazykovém v okrese horšovotýnském. Kniha má trvalou cenu; jest z nemnohých spisů memoirových u nás, obeznamujíc nás jednak s mnohými muži, vyniklými v písemnictví, ve školství, politice i v umění, jednak s poměry odjinud neznámými, s přerodem národnostním v řečeném údobí, s životem dávno zapadlým, s galerií drobných lidí, jichž si hned tak někdo nevšimne a kteří přece jsou jádrem našeho národa. Poznáváme při tom starou školu a učitele i kněze se všech stran a historicky věrně. Úžas budí pamět spisovatelova, ovšem podepřená vzpomínkami 7 bratří a sester. Domov, škola, chrám, klášter, příroda, vše vyobrazeno v 16 oddílech jasnými barvami, bystře a podrobně; ani mošna staré žebračky, slepé Barbl, neušla pozornosti a nevybledla v paměti Wenigově, aniž zvláštní způsob jejího žebrání. Snad bude někomu až příliš té podrobnosti; ale v povídce, kde vystupují osoby a děje smyšlené, napjatě sledujeme vypravování do všech záhybů duše a pohybů těla, kocháme se v autorově umění popisném; proč by nás nemělo zajímati vše v knize, jejíž obsah jest vážen z našeho vlastního života, která vypravuje a líčí pravdu a skutečnost, a to z údobí pro vývoj národa tak památného. A jak ji vypravuje a líčí! Prostě a jasně, jak potůček luční, plyne proud vypravování. Tu zvolní, tu zrychlí tok, jako by se na chvíli sám kochal v tom pestrém reji děje a věcí, jež kolem sebe vidí. Prohřívá jej teplo srdce, zpříjemňuje humor.[1] Osobní půvab činí jej milým. Při tom má svůj zvláštní ráz, který zejména filology bude poutati.

Otec spisovatelův byl muž vzácné povahy, ve všem samosvojný, [85]a tak i v mluvě. Syn patrně po něm zdědil kromě jiných vlastností i tuto. Co pěkných přísloví a pořekadel, příměrů a obratů lze tu nasbírati! Slyšme jen některé: Ten to umí, jako když sype hrách. Vdovec (je) jako olízaný vdolek. Mnoho dětí, mnoho zármutku, málo dětí, více zármutku, žádné děti, samý zármutek. Starostlivá hlava brzy prokvétá. Tváře dětí foukajících do ohně jsou mu nadmuty jako je mívají andělíčkové v kostele. Choditi na lásku říkali ve Stankově o těch, kdož chodili vypomáhat při práci za malou mzdu. Ovoce házeti na rapačku jest: házeti je mezi děti, aby se o ně praly. Jste jich pět = je vás pět atd. Také lexikografové najdou zde bohatou studnici nových nebo nářečně pozměněných slov. V Stankově zastoupen byl obchod šátkáři, kteří chodili do světa nakupovat látek na ženské šaty, šátky a pentle a pak je prodávali. Sušeným hruškám říkali klaucny, bělicím (rybkám) suchandři, hrnku na jahody trháček; srostlíky jsou dva hrnečky k sobě přidělané; ouborky, bouchory, puchny, n. dlažky říkají zvláštnímu útvaru plodů švestky, které jsou bez pecek a vznikají působením jakési houby; půltřetník n. dubák slul krejcar konvenční měny (= 38/5 h) rýč na vykopávání brambor kopačka uzenáče cimbury, temeno hlavy šošolka, sklep loch; dvě hrsti lnu vyvochlovaného a ve zvláštní tvar stočeného se nazývaly žemle nebo žemně, též panenka; hastrmanu se říkalo mužíček, bludičkám světýlka. Mužského rodu je slovo trochu (za ten trochu učení)… Jetel zase jest ženského rodu. Honiti se po lavicích školních byla honička. Z dialektických zvláštností uvádíme 3. pád množného čísla u mužského rodu; byl na -om (ke kovářom, k lidom, chlapcom). Místo přípony -ův u přivlastňovacího jména přídavného užívali: -ojc (židojc Honza, Kubíčkojc Franta). Hřbitovu říkali břítov nebo krychov, četníkům štandáři, mřenkám břínnky, otýpce votípka atd.

Zachyceny jsou tu i četné zajímavosti folkloristické, zvyky, pověry i písně a popěvky. Na 1. apríle rodiče posílali děti pro raččí krev; na sv. Petra a Pavla se nikdo nekoupal, kdyby voda sebe více byla vábila, neboť toho dne se musilo devět lidí utopiti i a devět oběsiti. Vůbec jest tu probrán celý život lidský až po pohřeb a celý rok se všemi svátky, při čemž ovšem všude trysská příležitost k barvitému líčení dobovému.


[1] Budiž tu uvedena aspoň jedna ukázka:

(Soused) Kašpárek nepatří sice do této kapitoly, která jedná o knězích, neboť neměl ani prvního posvěcení, nýbrž byl krejčím; ale čtenář shledá, že tato episoda přece jen s hlavním dějem souvisí, jak již Aristoteles ve své »Poetice« požadoval.Vedle svého řemesla byl Kašpárek také holičem, a to jediným pro městečko i ves. Mnoho práce s tím neměl, neboť většinou holili se u nás muži raději sami. Kdo se dával holiti u Kašpárka, byl ve výhodě tím, že neměl potřebí pouštění žilou, které bylo v těch dobách ještě velmi rozšířeno. Když holil, postavil se Kašpárek své oběti mezi nohy, aby mu neutekla; přivázati ji k stolici nebylo by pomohlo, poněvadž holený by byl nepochybně utekl i se stolicí. Kašpárek stříhal také vlasy. Nevěděl, co znamená stříhati po anglicku, po francouzsku, á la fiesko, a nejméně mu bylo známo stříhati na sedm milimetrů — znal toho umění toliko jeden způsob, t. stříhati »podle rendlíku«, kterého zase neznají kadeřníci městští.

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 3, s. 84-85

Předchozí B.: Synové

Následující Dal se do pláče — rozplakal se

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1