Časopis Naše řeč
en cz

Nejčastější galicismy v novočeské skladbě, II.

Jaroslav Dvořáček

[Články]

(pdf)

-

Sloveso

(Pokračování)

α) Slovesný rod passivum místo aktiva. Schema: Il fut flatté. Zalichotilo mu (nespr. byl polichocen). Češtiná dává obecně přednost rodu činnému, kde je to možné; a netvoří zpravidla passivum od sloves nepřechodných. Avšak doslovným překládáním franc. sloves přechodných, v češtině nepřechodných, jako flatter q. lichotiti, gronder q. vaditi se, admirer q. diviti se a j., vznikají a šíří se v moderní češtině vazby nesprávné. Polichocen, avšak dosud odolávaje, Mariolle řekl (Maupassant, Naše 6). — Sobota následovaná nedělí (!) svedla sem všecky vrstvy společnosti (Lid. nov. 19. XI. 29). — V aleji kráčel kominík, předstihovaný listonošem m. kterého předstihoval, před nímž šel listonoš (Nezval, Kronika 220).[1] — V překladech z franc. bývají tyto chybné vazby na každé stránce. V próze původní jenom u t. ř. mondainních spisovatelů, ať už z afektovanosti či z neznalosti. V jazyce starším se druhdy podobné vazby ovšem vyskytovaly také (Ježíš byl posmíván a bičován), ale vždycky ve spojení s druhým slovesem přechodným, tedy jako omluvitelné zeugma.

β) Sloveso určité místo příslovce — nápodobou franc. t. ř. locutions adverbiales. Schema: La vérité finit par triompher. Pravda na konec vítězí m. neobratného galic. končí tím, že vítězí, atp.

[98]Slovesa devoir, aimer, finir, commencer, (ne pas) tarder, continuer, se hâter, préférer, manquer, se contenter a j., spojená s infinitivem prostým nebo předložkovým, tvoří ustálená rčení příslovečná; rázovité tyto galicismy třeba překládati tak, že za určité sloveso franc. položíme příslovce (finit — na konec) a za infinitiv naopak sloveso určité (par triompher — vítězí). Vždy milovali melancholici sníti na břehu m. rádi snili (Barrès, Nepřítel 93). — Milovala ukazovati se lidu m. ráda se ukazovala (Karásek, Legenda 29). — Miloval cestovati nad zemí (Lid. nov. 6. II. 25). — Vídali jsme... poddůstojníka, který patrně miloval téměř denně zapisovati nás (Nár. listy 30. IX. 28).[2]Pospíšil si říci jejich průvodce, v orig.: leur guide se hâta de dire, m. řekl rychle (Barrès, Nepřítel 132). — Počkat na autobus, ačli nedal přednost jeti tam drahou m. ačli raději nejel (Lid. nov. 25. IX. 29). — Dával přednost zužitkování těchto dob studiem m. raději užíval k studiu (Šimánek, Bratrstvo 48). — Skončil poznáním, že ho žádná nepochopila m. na konec poznal (Maupassant, Silný 48). — Fikce skončila tím, že vystavila individuum na milost a nemilost společnosti m. na konec vydala individuum (J. L. Fischer, Saint-Simon 33). — Spokojí se jen namítnouti totéž slovo m. namítne jenom (Rouquette, Velké 163.)[3] — [Ze spousty svých výpisků uvádím v této kapitolce jen příklady nejtypičtější, tím spíše, že takové způsoby vyjadřování patří spíše do frazeologie, a fraz. část galicismů jsem zde úmyslně vynechal.]

Časy a způsoby slovesné

α) Perfektum místo présentu slovesa dokonavého (futura). Schema: Tout animal, dès qu’il est né, aspire à la volupté. Každý živočich, jakmile se narodí, baží po rozkoši. V souvětích, která vyjadřují nějaké pozorování, zkušenost, obecně platnou pravdu atp., klademe — na vyznačení dějové priority — v češtině présens sloves dokonavých, kdežto ve franc. (a rovněž v latině i němčině) bývá tu perfektum. Často bývá proto nesnadno rozhodnouti, z kterého jazyka vyšel popud k této chybě. Uvádím tedy jen několik dokladů, třebaže je [99]tento zjev velmi častý, a to takových, v nichž právem vidím spíše vliv jazyka francouzského. Oheň zapálí, jakmile sirka se ho dotkla m. dotkne (Maupassant, Naše 23). — Plán nestane se realitou tím, že byl ratifikován, nýbrž teprve pak, jestli se zdařila jeho mobilisace (Lid. nov. 3. VII. 29). — Je uzpůsobilý pro pařížská děvčata, zvláště oblékl-li si shawl a sametový kabát m. oblékne-li (Weiner, Třásničky 176). — Nesnídejte, dokud jste nevypili své dva koflíky velmi slabé kávy (Lid. nov. 22. XI. 29).

Pozn.: Dokonce plusquamperfektum: Když svou šňůrku byly odříkaly, spálí ji (Lid. nov. 4. X. 26). — Západ po každé, když se ho byla zmocnila asténie, obrací se na východ (Ibid. 21. X. 31).

β) Perfektum místo présentu ve větě vedlejší předmětné, jsou-li děje současné. Schema: Je savais que vous étiez malade. Věděl jsem, že jste nemocen. Závisí-li věta vedlejší na kterémkoli minulém čase věty řídící, klade se ve franc. imparfait, v češtině však présens. Mnozí překladatelé, ať z neznalosti či z touhy po domněle logičtějším vyjadřování, dopouštějí se této chyby; ta pak zabíhá někdy i do prózy původní. Nahnuv se, viděl, že ulice byla obsazena a ježila se píkami m. jest obsazena a ježí se (France, Studně 203). — Když přistoupila k Mariollovi, spatřil, že měla červené oči m. má (Maupassant, Naše 192). — Ukázalo se, že těch pět set nestačilo pro studenta (Maurois, Byron, díl I, 105). — Teď již král věděl, jaké prohlubně skrývala... povaha princova (Karásek, Legenda 83).

Plusquamperfektum

bývá v nové češtině už jen v jazyce knižním, a i tu zřídka, neboť klademe za ně zpravidla perfektum. Vyskytuje-li se nad míru obvyklou, ustálenou, lze tu spatřovati ovšem vedle franc. též vliv latiny a zvláště němčiny. Proto příklady toho druhu pomíjím. Zato však je nepochybný vliv francouzštiny nejen tam, kde se ojediněle užívá plqpfekta místo présentu (srv. pozn. sub α), nýbrž dokonce místo č. futura — na označení dějové priority v budoucnosti. Schema: Après avoir fini, nous sortirons. Až skončíme, vyjdeme (nesprávně: až jsme byli skončili, vyjdeme). Při stejném podmětu zkracuje se ve franc. infinitivem minulým vedlejší věta značící předčasnost nejen v minulosti, nýbrž i v budoucnosti. Tento způsob, t. j. užívání plqpfekta (za franc. infinitif passé), rozšířili někteří [100]moderní čeští spisovatelé i na případy, kde věty mají podměty různé, a tím vytvořili syntaktickou nestvůru, jak naznačena v závorkách u schematu. — Než my prohýříme ještě zbytek sil v tomto pohybu, jenž nás donese až k jitřence, když jsme byli zdeptali všecky hodiny lásky m. až zdeptáme (z P. Valéryho přeložil Em. Siblík v Rozpravách Aventina IV, 38). — O ní si budete moci učiniti představu, až jste si byli přečetli (!) náš příští článek (Lid. nov. 3. I. 26, Filína = Weiner). — Seina a Paříž zůstanou usurpátory i potom, když je byli zkoupali (!) (Lid. nov. 16. V. 29, Weiner).

Kondicionál místo indikativu — nápodobou franc. subjonctivu — ve větě závislé na záporu, majícím však smysl kladný. Dámu, o níž jsem nepochyboval, že by nebyla sladká a věrná m. že jest sladká a věrná (France, Studně 57). Na štěstí doklady velmi vzácné.

Slovesné výrazy neosobné místo osobných. Schema: Il me faut être fidèle. Musím býti věrný. Ztrnule a méně určitě podle franc.: je mi třeba. Neosobné výrazy je třeba, nutno, dlužno a pod. vyskytují se často nad míru u nás obvyklou, a to stereotypně i tam, kde by výraz osobný, na př. musím, mám (nebo jiná vazba), byl jasnější, přesnější. Děje se to jednak z překladatelské neumělosti, jednak z afektace (v próze původní). Jest třeba, abych se vyzpovídal, jest třeba, abych omyl svou duši m. musím nebo toužím (France, Perleť. 119). — Je mně ho (zrádce) třeba, dám ho guillotinovat m. musím ho mít, dopadnout atp. (France, Perleť. 209). — Aby ztajili svá dostaveníčka, bylo mu třeba příbytku skrytého (Maupassant, Naše 94). — Ah, domníváš se, že je třeba již být věrna jemu? m. že musíš, máš? (Pasovský, Přeludné 129). — Nebyl jste pro mne již krajanem, nýbrž někým, komu je mi třeba (!) říci mnoho (Weiner, Netečný 18). — Caligula dal vyburcovati z loží všecky senátory a před užaslými jejich zraky provedl nový tanec, jejž právě vymyslil a jejž bylo nutno obdivovati m. jemuž se měli, musili obdivovati (Karásek, Legenda 6). — Dlužno, aby lidé byli blázny, domnívají-li se, že jim náleží hora (France, Studně 134).[4] Infinitiv

α) místo věty vedlejší. Schema: Je suis heureux de vous voir. Jsem šťasten, že vás vidím. Francouzský infinitiv má funkci mnohem širší nežli český, zvláště při zkracování vět [101]vedlejších. Užívati ho měrou ve skutečné češtině neobvyklou, jak ukazují následující příklady, je prohřešovati se proti duchu češtiny. Jest ovšem analogické užívání infinitivu i v němčině a jinde, ale další příklady ukazují, že tu jde o galicismus. Jsem šťasten setkati se s Francouzem m. že se setkávám (Rouquette, Velké 103). — Aristokratická methoda a theokratická methoda otázku potlačují místo ji rozřešiti (Retté, Úvahy 6). — Nechť se má na pozoru a spokojí se poučiti jej m. spokojí se tím, že, nebo lépe: přestane na tom, že (Barrès, Nepřítel 59). — Rodiny chápaly se této příležitosti v bláhové naději vyměniti velkolepá věna za přízeň nejistou (Balzac, Dvě 100).— Zpravidla jen u neobratných překladatelů

β) kladený pleonasticky, zbytečně s doplňkovým instrumentálem při slovese zdáti se, při němž bývá ve franc. infinitiv vždycky. Anselm však zdál se mi tentokrát býti smutným (Arène, Z nových 40). — Jeho ruce zdály se býti ptáky m. byly jako ptáci (Rouquette, Velké 195). — Hmotou a jejími zákony zdáme se býti cele zaměstnáni (Weiner, Netečný 281). — Uprostřed polí, jež se zdála býti velmi písčitými (Nezval, Kronika 23). — V překladech i v próze původní chyba dosti častá.

Participia

α) Přechodník přítomný místo minulého. Schema: Ouvrant la porte il pénétra dans sa chambre. Otevřev dveře vstoupil do svého pokoje. Ve francouzštině se klade někdy participe présent místo participe passé i o ději, který předcházel. Také tato zvláštnost se v překladech ojediněle napodobuje. Shýbaje se zvednul ze země pod židlí těžkou činku m. sehnuv se zvedl (Maupassant, Silný 8). — Přečetl znovu lístek; potom, otvíraje zásuvku psacího stolu, uložil jej tam m. otevřev (tamže 70). — Vévodkyně, nakloníc se (!) nad prohlubní, chopila se žebříku m. naklonivši se (Champsaur, Faraonka 154). — U neumělých překladatelů velmi často; někdy však těžko rozsouditi, zdali chyba vznikla z neznalosti ducha francouzštiny, či odtud, že překladatel nedovede správně utvořiti přechodník minulý a klade za něj přechodník přítomný slovesa dokonavého.

β) Příčestí minulé trpné bez »jsa«, »byv« atp. Schema: Regardée de loin, toute chose paraît petite. Jsouc pozorována zdáli nebo je-li pozorována nebo pozorujeme-li ji zdáli, každá [102]věc vypadá malá. Nesprávně: pozorována zdáli... Z trpného tvaru přechodníku (na př. byv pochválen) vynechávají čeští spisovatelé doby moderní vlastní přechodníkový tvar slovesa, t. j. jsa, byv, a ponechávají jenom trpné příčestí (pochválen). Poměr k finitnímu slovesu pak někdy naznačují čárkou — zcela po francouzsku. Tak bývá i při adjektivech tvaru jmenného. Již osmahlí a opáleni, snesou snadno pec, v níž je držíte m. jsouce osmahlí a opálení nebo — podle smyslu — protože jsou (Maupassant, Naše 45). — Jejich (individuí) vývoj, sledován v řadě časové, poskytne obraz vývoje lidského ducha m. bude-li sledován (J. L. Fischer, Saint-Simon 39). — Kdo by, obeznámen s klasickým dramatem Němců, nevzpomínal m. jsa obeznámen (Ot. Fischer, Duše a slovo 131). — Těžkopádná, aby mu porozuměla, domnívá se, že Jindřich neměl vědomí o vážnosti m. jsouc nedost chápavá nebo protože jest (Karásek, Legenda 86). — Klidnila ji hlazením, neschopna promluviti (Vachek, Moc 96). — Touto záměnou doplňku jmenného za slovesný (vlivem francouzštiny, němčiny, snad i latiny a j. jazyků) stírá se rozdíl mezi vyznačením děje a stavu. Tak se jazyk ochuzuje o jednu z rozlišovacích možností, o svou přednost před jinými. Přes to se zdá, že chybný (nominální) způsob časem úplně zvítězí a zatlačí užívání doplňku slovesného. Vidíme to již všeobecně, i u nejlepších spisovatelů.

Příslovce

Nižší stupeň v komparativu místo vyššího. Schema: Il regarde moins la beauté que 1’argent. Nehledí tak na krásu jako na peníze nebo hledí víc (spíše) na peníze než na krásu. Francouz velmi rád a často — nad usus český — užívá při srovnávání stupně nižšího, na př. c’est moins cher je to lacinější, nikoli meilleur marché. Tento způsob, v češtině nezvyklý, došel zvláštní obliby v č. slohu essayistickém a žurnalistickém. Byla to méně pýcha než misanthropie; lépe: spíše misanthropie než pýcha (Barrès, Nepřítel 92). — Nejsme přece dětmi. Jsou jimi opravdu méně než myslili. (Lid. nov. 17. V. 27). — Že taková interpretace experimentu je krajně povážlivá, vadí Comtovi méně než porušení tese; lépe: nevadí tak jako (J. L. Fischer: Saint-Simon 132).

Spojky

α) to, že. Nápodoba vnější (slovní) stránky spojek jeví se v příčinném výraze to, že (podle franc. c’est que) místo správného proto, že, protože, a to tím, že atp. — U poslance Me[103]číře jsem učinil výjimku: to, že on protestuje nejživěji m. a to proto, že (Weiner, Třásničky). — Vzniklo toto nepřehledné moře: to že rodiny po celé Paříži usoudily m. a to tím, že, tak, že (týž 236). — Ano, je-li Seina takovým neřádem, to že není Sekvanou..., nýbrž lvicí m. je to tím, že (Lid. nov. 16. V. 29). — Překladateli se zdařilo probudit vůni básně. To že je, tuším, mezi franc. duchem... a jeho vlastním rozpoložením jakási příbuznost (Ronsard, Výbor 32).

β) zatím co (ve smyslu adversativním) místo kdežto, ale, přece — podle franc. spojky tandis que, která má význam časový i odporovací. Květy ty se velmi podobají stonky, zatím co hlavy jsou různé m. kdežto, avšak (France, Studně 160). — Naučili se čerpati z nich zábavu, zatím co odmítali jako nudné zdlouhavé discipliny minula (Fay, Panorama 104). — Janovi se zdálo, že draví lidé nejsou lidmi, zatím co těchto zrůdných výjimek jsou širé a hluboké lesy m. kdežto, a přece (Vančura, Pekař 80). — Zatím co volby rozeštvávaly obec, v Sokole se cítila soudržnou jednotkou (Buzková, Mlází 207).

Citoslovce

Hle ve spojení s akusativem — zčásti nápodobou franc. zvolání le voilà, tu jest, hleďte ho atp. Starší theorie mluvnická tvrdí obecně, že »citoslovce vkládají se do vět nespojitě, t. j. nespojují se s ostatkem věty nijakou vazbou syntaktickou (Gebauer, Histor. mluvnice jaz. čes. IV, 701). Jinak — a ovšem správně — vykládá však Trávníček (Neslovesné věty v češtině I.): »Všeobecně lze říci, že interjekce mívají předmět, poněvadž se v nich cítí slovesná povaha« (str. 214). A dále (str. 222): »Jde tedy při hele ho jen o napodobení akusativního předmětu u sloves, nikoli o předmět od původu.« Mám však přes to dojem, že v příkladech následujících, z češtiny knižní, je spíše galicismus typu le voilà nežli ohlas lidového rčení hele ho atp. Hle otázku, již vám chci dáti (Barrès, Nepřítel 39). Hle apokalypsu bratra Mino, žebráka Ježíše Krista (France, Studně 39). — A tu hle Urbana a ostatní, jak stojí před svým hezkým zámečkem (Weiner, Netečný 213). — I pohnulo se srdce dra Jelínka: hle ho, an jde vyšetřovat, zastaviv bábu domovnici (Weiner, Třásničky 118). — Zvláště v posledních příkladech vidím nepochybně otisk myšlení francouzského a nikoli ohlas českého, lidového hele ho, a to tím spíše, že se jazyk Weinerův vůbec přímo hemží makavými galicismy. Jistě by česky znělo přirozeněji: »hle, Urban« a »hle, jak jde vyšetřovat«.

(Příště ostatek)


[1] V posledních dvou příkladech, kde jde o děj, nelze užíti ani přívlastku, neboť přívlastkem vyjadřujeme vlastnost. Je tu patrná záliba ve vazbách jmenných i tam, kde se lépe hodí výrazy slovesné.

[2] Zde asi ještě spíše rusismus, — doklad z Medkovy Pouti do Československa.

[3] Ale už i u Jungmanna: spokojoval se říkati mně: »Synu můj, to jest vůle Boží!« (Atala 133). V překladu Ataly najdeme místy galicismy; zdá se, že Jungmanna svedla k nim snaha překládati co nejvěrněji.

[4] Čtenář, který si sem dohadem nepoloží franc. il faut, stěží porozumí, že to znamená prostě po česku: Lidé jsou jistě blázni, domnívají-li se.

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 4, s. 97-103

Předchozí Zdůly

Následující Jan V. Sedlák: Glosa k románu M. Pujmanové

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1