O výrazové platnosti některých českých skupin hláskových

Vilém Mathesius

[Články]

(pdf)

-

Rozbor stavby slov, i když je založen toliko na jazyku dnešním, vede leckdy k výsledkům, které si zaslouží pozornosti. Někdy je potřebí srovnávat různé jazyky, aby se ukázalo, že délka slov, hlásková jejich skladba i hlásková jejich proměnlivost se od jazyka k jazyku měnívají, a že je tedy možno zkoumáním těchto věcí dospěti k poznání vlastností pro daný jazyk charakteristických. Jindy lze takové srovnávací zkoumání provésti v mezích jazyka jednoho. Můžeme třeba ze svého materiálu vyloučiti slova původu zřejmě cizího a potom slova zvukomalebná a slova se zřetelným zabarvením citovým a počíti rozborem materiálu zbývajícího, to jest domácích slov povahy intelektuální, a výsledky, k nimž tak dojdeme, srovnávati pak s výsledky rozboru slov cizích, slov zvukomalebných a citově zabarvených.

Tento postup se osvědčuje také při zkoumání skupin složených ze souhlásky a samohlásky v české zásobě slovní. Rozbor domácích slov povahy intelektuální ukazuje, že v češtině se v mezích tohoto materiálu nespojují volně všechny souhlásky se všemi samohláskami, nýbrž že se jazyk vyhýbá spojování některých souhlásek s některými samohláskami. Můžeme po té stránce mluviti o souhláskách palatálních, které se nespojují se samohláskami u, o a s dvojhláskou ou, o souhláskách velárních, které se nespojují se samohláskou e, a konečně o souhláskách neutrálních, které se volně spojují se všemi samohláskami i s dvojhlás[39]kou ou. K řadě palatální v tomto smyslu patří souhlásky c, č, ď, j, ň, ř, š, ť, ž. K řadě velární náleží souhlásky h, ch, k. Ostatní souhlásky jsou neutrální.

Ani v domácích slovech povahy intelektuální se nejeví rozdíl mezi těmito řadami vždy čistě. Nalézáme mnoho úchylek, které bude třeba vysvětliti metodou historickou. Nejvýrazněji se jeví povaha řady palatální u souhlásek j, ť, ď, ň a ř, povaha řady velární u souhlásky ch. Jedno však třeba míti na paměti. Ani u těchto souhlásek se povaha jejich řady neprojevuje na švech sufixových a příponových, to jest v místě, kde se s kmenem spojuje přípona kmenotvorná nebo ohýbací. Na takovém místě si vynucuje tlak systému kmenotvorného nebo flexivního často spojení souhlásky a samohlásky, které je v rozporu s povahou řady, k níž souhláska patří. Na příklad na švu sufixovém: osočovati, vyměňovati, bojovati, krajový, laťový, rtuťový, příďový, pňový, houňovitý, vyvařovati, křovina, vzpružovati; na švu příponovém: sleďů, Láďovi, pňů, keřů, mužů, u Klíčů, s hochem atd.

Slova původu cizího, i když jsou povahy zřejmě intelektuální, se z působení souhláskových řad vymykají. I souhlásky, které svou řadu nejvýrazněji zastupují, se v slovech cizích volně spojují se samohláskami, které se řadě, o niž jde, příčí. Tak nalézáme pro řadu velární slova jako chemie, cherub, schematický, orchestr a j. v., a pro řadu palatální slova jako čokl, čokoláda, jód, jupka, šňupati, šňůra, žok, žoviální, žumpa, žold, žurnál, ažura a j. v. Při tom — a to je pro hlavní myšlenku těchto poznámek zvlášť důležito konstatovat — se takové vybočení z tendencí jevících se v domácích slovech povahy intelektuální nijak necítí jako něco nezvyklého a slovo, o něž jde, nápadně zabarvujícího.

Zcela jinak je tomu u domácích slov zvukomalebných a slov zabarvených citově. I u nich lze napořád nalézati úchylky od tendencí svrchu vyložených, ale úchylky ty mají svou zřetelnou výrazovou platnost, neboť přispívají k rázovité barvě slova a kontrastem k skladbě slov významu intelektuálního zdůrazňují odlišnou povahu slov neintelektuálních.

U řady velární je dokladů celkem málo, na př. chechtati se, ochechule. Zato u řady palatální je takových expresivních nepravidelností hojně, při čemž ze souhlásek nejvýrazněji působí ň a ť a z elementů samohláskových dvojhláska ou.

Cítíme to zřetelně u takových slov zvukomalebných, jako je třeba křupati, ťukati, fňukati, kňučeti, kňourati, mňoukati, čochtati, šoupati, ďobati atd., ještě lépe u slov významu opovržlivého nebo vůbec zhrubujícího, jako je na př. hňup, nekňuba, ňouma, [40]ťulpas, ťululum, poťouchlý, čouhati, čuměti, courati, šťouchati, šťourati atd. Řada takovýchto dokladů pro výrazovou platnost spojení palatální souhlásky se samohláskou u, o a dvojhláskou ou by se dala bohatě rozmnožit zejména z lidové mluvy oblastí, pro které platí svrchu uvedené tendence v spojování souhlásek a samohlásek. Na bohatším materiálu by se pak dalo přesněji zjistit, jaké kategorie slov se vyznačují takovými výrazově zabarvujícími skupinami, na jaké tu bylo ukázáno, a jakými jinými prostředky hláskovými se účinek takových skupin zesiluje. (Že na př. palatální souhlásky samy o sobě mívají platnost afektivní, ukázal přede dvěma lety na hojných dokladech F. Oberpfalcer v ČMF. XV/1929, str. 196 a násl.) Takové zkoumání spolu s historickým probadáním domácích slov intelektuální povahy, která svou skladbou odporují vyloženým tendencím, jsou hlavní dva úkoly, jež se naskýtají, má-li se od těchto poznámek dojíti k soustavnému prozkoumání naší otázky. Poučné by také bylo zjistiti, jakých analogických nepravidelností ve spojování souhlásek a samohlásek se užívá k účelům expresivním v těch oblastech českého jazyka, kde tendence, které jsem tu vyložil, neplatí.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 2-3, s. 38-40

Předchozí Josef Straka: Zdrobnělá jména významu náboženského, I.

Následující Josef M. Kořínek: Drobnosti gramatické