Zdrobnělá slova, II.

František Oberpfalcer

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek)

Zdánlivá propast mezi deminutivy a augmentativy je překlenuta stupňovacím významem některých zdrobnělin, který je zřetelný v případech, jako umí to do slovíčka, na poslední minutinku, zamazal šeno, gde jaká šklabička (skulinka; klad.), z ručky do ručky a j.; na čas kratičký, nedá tě za svět celičký, měl na sobě šaty chudičké, mošnu plničkou, je stařičký; přijdu brzičko; a blízko, blizoučko štědrý den; ráno, raníčko panna vstala; klad. takový hlad je túzičko (túzince, túzinko) zlej; nebude daleko, zrouvinko vodešel; no počičkej, ty dostaneš!; počinkávej, Franto, to já povím tvému tatínkovi!

Proto je zdrobňování účinný prostředek k zesílení záporu. Při popírání je napětí citové velmi silné a je často třeba tuto kategorii doplňovati novými útvary, protože staré se rychle mechanisují a nestačí už k úplnému vyjádření toho, co mluvčí cítí. Tak se objevují při silném záporu téměř všecky způsoby, jimiž jazyk tlumočí citovou stránku duševního života: epitheta (ani živé duše, ani zlámané grešle), opisy (za boha ne, nikdy v životě, tam nedostane z místa nic), rozličné částice (zhola nic, prach nic, ničehož nic) a zvláště deminutiva. Srv. nemá kouska rozumu, nebylo tam človíčka, na hlavě nemá vlásku, v slámě nezůstalo zrnéčka, dial. semijčko v tom néni, ani jablíčka na stromě nenechal, nepohnul se ani lísteček, ani hlásku slyšeti nebylo, nebylo tam místečka, ani krůčku neuděláš! Pěkně se tento jev obráží také v českých příslovích, na př. není toho kostelíčka, aby čert při něm své kapličky neměl; není službičky, aby nebylo partyčky a j.

[126]Cit je prchavý, nestálý a může se snadno obrátiti v přímý opak. I nepřekvapuje, že zdrobnělá slova, která především značí milé osoby a věci, která jsou výrazem srdečnosti, lásky, úcty a jemnosti, mívají někdy význam pejorativní. Snad jsou jeho východištěm případy, kdy mluvící chce zdrobněním zmírniti nepříjemný pocit, který s sebou nese základní pojem (viz výše), jako když se říká o někom, kdo se nerad hýbe z domu, peciválek, nebo o hloupém člověku boží dřevíčko, o nezdravém dítěti chcípátko (klad.), o drobném mlýně žabáček. Srov. také klad. takovej sehnoutek (nebo usmrkánek) by si ze starýho člověka škandál troponil! Tak máme raději kováře než kováříčka a pohrdáme doktůrky, kupčíky, svatoušky a podobnými ptáčky. Stejně je snižovacího a opovrhovacího významu na př. slovenské ten advokátik, notárik, krajčírik atd. Na cestě k podobnému významu je slovo panáček; ukazují to spojení, jako ‚u nás se, panáčku, bere za kliku, ne za slovo!‘ Lidový humor, spíše než pohrdání, vedl ke vzniku jihočes. všiňátko (utvořeno ke všíně, deminut. od veš), o čemž svědčí úsloví všiňátko jako uherckej vůl.

Formace zdrobnělé jsou velmi bohaté a jazyk mívá často několik tvarů vedle sebe. Tu dochází zhusta k významovému diferencování, na př. stř.-beč. chlapec hoch — chlapík malý chlap, vozík, malý vůz — vůzek ruční vozík, lavica na sedění — lavka přes potok, deščica malé prkno — deščka část klády, z níž se drou dračky. Podobně si vede obecná mluva, když do ní přejdou deminutiva a s citovým přízvukem pozbudou i zdrobnělého významu. Srv. nůžky (: nůž), tvarůžky (: tvaroh), hřebíček (koření : hřeb, hřebík), hračka : hříčka, kostka (: kost), hlinka (: hlína), ručička (na hodinách : ruka), vidlice, vidlička (: vidle), choutka (: chut), kůrka (: kůra), družička (: družka), jíška (: jícha), krupice, krupička (: kroupa), památka (: pamět) atd. Zřídka jsou oba tvary prostě vedle sebe, jako podzimek a podzim. Daleko se významově rozešly děvka a děvečka s tvary dívka, dívenka, děvuška, děvulenka a pod.

Po formální stránce zasluhuje zvláštního povšimnutí veliké množství sufixů, jež připojujeme k intelektualisovaným slovům obecného slovníku, chceme-li dáti výraz citovému zaujetí. Nelze při tom přehlédnouti význačnou úlohu samohlásky i, srv. -ík, -íček, -ínek, -ínínek, -ečíček, -íčíček…, -itký a j. Tato hláska, při jejímž tvoření má proud vzduchu z plic velmi úzký průchod mezi jazykem silně zdviženým a tvrdým patrem a potom vychází malým otvorem rtů, objevuje se v nejrůznějších jazycích v slovech pro malé věci, pro jména dětí, mláďat a žen a ovšem i v de[127]minutivech (na př. ital. bambino dítě, giovinino mladíček, donnina a donnicina panička, dottoricchio doktůrek atd.). Je to nesporný příklad hláskové symboliky, jež se při jazykových výkladech objevuje již od Platonova Kratyla a kterou po diskreditování od různých diletantů zase berou v ochranu přední jazykozpytci. Že je zde tento výklad oprávněn, potvrzuje obliba samohlásky a (vyslovované za největšího otevření úst a rtů) při tvoření jmen zveličených a zhrubělých, na př. -ák, -án, -ánský, -atý atd. Hlásková podoba jazyků není však už do té míry symbolická, jako snad byla na počátku vývoje. Řeč se stále více vzdaluje od původní mimovolnosti, reflexnosti, citovosti a stává se rozumovější, intelektualisuje se. Náš jazyk prošel dále nesčetnými změnami hláskovými a významovými. Proto nás nepřekvapuje, že se zdrobnělost neoznačuje jen samohláskou i, nýbrž i na př. ou (-ouš, -oučko, -ounko atd.) nebo u (-ula, -ulka, -ulenka). Ze souhlásek je ve všech deminutivech zvláště časté k a č. O symbolické hodnotě souhlásek nedovede jazykozpyt pověděti mnoho jistého. Věhlasný linguista polský Baudouin de Courtenay hlásal, že znakem zlidštění řeči je postupná eliminace artikulací v hrtanu a vůbec vzadu v ústech a náhrada jich hláskami, které se článkují blíže u zubů a rtů. Kdyby to bylo pravda, bylo by lze zdrobňovací k považovati za prastarý znak jazykové expresivnosti. Připomínáme to zde proto, že se nedávno pokusil N. Trubeckoj expresivně vyložiti měkčení kmenových souhlásek k, g, ch (‚rąka, noga, měch‘) před deminutivní příponou ’k’ (= naše dnešní -ek), ’ka. — Expresivní, t. j. citově výrazový je důvod pro opakování zdrobňovacích přípon (na př. zajíčíček, kočičička, kouštínínek, malilinký, drobinýnek; srv. také hrozitananánský) a pro jejich hromadění, jako chvil-či-č-ka, ptá-č-ín-eč-ek, mal-iň-oun-ký, brz-ou-l-in-ko, haj-in-ka-t, sp-in-či-č-ka-t a j.

Po úvodních řádkách k tomuto článku není snad třeba ještě zde odůvodňovati, proč jsme příklady nejčastěji volili z živé mluvy lidové a z prostonárodní poesie. Tam žijí tyto projevy citu v plné síle, kdežto jazyk spisovný, dorozumívací nástroj všech, usiluje především o přesnost a jednoznačnost výrazu. Jen kde není přísná literární norma, pronikají deminutiva ve větším množství do obecné mluvy. Tak tomu bylo zvláště na přechodu z latiny do jazyků románských; proto mají tyto jazyky mnoho označení zdrobnělého původu za latinské názvy prosté: lat. auricula (ouško), soliculus (slunéčko), apicula (včelka) jsou základem na př. franc. oreille, soleil, abeille, kde je už zdrobnělý význam setřen. Dále nesmíme zapomínati na nestálý vliv dětí při vývoji jazyků, o němž byla již výše řeč.

[128]Zdrobnělá slova vedou takto k přemýšlení o mnohých základních otázkách jazykozpytu. Chceme-li poznati, jak se v jazyce projevuje člověk v celé své plnosti, musíme si pozorně všímati i toho, jakými způsoby vyjadřuje svá hnutí citová a volní. Jsou jazyky, v nichž se mu to daří jen kladením neartikulačních prvků (melodie, akcentu, délky, paus a jiných rytmických prostředků) na konvenční slova a vzájemným zastupováním slov (při slohových figurách a tropech). Takovými jazyky mluví národové severští. Zato impulsivnost jižního lidu má dosti věrný reflex v jejich nesmírném bohatství zdrobnělin a augmentativ. My jsme asi uprostřed těchto krajností. Mluva našich venkovanů a jejich básnických výtvorů uspokojí ještě v hojné míře toho, kdo v jazyce hledá osvobozující krásu malých věcí.

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 6, s. 125-128

Předchozí Václav Machek: Kalina

Následující Václav Ertl: Příspěvky k řešení otázky o původu jména Žižka