Časopis Naše řeč
en cz

»Jsem z toho jelen«

J. H.

[Články]

(pdf)

-

(NŘ. XV, 1931, 180 n.)

(Dokončení)

Zatím však jiné doklady od našich čtenářů ukázaly, že ani časové hranice prof. Flajšhansem udávané nepostačují. Pan inž. V. Sedláček z Brna píše: „Rčení to (ve smyslu bezradného duševního bloudění) jsem slýchával od svého otce a jeho vrstevníků dávno před válkou v Jaroměři 1890 a ve stejné době se ho užívalo také v Brně. Někdy nahradil otec slovo jelen (také vrták) slovy celej blázen anebo celej tumpachovej, vyjadřujícími spolu i duševní únavu a ztrnulost. Jindy výraz »zůstal tumpachovej« vyjadřoval silné překvapení.“

Před rok 1902 klade rčení »jsem z toho jelen« také p. inž. Vincenc Fischer z Letek-Libčic, a to už do let 1885—92. „Nemohu to sice najisto dokázati, ale dobře se pamatuji, a se mnou jistě i mnozí z mých kolegů, že jsme z toho byli »jeleni« už tenkrát, když nás na karlínské reálce proháněl »Štěnička« († prof. Jos. Pšenička) z matiky a z fysiky, nebo »Láďa« (prof. L. Dolanský) ze staré češtiny a »Drak« († prof. Fr. Šubrt) z franštiny (tenkrát ovšem ještě z frančiny nebo z francouzštiny). To bylo v letech 1885—92. Odvození z ‚jelen‘ maďarských vojáků se mi zdá hodně za vlasy přitažené, nehledíc ani k tomu, že to rčení je jistě mnohem starší. Dovoluji si upozorniti na tuhle možnost: V Pardubicích byly odedávna (a jsou snad až dosud) pořádány každoročně velké štvanice na jeleny, k nimž se sjíždělo vysoké a nejvyšší panstvo staré monarchie. Štvanice trvala často několik hodin a rozprostírala se po celém širém okolí Pardubic. Byla ovšem velice populární a diváci se k ní sjížděli z daleka široka. Je velmi pravděpodobné, že rčení »jsem z toho jelen« a pod. má zde svůj původ; snad by se to dalo dost snadno zjistit.“

Mínění, že by rčení »jsem z toho jelen« bylo vzniklo teprve za války, vyvrací též p. šéfredaktor Lid. novin Ed. Bass: „K úvahám o rčení »z toho jsem jelen« připomínám především, že bylo v Praze oblíbeno už dávno před válkou. Pamatuji se na slovní hříčky, které se s tímto rčením v žertovném hovoru prováděly, i jak ho humorní kreslíři, na př. V. H. Brunner, užívali ke vtipným obrázkům, improvisovaným v dopisech nebo při kavárenských šplechtech. Také Lada to nakreslil, ale to už po válce, v Lidových novinách. Předválečná existence tedy poráží dohady, že to rčení vzniklo za války [73]ze styku s Maďary, ač není nemožné, že v regimentech, které takový styk měly, ožilo toto úsloví v novém smyslu.“

Také v dopise, který dostaly Lid. noviny od jednoho ze svých čtenářů (LN. 4. XII. 31), se výraz »jsem z toho jelen« pokládá za starý. „V Lidových novinách odpol. ze dne 30. listopadu 1931 č. 600 v rubrice »Ze světa« píšete o rčení »už jsem z toho jelen«, že vzniklo za války. To jest mylné. Rčení toho se užívalo v Čechách již dávno před válkou. Řeklo se to o člověku, který byl duševně rozrušen nějakou příhodou. Řeklo se »ten člověk je z toho jelen«, nebo pamatuji si, když jsme někdo řešili školní početní úkoly a nešlo nám to, řekli jsme: »Já jsem z toho už jelen«. Vulgárně řečeno — blbý. Není to nové slovo — vždyť jsem školy opustil před 30 lety. V svém životě jsem to slyšel mnohokráte. Slovo jelimánek jsem vztahoval vždy na člověka obmezenějšího. Aspoň takové slovo dávali takovému člověku. Snad je to zdrobnělina jména jelen. Nic nechci tvrditi — toho jsem dalek — nejsem k tomu povolán. Ale rčení o jelenovi žije už dlouhá léta. Také se říkalo o člověku, který prudce povstal: »Vyskočil jak jelen«.“

Doklad o tom, že i ve vědomí lidí prostých souvisí rčení »jsem z toho jelen« s obrazem jelena štvaného, podává zpráva p. prof. V. Kvasničky z Mladé Boleslavě. V ní se reprodukuje rozhovor dvou dělníků, M. a D., a otázky pana K. M.: Jen si to místo vezmi, když je taková nouze o práci. Sto jiných by to vzalo hned. Když jsem já byl v Liberci, byl jsem dlouho bez práce, a to jsem se nasháněl, než jsem něco našel. I na kolik hodin cesty jsem chodil, už jsem z toho byl jelen.

V. Kvasnička: Co to má znamenat, to vaše »už jsem z toho byl jelen«?

M.: Byl jsem z toho celý uštvaný (uhoněný, ulítaný, vyjevený, ulekaný, zmatený, poděšený, že nic neseženu).

K. tendenčně: To jste byl ulítaný jako zajíc, když jsou na ně hony; zajíc, to je janek, tak jste byl janek.

M.: Ale co vás napadá, to jste na omylu, janek, to je kůň; ten někdy je jako pitomej, jako blbej, jako blázen. Když ho napadne, třeba si lehne a ne a ne táhnout; musí ho i zdvíhat. (Rozlišuje přesně jelen janek.)

K.: Za války se říkalo: ‚Ale byl tu takovej jelen‘. ‚Copak jsem jelen?‘

M.: Ano, to asi přišel do cimry takovej poděšenec, vyjevenec, takový nováček, který šel na frontu po prvé; můj ty [74]Kriste německej, to nebyla maličkost, šlo každému o život jako tomu štvanému jelenu.

K.: Ale Maďarům se říkalo jeleni.

M.: Protože byli asi také poplašení. V ustrašenosti provede voják ledacos splašeného.

K.: Slyšel jste říkat »už jsem z toho jelen« na frontě italské nebo na ruské frontě?

M.: Ne, na frontě jsem to neslyšel nikdy. To se říkalo v Starých Benátkách, když jsem tam chodil z Dražic do továrny na karborundum.

K.: To jste říkali v Dražicích?

M.: Ne, v továrně; tam se sešli lidé z celého světa (totiž českého světa, pracovalo tam asi 600 českých dělníků).

K.: Říkalo se to tam už dávno?

M.: Aspoň před 30 lety; mně je 53 let.

Prof. V. Kvasnička pokračuje:

„Pan M. důsledně obhajoval český původ tohoto rčení; o Maďarech nechtěl ani slyšet. Ledaže udělal vtip: Maďaři nevolají jelen, volají eljen. Pan M. vychodil obecnou školu v Nových Benátkách u Mladé Boleslavě, má bohaté, většinou trpké životní zkušenosti. Jeho přirozená inteligence je značná. Podle p. M. usuzuji: Patrně přišli do továrny na karborundum i lidé z krajin, v kterých se konaly štvanice na jeleny a v nichž rčení to vzniklo a bylo rozšířeno. Z těch krajin je roznesli lidé dál, jako v tomto případě do Starých Benátek, do Dražic, a odtamtud do Mladé Boleslavě. Za světové války se asi to rčení opět rozšířilo lidmi z těch krajin a hojně se ho užívalo, neboť tehdy bylo přehojně jelenů (štvaných a změtenců, ustrašených a vyděšenců) jak na frontě, tak i daleko za frontou. — I náš uhlíř (rozvažeč uhlí) pan Pokorný, bývalý frontový vojín, říká ‚byl jsem z toho jelen‘. Zná to úsloví už asi 25 let a trvá na tom, že je domácího původu.“

Na zřejmou významovou souvislost tohoto úsloví s představou jelena, opravdového živočicha, ukazuje i zpráva pana měst. tajemníka Jana Pažouta z Hradce Králové. „Toto rčení jsem slýchal už před válkou. Že lid při něm myslí, aspoň u nás, skutečně na zvíře jelena, je vidět z toho, že nyní užívá rčení »jsem z toho srnec«.“

Také univ. prof. V. Mathesius mi potvrdil, že zná toto rčení už od r. 1902. Prostřednictvím prof. Hodury se mi dostalo zprávy od prof. J. Slavíka, že r. 1912 je slyšel v Šlapanicích jako výraz lidový, a od p. ředitele Róna, že žije jako [75]úsloví v Podkrkonoší. Také prof. J. M. Kořínek je zná z kraje podkrkonošského.

Myslím tedy, že po všech těch zprávách nelze hledat původ tohoto českého úsloví v maďarském slově ‚jelen‘, ani ne v té podobě, na jakou myslí prof. Flajšhans. Zdá se, že rčení »jsem z toho jelen« je mnohem starší, než jsme původně myslili, a že žilo už před r. 1900; čtveré svědectví na to ukazuje zcela nepochybně. Snad bylo tenkrát řidší než dnes a ve dvou obdobích mu k rozšíření pomáhala žertovná zvuková shoda s maďarským slovem ‚jelen‘: v době oněch kontrol a za světové války. Z toho si také snadno vysvětlíme, proč je u nás tak rozšířeno mínění, že ve rčení o jelenu vězí slovo maďarské. V tom můžeme úplně souhlasit s výkladem E. Bassa. V témž smyslu píše i prof. V. Kvasnička:

„Nesešel se za světové války český ‚jelen‘ s maďarským ‚jelenem‘? Čech, který neznal český původ rčení o jelenu, vztahoval je asi na maďarské slovo ‚jelen‘, zvláště když tento výraz často slyšel. Tou záměnou asi vzniklo mylné vysvětlení, že rčení to je z maďarského ‚jelen‘ a že souvisí s Maďary.“ — Tak se vysvětlí i obdoba »jsem z toho Maďar«, o níž píše prof. Frček.

Můžeme se tedy pokusit vysvětliti rčení »jsem z toho jelen« z materiálu domácího. Dosud byly naznačeny dva způsoby takového vysvětlení: výklad prof. A. Procházky (NŘ. XV, 1931, 181), že rčení o jelenu je příbuzné s úslovím »jsem z toho janek«, a výklad řed. Róna, že je obrazem jelena lovci uštvaného. Tímto způsobem vykládají vznik rčení »jsem z toho jelen« také ing. V. Fischer a prof. V. Kvasnička a možnost takového výkladu připouští i prof. J. F. Hruška, ač jinak věří v německý původ našeho rčení. Ze zápisků prof. J. Zubatého mám ještě jeden výklad, už z r. 1924 (vyšel v Nár. politice 22. V. 1924 se značkou Bčn.), a v něm se ukazuje především k plachosti jelena. „Z plachosti se pak vytváří poplašenost, a odtud vzniklo patrně naše novodobé úsloví »já jsem z toho jelen«, které značí, přeloženo do normální mluvy, ‚jsem z toho všecek vyplašen, všecek zmaten‘.“ E. Bass soudí, že nejspíše má pravdu prof. Procházka, a bystře naznačuje ještě širší cestu k nejpřirozenějšímu výkladu:

„Pokud mě můj cit pro lidovou mluvu a vznik jejích podivností nemýlí, považuji za nejsprávnější dohad p. prof. Procházky: jako hloupý Honza — jako Janek — jako janek — jako jelen. To je úplně v duchu lidového humoru: nejdříve [76]hříčka se slovem Jan a s přezdívkou zajíce a potom groteskní stupňování představy dvou zvířat, malého a velkého, s příznačným zjevem aliterace obou jmen. Pro zahrávání si s představami zvířat vzpomeňte na humorné závody v obměnách oněch starostlivých otázek, jimiž se za válečného nedostatku oslovovaly pražské hospodyně, když v kuchyních činžáků začaly chovat zvířectvo na žír. Začalo se to nevinnou otázkou: ‚jak vám žere králík?‘ a pražský vtip už to kroutil: ‚jak vám dupe králík, jak vám ďobe kanár‘ až ke grotesknímu ‚jak vám cucaj’ rybičky‘.

K oblibě jelena v tomto úsloví přispělo jistě i to, že se toho slova užívalo i v jiných příměrech, na př. rychlý jako jelen. To je pak šablona, vězící v lidském podvědomí hotová a připravená, aby vyběhla na jazyk bez přemýšlení, co vlastně znamená. Užije-li někdo podstatné její části v jiném vztahu, přejímá se tento nový vztah v lidové mluvě velmi lehce. Nikdy se však v lidu neujímá nějaký umělý překlad, není-li k jeho rozšíření zvláštní důvod. Není takového důvodu pro překlad z nepopulárního, neznámého Hirsch, Hirschauer, a shoda zde jest asi jen náhodná. Proti domněnce, že by se jelen dostal do tohoto příměru ze skutečného srovnání s postojem překvapeného paroháče, mluví to, že známe to rčení z velkoměsta a z vojska, a nikoli z vesnice; kdyby tato domněnka byla pravdivá, musil by ten příměr být už dávno znám především jako typický kus mluvy myslivecké, a ta je dobře prozkoumána a v literatuře reprodukována.“

Poslední část Bassova výkladu asi sotva budeme moci přijmout, když nyní ze zpráv našich čtenářů víme, že rčení »jsem z toho jelen« žilo a žije i v lidové řeči venkovské, a to na východě i na západě české oblasti jazykové. Zato však je poučné jeho upozornění, že takovéto výrazy metaforické vznikají leckdy bez jakékoli příčiny věcné prostě jenom tím, že se schema, v mysli už hotové, vyplní místo slova dotud běžného slovem novým. Takové hotové kadluby byly na př. ‚jsem z toho janek, jsem z toho blázen, to je jelimánek‘ (na toto slovo ukazuje i jeden z citovaných dopisů), a s nimi se asociací dobře mohly spojovat výrazy ‚vyskočil jako jelen, vyrazil jako jelen‘ a pod. Ani snad nemusíme zvlášť hledat, proč se právě jelen dostal do tohoto rčení. Jména zvířat se v takovém nebo podobném smyslu kladou velmi často a zpravidla nás ani nenapadá ptát se, proč. Říká se »ty seš kůň, ty seš slon«, anebo v jiných spojeních »ty slone! ty krávo!« atd., a přece ani kůň, ani slon, ani kráva nevynikají [77]vlastností, která se těmi přirovnáními označuje. Snad se jména oněch zvířat dostala do těchto slovních obratů jenom proto, že označují zvířata velká, snad proto, že nějak vyhovovala svým zvukem, kdož to ví. A tak asi ani u toho jelena nelze najít — a také snad ani není třeba hledat — nějakou zvláštní příčinu, proč se dostal do úsloví, které v některých svých odstínech významových ani není ve shodě s jeho obecnými vlastnostmi. Proto také nezáleží na tom, je-li to úsloví známo především v mluvě myslivecké anebo v kraji, v kterém se konaly štvanice.

Zbývá ještě pověděti několik slov o smyslu toho rčení. Z citovaných zpráv lze soudit, že se jím označuje člověk jednak uštvaný, zmatený, nevědoucí kudy kam, jednak člověk hloupý, duševně omezený. Můžeme k tomu uvést i hrstku dokladů z novin a knih:

Samá oběť ďábelského Hradu, lžihumanistické pakáže, muže ve stínu, realistické mafie. Také se už stává, že lidé, kteří nemohou proniknouti ve světě vědeckém pro nesoustavnost nebo nějakou povahovou ránu, herci, jejichž genius přesahuje jejich úspěchy, a všelijací národní spisovatelé obskurních jmen se pokládají za oběti a mučedníky. Sentimentální obecenstvo na to jde. Ono to je dramatičtější, když se křičí »zrada!« Stala se z toho dočasná psychosa, Čehona je z toho jelen, takže slepě bije kolem sebe. J. B. Kozák v Nár osvobození VIII, č. 299, 1. XI. 1931. Význam je tu patrně ‚je z toho zmaten, potřeštěn‘. — (Dvě ženy poslouchají nějaké záhadné zvuky; nevědí, co to je a odkud to zní.) „Mělo by se to vyšetřit, paní Trosková. Nemyslejí?“ „Ba že mělo! Božínku, jaké se teď dějí věci — to by člověk nevěřil. Jako tenkrát z Političky s tím Harmanem a tím druhým lidojedem z Německa. To člověku zajde chuť kupovat pod rukou maso.“ „Boží pravda, paní Trosková. Ale slyšíte, zase? Jako by tělem nůž projel.“ „Já už, paní Machnatá, ani neposlouchám, jsem z toho celá jelen.“ Z lidských dokumentů Ladislava Vaška, Zvon XXX, 1930, 680. Význam je asi ‚jsem tím zmatena, znepokojena‘. — (Zak) dodával: „Víte, že už jsou Rusové u Ostravy? Můj švagr je sluhou na místodržitelství, tam už to dostali a jsou z toho celí jeleni.“ Ivan Olbracht, Devět veselých povídek z Rakouska i republiky 1927, str. 148. Význam: jsou tím zmateni, nevědí kudy kam. — Výslech, panečku, to není jen tak něco jednoduchého, a hlavní věcí je, sestavit to pěkně do berichtu, aby tam nahoře na to čuměli [78]jako jeleni (praví četnický strážmistr). Jaroslav Hašek, Osudy dobrého vojáka Švejka II, 68. Význam je asi: byli překvapeni, divili se. Tento poslední doklad je už ovšem velmi vzdálen od představy jelena lovci uštvaného. — To koukáš, ty, pisálku, co? Co jen ta Verbická musela prožít! A jak bys o tom mohl psát ty? Četl by někdo tvé vyprávění o tom, že ve smíchovském přístavě vyznával hoch své city větou: „Andulo, stačí to, že tě mám rád!“ a že byl odmítnut odpovědí: „Lojzo, koho honíš? Co pak jsem jelen?“ Zajímalo by někoho popisování aktů lásky v hotelu, kde se platí za hodinu,... Karel Vaněk, Charašó, pán, da?! 1924, 127. Tento doklad mi poslal docent Masarykovy university v Brně V. Machek a poznamenal k němu: „Z tohoto citátu je vidět, že ‚honit‘ tu značí ‚balamutit, obelhávat‘, a že tedy předmět té činnosti ‚jelen‘ (s významem ‚obalamucený, popletený, zmatený‘ atd.) je původní výtvor vulgární metafory obsažené v slovese ‚honit‘.“ Nemusíme arci vznik rčení »jsem z toho jelen« připínati jenom k tomuto vulgárnímu významu slovesa ‚honit‘, ale důležitá pro náš výklad je tu hlavně zkušenost, že cesty, jimiž lidová mluva došla k tomu rčení, mohly být různé a při tom se mohly křižovat a stýkat.

Význam ‚blbý‘ není v žádném z těch citovaných dokladů úplně zřejmý, ale přes to nelze pochybovat, že je možný. Cesta od významu ‚zmatený, nevědoucí kudy kam‘ a pod. k významu ‚hloupý, blbý‘ je přece tak přirozená, že netřeba ji zvlášť vykládat (na př. tím, že jelen v říji je opravdu tak otupen, jako by byl zbaven smyslu). A že ten druhý, silnější význam je opravdu také s úslovím »jsem z toho jelen« spojován, dosvědčují sami naši čtenáři. Je ostatně už v samé povaze takovýchto výrazů povahy citové, emfatické, že mají význam hodně široký a neurčitý.

Úhrn toho všeho je, že rčení »jsem z toho jelen« svým stářím sahá nejméně do druhé generace do minulosti a že je od původu české. Shoduje se úplně se způsobem, jakým se užívá jiných rčení podobných, a není tedy třeba hledati pro ně vzor v němčině nebo v maďarštině. Označovat může i člověka uštvaného, zmateného, i člověka hloupého, omezeného.

Ještě bychom mohli upozornit na jednu velmi zajímavou okolnost, která se nám objevila ve zprávách našich čtenářů, a to na podivný nesouhlas v názoru, jak toto rčení působí, zda dojmem výrazu domácího, českého, či výrazu cizího, německého. Jedni prohlašují, že cizota z něho čpí na hony, [79]druzí tvrdí, že je to výraz dokonale český. Ani se tomu nedivíme, ale jistě je to nový a velmi názorný příklad, jak subjektivní je usuzování o jazyce, nevychází-li z premis naprosto spolehlivých.

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 3, s. 72-79

Předchozí Jaroslav Dvořáček: Nejčastější galicismy v novočeské skladbě, I.

Následující Alois Získal: Zemědělství dneška

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1