Nejčastější galicismy v novočeské skladbě, I.

Jaroslav Dvořáček

[Články]

(pdf)

-

Úsilí našich gramatiků puristů přestávalo dosavad hlavně na obraně jazyka českého proti rušivým vlivům němčiny, proti germanismům. Dojista právem; neboť vlivem němčiny hřešívalo se a hřešívá proti duchu češtiny nejvíce. Ale vedle němčiny též jiné jazyky porušují ducha české frazeologie a skladby. Tak lze v posledních třicíti, čtyřicíti letech viděti čím dál tím patrnější vliv jazyka francouzského. A přibývá ho obzvláště za naší politické samostatnosti. Děje se to stálým sbližováním politickým i vlivy kulturními, nejvíce pak záplavou překladů, pořizovaných začasté chvatně, a to i lidmi, kteří neznají náležitě ani originálu, ani jazyka mateřského. Této věci se dotkl, třebas jen letmo, prof. Zubatý v instalační rektorské řeči dne 3. prosince 1919. Praví tam doslova: »Jako se k nám již v době starší vtrušovaly latinismy, potkáváme se dnes s rusismy, gallismy.«

Ale dosud, pokud vím, nebylo o galicismech u nás nikde pojednáno obšírněji. (Občasné a ojedinělé výtky tohoto druhu lze nalézti ovšem v posudcích NŘ.)[1] Tradiční naše láska k jazyku i národu francouzskému způsobuje, že jsme si dosud galicismů dosti nevšímali nebo posuzovali je shovívavě; ba lze říci, že si v nich někteří mladší spisovatelé zrovna libují.

*

Úvodem několik theoretických slov o galicismech. Galicismus[2] vůbec je způsob mluvy vlastní Francouzům, zvláště [66]pak nesprávné napodobení francouzských rčení, obratů a skladby v jiných jazycích. Galicismy v češtině vznikají tedy chybným, obyčejně mechanickým přenášením osobitých rčení a syntaktických zvláštností francouzštiny do našeho jazyka.

Theoretický výklad je zde týž jako u jiných -ismů, latinismů, germanismů atd. Řeč jest podmíněna myšlením. Ve smyslu jazykovém značí myšlení způsob, jímž se myšlenka v duši osoby mluvící (nebo píšící) formuluje ve výraz slovní. Jazykové myšlení záleží v jistých formách, ustálených dlouhým zvykem, v jakýchsi schematech, která se vynořují v naší mysli a podle nichž seskupujeme své představy. Francouzi nazývají tento duševní základ výroku slovním obrazem (image verbale), srov. Vendryes, Le langage, str. 341 a n. a NŘ. X, 61. Tato výrazová schemata, stále připravená v naší mysli a vyplňovaná — podle potřeby — hned těmi, hned jinými slovy, jak toho vyžaduje slovní výraz, který má vzniknouti, bývají v rozličných jazycích buď shodná, nebo různá; shodných jest v příbuzných jazycích většina. Tak lze na př. výrazového schematu »město jest veliké« užíti skoro ve všech jazycích indoevropských. Máme-li však na př. soud, větu typu »vypadáte špatně« vyjádřiti francouzsky, musíme užíti schematu jiného, od češtiny odlišného: vous avez (une) mauvaise mine, doslovně: máte špatné vzezření. Neobratný, nedbalý nebo pohodlný překladatel z francouzštiny, klada mechanicky slovo za slovo, vytvoří podle francouzského psychologického schematu chybnou větu »máte špatné vzezření«. V ní se jeví osobitý způsob myšlení francouzského, věta »máte špatné vzezření« je v češtině galicismus; česky se tu mluví (píše), ale myslí francouzsky. Jinými slovy: galicismus je kříženec, jehož tělo (mechanická náplň větná) je české, duch francouzský.

Takové mechanické »otisky« (francouzsky calques) vznikají tedy matením dvou slovních obrazů, z nichž každý je vzat z jiného jazyka. V příkladě citovaném (»máte špatné vzezření«) je galicismus frazeologický; vedle tohoto způsobu máme v češtině galicismy jiné, častější; míním galicismy syntaktické.

Chce-li Francouz ve větě »tebe hledám« zdůrazniti před[67]mět slovesného děje, užije opisu c’est toi que je cherche, doslova: to (jest) jsi ty, kterého hledám. Je to schema v češtině do nedávna neznámé, v našem případě zhola zbytečné. Povrchní a nemyslící překladatel, má-li franc. větu c’est toi que je cherche přeložiti do češtiny, vyplní franc. schema slovy českými a napíše větu »to jsi ty, kterého hledám«, větu ne-li proti duchu češtiny, jistě aspoň zbytečně rozvláčnou, nemotornou, protože zájmeno tebe dostatečně označuje důraz na předmětu děje slovesného. Tak vzniká galicismus, který rušivě zasahuje do způsobu ustáleného v české skladbě a mění jej bez potřeby; je to galicismus syntaktický.

V následujících odstavcích pojednám, jak naznačeno již v nadpise, jenom o nejčastějších galicismech syntaktických; na konec připojím několik poznámek týkajících se větné stavby a s ní souvisící interpunkce.

Gramatická shoda v čísle

a) Mezi podmětem a přísudkem. Schema: Le toit et le grenier ont été evanhis par l’incendie. Ohněm byla zachvácena střecha i půda, nespr.: byly zachváceny...

Mezi podmětem, který je vyjádřen výrazem složeným, bývá v češtině shoda někdy gramatická, někdy podle smyslu (logická). Mimo jiné zřetele rozhoduje o tom také slovosled, t. j. je-li sloveso určité před výrazem složeným, či je-li za ním (Gebauer-Ertl 2, 1926, 119 pozn.). Z dokladů zde následujících bude tuším viděti, že ve franc. bývá shoda podle smyslu častější nežli v češtině a že se vlivem francouzštiny tento způsob šíří nad míru u nás obvyklou a ustálenou.

Mohly by být zeměpis a geologie literární (Fay, Panorama 7) m. mohl. Kdy budou se nám jeviti blahobyt a dokonalost... podmínkou úplného rozvoje? (Barrès, Nepřítel 111) m. bude. Pražskou pohádkou byly paláce, a pohádkovým (?) byly na nich opuštěnost, zasmušilost a slepota oken m. pohádková byla (Weiner, Třásničky 20). Jsou to vlastně jen prvé a třetí dějství, v nichž autor dramatisuje celkem skrovný příběh... m. Je to... (a ještě lépe, vynecháme-li i druhý galicismus, totiž zbytečný opis příslovečného určení: Autor dramatisuje celkem... příběh jen v dějství prvém a třetím. Nár. pol. 7. XI. 25). Proto se měly rozrušovat administrativní a vojenská moc m. měla (Lid. nov. 17. IX. 29). Když žezlo bylo rozloženo na tři části, nalezeny [68]byly uvnitř datum i jméno autorovo m. nalezeno bylo (České slovo 19. IX. 29).

Tento leckdy nezvyklý způsob shody rozmáhá se v posledních letech zvláště v jazyku žurnalistickém.

b) Mezi substantivem a jeho shodným přívlastkem. Schema: Les partis républicain et démocratique. Strana republikánská a demokratická, řidčeji strany rep. a dem.

Dva přívlastky shodné (nebo několik jich), určující jméno podstatné, způsobují, že ve franc. bývá určené substantivum obyčejně v plurále; tak na př. les langues française et anglaise, česky: jazyk francouzský a anglický. Tento způsob se šíří vlivem francouzštiny zvláště v době nejnovější. Známe ovšem příklady tohoto typu též z jazyka staršího (srov. Gebauer, Histor. mluvn. IV, 113),[3] ale výklad není tam podán. Jsou to jistě latinismy, jak bych mohl obšírně doložiti, kdybych se nebál zaběhnouti daleko od vlastního thematu.[4] V jazyce moderním jsou to však často galicismy, bez vlivu latiny. Na př.: Aby přiváděly mořskou vodu do jezer Avernského a Lucrinského m. do jezera (An. France, Perleť. pouzdro 20) [z originálu: pour verser les eaux de la mer dans les lacs Averne et Lucrin]. Mouquetova edice neznámých veršů Baudelairových je podnik, který se staví důstojně po bok kritickým vydáním Crépetově a van Beverově m. kritickému vydání Crépetovu... L. N. 21. IX. 29. (Plur. bylo by možno užíti ve spojení jiném, na př.: oběma kritickým vydáním, Crépetovu a van Beverovu.) Nové údobí mluvnického badání... zařadilo jej (rukopisný podvrh) do stol. XIX. a ke jménům Hankovu a Lindovu (Pražák, Rukověť III, 39, 40). Dohoda mezi vládami československou a španělskou... (v únoru 1929 ve všech č. denících). Ministr Spina studoval na universitách vídeňské a pražské (Nár. osvob. 3. X. 1928). Pergameny, které podepíší presidentové (!) naší republiky a Francie (»Ráno« 28. IX. 25). Nesčetné telegramy vlád čínské i japonské (Lid. nov. 13. X. 31). Vzrušující drama osudů Michelangelova, Rembrandtova a Beethovenova (České slovo 12. XI. 31).

[69]Ze spousty svých výpisků tohoto typu cituji schválně hodně příkladů, aby čtenář, vida jen dvě nebo tři věty se shodou tohoto druhu, nemyslil, že jsou to snad omyly tisku. Tento galicismus se šíří nesmírně zvláště v posledních šesti sedmi letech, nejvíce v slohu žurnalistickém.

Pozn. Ojediněle se tvar plurálový vtiskuje též adjektivům (přívlastkům), určujícím zároveň dvě substantiva. Tak vznikly tyto »kongruence«, vyložené galicismy: Posílám pozdrav osvobozeným Alsasku a Lotrinsku (»Národ« 12. XI. 29), citát přeložený asi z franc. Kraj protékaný regulovanými Svratkou a Svitavou (Mor. nov. 26. V. 28).

Adjektiva (ve funkci doplňku) místo příslovcí

Schema: Elle se tenait debout, fière et dédaigneuse. Stála pyšně a pohrdavě, nespr. pyšná a -á.

Na označení stavu přechodného, duševní nálady atp. užívá francouzština v doplňku jména přídavného, kdežto v duchu češtiny tu často klademe příslovce. Na př.: Ruce vypadaly nemotorny, stísněny m. nemotorně, stísněně (Maupassant, Naše srdce 161). Mnohé z toho, mimo co jste kráčeli lhostejni a neúčastni, hypnotisovalo mou duši (Karásek, Legenda 107). Lidé strkají se urputní a nervosní m. urputně a nervosně (Weiner, Třásničky 182). Oldřich díval se chvíli užaslý na tuto ženu (Šimáček, Bratrstvo 38).

Zjev velmi častý u mladších spisovatelů, v překladech pak šmahem, na každé stránce.[5]

Zájmena

a) Přivlastňovací zvratná místo osobních v dativě. Schema: Il mit ses gants. Vzal si rukavice, nespr. vzal své rukavice. — Stará žena, paní Lafontová, vzala ji do své služby; lépe: vzala si ji do služby (Moréas, Neviňátko 19). Vilém opřel svoji špičatou hlavu do svých rukou, spr. opřel si hlavu o ruce (Balzac, Dvě povídky 44). Přestrojil se a svůj obličej přikryl obličejem z lepenky (!) m. přikryl si tvář škraboškou (Voltaire, Listy Amabed. 66).

V překladech, i lepších, se tento galicismus vyskytuje dosti často. Původní spisovatelé se mu ještě celkem brání.

[70]b) Ukazovací místo substantiv s genit. nebo s pádem předložkovým. Schema: Ce jardin est plus grand que celui de notre voisin. Tato zahrada je větší nežli zahrada našeho souseda. — Tulipáne, tento příběh znám; je to onen o domovní prohlídce (A. France, Perleťové pouzdro 243); v originále: La Tulipe, je connais cette histoire; c’est celle d’une visite domiciliaire. Jsou na štíru se spravedlností své země a s onou v zemích sousedních (Rouquette, Velké 96). Stav asi podobný onomu u Němců (F. V. Krejčí, České vzdělání 43). Mateřské město bohatne... a zevnějším leskem se chce rovnati onomu Španělska, Holandska, Anglie... (Lid. nov. 29. I. 28).

Někdy ovšem lze v této chybě viděti germanismus. Tento způsob byl hojně rozšířen před patnácti až dvacíti lety; nyní je na ústupu.

Pády

Dvojí akusativ místo věty vedlejší nebo jiné vazby. Schema: Je le sais bon et fidèle. Vím, že je dobrý a věrný.

Ve francouzštině se užívá dvojího akusativu (po slovesech sentiendi, declarandi a pod.) skoro v týchž případech jako v latině klasické, t. j. nad míru obvyklou v nové češtině. Akus. doplňkový bývá v č. často zastoupen instrumentálem.

Viděla se doprovázenu až ke kočáru své sestřenky m. viděla, že je doprovázena (Balzac, Dvě povídky 32). Pokud hledíme na ni (na filosofii) jako na nauku, shledáme ji ovládánu tendencí m. uvidíme, že je ovládána (J. L. Fischer, Saint-Simon 8 a jinde). Blahý, vznešený stav; vím se gentlemanem (Weiner, Netečný divák 32).

Je možné, že tu druhdy působívá analogické schema německé. Tato vazba je — bohudík — dosti vzácná; někdy se zdá, že si v ní spisovatelé libují z afektace.

Genitiv předmětný místo pádu předložkového. Schema: Le bienfait dont le souvenir me charme. Dobrodiní, na něž vzpomínka mě těší (nespr. jehož vzpomínka).

V tomto případě by zájmeno vztažné v genitivu mohlo v češtině značiti jenom genitiv podmětový. Otrockým napodobením francouzského originálu vyskytuje se však někdy přece, nejčastěji u překladatelů nedbalých nebo zřejmě neschopných.

Kouzlo tohoto výjevu, jehož vzpomínka jej byla jakýmsi způsobem zfanatisovala m. na nějž (Balzac, Dvě povídky 28). (Lanýže), jimiž až dosud jsem opovrhoval, ale kterých ná[71]hle mně přišla na mysl rozpomínka jasná (Arène, Z nových 12).

Dativ předmětu místo genitivu. Schema: Obéir à q., obéissant à qch. etc. Poslouchati někoho, poslušen něčeho a pod. (nespr. někomu, něčemu).

Pod pláštíkem poslušnosti vyššímu a neviditelnému principu (Retté, Úvahy 28). A také jen potud, pokud je respektoval, činil je poslušnými vlastním cílům (J. L. Fischer, Saint-S. 46). Záviděje (m. závidě) těm, kteří žijí poslušní jediné svým individuelným vášním, zatoužil (Karásek, Legenda 103). Poslušno nezdolnému pudu, jeho tělo se zachvělo (Vachek, Moc 621).

Mohlo by se namítnouti, že aspoň v příkladech z prózy původní je vliv němčiny nebo latiny. Ale autoři citovaní (Fischer a zvláště Karásek) jsou nepochybně i jinde pod stálým vlivem jazyka francouzského. Je pravda, že se i v stč. vyskytuje ojediněle vazba poslušen něčemu; to je však zajisté latinismus.

Pád prostý místo předložkového. Schema: Je lui dois ma santé. Děkuji mu, jsem mu vděčen za své zdraví.

Nejčastěji jde tu o akusativ, a to ve rčeních vděčen býti za, děkovati za (působením fr. devoir qch. à q.) atp.

Oba dva věděli, že nejkrásnější podobizny děkují svůj původ jen takovým plamenným pocitům m. za svůj původ; a ještě lépe (změnou slovesa): vznikají atp. (Balzac, Dvě pov. 29). Existence přirozených zákonů vděčila své stanovení rozumu, resp. rozumové úvaze (J. L. Fischer, Saint-Simon 13, 17 a j.).

Pád předložkový místo věty jednočlenné (ve zvolání) nebo místo věty vedlejší. Schema: Laminger cria à la revolte (Denis). L. křičel: »Vzpoura!« nebo L. křičel, že je to vzpoura. — Srotivše se křičeli o rouhání a bezbožnosti (France, Perleť, pouzdro 21). [Z orig.: Assemblés en tumulte, criant au sacrilège et à l’impiété (France, Etui de nacre 17).] Jsou mrzouti, kteří tomu nemohou přijíti na chut, hučí na dryáčnictví, na zneušlechťování..., na americký humbug (Lid. nov. 9. V. 26, Weiner). Co výskotu do hlubokého myslitele a velikého umělce m. jaký je to hluboký myslitel, že je to atd. (Arn. Procházka, Rozhovory 46 v pozn.).

Typický galicismus; přirozený Čech, neumí-li francouzsky, druhdy takové větě ani neporozumí. Rčení dosti vzácné.

(Pokračování)

---

[1] Soustavný výklad o galicismech při slovese dáti napsal Jindřich Vodák v NŘ. 2, 1918, 33.

[2] Viděli jsme, že prof. Zubatý v instalační přednášce rektorské (otištěné v NŘ. IV, 1—9) užil výrazu »gallismus«. Myslím, že zcela správně, podle obdoby german-ismus, bohem-ismus. Ale z důvodů tradičních ponechávám ustálený, starší název galicismus.

[3] O tom srov. též Gebauer-Trávníček, Příruční mluvnice jaz. českého v 1930, 290, kde se uvádí věta »arcibiskupové pražský a olomoucký se sešli« jako typ správný. Jazyk tu často mívá shodu podle smyslu z příčin významových, a třeba tedy rozlišovati případy možné a účelné od zbytečných a nesprávných. R.

[4] Arationes Campana et Leontina (Cicero); inter duces Romanum Poenumque (Livius) a j.

[5] NŘ. několikrát (na př. 6, 17; 12, 113) upozornila na vyjadřování opačné, na užití adverbia místo adj. doplňkového. Hranice mezi adj. doplňkovým a adverbiem jsou dosti neurčité (šel pěš, bos — pěšky, bosky) a bude o této věci ještě potřebí podrobnějšího zkoumání. Zatím se doporučuje říditi se zvykem skutečné živé řeči. S.

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 3, s. 65-71

Předchozí Oznámení

Následující J. H.: »Jsem z toho jelen«