Časopis Naše řeč
en cz

Zdrobnělá jména významu náboženského, I.

Josef Straka

[Články]

(pdf)

-

V Lidových novinách ze dne 7. listopadu 1927 (ročník 35, číslo 560)[1] byla zmínka o jednom knězi, který byl před brněnským soudem obviněn, že zesměšnil československou církev zdrobnělými jmény církvička, sektička. Hájil se, že prý mluvil »v duchu moravského lidu, který nazývá kněze panáčkem, mluví o sv. Tomášku, Floriánkovi atd.«. Nezáleží mi na tom, kterak soud na konec rozhodl po vyslechnutí znalců, ale všímám si už několik let při čtení pilněji rozličných významů českých jmen zdrobnělých, i přicházím — uvidíme, že zúmyslu až »s křížkem po funuse« —, abych se po všem tom, co o této věci otiskl v našem časopise již Fr. Oberpfalcer (NŘ. 11, 97 nn. a 125 nn.), v řadě drobných článků znova k ní vracel.

Hned s počátku poznamenávám, že není přípony, aby se jí za dlouhého vývoje české řeči užívalo vždy jen na zdrobňování jmen, že není přípony »zdrobňovací«, která by odevždy měla význam buďto jen lichotivý, nebo jediné zhoršující. Všech těch přípon zdrobňovacích, které uvádí Oberpfalcer, užívalo se kdysi nebo užívá se dodnes též na př. k přímému zpodstatňování jmen přídavných (v. slepec, mazanec stč. = Kristus G.[2], tento vyšinulec z nížin i z kolejí své proletářské vrstvy K. M. Čapek-Chod, Turbina 1916, str. 435, a pod. jinde často; čtvrtek, čtvrtka, paterka = patero knih kázání od Arndta, J. M. Slavičínský, Vlk Krampotů, 3. vyd., str. 42; malík, menšík atd.). Přípony -ák, -isko, -iště a j., které mívají dnes význam zhrubělý (srov. židák atd., ale také již stč. hosták G. a příslušnou k tomu poznámku; o pří[26]poně -isko a -iště v. NŘ. 3, 153 a 5, 100, ale zvláště článek Oberpfalcrův v NŘ. 11, 8 nn. a Bartošovu Dialektologii moravskou 1, 145[3], mívaly nebo mívají místy dodnes význam lichotivý, jako kněžák G. (= vysoký duchovní hodnostář), dobré člověčisko B. 1, 145 i v Dialektickém slovníku moravském[4] atd. Ano, časem se matou přípony zdrobňovací též s příponami, kterými se tvoří jména mláďat zvířecích a lidských.[5] Na př. G. uvádí z rozličných stč. žaltářů a biblí na místech paralelních (za latinské catuli leonum) nejrozmanitější překlady: lvíčata, štěňata lvová, lvíčenci lvíkové, lvíčkové mladí. Podobně měl stč. slovník: monachus mnich, monacellus mníšě, -ěte vedle běžnějšího jinak mníšek G. U Komenského čteme: (dítky) jsou obraz Boží ještě jako nezašpiněný, proto že nevinňata jsou Informatorium (Veškerých spisů díl 4, stránka 470), pro ně nevinňata dává Bůh opatření (t. 478), sirotčata = sirotkové (t. 433) a j. Chelčický píše: ať by jej (lid) múdře všude zlovili v své tobolky ku pastvě svého nesytého břicha i svých kurev i sebráňat svých (citát v Ryšánkově článku ve Sborníku Pastrnkově 279 n.); naopak titul románu Z. Wintra zní »Rozina sebranec«. Na Moravě se říká žíďa, páňa = malý pán, Janíča = Janíček, paníča = ledajaká panička B. 1, 149 i j.; chásňa, márné človíča, chlápja, jakési malé cérča, ogárča vedle ogarec Slavičínský v uv. spisu 3, 4, 43, 53, 55); Rozinče,- ete o ženě Rozině malé postavy M. Jahn (v povídce »Brabčáci«, LN. 35, 645 z 23. pros. 1927); k Vojačťatům, Jirák s Jiráčtětem, čírtě Rozárče NŘ. 5, 97 nn. (z nářečí račického); srov. také žáče místo žáček Sv. Čech, Václav z Michalovic (Sebr. sp. 6, 107, u Topiče r. 1900) atd.

Když však rozličnými příponami byla rozšiřována též stará, původní prostá jména podstatná, nemohlo býti jinak ani v nejstarší češtině, stejně jako v ostatních jazycích příbuzných, než že se některými druhy takového nového tvoření počala vyjadřovati menší míra pojmu základního. Tak kostelec, kostelík znamenalo především budovu menších rozměrů než kostel, třebas G. zná Kostelec již jen jako jméno místní a kostelík z citátu u Husa, kde bylo té zdrobněliny užito na zlehčení pojmu (tedy z příčiny stilistické, jak si vyložíme v článku jiném), nikoli v přirovnání s jinými kostely co do velikosti (Protož co platno bude pánu, že mní, by ty, t. j. kněže kuchmistře, jemu mnoho zbožie přispořil a zachoval? a co tobě bude platno, že u něho peniežky neb kostelík vyslúžíš, když sobě oba na duši uškodíta? Hus E. [27]3, 248; srov. i přísloví zapsaná v Českoněmeckém slovníku Fr. Št. Kotta:[6] Není toho kostelíka, aby v něm jednou do roka posvícení nebylo; není toho kostelíčka, aby čert při něm své kapličky neměl). Oltářek, oltářík, oltářeček, oltáříček (K. bez dokladů) chápeme jako předměty menší než oltář, a stejně chápeme rozdíl, jejž činí Komenský v svém Informatoriu školy mateřské (V. S. 4, 590) mezi modlitbou Páně, které prý se děti mají naučiti »ne pojednou celé, než nejprve prosbě první« atd., a modlitbičkou, kterou »mohlo by dítě již trochu rozumné učeno býti, aby, kolikrátkoli jísti chce a dáno mu býti má, nejprve zříkalo« (také v něm. vydání Komenského mluví se tu o gebett a gebettlein, v latinském o oratio a oratiuncula). Posuzování toho, co se má zváti normálně velikým anebo menším, nebývalo nikdy jednotné a přesné. I nazve jeden na př. ještě křížem, co se druhému zdá již křížkem, a to ve smyslu vlastním nebo přeneseném, srov.: ke kříži lézti, míti s kým kříž, udělati nad tím kříž, ale jindy: přijíti s křížkem po funuse, Bůh křížkem navštěvuje, míti už šest křížků na zádech atd. K. Někdy ovšem jméno zdrobnělé nabylo významu svého zvláštního, jako vánočka (pečivo) proti vánocům (svátkům), velkonočka (v písni moravských dětí, když vynášejí Mařenu: »Velkonočko milá, kdes tak dlouho byla?« Bartoš, Naše děti, 2. vyd. z r. 1898, str. 261 a 266) proti velikonocům, hromnička (svíce) proti hromnicům, nedělka (a šestinedělka = die Wöchnerin K. i B., stč. příjmení Nedělka G., jiné významy toho slova u K.) proti neděli (neděle pl. = kout B.) atd.

Z původního významu jmen zdrobnělých vyložíme si dobře obojí význam další, jednak lichotný, jednak snižující až po urážku. Již ze staré češtiny, počínajíc stoletím 14., máme dosvědčeny všecky ony případy mazlení a lichocení lidem zdrobňováním jmen, jak je uvádí Oberpfalcer. Srov. na př. tento hovor mezi Pannou Marií a Kristem v stč. Sporu duše s tělem (vydání Jakobsonova a Petírova verše 571 n. a 593 n.): Matičko…! Mój synáčku, jedináčku, pomni na mú strast, mój ptáčku! A stejná srdečnost mateřské lásky vedla také k zdrobnění jména původně odtažitého a proto k tomu nejméně příhodného, užilo-li se ho metonymicky o dítěti: Pojď již, mé jediné narozeníčko (G. ze stč. Pasionálu).

Odedávna užívali jistě dospělí jmen zdrobnělých, mluvíce k dětem nebo o dětech vůbec, třebas G. nemá k tomu přímého dokladu. Myslím podobné případy, jako tento v kronice Hájkově (vydání z r. 1819, str. 90): Přihodilo se, že Strachkvas… ten, [28]na jehožto křtinkách svatý Václav skrze bratra svého zamordován, …z Řezna přišel do Prahy…; nebo v Komenského Informatoriu: dítky jsou živí obrázkové živého Boha (V. S. 4, 472); druhý stupeň kázně (ve výchově dítek) jest přemrštiti metličkou (t. 566) atd.

Jiná příležitost laskati jmény zdrobnělými byla odevždy v poměru milenců. Uvědomoval si to již Tomáš ze Štítného, když si v svých Řečech nedělních a svátečních (rukopisu str. 50b) vykládal změnou vzájemného poměru změnu názvů pro duši: A když bude tak duše zbožná okrášlena a vzbohacena dary božími, ješto j’ dřéve, donidž sě nebyla k Bohu obrátila, Písmo ji zlú koží nazývalo, to ji pak nazývá přietelnicí boží, sestrú, chotí, holubičkú i kterýmžkoli jménem, ješto móž najrozkošnějšie a najmilostnějšie býti nalezeno.

Rozšířením lásky milenecké a manželské vysvětluje psychologie vznik lásky krajanské, národní atd., jaká se na př. ozvala v dojemné stč. písni o Štemberkovi: A jeden sedláček, ten oral v stráni — a všecko poslúchal, co mluvie páni… (měšťané); nebo v Husově Výkladu (vydání Erbenova 1, 11): Protož, věrný křesťánku boží, stój najviece o tu moc, jíž by (= nč. bys) mohl konečně býti syn boží…!; nebo v Jakoubkově překladu Viklefova Dialogu (vydal Mil. Svoboda nákl. Č. akad., 181a 2): Neb byl jest konečný jeho úmysl tak dóstojného jeho úsilé tak pilná práce, aby křesťánkové, jenž jsú Kristova cierkev, byli blahoslaveni (v textu latinském toliko: ut homines, qui sunt Christi ecclesia, sint beati, t. j. lidé) atd. — Není však pochyby, že se tuto jmény zdrobnělými vyjadřovala spolu také srdečná účast se zlým sociálním postavením stavů nižších, účast, jaká jest ještě patrnější na př. ze známých slov u Husa E. 2, 283 (Bóh váží lepšieho viece; bude-li sedláček svatý, a zabie ho vládyka bez viny…, a panoše zlý bude zabit od druhého také zlého, i zdaliť pán bóh neváží viece svatého sedláčka než panoše zlého?). Takové staré příklady zdrobnělých jmen sedláček, človieček (= poddaný), chudinka a j. ponechávám si k jiné příležitosti a přecházím již k bližšímu ohledání samých jmen náboženských.

Samo jméno Bůh, jak se při hlubokém citu náboženském našich předků rozumí samo sebou, ve smyslu křesťanském nebývalo původně zdrobňováno. Zdrobnělá jména božec, bóžek, dosvědčená již od dob nejstarších (G.), mohla s počátku míti jen význam snižující ten pojem křesťanům tak vysoký, že ani dnes neberou jména božího nadarmo (v. B. pod heslem meno). Vskutku užívalo se jich za překlad latinského dii (= heidnische Götter), božec nadto znamenalo a znamená dodnes též psotník nebo padoucí [29]nemoc, nejspíše proto, že se připisovaly působení zlého »boha«, ďasa. Kterak došlo k starým mužským příjmením Bóh, Božek, Božík (G.), nelze s jistotou říci; snad dal popud k tomu kněžský úřad těch lidí. Není pochyby, že důvěrná slova pámbíček, božíček (můj božíčku!), božínek (ty můj božínku! K.) vznikla původně v řeči dětské a že teprve časem (G. nemá ještě jediného dokladu), myslím i s jakýmsi uvolněním pevné víry, dostala se do řeči lidí dospělých; neboť jenom ten, komu jméno boží zevšednělo, může se jím stále zaklínati neboli božiť sa (B.), nebo pro Boha choditi jiné prosit (srv. žebrák božil kusek chľeba B.), takže mu až přezdějí božíček (srv. lašské: To je takový božiček, po každé by ene prosił B.). A na Zlinsku se říká dokonce: dostanete 500 zl. za ovoce a já dostanu Boha (K. 6, 1087 z Bartoše, prý eufemismus za »čerta«?).

Svým zrozením z ženy býval křesťanům odevždy bližší Kristus (podle starých českých žaltářů a podle Husa E. 1, 15 »česky mazaný neb mazanec«, jinde »mazánek« G.). Třebas »všeho světa král, a my lidičkové nestateční« (G. z Husa E. 3, 278)[7], přece jest spolu též Vykupitel, a proto byl zahrnován lichotnými jmény zdrobnělými. Tak jest na př. Husovi (E. 2, 263) člověk ovce ztracená hříchem Adamovým, ale Kristus »ovčičkú tichú, bekavú, jenž jest šla k zabití, aby onu ovci od smrti vykúpila«. Poměr lidí k němu býval vždy důvěrnější než k Bohu Otci; vzývají jej a v podivení volají: Pro Kristečka (živého, ukřižovaného)! Pro Kristáčka! (K. 6, 735; často na př. u Raise, v. Spisů sv. 18, 3. vyd., str. 79: A když já si pro Kristáčka pomyslím, že snad u Konopů budou ještě děti…, vlasy bych si škubala!). Narodiv se jako dítě, zůstává dětem Ježíškem, jezulátkem, a v zdrobnělinách se mluvívá o všem, co s jeho kultem souvisí. Tak na př. vedle jeslí (v Pasionále, u Štítného, u Chelčického) vyskýtá se již v téže době i zdrobnělina jeslice (v Postile Husově) a jesličky (Chelč. Post.) a tak nyní napořád. Drahá lidem byla a jest též Kristova matka. K ní se modlí hříšná duše již v stč. Sporu duše s tělem v. 523 n.: Smiluj sě, božie matičko, — všie moci plná, zlatíčko! A v rukopise Hradeckém se o ní praví, že mdlela myslcí i živótkem G., nikoli »na mysli a životem«. Stejně se mluví o jiných svatých, na př. v témž rkp. Hrad.: Sv. Prokop… sám sě na modlitvu otda, svój život utrpění podda, tu na kolenci (duál zdrobnělého jm. kolence, utvořeného ze jména koleno) klekajě a na svých prsech padajě G. Nebo v Životech sv. otců: aby kóstky milého muže opatřila G.; srov. i odpověď papežovu v Po[30]selství krále Jiřího r. 1462: a ten sám, kterýž se k lodičce Petrově utieká, spasen bývá (Archiv český 8, 348). — Kristus Pán s Pannou Marií a se sv. Josefem tvořili rodinku, čelédku, srv. stč. Život Kristův: Ta zpósobená čelédka, svatá matka s synem a s svatým Ozěpem, k stolu sědli G.

Dětské modlitbičky a říkačky odjakživa oplývaly jmény zdrobnělými, jako andělíček, kostelíček, dušička atd. Srv. Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku; Ó můj strážný andělíčku, buď dnes za mne v kostelíčku; Vedu, vedu andělíčka kol božího kostelíčka. Andělíčku, klekni, ruce nohy sepni; Ó můj svatý Valentinku, račiž ty mě opatrovat od chromoty atd.; Barborko svatá, pro Kristovo jméno sťatá, tato modlitbička ať je od Tebe přijata atd. (Bartoš, Naše děti 24 nn., 172 i j.). Odtud pronikala zdrobnělá jména náboženská do řeči dospělých. Tak srovnáváme-li koho pro dobrotu, krásu nebo pro cokoliv s andělem, vyjadřujeme se zpravidla ve zdrobnělinách: můj andílku!, andělíčku!, zpívá jako andělíček atd. K. Stejně důvěrně bývali a bývají oslovováni též svatí. Již Hus E. 1, 151 píše o sv. Janu evangelistovi: Věrně, Janúšku, drahný tě byl Kristus poklad poručil! (G.) a o sv. Bernardovi t. 1, 78: sprostný Bernášek… Milý Bernášku! Srov. též NŘ. 7, 130 o podobném užití zdrobnělých jmen Pavlík a Pešek u Husa. Podobně se pravívá o svatých a o jejich obrazech a kostelích na př. na Chodsku dosud: Ha ty svatý Vavřenečku, stojíš na pěkným vršíčku (píseň připomenutá u Raise ve Spisech 18, 3. vyd., str. 10)[8]; Náš Václavíček (t. j. kostel) je tám…, ha hyn ten bílý před lesy je svatá Anna; k Václavíčkovi, k tutý svatý Anně ha k Vavřenečkovi chodím se pomodlit… (chodská stařenka v téže povídce Raisově »Domov«, t. 11). Podobně: Snad to (auto) není pro služku Fánu ze třetího štoku? Tomášek (t. j. brněnský kostel sv. Tomáše) tuťkom za rohem, a vono auto. Jako pro kontesku (z řeči domovníkovy, LN. 36, 129 z 10. března 1928) a mn. j. Rozumí se, že když se jednou počne takových zdrobnělin užívati pro kostely, obrazy a jiné předměty z lásky, počne se zatemňovati původní význam těch jmen, která by přece měla znamenati především menší velikost. Jako na př. v přísloví zapsaném u Komenského (V. S. 4, 106) »Čemu se nenaučí Janíček, nenaučí se Jan« a v hojných podobných, našich i cizích (srov. Was Henslin nit lernt, das lernt der Hans nit, což považuje vydavatel Komenského dr. J. V. Novák přímo za předlohu přísloví českého), jméno zdrobnělé značí [31]osobu věku mladšího a tedy zpravidla i menší velikosti, podobně též v přeneseném významu by mělo znamenati Václavíček kostel menší než Anna; ale je-li stařence Václavíček kostel zvláště milý, nemůžeme pak již ze zdrobněliny usuzovati s jistotou, že by byl také vskutku menší.

Stejně tomu jest ve jménech osobních. Byl čas, kdy Jakoubek znamenalo vskutku osobu postavou menší, kdy se mohli ve vojsku husitském rozlišiti oba hejtmani nestejně velcí již jmény Prokop a Prokůpek, nebo kdy v rodině, v níž byli tři Martinové, »Krampotka si pomáhala, jak mohla: mužovi pravila starý Mach, nástarším synovi Mach a námladším Macháček« (J. M. Slavičínský, Vlk Krampotů 4). Avšak když se táž osoba podle proměnlivé náklonnosti zvala hned Michal, hned Michálek, když takový Macháček, přerůstaje otce Macha, býval zván dlúhým Machem (Slavič. 12) nebo s pohrdáním Mašisko Krampotovo (t. 44), nemohla se již na příště označovati jmény různá velikost s jistotou. Srov. na př. též ze zápisů svědeckých z r. 1510 (v Archivu českém 13, 243): Přišed pak služebník Vrchotuov řekl: Michálko,… (předtím táž osoba zvána Michal z Malé strany); t. 443: I vyběhl pan Martin z Lichvice z domu i odvolal Petřka ode mne, řekl jest: Petře, toť tvuoj pes… (podobné i druhé svědectví o tom řezníku z Tábora); tamže 413 dosvědčuje kdosi: To mi jest dobře svědomo, že Janík, kterýž jest byl ušel za pána starého nebožtíka, že se jest zase ku panu Jindřichovi… vrátil s ženú a s dietětem; druhý svědek o téže osobě praví: To mi jest dobře v paměti, že Janíček ušel jest… Nebudu kupiti podobné příklady, stačí mi odvolati se na podobný zvyk dnešní, že se podle okamžité nálady sousedé oslovují hned Tomášu, hned Tomášku, a mn. j. (B. 2, 60 n. i jinde).

Z úcty a náklonnosti zdrobňovány také jiné názvy kultu náboženského. Modlitbě Páně říká se hned Otčenáš, hned Otčenášek (sr. K. 2, 441: pět otčenášů se pomodliti; umí to jako otčenáš, jako otčenášek; co by se otčenáš pomodlil atd.), podobně Zdrávas a Zdrávasek (pomodliti se zdrávasek; desátek v růženci obsahuje 10 zdrávasů a jeden otčenáš K. 5, 416). Stč. se říkalo Otčenáši páteř (podle latinského počátku Pater noster) nebo pateřík (u Husa E. 1, 220 o babičce nebo strýčkovi, kteří »spějí pateřík nábožně«, i j.). Na Moravě se zrnka růžencová nebo růženec zovou patěrky a patěrečky B., ale dodnes i v modlitbě: Patěrečky (= otčenášky) do neba, milý Pane, daj nám chleba…! (Bartoš, Naše děti 27). Tak vroucnost citu náboženského může setříti vůbec rozdíl velikosti mezi modlitbou dospělých a modlitbičkou dětskou, jaký jsme vyčtli výše u Komenského nebo jaký [32]znamenáme na př. i ve známých verších Nerudových: jenom jednu modlitbičku poslala jsem ku nebíčku (duše K. Havlíčka). Stejně jako též modlitební kniha, je-li venkovance milá, byť sebe obšírnější, jest jí již modlitbičkami, a takovému Janu Jílkovi Ter. Novákové (1. vyd. str. 56) Písmo jest Zákonky. Podobně se říkalo již v staré češtině bez rozdílu: hodinky nebo hodiny říkati G., J. i K. (o mnišských modlitbách, konaných v určité hodiny denní).

Ani zdrobnělinami kostelíček, hřbitůvek nenaznačuje se již obyčejně menší velikost, nýbrž spíše obliba jich v lidu, srov. v románě Ter. Novákové »Děti čistého živého« (ve Vilímkově knihovně), str. 10: I vítám vás, sousede Kvapile, na tom božím hřbitůvku (slova hrobníkova); tamže 97: šak je to za onoho času, že se do toho božího kostelíčka dostanete. I B. Němcová podle NŘ. 4, 298 častěji psala o kostelíčku než o kostele, stejně jako K. V. Rais a všichni lidoví povídkáři.

Přejeme jiným, aby jim dal Pán Bůh nebe, aby již tady na světě měli nebe, mluvíme o hříchu do nebe volajícím, kdežto děti pobízejí verunku, aby uletěla do nebíčka, poslouchají v pohádce prosbu hodné slepičky: »Nebe, nebíčko,[9] dej louce rosičky, louka dá krávě travičky« atd. (Bartoš, Naše děti 30, 48, 89). Z dětské mluvy navyká si potom lid vůbec mluviti o nebíčku, nebečku (vem tě Pámbu do nebička han. B. a j.). Ke jménu souznačnému ráj, převzatému do češtiny již odedávna (srv. doklady J. i K.), neznají naše slovníky deminutiv mimo Rájec, jméno místní. A rozumí se, že všeliké mazlení přestávalo zbožným vě[33]řícím s očistcem (stč. čistec G.), zvláště pak s peklem; vždyť zdrobnělé jméno peklíčko, jak povíme níže, by děsivou představu místa věčného zatracení naopak zmirňovalo, ano až zesměšňovalo. I Goliášek, Samsonek a pod. jména zdrobnělá, užilo-li by se jich ve srovnání silných lidí, značila by menší chválu, menší podiv, než když nazveme koho přímo jménem některého z těch obrů Starého zákona.

Ze všech svátků bývaly zvláště vánoce odjakživa »svátky deminutiv«, kdy se sladká a tklivá něha vtělovala »v nekonečnu líbezných, mazlivých jmen zdrobnělých, ozývajících se ve vánoční písni a v životě i v hovoru rodinném«. Pěkně se o tom rozepsal Jaroslav Dvořáček v LN. 35, 652 z 28. prosince 1927 v článku Mlaďátka. Ukázal, jak sám ten starobylý název svátku »zachycuje něco z prchlé poesie a jejích deminutiv«. Na vánoce se ze všech svátků nejvíce venkovský lid těší, a právem si takový Vincek své drobné ženě Rozině stýská, že »ani kousek toho masa nebude na ty svátečky« (v Jahnově povídce »Brabčáci« LN. 35, 645). Ovšem i jiné svátky jsou pravému křesťanu milé, jsou mu svátečky; hříšná duše se vyznává kajícně, že »pátečky se nepostila a svátečky nesvětila« K. Jest zajímavé, že se místy přenáškou říká sváteček také osobě, která právě slaví jmeniny a těší se pozornosti celé rodiny. S tím srov. stč. zdrobnělé jmiečko (k základnímu jmě, jméno) v příkladech, jako jest tento z legendy o 10.000 mučených rytířích: Pakli kostel kto ustaví… neb učiní našemu jmiečku kterú čest… (modlí se oni před smrtí); srov. i jiná místa, kde jmiečko znamenalo soujmenovce (G.).

Staré jest jistě také lichotivé oslovování osob kněžských slovy zdrobnělými, než přece jen nemám k tomu jistého dokladu písemného z doby starší. I jméno mníšek, dosvědčené již u Tomáše ze Štítného (G.), může se totiž snad všude vyložiti snížením pojmu základního ze skromnosti a pokory nebo dokonce z pohrdání; srov. na př.: Sv. Bernart die k svým mníškóm (Štít.), t. j. k prostým mnichům; Tak jsú někdy dobří mníškové věrné božie sluhy (Štít.), t. j. i prostí mniši, bez kněžského vysvěcení, jsou-li dobří, mohou se počítati na roveň kněžím dobrým; Tak psal jest sprostný Bernášek, mníšek, o mnišiech (Hus E. 1, 78), t. j. i neučený mnich, tedy žádný prelát, musil na stav klášterníků žalovati, jak se čtlo výše v tom kázání, atd.[10] Avšak jsou i místa, [34]v nichž není pochybnosti o pravém významu zdrobněliny, na př. v Husově Postile: A že zboží vždy přibývá duchovním, protož také žákóv a kněží přibývá… Psi sě o kost hryzú; vezmi kost, přestanúť, nebuď zbožie u kostela, a nenalezneš k němu kniežka (G.); A že jakýž otec (myslí se papež), tacíž synové (t. j. ostatní kněží církve), a kúpiece darmo nedadie, protož také trhem v svém lakomství běžie až do najposlednějšieho, jenž móž býti lakomý farářík neb třiedníček (= kaplánek), kterýž zpovědí, krstěním… hledá zisku lakomě tělestného (Hus E. 2, 322). Takové rčení kniežek, farářík, třiedníček jistě ponižovalo, i nenáleží sem, kde jednáme o lichocení osobám kněžským.[11] Toho jisté doklady znám až z doby nové. Jest to na př. mor. slovo panáček, dosvědčené podle Kotta již od dob Mat. Jos. Sychry († 1830) a užívané až podnes (prý zvláště o kaplanovi, B.). Čestný význam toho deminutiva jest najisto dosvědčen moravskou koledou: Co pak dáme Ježíškovi, maličkýmo panáčkovi? (Bartoš, Naše děti 234), dále chloubou příbuzenskou, že »jejich Francek bel prvni panáčkem z celé dědine« (B. 2, 57) a j. Podle Jihočeské čítanky 74 říká se v jižních Čechách knězi »velebný panoušek« a v Baarově románu Jan Cimbura (vydání z r. 1908 str. 272) čteme: Skoč na faru, aby se jemnostpanoušek cestou u mne zastavil![12] Na Lašsku slove farář velebný pán, jako všude jinde, a kaplan paterek (B. a B. 1, 246). Místo starého slova mníšek užil K. Čapek, Italské listy 17, zdrobnělého bratříček. (Z té ohromné záplavy nesmrtelné krásy ve Florencii zas utkví Giotto a Donatello, Massaccio a blahoslavený bratříček Angelicus ze San Marco), kterým se i kněží mezi sebou oslovují na př. u Raise (srov. stč. hromadné jméno rodu ženského bratřícě G.).

Konečně jenom vysokým křesťanským ceněním duše proti druhé, tělesné polovině naší vysvětlíme si prastaré zdrobňování dúška, dušicě, dušička G., K. 1, 329 a 6, 178 n., B., a to ve všech významech přenesených. Kdežto jméno tělo zůstává nezdrobněno, praví se na př. o duši v stč. Sporu 479 n.: Jáz túžebná nebožička, hřiešné tělo, tvá dušička. Zajímavý jest obdobný případ (hlava, ale dušička) v Hájkově kronice 447: Když již hlava jemu (t. j. dítěti od židů tridentských prý ubitému) na rameno jeho se položila a dušička k Pánu Bohu se obrátila, na zemi jeho ležeti nechavše k večeři šli a krví toho děťátka na potupu Kristovu i všech [35]křesťanuov koláčuov pokropivše jedli. »Dušičky u předpeklí počěchu sě (= počaly se) radovati«, čteme již v Hradeckém rukopise ze XIV. stol. (G.) a dodnes vzpomínáme na Dušičky všech věrných dušiček, pekaři pak na ten den pekou zvláštní pečivo dušičky. Ale i kluci, otloukajíce z jara píšťaličky, vrážejí do dřeva kudličku a vyrážejí z něho dušičku. Máme-li strach, je v nás malá dušička;[13] divíme-li se čemu, obracíme se k své dušičce, stejně jako onen strýko zpod Javořiny, když jsa na návštěvě u syna ptal se, kdo prý bydlí za domnělými dveřmi. »Že kde? No tam, reku, čo sú tý dvere. Já, moja dušenka, že praj to sú neni dvere, že to je také veliké zrkadlo!« (LN. 35, 626 z 13. prosince 1927).

Zbožný venkovan nazývá všechen svůj majetek božím (srov. na př. v Jihočeské čítance 1, 91 příklady z Holečkových Našich: boží dobyteček, dokonce i: moje ruce jsou zvyklé jen na ten boží hnůj a podávky atd.), a proto rád mluví o políčku, obilíčku, oseníčku, chlebíčku a pod.: Vyjdi, vyjdi sluníčko na to naše políčko Bartoš, Naše děti 43; Obilíčko moje, jaké jsi ty pěkné…! Strejček, Výbor z českosl. epiky lidové 85; našel zemi kopnou, na zemi políčko, na políčku obilíčko Jihoč. čít. 1, 94 z Našich 7, 40; ten chlebíček néni podárný B.; Pán Ježiš prosíł o kósek chlebíčka B. 2, 33; ani si chlebečka neukrojil! T. Nováková, Jan Jílek 99 (1. vyd.); Ukrojím chlebečka, třá že na jídlo nemám ani pomyšlení, táž, Na Librově gruntě 147; má lachčí chlebíček, jako my sme mali LN. 35, 626 z 13. prosince 1927; pořádníček = černý chléb NŘ. 5, 98, a j. č. Příklady podobné nalézáme již od dob Husových, ale nebývá vždy jasné, je-li to zdrobnění z lásky, z jakéhosi pomazlení s pojmy lidu drahými, čili vyjádření menší míry nebo horší jakosti. Tak čteme na př. v kronice Hájkově 289b (k r. 1318): Přihodilo se na několiko místech, že sedláci ve vsech chudší vytrávivše obilíčko své, dobytek všechen rozprodali… Podobně u Husa E. 1, 208: Šacovánie jest křivdy učiněnie na zbožíčku pod plášťkem spravedlivého pomstěnie; u Komenského (V. S. 4, 452): Mnozí z vás (chudých) zmámeni jsouce od svůdců těch, sypali jste jim jměníčka svá; u Skály (vydání Tieftrunkova 5, 4): soldáti… počínali sobě s ubohými lidmi… nad míru nekřesťansky a nepočestně, netoliko z peněz a jměníčka ustavičně je šacujíce, ale i pohlaví ženskému hrozné násilí činíce. Uvážíme-li, že G. uvádí jediné místo z Husa E. 1, 353 (oni bojiece se [36]chlebce ztratiti, i opustie slovo božie), a to ve smyslu ponižujícím, ale ani jedno se smyslem, o němž jednáme, uvěříme spíše, že i ony citované doklady vyjadřují soucit s nepatrným majetkem ubohých lidí. Než nebyl by přece nemožný ani výklad, že se ty zdrobněliny již v řeči ustalovaly, když šlo o pojmy lidu obecně drahé; ze stejné totiž doby máme také takovéto doklady: cierkev… v čas pokušenie nenese kříže svého, nebo miesto políčka meč má moci ciesařské a sama již boje vede a bránie se zlým věcem skrze moc, Chelčického Síť víry 49b (vyd. Smetánkovo); když neřest zsílené kořeny již majíc násilně se vytrhává, při tom se často i přístojícímu oseníčku kořen podtrhuje, Komenského Informatorium (V. S. 4, 580); jako rolí nepleješ-li, chamradí obilíčko hubící roste Didaktika (V. S. 4, 386; v něm. textu: wirdt auch offt der saat die wurtzel mit außgerissen); lidé, jimž Bůh stateček dal t. (V. S. 4, 433) a p.

Z původního významu jmen zdrobnělých si vysvětlíme snadno také druhý jejich význam. Kdežto se některá vůbec nebo jiná v některých případech stávala oblíbeným prostředkem vyjádřiti náklonnost a lásku, druhá nebo táž za jiných okolností ponižovala, ano až urážela. Dělo se tak časně, neboť pokud nešlo o výrazy pojmů lidu obzvláště drahých, zdravý venkov vždy se spíše zdrobnělinami poškleboval, nežli mazlil. Ke zhrdání a posměchu nebývá nikdy daleko od politování, a tak zdrobnělá křesťánek, sedláček, človieček a pod., nešla-li ze srdce, musila se zdáti posměchem, urážkou. Také upřílišená skromnost, s kterou si křesťané navykali mluviti o svém majetku a o svých přednostech, vedla u druhých, buď nechápajících toho důvod nebo závidících, snadno k pohrdání. Pokud jde o pojmy náboženské, dělo se tak ovšem v míře mnohem menší, ale náboženská skepse na konec přece místy připustila nevážné užití samého slova Bůh. V Medkových »Velikých dnech« (1. vydání) nejen se na př. na str. 240 n. citují svobodné debaty našich legionářů na Rusi o příští formě státní, zda by to měla býti republika či království (»Takový králík by nám pomohl, jen to nech být«, praví jeden, a druhý mu odporuje: »Za chvíli by bylo kolem toho tvého králíka plno hochštaplerů…«), nýbrž ještě volnější debaty o náboženství (na str. 235): »Náboženstvíčko, — inu, ono se řekne, že by měl býti nějaký náš český pánbíček. Ale kde ho honem vzíti?« Z celé situace Medkova románu poznáváme, že tenhle pánbíček má docela jiný citový přízvuk než pánbíček dětských modlitbiček (srov. Svatý Václav maličký býval u své babičky. Svatá Ludmila to byla, ta ho pěkně naučila, že je v nebi panbíček, co nám dává chlebíček Bartoš, Naše děti 26 a j.). Též stč. náboženstvíčko (G. uvádí do[37]klad ze Štítného: Rozliční slyšie neb čtú slovo božie aneb jim v kostele někaké náboženstvíčko na mysl příde, toť sú semena spasitedlná…) přes svůj přívlastek někaký bylo ještě daleko významu zlehčujícího (značilo: nějaká nábožná myšlenka). Tak zprvu jen situací si vysvětlíme, že ani jiná zdrobnělá jména náboženská nezůstala uchráněna tohoto zhoršení významového, srov. na př.: Ježíšek o člověku pokryteckém; Mísím, mísím boží dárek, až vymísím, budu válet atd. Bartoš, Naše děti 158 a 168 (o chlebě), ale: Tys také boží dárek, t. j. hloupý K. (již z Čelakovského); kázáníčko, které si pochvaluje babička jdouc z kostela, a kázáníčko, které čeká doma na muže, když se vrátí v noci z hostince; již stč. duchovník = osoba stavu duchovního G., nábožnička = žena zbožná G., ale duchovnička = farizejka G., nábožníček = farizej G. a mn. pod. Časem se ovšem u některých těch jmen takový význam ustaluje, z příležitostného (okasionálního) stává se pravidelný (usus), srov. nč. božídárek, mazánek (proti stč. mazánek = Kristus) atd. Jindy jest třeba připojiti ke zdrobnělině posměšný přívlastek, aby se zamýšlený význam pochopil. Tak si zapsala již jeptiška kláštera u sv. Jiří okolo r. 1300 do latinské knihy chorální o známém knězi: Aldík krásen jako angelik (t. j. anjelík, andělík G.), jenž u blátě sě válé (prosté slovo andělík by bylo bývalo chválou), stejně jako dodnes říkají o nehezkém děvčeti: andílek z roští, jindy: vypadá jak andílek, když z krbu vyletí (t. j. jako čert) K., a j.

Přenášením jmen svatých patronů na osoby vůbec (tak vznikala ve všech řečech nejhojnější příjmení) nebo na rozličné předměty (podle nahodilých vztahů) si vysvětlíme, že se též tento druh jmen náboženských — a to dosti brzy — mohl pošinovati k významům horším a horším. Byl-li na př. člověk zvaný Matěj náhodou hloupý, stávalo se jeho jméno přezdívkou. Přezdívkami pak mohla býti též jména zdrobnělá, jako Janek, Janeček, Honzík, Honzíček, Vašek (z Vach = Václav) a pod. Než posměšný ten význam býval zprvu jen příležitostný, pro jistou oblast; týmiž zdrobnělinami se odjakživa i mazlívali s dětmi. Někdy se ovšem takový význam ustaloval jako posměšné pojmenování celého druhu (ze jména vlastního se stávalo appellativum, jméno obecné), a to buď osob nebo věcí, srov pražský pepík, radio-fanoušek, janek = žertovný název zajíců (na př.: Čuč, Janku z Jankovic, nemáš kusa nohavic Bartoš, Naše děti 50), martinek = poslední nebo nejmenší kotě B., prokopničky n. prokůpky = slípky B., honzík n. hanzalík = vycpaný polštářek pod sukně K., honzičky = hra v karty K., pešek = der Plumsack (ve hře) K., vašek = neúplně vyvinutý kohout n. prase n. velká vařečka k míchání [38]povidel K., atd. Nemůžeme-li o zdrobnělých jménech osobních vždy říci, jsou-li to lichotky či přezdívky, rozumí se, že stejně býváme na rozpacích při takovýchto jménech obecných a tam, kde jde o metonymické přenesení slova na nějaký předmět; srov. na př. martinkové G. z XVI. stol. = lidé dělní, kteří při sv. Martině přicházeli do Prahy a tu se dávali najímati na žně a jiné práce (musila to býti přezdívka?); Kateřinky = klášter sv. Kateřiny na Novém městě pražském, od roku 1822 ústav pro choromyslné K.; Barborka = bývalá zbrojnice na táborském rynku, pranýř (sv. Barbora bývala patronka dělostřelců) Thir, Staré domy táborské 1, 29, a mn. j.

(Příště ostatek.)


[1] Užívám dále zkratky LN.

[2] t. j. Gebaurův Slovník staročeský.

[3] Zkratek B. s připojenou vždy číslicí příslušného dílu a stránky.

[4] Zkratek B. bez číslice.

[5] Původní význam přípony -ę -ęte byl ovšem také zdrobňovací. Red. 

[6] Zkratek K.

[7] O tvaru lidičkové v. výklad prof. Zubatého v NŘ. 3, 6.

[8] Podobně se mluví stále na Domažlicku, je-li řeč o kostelíku sv. Vavřince, o pouti k němu a o kopci u Domažlic, na kterém ten kostelík stojí. (Red.)

[9] Takovéto opakování jména, po druhé v tvaru zdrobnělém, jest v lidových písních a řikadlech velmi hojné, na př.: Kozle, kozlíčku… Bartoš, Naše děti 98 n. (Kde paks tam spával, kozle, kozlíčko můj? Ve chlívě na slámě, pane, panáčko můj atd.), Oj masare, masarečku… B. atd. Naopak (nejspíše pro rým): Povezu tě do kraje, to do ráječka, do ráje (Strejček, Výbor z českoslov. epiky lidové 52) i j. Tento usus deminutiv souvisí, myslím, s tím, že se v lidovém vypravování vůbec ráda osoba nebo věc, o níž řeč pokračuje, posluchačům vůbec takto (jindy přidaným atributem milý, ten milý a pod.) zdůvěrňuje (srov. poznámku Bartošovu 1, 230 k příkladům: Miłý žebrák odešél. Ale miłý voják nedáł sa). Tak čteme: Na téj jabłoňi były japka…, ai mu sa tech jabłýšek zachtěło B. 1, 341; vytrhni mně tři vlasy… vzáł tři vlásky t. 2, 154 n.,; Sedlák řepu kope a medvěd z lesa vychází. »Nu, sedláče, děl!« — »Dobrá, medvědíčku, podělím…« atd. (Bartoš, Kytice z lidového básnictva, 2. vyd., str. 60); Staň, sedláče, staň hore, už je psota na dvoře. Než sedláček s lůžka slezl, psota byla v komoře (Strejček, Výbor z českoslov. lyriky lidové 63) a jinde přečasto. Bylo to již v starší češtině, jak vidíme z Hájkovy kroniky 52b. Baba radila před bitvou Štyrovou s Vlastislavem: »I obětujtež bohuom oslici… Tu jsú hned osličku zabili a na mnoho tisíc kauskuov ji rozdělili…« Tamže 78a čteme o jedné nemocné z r. 1137, kteráž modlíc se, »vtom uslyšala, an zvon zvoní, i řekla sama k sobě: Zvonec…«

[10] Rozdíl mezi pokorným názvem mníšek a stavovským mnich vysvitne ještě více, srovnáme-li ta místa na př. s tímto místem ze Štítného: Sedláček neb kupček větší má milost k bohu než některý mnich (G.), t. j. který se nad jiné vypíná svou zbožností, přikazovanou mu řádem.

[11] Takový význam má deminutivum také v nadpise »Fráteříčkovy příhody« (LN. 23. 1. 1931 v rubr. Ze soudní síně), pod nímž se píše o nepěkných činech laického člena řádu, »frátera«. (Red.)

[12] Snad po celých Čechách se říká knězi (zvláště u lidu oblíbenému) velebníček, ač základ toho slova, tvar velebník, znají snad jen slovníky. (Red.)

[13] Deminutivum bez přívl. malý by tu nemělo smyslu, ale o tom, jak malý i při jménech zdrobnělých bývá za jistých okolností nutné, promluvíme bohdá příště.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 2-3, s. 25-38

Předchozí Zjevištnění

Následující Vilém Mathesius: O výrazové platnosti některých českých skupin hláskových

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1