Vrané koně

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Matiční »Brus« (3. vyd. 22) praví, že se k 1. pádu mn. č. koně přídavné jméno přívlastkové a přísudkové »nyní obyčejně« přidává v tvaru životném, tedy na př. »velicí a silní koně byli k vozu zapřaženi«, »koně se plašili«. Novější mluvnice učí podobně; Gebauer na př. v »Příruční mluvnici« (§ 423, 424) vykládá, že říkáme vraní koně (nebo též vrané koně), koně klusali, Gebauer-Ertl (§ 662, 1) učí podle potřeby školní mluvnice určitěji, že »podstatná jména rodiče, koně, lidičky jsou sice téhož tvaru jako meče, stromy (t. j. vlastně 4. pád mn. č. v platnosti 1. pádu), ale že značí bytosti mužské životné, mají shodu náležitou«, a jako [6]vzorný příklad se uvádí z Jiráska věta »před radnicí stáli dva osedlaní koně u kolu uvázáni«. A toto pravidlo zachovávají obyčejně i dnešní spisovatelé, ač se tu i tam vyskytne i doklad odchylný (mladé koně se plašily).

Přiznávám se, že doklady řídící se pravidlem dnes obyčejným vždy urážejí můj mluvnický cit, a to tím více, čím zřetelněji se hlásí v přídavném jméně tvar životný (na př. jsem nedávno četl spojení hezcí koně), ale vím, že osobní cit libosti nebo nelibosti nemůže v podobných otázkách rozhodovati. Proto bude nejlépe, podíváme-li se na celou tuto otázku blíže; ale abychom jasněji viděli, nejdříve odbudeme věci, které s ní podle mého soudu přímo nesouvisí a jen ji znesnadňují, neodliší-li se od ní určitě.

Říkáme drazí rodiče, rodiče umřeli; starší čeština měla v 1. pádě původní tvar rodiči (nebo rodičové), který místy posud žije na Moravě. Gebauerovi (Histor. mluvn. 3, 1, 128) je tvar rodiče »akkusativ vzatý za nominativ«, tedy tvar mužských jmen neživotných: ale smíme se ptáti s Hujerem (Listy filol. 43, 430), proč by se byl ujal neživotný tvar právě u slova rodiče? Hujer v něm vidí tvar životný vzniklý tak, že koncové -ové (rodičové) ve zběžné výslovnosti splynulo v -e; ale spíše by se mi zdál výklad jiný. Také v polštině se ujal za starší rodzicy (nebo rodzicowie) časem tvar rodzice, ale zde stejnou koncovku nalézáme i u jiných životných mužských jmen měkkého vzoru (žołnierze, ucznie, dziedzice, towarzysze, papieže atd.): je pravděpodobno, že koncovka -e byla zde přenesena ode jmen, kterým náleží původně (jako przyjaciele, nauczyciele atd.), i na jména, která by v 1. p. mn. č. měla míti a původně mívala koncovku -i, -owie, a protože se říkalo na př. przyjaciele, začalo se říkati i rodzice, towarzysze atd. místo rodzicy, towarzyszy. A totéž se patrně stalo i v češtině. Podle tvarů jako přátelé, v nichž -é dávno již v lidové výslovnosti zní krátce (říkáme v běžné mluvě přátele, hoste, a říká se tak již dávno, jak viděti z toho, že se koncové -e, nezměnilo v -í, -ý), vznikl podle mého soudu i tvar rodiče. Také v slovenštině je v 1. p. mn. č. rodičia, s touže koncovkou co priatelia, učitelia, hostia atd., proto je docela přirozené, že píšeme drazí rodiče umřeli, nikoli drahé rodiče umřely.

Píšeme zlatí lidičky, dobří lidičky a pod. Ani tvar lidičky není neživotný, jak se zdá Gebauerovi (3, 1, 48): jak viděti z tvarů jiných pádů (2. p. lidiček, 3. p. lidičkám, 6. p. o lidičkách, 7. p. lidičkami), má toto jméno sklonění ženské, nikoli neživotné. Ani to ovšem není původní stav; po staročesku se říkalo lidičkové, se skloněním mužským (Hus na př. psal »my lidičkové nestateční«, [7]»chci krátce ty tři věci sprostným lidičkóm vyložiti«); ale protože lidičkové bylo jediné slovo mužského rodu s příponou -iček a protože měl jazyk spoustu ženských jmen jako rybička, hlavička, slepička atd., změnil sklonění onoho mužského jména podle těchto jmen ženských. Zejména asi působil vzor pomnožného jména dětičky[1]). Přídavné jméno podle smyslu podrželo tvar životný a mužský; nám sice, přiznejme se upřímně, zní spojení drazí lidičky již trochu cize, ale to asi spíše proto, že je knižní, nelidový tvar drazí u intimního tvaru lidičky poněkud nepřirozený, než že by nám překážela neshoda mezi ženským tvarem podstatným a mužským přídavným; vždyť bez rozpaků říkáme »nějaký šelma, ten potvora«, ač nemůže býti pochyby, že jsou zde jména původně ženského rodu. Zachovává-li knižní mluva výrazy jako drazí lidičky (ti lidičky již umřeli), činí vlastně totéž, jako když již od dob předdějinných říkáme dobří lidé. Jak viděti z litevštiny, z lotyštiny i ze zbytků slovanských, zvláště ruských, slovo lidé bývalo původně jméno jednotného čísla rodu ženského, ale podle smyslu se stalo množným číslem mužským.

Tvar koně se liší od tvarů rodiče, lidičky tím, že to je 4. pád vzatý za 1. pád, jinými slovy tvar neživotný. Nebudu čtenáře nuditi výkladem o jménech životných, která nabývají významu věcí neživých a podle toho měnívají z části nebo naskrze tvary životné v neživotné (jako Čechy, Zlatníky, kozlík atd.), ani o řidších dokladech opačných, kde jméno neživotné se stává životným (na př. v nadávkách a příjmeních jako dub, Duh); povím jen několik slov o skupině jmen, k nimž patří jméno kůň, t. j. o mužských jménech zvířat.

Rozdíl mezi tvary podstatných jmen a s nimi spojených jmen přídavných, zájmen a příčestí podle toho, označují-li se jimi tvary životné nebo předměty neživé, není v jazycích slovanských ani původní ani z části příliš starý: tvoří se v nich z největší části vlastně teprv v dobách historických a způsobem nestejným i často nedůsledným. V češtině se týká tento rozdíl 2. pádu j. č. u mužských jmen vzoru tvrdého (hada — dubu), 4. p. j. č. (hada, koně — dub, meč), někdy 3. a 6. p. j. č. (hadu nebo hadovi, ale jen dubu), 1. p. mn. č. (hadi nebo hadové, oráči nebo oráčové, ale duby, meče vedle zastaralého dubové, mečové). Nejdůsledněji jest rozdíl [8]proveden ve 4. p. j. č., kde u jmen životných starý 4. pád byl nahrazen pádem 2. a v 1. p. mn. č., kde u jmen neživotných 4. pád přejal úkol pádu 1.

V čísle jednotném býval u jmen mužských (vyjímaje mužská jména s koncovkami ženskými, jako sluha, vládce a j.) 1. a 4. pád původně stejný, jako je posud stejný u jmen neživotných. Říkáme na př. »soused porazil strom«, anebo s jemným posunutím důrazu »strom porazil soused«, a dobře víme, co je podmět, co předmět. Ale kdysi, snad před půldruhým tisíciletím, říkávalo se i na př. »soused zabil zloděj«, a slyšel-li takovou větu člověk, který o té události nic nevěděl (nevěděl na př., že našli souseda nebo nějakého zloděje zabitého), bezpochyby se teprv musil ptáti, kdo že zabil koho. A protože mezi 2. a 4. pádem byly odedávna v jazycích slovanských jisté styky, protože se zejména odedávna v záporné větě předmět vyjadřoval 2. pádem, (říkalo se »soused zabil zloděj«, ale »soused zloděje nezabil«), vznikal zvyk, pro zřetelnost předmět vyjadřovati raději tvarem 2. pádu (»soused zabil zloděje«).

Počátky této změny, v níž musíme viděti vlastní původ rozlišování jmen životných a neživotných, jímž se jazyky slovanské liší tak podstatně od jiných jazykův indoevropských, jsou starší než nejstarší slovanské památky jazykové, ale tyto počátky se rozvíjejí dále teprv časem. V nejstarších památkách českých jména označující osoby ve 4. pádě skoro vždy mají již koncovku 2. pádu a jen ve spojeních s předložkami nalézáme dosti často tvar starý (protože předložka sama ukazuje, že slovo za ní stojící nemůže býti 1. pád): říkalo se na př. ještě býti za jeden člověk, jíti za muž (o dívce, která se vdává), jíti před ciesař, před král (o audienci) atp. Ale jména zvířat nalézáme ve 4. pádě v nejstarší době obyčejně se starým tvarem (říkalo se jiesti beránek, býk ofěrovati, zastřeliti jelen atd.); teprv nenáhle se zde množí tvary s koncovkou 2. pádu (jísti beránka) a doklady tvarů starých se trousí do 17. stol. Dnes mají tvar 2. pádu v platnosti 4. pádu všecka mužská jména živých tvorů, mimo předložkové výrazy pro Bůh, na kůň, které se občas objevují v jazyce knižním jako umělé archaismy.

Ve 4. pádě jednotného čísla je tedy původní tvar u jmen neživotných; v 1. pádě množného čísla jest tomu naopak. Ještě v nejstarších památkách českých zde nalézáme bez rozdílu u jmen životných i neživotných koncovku stejnou, na př. tvary dubi, meči stejně jako chlapi, hadi, oráči (koncovka -ové byla tenkrát řidší než je dnes), a jen tu a tam se objevují u jmen neživotných tvary jako svátky, voje místo svátci, voji, tedy tvary 4. pádu místo tvarů 1. pádu. Ale přibývá jich, a asi v 16. stol. nalézáme asi již po[9]měry dnešní; dnes jen v slohu povznesenějším se ještě objeví skutečné 1. pády jako stromové, mečové. Jména tvorů životných zachovávají zpravidla tvary staré, skutečné 1. pády; ale u jmen zvířat se zde v mluvě starší i v mluvě lidové časem objevují i tvary neživotné. Bývá to zejména tam, kde nepřevládá v představě zvířete jeho stránka životná (jeho pohyb, činnost atd.), nýbrž spíše mrtvá stránka různosti zvířete od člověka, prospěchu, jejž člověk má ze zvířete jako pokrmu nebo pomocníka v díle atp.; také jména zvířecích mláďat ráda mívají tvary neživotné.

Tak na př. slýcháme a v starší době čítáme 1. pády mn. č. jako ptáky, kapry, raky, dobytky, voly a j., nebo v moravském nářečí hrozenkovském kozlence, húsence (kůzlata, housata) a pod., ba i dzjévčence (děvčata; Slováci dvojčatům říkají neživotným tvarem blížence), jako v starší češtině nalézáme na př. kuřence, húsence. Podle rozličných okolností bývá mluvící osoba nakloněna i u téhož jména zvířecího tvořiti množné číslo rozličně: řekne na př. spíše, že jsou v potoce raci, že se kapři v rybníce třeli, ale že na trhu byly pěkné kapry že v podolských hostincích bývaly také raky. Český jazyk knižní se těmto nestejnostem vyhýbá a obchází se i bez nich[2], ale v představě lidské není životnost lidská a zvířecí jedno a totéž a to se obrážívá i v jazyce. Pražan není-li jeho řeč změněna vlivem školy a knihy, u mužských jmen osobních ve 4. pádě mn. č. užívá tvaru pádu 1., ale nečiní tak u jmen zvířat: viděl na př. na ulici »vojáci«, potkal »husaři«, ale chytal na letním bytě »raky«, kupuje »kapry«. Podle Gebauera ovšem na Podkrkonoší na př. chytají »ftáci«.

Slovo kůň ve 4. pádě j. č. má v staré době nejčastěji tvar kóň, kuoň, později zobecňuje (mimo výraz na kůň) tvar koně. V 1. pádě č. mn. starší památky mívají obyčejně koni (zřídka koňové), vedle toho se již od 15. stol. objevuje i neživotný tvar koně; ale na př. ještě Kralická bible má častěji tvar koni a jen ojediněle dnešní koně. Podobně nalézáme i tvar vozníky (koně) místo vozníci v Arch. Č. 14, 186 (r. 1469). Zdrobnělý tvar koníček má množné číslo koníčky i koníčkové (koňové dnes řekneme leda v povzneseném slohu nebo v nadávce o dovádějících nezbednících); ale u jména základního tvar koně již vytlačil původní tvar životný. Kdybychom lišili ve výslovnosti i a y, našli [10]bychom totéž tuším i u slova vůl: soudím tak z toho, že tvar volové žije jen jako nadávka a že spojení »krásní, velicí voli« a pod. nám zní dosti strojeně místo »krásné, veliké voly«. I zde jméno zdrobnělé zní v mn. č. volečkové i volečky (»to jsou volečky!«).

Co se shody týká, nalézáme přívlastky a přísudky docela v souhlase s tvarem jména podstatného: tvar životný jména podstatného má při sobě životný tvar jména přídavného, zájmena nebo příčestí (jen časem bychom v době starší našli i odchylky, z nichž leckterá asi jest jen zdánlivá, majíc základ jen v nezřetelném starém pravopise). V staré době se říkalo na př. »kažte ke mně ten bujný býk přivésti«, »posielám chrtek mladý«, »žena jeden kohút pekla« »zmý (umyj) ten rak« atd., »rti lstiví«, ale »rty lstivé« atd. Neživotné tvary jmen zvířat mají v 1. p. mn. č. také shodu neživotnou (na př. v Hájkově Herbáři z r. 1562 »červy ven vyvedeny býti mohou«); a moravská nářečí si právě libují v tvarech neživotných, je-li takové jméno s přívlastkem (mladé ptáčky, pěkné holuby, drobné raky atp.). Tohoto pravidla se skoro všude drží i dnešní jazyk knižní: píšeme na př. »největší hříchové jsou ti, o nichž dobří ani věřiti nechtí«, »zelení hájové, bývali jste moje potěšení« (Gebauer-Ertl § 662, 2). Totéž pravidlo platí i o 4. pádu j. č. jména kůň; psávalo se na př. »přiveď mi muoj kuoň vášnivý«, »mříže na ten kuoň spadla«, »vsadivše ho na knížecí kůň«, kde my bychom s tvarem životným řekli »přiveď mi mého koně bujného« atd.; ještě v Sušilových písních čteme na př. »skoč děvečko… na můj kůň«. Podobnou shodu nalézáme na př. i v slovenštině; Hurban Vajanský píše na př. »rodné blížence« (5, 244), »ospalé svrčky« (cvrčkové) (5, 257), »čo jedia úbohé zajačky?« (9, 56).

Jen tvar koně jako 1. pád mn. č. má býti výjimkou. Jak se má říkati, nepoučí nás dnešní jazyk lidový, protože životného tvaru jména přídavného atd. v 1. pádě mn. č. skoro všude pozbyl (říká se »ty starý vojáci« a pod.): lid říká »vrané (vraný), krásné koně« atd., ale mohlo by to býti proto, že v lidové mluvě tvary jako »vraní« zanikly. V staré době dokladů, z nichž bychom mohli hledati poučení, hrubě není, ale které jsou, učí, že se říkalo vraní koni, ale vrané koně, tedy docela podle obecného českého pravidla o shodě přídavných tvarů životných a neživotných se jménem podstatným, k němuž patří.

Životný tvar koni se pojí ovšem s tvarem životným jména přídavného atd. Tak na př. píše bible Kralická »vešli koni Faraonovi s vozy jeho i s jezdci jeho do moře«, »jako jsem já, tak jsi ty, jako lid můj, tak lid tvůj, jako koni moji, tak koni tvoji« (3. Král. [11]22, 4), »v prvním voze byli koni ryzí, a v druhém voze byli koni vraní, v voze pak třetím koni bílí, a v voze čtvrtém koni strakatí a hnědí« (Zach. 6, 2. 3). Ale táž bible, užije-li (výjimkou) neživotného tvaru koně, má i přídavné jméno v tvaru neživotném: »aj, muž sedí na koni ryzím, … za ním pak koně ryzí, strakaté a bílé«. Má-li Gebauer (3, 1, 125) z Millionu doklad »koně jejich jiným nejsú živi (v rukopise zywy), než tú travú sprostú«, snad není potřebí vykládati, že podle tehdejšího pravopisu lze čísti živi i živy, a že podle všeho, co jsme pověděli, budeme my čísti živy. Z listů paní Kateřiny z Žerotína má Gebauer dále doklady »mohli ti koně na zámku zůstávati«, »tak by se byli mohli koně zachovati«, »koně nás sotva dotáhli«: ale předně nevíme, jak paní Kateřina sama napsala (její listy cituje Gebauer podle vydání Fr. Dvorského, pravopisně upraveného), a za druhé, při vší úctě, s níž pohlížíme na paní Kateřinu a na její jadrnou češtinu, musíme si býti vědomi, že rodinné a hospodářské dopisy českých paní 17. stol. nemohou býti rozhodujícími prameny v otázkách pravopisných a tvaroslovných.

A jaké tvary budou při 1. pádě mn. č. koníčky? Řekneme i napíšeme jistě na př. »ti koníčkové běželi«: ale »ti koníčky běželi«, »ti krásní koníčky«? Nevolal by již ten rozpor mezi i a y o smilování? Buď musíme říci, že tvaru koníčky v 1. pádě vůbec nesmíme aspoň v písmě užívati, není-li řeč na př. o kolotoči nebo o nějakých dětských hračkách, anebo musíme uznati, že jen »ty krásné koníčky« je v češtině možné spojení. Ale podle toho bychom musili přece také říci, že buď zapovíme tvar koně a vzkřísíme v písemnictví dávno zaniklý tvar koni (nebo koňové), anebo uznáme za správné shodové vzory ty krásné koně, vrané koně běžely atp.

Přidávám, že i v slovenštině je u 1. pádu kone (t. j. koně) shoda, jaké žádáme v češtině. Vajanský píše na př. »kone trhly, … daly sa do behu, veselo hrnuly sviežo napadnutým snehom«, »kone sú netrpelivé« (4, 13), »hoj, kone moje vrané, ostro kované (5, 283); a tak i na př. »koníky premenily trop na krok« (7, 10). Životné tvary trhli atd. by byly neslovenské. A jsou podle mého soudu i nečeské.

Také 1. pády voly, volečky, je-li správná věta, již jsem o nich napsal výše, měly by míti shodu neživotnou, jakou nalézáme na př. v moravské písni »ej, sivé voly« (u Sušila 229). »Krásní volečky« beztoho nikdo neřekne ani nenapíše: každý cítí, že musí říci buď »krásné volečky« nebo »krásní volečkové«. Zde ovšem nesnáz není tak veliká jako u tvaru koně: nelišíme ve výslovnosti středočeské i a y, a bez skutečného násilí na živém citu jazykovém můžeme proto psáti po staru i »tlustí voli« a pod. Ale za chybu bychom neměli počítati, kdyby někdo v duchu živé mluvy lidové napsal »tlusté voly.«

[12]Na konec se přiznávám, že mluvnická látka, jíž jsem na těchto stránkách užil, mimo některé doplňky pochází z Gebauerovy »Historické mluvnice«; ani jinak nelze, kde je řeč o otázkách, jež zpracoval již Gebauer. Komu by o to šlo, najde u Gebauera dokladů více, než jich uvedeno zde, i podrobnosti, jichž bylo možno zde nedbati.

---

[1] Dítě je jméno střední, ale množné číslo děti má rod ženský. Týž poměr nalézáme i u zdrobnělých tvarů dítko, mn. č. dítky, dětičky. Je to věc známá, ale zmiňuji se o ní proto, že jsem již také četl kdesi, jak šťastný otec měl »tři krásná dítka«, místo správného »tři krásné dítky«, anebo ještě správnějšího »tré krásných dítek« (podobnými tvary číslovek druhových se starý jazyk vyjadřoval, kde byla řeč o skupinách jedinců snad nestejnorodých, tedy na př. patero dětí, protože to mohou býti hoši i děvčata; ale tomuto pravidlu jsme aspoň v Čechách již odvykli).

[2] Slovenština naproti tomu i v písemnictví užívá tvarů neživotných (hady, vtáky, zajace atd.), tvarů životných jen, kde si zvířata vedou jako lidé (na př. v bajce) anebo kde jméno zvířecí položeno o lidech (u Vajanského 8, 286 praví na př. kdosi, jenž se chce pomstiti nad přáteli: »Počkajte, vtáci!«). — »Španělské ptáky« bychom mohli nechati v tvaru neživotném, jak je píší pražští číšníci (tedy: »na jídelním lístku byly španělské ptáky«); beztoho to ani praví »ptáci« nejsou.

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 1, s. 5-12

Předchozí František Bílý: Z mých vzpomínek na Jana Gebauera, I.

Následující B.: Hankovy Písně a Prostonárodní srbská muza do Čech převedená