Zdrobnělá slova, I.

František Oberpfalcer

[Články]

(pdf)

-

Řeč, jíž se člověk povznáší nad ostatní tvory, má mnoho úkolů. První podnět k jejímu vzniku dala asi citová stránka duševního života. Čím srdce překypovalo, to se projevovalo na venek zvuky. Člověk pak začal viděti vztahy mezi zvukovými projevy a duševními ději. Přirozený výraz hláskový se tak stal symbolem vnitřní skutečnosti. Ale projevy ty se obrážely i na vědomí druhého člověka: ten si je vykládal, rozuměl jim. A člověk se jal řečí působiti na svého druha; společenské soužití učinilo řeč nástrojem dorozumívacím. Čím větší je počet těch, kteří k svému styku užívají jednoho jazyka, čím více se rozvíjejí společenské poměry a vzdělanost pokračuje, tím přesněji a důkladněji musí jazyk tlumočiti duševní stavy. Člověk musí své myšlení analysovati, musí se zmocňovati veliké rozmanitosti jevů, jež mu zkušenost podává, podřaďovati je pod obecnější pojmy a hledati vztahy mezi věcmi. Rozumová stránka nabývá tak stále větší převahy nad citovou. Na nižších stupních vývojových je v jazycích mnoho malebných prostředků výrazových, slova sama jsou sugestivnější. Literatury se pravidelně začínají básnictvím a obdobně jsou i na počátku vývoje písma obrázky, jež se pak schematisují v písmena.

Přímé projevy citového zákona jsou z jazyků čím dál tím více vytlačovány. Ale člověk sám je v své podstatě stále týž. Nežije jen rozumově; všecky jevy jeho života jsou charakterisovány stálou přítomností, často i převahou prvků citových a volních. Je tedy často nesouhlas mezi tím, co má býti vyjádřeno, a mezi jazykovými prostředky výrazovými. Jazyk je nucen při své rozumové [98]povaze k tomu, aby citové hodnoty vtlačoval do intelektuálních forem. Studium jazyků po této stránce je neobyčejně zajímavé, ale vedlo by nás daleko, kdybychom zde měli jen naznačit všecky způsoby, jichž užívá mluvčí, aby v jazyce, který přejal od svého prostředí, vyjádřil vše, co chce a jak to chce. Často mu v tom pomáhá skutečnost mimojazyková, situace, souvislost, držení těla, posunky, mimika tváře, jindy zase modulace hlasu, akcent, tempo mluvy, opakování a pomlky (na př. to dů-raz-ně odmítám, ne-o-po-va-žuj se!) a konečně rozličné tropy (metafory, personifikace a pod.).

Melodické možnosti našeho hlasu jsou tak bohaté, že můžeme i nejvšednějšími obraty (jako jsou ‚dobrý den‘, ‚na shledanou!‘) vyjádřiti radost nebo smutek, podiv nebo rozčarování, chlad, nechuť, hněv a pod. Také kvantitě slabik připadá významná úloha, když jde o vyjádření údivu, lítosti, roztrpčení atd., srv. bóže mně netrestej!, pró boha!, Jéžiš Marjá!, lídi dobrý!, pánečku! jédinej, i dóst!, námoutě! Z Kladska je dosvědčeno ještě zátraceny chlapci!, ty pózituro!; na Polensku protahují při pohnutí mysli a v důrazu poslední slabiku, pronášejíce ji zároveň zvýšeným hlasem: co děláté? — povídáme sí (sí-i), u Šefců uměli vypravovát!, ale už umřeli; máš ty rozúm!, byď stichá!; podobně na Polnicku: to už je lét!, přestá-aň!, to mó-oc se utiší atd. Od prodlužování slabik je malý krok k jejich zdvojování, na př. ó to je ví-ví víc!, i di-di, no-no, ale-ale, sám a sám; tlustanancký dřevo, malininkatej rámeček, tananat (tancovat), Manána (Marie).

Těmito posledními příklady jsme dospěli k vlastnímu předmětu své úvahy. Velmi často dává slovu citový významový odstín přípona, srv. chlapík a chlapák, dědeček a dědoun, Bártička a Bártice atd. Slova, jako nosáč, slepant, klacoun, tlamajzna, nohatý, širokánský v nás vzbuzují vedle představy velikosti také cit nelibý; naproti tomu koník, dáreček, chaloupka, srdíčko, hebounký; mladičký, hezounký značí něco malého s citovým přízvukem libosti. Prvá slova jmenuje mluvnice slova zveličelá (augmentativa), druhá zdrobnělá (deminutiva). Názvy samy zdůrazňují jen představovou stránku významu těchto slov a v mluvnicích se také většinou jen k té přihlíží. Ale obě skupiny mají značnou citovou temperaturu, která často zatlačuje daleko do pozadí pojmové jejich jádro. Logicky by se dalo očekávat, že tyto kategorie jsou přímo protichůdné, ale hojná svědectví mluví pro jejich úzké příbuzenství. Některé přípony se kolísají mezi významem zdrobňovacím a zveličovacím, na př. jihočes. -al dává Slovům kůňal (koník), nůžal, vůzal, pejsal, strej[99]čal, kouzále (kůzle), Honal (Jeník), Majdala (Madlenka), Hankala (Hanička) lichotný tón deminutivní, kdežto v slovech křampály, škrunďál (lakomec), tam ti něco sedne na chršťál, žvachtala (klepna) je zřetelný odstín zhrubělý. Zdrobnělá slova mívají v lidové mluvě i pejorativní význam, na př. na Moravě na střední Bečvě: má enem to košúlča (chatrnou košili) na sobě a potem mu nemá byď zima; co móže unésť f tych ručatoch (rukách); na takovém mísťátku (chudé usedlosti) sa nedá moc hospodářiť. — Takové jevy vysvětlíme jen z převahy citových prvků v augmentativech i v deminutivech.

Kdo jedná o zdrobnělých slovech, nesmí zcela pouštěti se zřetele jejich protějšku, slov zveličelých a zhrubělých. Ale těchto je mnohem méně a ve vývoji jazyka jim připadá také podružnější úloha. Je to asi proto, že velké věci jsou vážné, někdy až trochu děsné, kdežto malé věci nás naplňují zvláštní pohodou, dovolávají se naší něžnosti, krátce: máme je raději. Karel Čapek uváděl jednou pro to několik velmi názorných příkladů. »Potká-li člověk malinkou chaloupku, směje se na ni a zdá se mu, že by se v ní šťastně žilo; ale nikdo se neusmívá něžně na Museum nebo na vršovická kasárna, patrně proto, že jsou veliká. Pohlíží s nejlibějším úsměvem na spící kotě, ale s vážným respektem na spícího lva… Člověk by nechtěl spát ve Španělském sále ani bydlet pod kopulí svatého Petra. Chtěl by spíše spát v hlídačské budce nebo přebývat v perníkové chaloupce… Veliké věci jsou jaksi bez humoru; kdyby si sloni hráli jako koťata, myslím, že by nás to plnilo úděsem. Kdyby Memnonovy kolosy povstaly a počaly hrát kopanou, byla by to podívaná téměř apokalyptická. Veliké věci jsou odsouzeny k strašlivé vážnosti.« K. Čapek se také ptá, odkud je osvobozující krása malých věcí, a dohaduje se, že je to jednak zbytek pračlověka v nás — ten se cítil bezpečný jen před tím, co ho neohrožovalo svými rozměry; teprve v malých rozměrech bezpečí a intimity vypučel v něm podivuhodný květ něžnosti —, jednak přežitek z dětství, kdy se nám všecko, co bylo maličké, zdálo dětské a naše.

Protože život je lehčí a radostnější, když je prožíván v něčem maličkém, obracíme se rádi k dětem, unikáme-li před světem. Dětství je přímost, poctivost, nezáludnost, děti stojí mimo boj o život. Proto je náš poměr k nim jiný než k dospělým; vyznačuje se srdečností a něhou, je citový. Tento jiný duševní obsah se vyjadřuje také jinou jazykovou formou, než kterou volíme při styku s dorostlými. Nemáme zde na zřeteli jen ty nesčetné modifikace hlásek, různé reduplikace a lichotné zkomoleniny, kterých užíváme mluvíce k dětem a napodobujíce namnoze je[100]jich nedokonalou artikulaci,[1] nýbrž všecko to bohatství zdrobnělých slov, jimiž se projevuje náš vztah k dětem, zvláště vlastním. Vzpomeňme jen známé ukolébavky hajej, můj andílku, hajej a spi, matička kolíbá děťátko svý, nebo slov lidové písně podej, Josefe, plínčičky, ať zavinem to maličký, nebo řikadel, jako běhala myška okolo bříška: šup do pupíčka!; vařila lištička kašičku na zeleným rendlíčku atd. Jako by všecko kolem dítěte bylo obestřeno zvláštním půvabem maličkosti. Jak bohatá je stupnice zdrobnělých forem pro jména dětí, nemůže zde být pro nedostatek místa podrobně ukázáno. Uvádím jen z malé poměrně oblasti, z jihozápadních Čech, lichotná jména: 1. mužská: Honzal, Honal, Jouzal, Kubal, Honda, Jenda, Fanda, Venda, Vašek, Francek, Nácek, Josífek, Vojtík, Francínek, Pavlíček, Kadlíček, Vincíček, Vitásek, Vojťásek, Rudoušek, Jenoušek; 2. ženská: Hankala, Majdala, Francka, Rozka, Anížka, Analka, Evalka, Mařenčinka, Maryjička, Maruška, Mařalka, Maroušek, Katoušek, Tonoušek, náš Pepčourek, Ančourek atd.

Zdrobnělý způsob vyjadřování přejímají děti od dospělých a dorůstajíce vnášejí mnoho deminutiv do obecné mluvy. Tak zobecněla slova otec, matka, srdce, slunce, vejce, ovce, palec a p. Podle svého tvoření jsou všecka původem zdrobnělá, ale obecný usus je zbavil citového prvku a s ním i zdrobnělého významu. Takové »mechanisování« je v jazycích jevem velmi častým. Slova se stávají citově bezbarvými, a užívá-li jich pak člověk, nemůže jimi vyjádřiti svých citů, ani u posluchače vzbuditi citové reakce. Odtud vzniká neustálá potřeba osvěžovati mluvu novými a novými výrazy se silným citovým naladěním. Slova otec, matka dávno již nestačí pro výraz rodinného vztahu a nahrazují se názvy tatíček, tatínek, tatoušek, tatulka, matička, maminka, maměnka, mamulka a pod. Je pak zajímavé pozorovati, jak jazyk užívá této tvarové bohatosti k jemnému významovému odstiňování. Názvů s citovým tónem ještě svěžím užívá mluvčí o rodičích vlastních a o rodičích toho, k němuž právě mluví, slov automatisovaných, jde-li o osoby třetí. Podobně říká Polák moja, twoja, Pańska mama proti jego matka, Rus váš batjuška, ale jego otec; z židovského žargonu je známo tate, mame o rodičích vlastních, fútr, mitr o cizích.

[101]Druhou oblastí deminutiv je poměr k ženě, vzájemný vztah milenců. I zde je magnus parens intensivní cit, milostný, který jistě vedl už pračlověka při prvních výtvorech řeči a který je od věků tvůrčím činitelem jazykovým. Lyrická píseň lidová, vytrysklá z tohoto citu, je neobyčejně bohata na zdrobnělá slova: Hano, Haničko, zlaté srdíčko! zpívá jinoch v jedné z nich, jindy oslovuje děvčinky hezounké, tichounké, milounké, nebo vyzývá: zatoč se, má panenko, udělej kolečko, má zlatá děvečko! V slovenské písni vábí roztoužená dívka šuhajíčka takto: Přídi, Janík premilený, prídi k nám, já ti za klobúček pírko dám: červenú růžičku, rozmarinčok zelený, — príď, šuhajko milený.[2] Je přirozené, že umělé ohlasy národních písní také často sahají k tomuto výrazovému prostředku. Cituji za mnohé aspoň tento příklad z Čelakovského: Jakživ nikdo neměl a nemá krásnější panenku jako já; ona má, ona má, ona má nožičky ze strunek, hedvábné ručičky, na nich bradavičky… Již němečtí minnesängři, tvůrci dvorské milostné poesie v XIII. stol. (jejich příznivci byli také na př. naši poslední Přemyslovci), zdrobnili názvy pro všecky části těla milované ženy a ten způsob vyjadřování pronikl až do kultu mariánského.

Jako jsme u předešlé skupiny mohli poukázati na pronikání deminutiv do obecné mluvy za zániku zdrobnělého významu, tak dal i něžný poměr k ženě asi vznik bohaté kategorii názvů tvořených příponou -ka, na př. družka, přítelka, sousedka, žačka, Češka atd. Lid si tak odvozuje jména vdaných žen ze jmen mužů (Dvořka, Novačka, Machačka; dále Hrubšalka [Hrubeš], Cabalka [Cába], nebo Bumbovka, Zíkovka) a patronymika dcer (jihočes. Šouřička, dcera Šourkova, Buřička, dcera Borkova). Deminutivní význam se tu již necítí; automatisace je ukončena.

I když snad neuvěříme s dnešními psychoanalytiky v erotický vztah mezi dětmi a rodiči, zdá se, že nelze úplně popírati, že láska k dítěti a láska pohlavní nejsou v duši daleko od sebe. Milenci se oslovují jako děti, na př. chlapečku, kloučku, panenko, děťátko, broučku atd. Také přispívá psychoanalysa k výkladu těch případů, kdy se při mazlení užívá deminutiv od slov, jimž se jinak vyhýbáme, protože vzbuzují odpor a hnus. Jako Němkyně někdy titulují své děti ‚lichotkami‘ Stinkerli, Dreckfinkli, Schweinchen, Viehcherl, tak se v některých krajích u nás říká děvčátkům kurvičko, kundě a pod. Psychoanalytik v tom vidí dokument, že mluvčí pomíjí všecky společenské ohrady vůči [102]oslovené bytosti, že se lichocení vztahuje na celou osobnost. V užití deminutiva se nejednou projevuje kolektivní tendence, zmenšiti nelibý cit se slovem spojený a vytvořiti pro jeho překonání lepší duševní disposici; srv. což jsi ty, Janečku, šelmička veliká!; ty potvorko!; v jižních Čechách říkají mluvkovi třepetílek; jadrné přísloví praví: poklid jeví hospodyňku, nešvara ukáže sviňku. Z Kladska je dosvědčeno zdrobnělé označení pro zadní část těla, zadinka.

Jak vyplývá již z toho, co jsme dosud pověděli o zdrobnělých slovech, jest jejich pravou doménou mluva lidová. Prostý člověk má citový poměr k mnohým věcem, na něž vzdělanec pohlíží spíše s rozumové stránky. Mnoho deminutiv je pro příbuzenské vztahy, jak se to pěkně obráží v lidové poesii, na př. ach táto, tatíčku, kam jste děl mamičku?; kde jsou ty zlatý ručičky mojí nebožky mamičky!; požalovala bych svému bratříčkovi; dej, sestřičko, dej novou košiličku kmentovou atd. Na Moravě říkají dědovi staříček, dědáček, dědíček, bábě stařenka, babička, baběnka, tetě tetička, tětka, strněnka, strnička, kmotrovi kmucháček, křesníček, poteček (na Opavsku, z něm. Pate), kmotru jmenují kmotřenka, křesnička, křesná matička atd. Ale i další styky společenské, mimo vlastní rodinu, jsou často protepleny citem, projevujícím se zdrobnělinami. Na Rožnovsku (pod Radhoštěm) říká služebná děvečka hospodářům tatíčku, maměnko; ve většině našich dědin oslovují nedospělí všecky dospělé strýčku a tetičko. Tohoto původu je obecné paničko (kupte, paničko, drahý není), jež má obdoby v moravském pani mamko (na Štramberce), pantětko (ve Frenštátě). Kněze jmenují v rozličných krajích panáček, paníček, náš panoušek, velebníček a pod. Důvěrný jest často venkovanův poměr k některým jemu blízkým jevům přírodním, což se zase zrcadlí v pořekadlech, příslovích a písních, na př. na černém poli pšenička se rodí; nebe, nebíčko, dej louce rosičky; dej Pámbů deštíčka na naše políčka, aby se zdařilo žito a pšenička; jetelíčku, jeteli!; do tý vody, vodovičky; ty hvězdičko tmavá, kdybys slzy znala a měla srdíčko, jiskry bys plakala a j. Na Kladsku říkají slunýčko uš chytalo horu, sušinka tam značí suchou větvičku, šošolinka vršek stromu. Obvyklá jsou dále slova cestička, chaloupka, háječek, hnízdečko, větévka; jihočeské nářečí zná pramejček, zahrádčinku, komůrčičku, vokýnčičko, vovísek, na Domažlicku jmenují lněné semeno semíčko, dvířka u kamen okenička. Ze zvířat jsou našim lidem nejbližší zvířata domácí (kravka, kravička, kravinka má vemátko, vemíčko; kobylka, kobylečka, koník, koníček; jihočes. kuryčka slepice, čurýček prase, pejsánek) a ptáci (jiho[103]čes. vtáčínek, ptačíneček; názvy ptáků v již. Čechách jsou splávek, dřevolízek, bělořitka, sněhulka a j.; na Moravě se kukačka jmenuje kukátka, kukulenka, zezulka). Přísloví říká zemřela ta slepička, co nesla zlatá vajíčka, a píseň zpívá kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? Zdrobňují se ovšem i části těla, jako hlavička, hlavalka, tvářička, tvářinka, očko, ouško, jazejnek (na Pardubicku), nosíček, nosánek, ručka, ručička, ručinka, ručalka, nožka, nožička, srdéčko, tílko, tělíčko, pupík, pupejček (v Kladsku) atd. Dále části nářadí a oděvu (fěrtoušek, čepeček, botičky, sukalka; hrňoulek, hrňoulínek, misalka, bochňátko [bochník], děžička [díže]), názvy pokrmů a nápojů (masíčko, pivečko, vínečko, víníčko; na Moravě halužky, jačmenky, kruchánek, lámanka, poříděnka, záhuščka a j.), ba i pojmy abstraktní (dušička, dušinka, dřímotinka, pomlčeníčko, spropitníčko, pochládek; svítá, svítá svítáníčko).

Tento výčet nechce a ani nemůže být úplný; jeť slovníkově řeč našeho lidu neobyčejně bohatá a tvoření deminutiv je stále živé a produktivní. Spíše je třeba upozorniti, od kterých jmen se zdrobnělé odvozeniny vůbec netvoří. Jsou to slova pro představy citově neutrální, jako osa, označení věcí velikých, jako skála, hora, moře, obloha, duha, názvy přírodních fakt, jako hrom, blesk, liják, prach, noc, jména elementů voda, oheň, země, vzduch, jména ročních období jaro, léto, podzim, zima, názvy měsíců a týdenních dní, číslovky a zájmena a vůbec všecky pojmy čistě mluvnické, orientační. To je v plné shodě s tím, co jsme vytkli hned na počátku, t. j. že v deminutivech mají převahu prvky citové. Proto jich netvoří slova, v nichž dominuje prvek představový, ani slova obsahově velmi význačná, s citovým tónem stálým, jež nepropadají automatisaci. Je příznačné, že na př. jména voda, olej, prach se zdrobňují, teprve když značí lékárenské přípravky (slovens. vodka, olejček, prášek). Podobně je tomu i v jiných slovanských jazycích: pol. wódka, rus. vodočka značí kořalku (»naša pravoslavnaja«), sobótka je lidová slavnost a pod. Ze zájmen mají deminutivní útvary jen všecko (všecičko, všecinko), sám (pod samičký večer, saminkatá voda, samoučkej, samoulinkej písek), každý (každičkého rána, každinkou chvíli) a žádný (žádničké zmínky nečiní, žádinký nebyl doma; srv. bělorus. žadujusen’ kago ne propuscic’ ne zacěpivši), tedy zase jen slova citově silně přízvučná.[3]

[104]Zato je veliké bohatství deminutiv od jmen přídavných. Slovo malý může se zdrobniti v malinký, maličký, malounký, maloulinký, malouninký, malininký, malinininký, malilinký, dial. malinkatý, malilinkatý, maliňoučký, maľunenečký, malušký atd. Podobně krátký, kratičký, kraťoučký, kraťounký, kratinký, kratininký, kraťoulinký; tenký, tenoučký, teničký, teninký, teničičký, dial. tenolinký, teňoučký atd. Z nářečních dokladů uvedeme aspoň několik jihočeských: droboulinkej vovísek, ty noci tmavičký, novičkej kabát, novičičká panenka, zlatinkej, bleďoulinkej, červeňounkej, a kladských: to sou drobninký písničky, čerňoučký, churoučký, škvrkloučký… — Protějškem k těmto zdrobnělým jsou tvary zveličelé, jako jihočes. velikánckej dost-a-dos, tlustáncký dřevo, to bylo tlustanancký prase, umřel na dlouhatanckou nemoc; vých.-čes. hrozitánskej, hrozitanánskej, hrozitananánskej; stř.-bečevs. dveři starúcné, hromúcený, zatracenúcený, veličanzný; slovenské veličizný, vysočizný atd.

K přídavným jménům se přímo druží příslovce. Mimo brzoučko, brzičko je nářeční brzinko, brzoulinko; tichost se maluje tvary tichoučko, tichounko, tichouninko, potichoučku, ztichounka; malou míru vyjadřují drobátíčko (vono to drobátíčko vovětrá), vo znamínko, vo poznáníčko (větší), drobičko, drobánek, drobánko, drobenek, drobinánek, drobinýnek; časovou blízkost: nedávninko, zrovnínko, právinko, právičko. Zdrobňují se i příslovce původu zájmenného, jako tudičky (šel), tadyhlečky a pod.

Konečně je v češtině, zvláště v mluvě lidové, hojně zdrobnělých sloves. Do spisovné mluvy pronikla již slovesa žadoniti, žebroniti, kaboniti se, dále batoliti se, drmoliti, k nimž náleží dial. mrholiti, a drkotati, mihotati. Všecka mají obdobné tvoření (přípony -on-, -ol-, -ot-) a význam je zřetelně deminutivní. Stejně se tvoří nářeční zdrobnělá slovesa, na př. stř.-beč. prcholiť, siholiť, babroniť a dále drkotať, vrzukať, čmarykať. Příponové -k-, s nímž jsme se napořád setkávali u jmenných zdrobnělin, se objevuje znova i zde, srv. stř.-beč. běžkať, střebkať, capkať; palatalisováno je v ťapčiť, drobčiť, rozšířeno v -nk- je u sloves blinkat, spinkat a spinčičkat, hajinkat, stunkat (státi: to je hodná holčička, ta pěkně stunká), mynkat se (klads. vomejčkat se). Jiná tvoření jsou počičkati, neplakej, jihočes. kotulúčá se (kotálí), hajtej (hajej), tanynat (tančit). Snad sem můžeme počítati i případy, jako chráplal celou noc, uj sotva šeplá. Významem se sem hlásí několik sloves z mluvy dětské, jako papati jísti, bumbati píti, hajat, dadat spáti, hačat seděti, hapat spadnouti, bacat bíti, mor. také húlať kolébati, halať, haluškať ležeti. — I zde je pendant v slovesech zhru[105]bělých, jako jsou klad. chmátrat, šmátrat, tlamštit, sprasenčit; cvaňkat (sklenice cvaňkaly) připomíná stř.-beč. drnkať (o rychlé jízdě po nerovné cestě), kde je dále tvoření, jako sčekýnať, chrapúnať, krhúcať, skokýcať. Jemnější způsob je měnění kmenové souhlásky, o němž svědčí dvojice žduchať — ždúrať, drkať — drcať, makať — macať. To připomíná na př. jihočes. řmátá (hřmotí) ajž běda nebo ten toho sehloucí (shltá). Mírné zvětšení dějového kvanta mají slovesa bafčit a ten se vyplavčil; zcela blízko u deminutiv jsou útvary, jako ten metešil (metl, upaloval). Vých.-čes. drž klapajznu, ať tě přes ni nemajznu má slovesný tvar modifikovaný vlivem rýmu.

(Ostatek příště.)

---

[1] Takových zapsal mnoho z Chodska J. Fr. Hruška, na př. šáčí, šáša (šátek: počkyj, teta dá eště šáčí, aby tě nebylo hůša [zima]), pureme mamů (domů), poj kyky, poj (pojď trhat kvítí), nepapij, té kek (nejez, to je nečisté), kmotra dala koko (vejce), hapec honyj, nynanyj (chlapec hodný, krásný), poj, máma dá pempy (peníze), koukyj, teta má nynaný zizí (n. didí, nemluvně), hach, nepapij etě (je to horké, nejez ještě) atd.

[2] Píseň »Prídi, Janík« není ovšem lidová, nýbrž jen znárodnělá; v. Pauliny-Tóth, Sebr. spisy (1926) 1, 157.

[3] To však neznamená, že by tím byly vyčerpány tvárné možnosti našeho jazyka. Znám mladou maminku, která v mazlivém hovoru s dětmi tvoří i deminutiva, jako nicinko to neničkuje (nic to není), cosínko ty selínek? (cos by chtěl), voniček je polulinkanej (on je mokrý); jestinky (jest), zdadulinkovat (dadat, spát) atd.

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 5, s. 97-105

Předchozí Provoz

Následující Václav Machek: Veselé nad Váhom