Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Naši zprávu o usnesení akademického senátu Karlovy universty, týkajícím se akademických titulů, kterých se dnes dostává i ženám (»Slečna doktorka«, na str. 108), přijaly naše časopisy, které si jí všimly, (pokud víme, se souhlasem; smíme-li souditi z projevů ústních, se souhlasem ji přijímá z největší části i ostatní naše veřejnost. Večerník Č. slova (12. kv.) přidal poznámku, že se asi rozloučíme také s tituly »paní poslanec, paní senátor«, ale není mu jasné, jak by měl zníti ženský rod slov jako chirurg, dramatik, porodník. Opakujeme, co jsme napsali 13, 166: při dobré vůli se potřebné [132]tvary všude najdou. Každý nový tvar ovšem s počátku bude zníti nezvykle, ale přivykne se mu, bude-li utvořen v duchu českého jazyka. Říkáme-li porodnímu lékaři dnes také porodník, žena téhož oboru může býti proto přece porodní lékařka (nikdo neříká posud zubník místo zubní lékař), abychom se vyhnuli nevhodnému tvaru porodnice (možná dost, že se ujme tvar porodnička, jako se již, podle tvaru medička, posluchačkám práv říká právnička místo právnice). K mužským jménům Bohuslav, Václav, Johan(n)es (Jan), Valerius máme ženské tvary Bohuslava, Václava, Johana (Jana), Valeria (Valerie); ke jménu Donát (lat. Donatus) by snad ženský tvar Donáta zněl nezvykle, ne-li divně, ale ženské křticí jméno Renáta (franc. Renée, k mužskému tvaru lat. Renatus, franc. René) zní nám velmi známě a mile. 13, 166 jsme již prozradili, že jsme v lékárně slyšeli oslovení »slečno magistro«; magistra je lat. tvar ženský k mužskému magister, jenž může býti i v češtině zachován. Snad by mohl podobně k lat. chîrurgus (z řec. cheirurgos; to znamená v řečtině ještě také umělce, pracujícího rukou, řec. cheir, ale obyčejně již našeho chirurga) býti v češtině ženský tvar chirurga; ten by však snad zněl násilně, také by neměl základu v podobném tvaru latinském. Chiruržka by znělo příliš uměle, protože hláskové střídání g-ž-z je našemu jazykovému citu cizí. Ale možný by byl tvar chirurgyně (dramaturgyně a p.). Jsou ostatně a jistě i v budoucnosti budou zaměstnání, která se vždy budou hoditi spíše mužům než ženám; k nim asi ještě dlouho bude patřiti chirurgie. U pojmů jako dramatik nesmíme zapomínati, že není naprosto nutné vyjadřovati je jediným slovem. Němec dovede říci die Müllerin, jako my říkáme mlynářka, ale ani ve snách ho nenapadne, aby řekl nebo napsal die Dramatikerin; snad i my bychom směli říkati a psáti dramatická spisovatelka, spisovatelka dramat a p., abychom se vyhnuli tvaru dramatička, který zní příliš zdrobněle. Všechny takovéto pochybnosti a starosti nejsou ničím proti odporu, jaký v každém dobrém Čechu budí výrazy jako »slečna doktor, paní poslanec«. Čeština nepozbyla ještě možnosti tvořiti taková jména se znaky ženského rodu, a možnost ve věcech tak zásadních stává se v životě jazyků zpravidla nutností. A komu dost nevadí nedostatek ženské koncovky v pádě 1., kde nebývá vždy tak určitých tvarových znaků, snad přece se zarazí, představí-li si, že kdyby se ujala móda nedbati pohlaví u jmen, o jakých zde mluvíme, musiti bychom pak také mluviti s paní poslancem, se slečnou učitelem, psáti paní senátorovi, přáti štěstí k definitivu slečně profesorovi, pozdraviti slečnu asistenta atd. Říkati a psáti bez lišení rodu mohou si dovolovati příslušníci jazyka, který se jmenné flexe vzdal již úplně nebo skoro úplně; v jazycích, které jsou v takových věcech tak zachovalé (anebo, chceme-li, tak zaostalé), jako jsou jazyky slovanské, něco podobného bez směšných důsledků není možné.

Odpoledník Nár. politiky vytiskl 15. kv. článeček Vyhynulá slova. Takové vyhynulé slovo vidí p. Bčn. ve vztažném zájmenu který, místo něhož [133]stále a stále se píše jenž. Toto zájmeno ovšem mnozí spisovatelé ani nedovedou správně skláněti. Nám se nelíbí zvláště, že mnozí ani nevědí, kde zájmeno jenž není na místě (psali jsme o tom 2, 37 n.); ale většině našich spisovatelů stačí, aby věděli, že máme vztažná zájmena dvě, který a jenž, a protože náš denní hovor zájmena jenž nezná, nutí se do něho, jen aby psali češtinou hodně vysokou, nic nedbajíce, že často píší nesmysly, jakých pravý Čech nikdy nebyl schopen. Také je p. Bčnovi právem líto tázací a podmínkové spojky -li, již vytlačují spojky jestli, jestliže. A pokračuje: »K fosiliím naší mateřštiny náleží střední rod. A tak čteme v bursovní zprávě, že »máslo a vejce jsou pevné«, jindy zase, že »čísla jsou označeny«, že »byly získány tři vejce a byly pečlivě zahřívány«, nebo že »státy mají upraveny svá cla«. Snad by mohli říci jazykozpytci, které jsou důvody (!) vyhynutí těchto slov v naší řeči. Neodbornické veřejnosti je záhadou, že pozorujeme tento úkaz v češtině, kdežto v řečích jiných národů nemohl by ho nikdo zjistit.« Nejde-li p. Bčnovi o nic jiného, než o příčiny žalostné zkázy, jakou pozorujeme i my na našem spisovném jazyce, dovedeme mu je prozraditi. U jiných národů není možný spisovatel nebo novinář, který by neměl dostatečných vědomostí o jazyce, kterým píše; kdežto u nás?

Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 6, s. 131-133

Předchozí Emil Smetánka: Klinická fysiologie, II.

Následující Z Kanceláře Slovníku jazyka českého

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1