Obyvatelská jména k cizím názvům osadním

md (= Miloš Dokulil)

[Okénko z naší poradny]

(pdf)

-

Velký počet dotazů docházejících do jazykové poradny týká se tvoření jmen označujících obyvatele osad. Odvozování těchto jmen k osadním názvům domácím nepůsobí nám v praxi zpravidla nesnáze, již proto, že jich užíváme poměrně střídmě tam, kde nám je oporou jazykový usus, ať celonárodní, nebo jen krajový. Každý Čech ví, že obyvatel Prahy je Pražan, obyvatel Brna Brňan, Jihlavy Jihlavan, Třebíče Třebíčan, Teplic Tepličan atp. [191]Ten, kdo má bližší vztahy k Blansku či Hlinsku, ví opět, že jeho obyvatelé se nazývají Blanenšťané či Hlinečané — v souhlase se zvláštním, nepravidelným tvořením přídavných jmen blanenský, hlinecký. Jinak se obyčejně do tvoření obyvatelských jmen ad hoc nenutíme. Nesnáze tu netkví v odvozovací příponě: jedinou odvozovací příponou je v této platnosti v spisovném jazyce přípona -an. (Jména tvořená příponou -ák, jako Pražák, Brňák atd., nejsou vlastně spisovná, a pokud se jich užije v spisovném kontextu, mají tu vždy zabarvení familiární, nebo dokonce hanlivé). To, co nám působí rozpaky, je hlásková úprava základu slova, pro niž nám naše jazykové povědomí neposkytuje vždy jasné vodítko.

V praxi to bývá nejčastěji u slov od základů cizích: potřeba tvořit obyvatelská jména k cizím názvům osadním je tu totiž zpravidla dána nutností vyrovnat se s cizí předlohou. Je přirozené, že to dnes bývá nejčastěji při překládání z ruštiny a již v tom tkví pro nás jistý pramen obtíží: ruština totiž tvoří obyvatelská jména prostředky značně rozmanitými a od češtiny odchylnými a blízkost obou jazyků působí tu někdy sugestivně, abychom taková tvoření prostě přejali. Tak jako u jmen přídavných, o nichž jsme hovořili v minulém Okénku, nemůžeme však ani u jmen obyvatelských jít touto cestou, neboť by to odporovalo slovotvorným zákonitostem našeho jazyka. Nezbývá tedy než utvořit takové obyvatelské jméno slovotvornými prostředky domácími, anebo — sáhnout k víceslovnímu opisu.

Jako při odvozování obyvatelských jmen k osadním názvům domácím, máme i tu k disposici jedinou příponu -an. Slova jako Leningradec, Astrachánec, Moskvič nemůžeme ovšem považovat za tvoření česká a jejich užití v českém jazyce je proto omezeno jen na zvláštní případy, kdy užíváme cizích slov v českém kontextu jako t. zv. slov citátových, abychom navodili cizí prostředí. (Podobně můžeme jen v tomto smyslu a s tímto stylistickým zřetelem a záměrem užít v české souvislosti ruských slov jako krasnoarmějec, kolchoz, moloděc a pod.)

Vlastní nesnáze tkvějí opět v tom, zda a jak se mění při odvozování základ slova. Zásadně můžeme říci, že 1. u slov nejméně dvouslabičných se koncová samohláska vynechává: Moskva — Moskvan, Penza — Penzan, Tula — Tulan; Oslo — Oslan, Frunze — Frunzan, Jezerišči — Jezeriščan, Oděsa — Oděsan, Mukačevo — Mukačevan, Batumi — Batuman, Domopole — Domopolan;

2. u slov jednoslabičných a takových, která jsou volným spojením dvou nebo více slabik (jak je tomu především u slov čínských a korejských), se koncová samohláska pokládá vždy za součást základu: Spa — Spaan, Le — Lean, Ho-či — Hočian, Jin-to — Jintoan, Nan-tau — Nantauan.

[192]Stejným způsobem zacházíme i s některými jmény dvouslabičnými, kde se chápání koncové samohlásky za koncovku vzpírá našim zvyklostem: tak zejména k Baku tvoříme obyvatelské jméno — pokud je to vůbec nutné — Bakuan (srov. adjektivum bakuský), k Malmö — Malmöan, Čardžou — Čardžouan. Uchylovat se v těchto případech k rozšířené příponě -ňan (Bakuňan, Malmöňan — a stejně tak i Sočiňan, Altaňan) nepovažujeme za způsob vhodný.

Koncové souhlásky základu, jsou-li pravopisně měkké nebo obojetné, se nemění: příklady viz u 1 a 2; dále Kerč — Kerčan, Kazaň — Kazaňan, Ufalej — Ufalejan, Kaunas — Kaunasan, Kirov — Kirovan, Jaroslav — Jaroslavan

Souhlásky pravopisně tvrdé se měkčí: Milki — Milčan, Vladivostok — Vladivostočan, Riga — Rižan, Taganrog — Taganrožan, Čita — Čiťan, Alta — Alťan, Timbuktu — Timbukťan, Vologda — Vologďan, Novgorod — Novgoroďan, Jerevan — Jerevaňan, Buchara — Buchařan, Tver — Tveřan. Skupina sk se při tom mění v šť: Omsk — Omšťan, Kursk — Kuršťan, Smolensk — Smolenšťan, Komsomolsk — Komsomolšťan… Vkladné e, o se vypouští při odvozování obyvatelských jmen u ruských slov, kde je cítíme na pozadí domácích slov s vkladným e: Krolevec — Krolevčan, Ostrovec — Ostrovčan, Gorodok — Gorodčan.

Třebaže tvoření obyvatelských jmen příponou -an je velmi produktivní, přece jen je třeba si uvědomit, že není neomezené; v některých případech jsou hláskové a slovotvorné nesnáze tak velké, že raději jednoslovní pojmenování netvoříme: tak je tomu zejména u osadních názvů, které jsou mluvnicky složenými tvary jmen přídavných (Lugovaja, Ursatjevskaja, Uzkoje, Svobodnyj), a u mnohých osadních názvů složených (Kamenec-Podolsk, Kamensk-Uralskij, Nižnij Novgorod, Vyšnyj Voločok, Stavropol Privolžskij, Verchnaja Salda, Citeli-Ckari, Ulan-Ude, Uš-Tobe).

V praxi je nejlépe řídit se zásadou, že tam, kde se tvoření obyvatelských jmen samo nenabízí nebo kde není obyvatelské jméno obvyklé (to se týká ovšem jen názvů domácích), zůstaneme raději při vyjádření víceslovním: obyvatelé Nižního Novgorodu, Kamence-Podolsku, občané města Kamensk-Uralskij, občané Ursatjevské atp. (právě tak jako řekneme jen obyvatelé Mariánských Lázní, občané Velké Hleďsebe a pod.).

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 3-6, s. 190-192

Předchozí vh (= František Váhala): Ještě jednou přídavná jména odvozená od cizích jmen místních

Následující Václav Machek: Výklady slov