Ještě o »Mary Pickford« a jiných netýkavkách

Jaroslav Dvořáček

[Články]

(pdf)

-

Když jsem četl článek, kterým NŘ. (13, 8) po zásluze, věcně a vtipně odbyla všetečnosti pana O. H., jako by prý jména »Mary Pickford, Vera Schmetterlöw« atd. nebylo dovoleno komolit (!) českou příponou -ová, užasl jsem nejprve nad tím, že je nutno ještě dnes zdůrazňovati věci tak jasné a nepochybné. Ale přemýšleje o tomto zjevu, připadl jsem na několik jiných ukázek tohoto druhu; mám za to, že mínění pana O. H. o »posvátné nedotknutelnosti« jest jen jedním kvítkem ze záhonku naší hyper-modernosti, dnes tak pěstované. Řeknu hned, že se tu jeví — aspoň ve většině případů — kus českého snobismu.

[72]Napřed však musím říci, že význam slova »snob« jest od dob Thackerayových trochu pošinut a zúžen. Slovem »snob« označujeme dnes především naivní lidi falešných předsudků, lidi, kteří se stůj co stůj pachtí po nejnovější módě ve společnosti a v literatuře, horlivce, kteří, byť se i tvářili velmi učeně a vážně, stávají se bezděky směšnými.

Do této kapitoly zařadil bych — hned vedle Mary Pickford — oblíbenou módu, užívati jako přívlastku nebo přístavku ke jménům ženským substantiv rodu mužského. Máme-li na př. k subst. mistr staré a dobré fem. mistryně, proč se stále tisknou inserty, že tanci vyučuje mistr tance Mme (!) Ch.? Proč ne mistryně paní Ch.? Či není to přirozenější, není to v duchu češtiny? U nás jest ovšem všecko krásné až tehdy, když to zní nezvykle, nápadně, — jako tohle sousedství mistra s Madame. Jen ne, prosím, jen ne přirozeně![1]

A kolik dokladů nasbírali byste teprve v latinských titulech, zvláště akademických! Horlivá snaha jeviti se učeným a lišiti se tím od obecného lidu šíří se z Prahy na venkov, do společenského života jiných měst. A tu ovšem i k nám do Brna. Nedávno jsem slyšel, jak slušná paní, kupujíc aspirin, oslovila slečnu v lékárně slovy »slečno magistře«; nominativ by tedy byl slečna magister. Ale méně učenosti by také zde bylo více: neboť i k latinskému magister je fem. magistra, takže v duchu nejen latiny, nýbrž i správně česky je vokativ »slečno magistro«.

Třebaže se v lidu i mezi mládeží na našich středních školách už dávno ujal tvar profesorka (stejně jako učitelka, ředitelka a j.), tisknou někteří pp. ředitelé ve výročních zprávách na př. Karla Nováková, zatímní profesor. Máme v tom viděti bezděčnou daň vzpomenuté módě, která odmítá české koncovky, či jenom přebroušený smysl některých pp. ředitelů pro jednotné názvy v úředních titulech? Někdy asi jedno, jindy druhé. Ale Karla Nováková nijak nezíská, bude-li nazývána profesorem místo profesorkou.[2]

Není-li snad snobismus zřejmý v tomto případě, bývá ho zato hojnost ve spojení s doktorským titulem našich dám. A je to sno[73]bismus blízce příbuzný s tím, jejž jsme viděli u Mary Pickford a Vera Schmetterlöw. Začněme příkladem ze skutečnosti. V očích graduované dámy vypadal jsem jistě jako zaostalec nebo dokonce barbar, kdykoli jsem jí řekl »paní doktorko«. Doktorka prý je leckterá zcela hloupoučká manželka lékařova, advokátova atd. Chyba lávky, paní doktorko! Ta zcela hloupoučká manželka je paní doktorová. Že na vašem latinském diplomu, jehož formule i latinská stylisace se tradičně, nezměněně uchovává z dob, kdy doktorem se mohl státi jen muž, máte vytištěno »doctor«, není důvod a nic se tím nedokazuje. Slovo »doctor« je prostě ustrnulina, k níž latina nemá feminina, leda až v pozdní době poklasické, a to v tvaru doctrix. Chtěla byste být oslovována takto?! Věřte, paní doktorko, že nezkažený jazykový cit neučeného lidu je tu správným vodítkem. A namítnete-li snad, že se v lidu leckde dosud slovem doktorka míní doktorova nestudovaná žena, je to jen neškodný výstřelek obecného zvyku a populární zkratka téhož typu jako na př. Hradilka (= žena Hradilova), Novačka (= žena Novákova) atd. Jinak a vždycky každý Čech dobře a jasně cítí rozdíl mezi paní doktorkou a paní doktorovou. Ostatně i francouzština, jakkoli nemá naší přechylovací schopnosti v tvoření jmen ženských, užívá o lékařkách názvu »doctoresse«. —

K mistru tance Madame Ch., k slečně magistrovi X a k paní doktorovi Y přiřaďme ještě aspoň ukázku snobismu novinářského: poslanec sestra Z. (Tak jsem často a opětně čítal v denních listech.) Naši žurnalisté se jistě domnívají, že nejen touha po jednotnosti, kterou jsme vytušili u některých pp. ředitelů středních škol, nýbrž především prestyž nebo — řekněme — vážnost zákonodárné funkce nedovolila by napsat a vyslovovat poslankyně Z, senátorka paní Ž atp. A přece je tento způsob vyjadřování přirozený a správný; neboť českému sluchu, dosud nezkaženému cizotou a strojeností, zní spojení »poslanec sestra« nebo »senátor paní« skoro tak krásně, jako — můj přítel Mařenka.

Uvedl jsem jen několik ukázek. Ale i z nich, tuším, je viděti, jak se apoštolové všeho cizokrajného, nezvyklého a nejmódnějšího stávají směšnými. Buďsi, — to je jejich právo; ale nemají práva hyzditi jazyk svými nápady, které se příčí duchu správné češtiny.

---

[1] [V románě Jar. Marie »Kyvadla věčnosti« (1920) je řeč o lékařské prohlídce ženy, k níž se málo hodí muž. Čteme tam větu »je-li nutno, nechť je v nemocnici ohledána lékařem, ženou« (2, 174). Ale to se patrně spisovateli samému zdálo přece jen trochu podivným, proto píše dále: »Zachovalá žena má právo, aby byla prohlédnuta lékařkou« 175, »slečna lékařka« 179. Red.]

[2] [Na titulu č. 32 Zpráv výzkumných ústavů zemědělských (Jak posuzovati nosnost drůbeže) čtli jsme: »Napsala Ing. Dr. Marie Tumlířová, inspektor ústavu« (1928). Red.]

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 3-4, s. 71-73

Předchozí Josef Zubatý: Mladé

Následující Z. (= Josef Zubatý): Vizikátor