Časopis Naše řeč
en cz

Paní poslanec

[Drobnosti]

(pdf)

-

Prof. ing. Václav Krouza nám poslal dodatkem k poznámce na str. 299 loňského ročníku Naší řeči několik příkladů, jak se toto nečeské označování ženských titulů stále ještě drží, ačkoli bylo odsouzeno už i úředně (viz NŘ. XIV, 108 a XV, 119), často káráno v Naší řeči a za nesprávné vytčeno i v obou velkých mluvnicích českých (Gebauer-Ertl 2, 1926, 123; Gebauer-Trávníček 1930, 71). V časopisu Technik (1934-35, č. 4) se píše pod nadpisem »První žena inženýr poslancem v Československu«, že byla ing. dr. M. T.-K. povolána do sněmovny jako poslanec. že byla promována (!) na doktora techn. věd jako první žena v Československu a ve střední Evropě, že jest členem Masarykovy akademie práce (psáno »Masarykovy Akademie Práce«), že se stala i radou patentního soudu (psáno zase »Patentního soudu«). Sestra této vynikající techničky je tu označena zase jako první vysokoškolský profesor na lékařské fakultě university Komenského v Bratislavě. Ale vedle těchto tvarů chybujících proti přirozenému rodu jsou v uvedeném článku i tvary správné; na př. že paní ing. dr. T.-K. je také vrchní ministerskou komisařkou a referentkou pro organisační a všeobecné věci vysokých škol zemědělských atd., na konci článku se pak mluví o ní jako o nové poslankyni. Je vidět, že by při dobré vůli bylo možné užít náležitého českého označení i v případech ostatních a mluvit raději o inženýrce, doktorce, člence, profesorce, poslankyni. — Stejně zbytečná je obava z ženského tvaru titulu inženýr v oznámení otištěném v Nár. listech 7. XII. 1934, že ing. L. F. byla prohlášena komerčním inženýrem. — V Nár. politice 13. I. 1935 čteme: „Dostali jsme psaní od profesora z Plzně, kde jsme vyzýváni, abychom se zeptali našich češtinářů, proč trpí slovo členka. Vždyť jsme se učili, že člen je rodu mužského i ženského i středního. Otec je člen rodiny, matka taky člen a dítě rovněž členem rodiny. Nikde se neříká »členka rodiny« — proč se tedy užívá nesprávného »členka toho a toho spolku«, »členka Sokola« atd.? Člen Sokola může býti žena nebo muž.“ K této výzvě odpovídáme, že je slovo členka sice velmi mladé (nezná ho ještě ani Jungmann, ba ani Kott), avšak přes to mu dáváme tam, kde je řeč o příslušnicích spolků a veřejných institucí, přednost před jménem rodu mužského. Mezi výrazy »sestra je člen rodiny« a »sestra je členka Sokola« není naprostá shoda, jak se na pohled zdá. Spojení jako »člen rodiny« jsou starší, t. j. z doby, kdy mívalo slovo člen ještě spíše význam »článek, část něčeho« než »příslušník, organisovaný jednotlivec« a pod. a kdy slovo členka ještě nebylo běžné. V tomto významu však nebylo ani zapotřebí vytvořit nový přechýlený tvar ženský, neboť v takovýchto spojeních nebývá shoda v rodě nutná, srov. na př. »tato úvaha je článkem cyklu«, »platina je jedním ze členů řady vzácných kovů« a pod.[1] Dnes se význam slova člen ve spojení »sestra je [95]člen rodiny« a pod. ovšem už velmi přiblížil významu slova členka, t. j. »příslušnice« a pod., avšak přes to se tu drží tradiční rod mužský. Podobnou konservativnost projevují ustálená spojení často a odlišují se pak od soustavy jinak v jazyce platné. Platí na př. v dnešním spisovném jazyce zásada, že se v přívlastku klade určitý tvar příd. jména (zdravý hoch, nikoli zdráv hoch), avšak máme ustrnulá spojení se jmenným tvarem přívlastku, na př. na bíle dni, z plna hrdla, z čista jasna atd. Číslovky druhové, tvarem rovněž příd. jména, porušují v nom. ak. tuto zásadu ve spojeních se jmény pomnožnými soustavně, neboť tu v nich bývá zpravidla tvar jmenný, na př. dvoje housle, dvoje dveře, oboje vrata a pod., a dokonce se tu vyvinul i rozdíl významový proti obdobným spojením s tvarem určitým (srov. na př. dvoje housle = dva exempláře houslí; dvojí housle = dva druhy houslí, třebas i mnoha houslí, a pod.). To je proto, že tyto a jim podobné případy zachovaly svou původní podobu i tenkrát, když se jazykovým vývojem soustava už změnila. Něco podobného tedy vidíme i při slově člen v některých spojeních se jmény rodu ženského. Tomuto tlaku jazykové tradice však nepodléhají zpravidla spojení mladší, na př. »sestra je členka Sokola« a pod. Ta se naopak řadí ke spojením jako »sestra je příslušnice, náčelnice, starostka, cvičitelka, jednatelka, vzdělavatelka Sokola« a pod. (nikdo by dnes asi neřekl, že sestra je náčelníkem nebo cvičitelem, jednatelem Sokola a pod.), a proto v nich proniká snaha, srovnati obě jména v rodě. Není tedy třeba dávati přednost výrazům jako »sestra je člen Sokola« a pod.[2]

K příkladům, které jsme tu uvedli, připojil prof. ing. Krouza toto: „Zasílám tři doklady k věci, o níž se píše na str. 299 v 10. čísle loňské Naší řeči. Myslím, že by bylo velmi užitečné a pro naši veřejnost potřebné, kdyby Naše řeč přinesla o ženských titulech a pod. označeních své mínění podrobněji a důrazněji.“ Tomu jsme tedy nyní aspoň zčásti vyhověli a připomínáme ještě místa, na nichž Naše řeč o těchto věcech vykládala už dříve, mnohdy obšírně: II, 156, 218; IV, 281; VI, 24, 265; XIII, 72 n., 166; XIV, 108, 131 n.; XV, 119; XVI, 124 n.; XVII, 11, 95, 224. Z dokladů p. prof. Krouzy je vidět, že i příslušníci akademické obce sami, o úřadech ani nemluvíc, zapomínají na jasná a rozhodná usnesení, jež v této věci učinil před nějakým časem akademický senát české university a techniky v Praze a jež také Naše řeč XIV, 108 a XV, 119 otiskla, a proto jim je tímto připomínáme znova:

»Akademický senát v zasedání dne 4. dubna 1930 zabýval se úvahou, že [96]se při titulech, které se změnou společenských poměrů staly přístupnými i ženám, užívá namnoze tvarů příčících se základním vlastnostem českého jazyka, a usnesl se, vyslechnuv dobré zdání prof. Zubatého a prof. Smetánky, ustanoviti, aby se při promocích a v úředních publikacích zásadně užívalo tvarů doktorka, demonstrátorka, asistentka, docentka, profesorka atd. Rektorát, podávaje zprávu o tomto usnesení, zároveň oznamuje přání akademického senátu, aby členové sborů také v soukromém styku užívali těchto správných tvarů.«

»Akademický senát českého vysokého učení technického v Praze usnesl se ve schůzi konané dne 25. února 1931 doporučiti všem členům zdejších profesorských sborů, aby při promocích a v úředním i soukromém styku užívali jediné správných tvarů inženýrka, doktorka, demonstrátorka, asistentka, docentka, profesorka, oficiálka atd.«


[1] Z materiálu Slovníku jaz. českého uvádíme na př.: (Rána) může býti prvním členem řady pohrom 1881 Šmilovský, Set. Dřev. 53. (Virgina) byla při tom blažena jako pravý člen přírody kolem ní 1872 Podlipská, Os. a nad. 16. Posloužila (Klimba) mi znamenitě jako člen spojující těsněji jednotlivé episody hry 1893 Zeyer, Neklan (Sp. 1906, 27, 6). Jména, která tvořila spojovací členy dvou oddělených dob 1903 Vrchlický, O poesii J. Nerudy 8. — pokrač.) V. Šafařík vyjadřoval ještě slovem člen to, co se dnes ve fysice obecně označuje slovem článek, a užíval na př. termínů člen Bunsenův, člen elektrický a pod.

[2] V lístcích Slovníku jaz. českého je nejstarší doklad slova členka z Nerudy: z divadelních členů a členek 1865 Hlas (Novotný, Dílo 1924, 13, 49). Zdá se, že se tvar členka rozšířil hlavně působením Sokola. Vedle něho se ovšem drží až podnes při označování žen též tvar mužský. F. Oberpfalcer v Rodu jmen v češtině (Praha 1933, str. 242) soudí, že se tu rod mužský volívá z úcty nebo ze zdvořilosti.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 3, s. 94-96

Předchozí Lidmila a Ludmila

Následující J. Verián, Dr. Jan Bartoš: Ryčka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1