Časopis Naše řeč
en cz

Něco o mluvě Husově, II.

Václav Flajšhans

[Články]

(pdf)

-

Vyložil jsem v prvém článečku,[1] jak názorně a konkretně se dovede Hus česky vyjadřovati v svých latinských kázáních; jak v tomto zdánlivě učeném rouše nalezneme tolik lidové řeči, tolik vzácných příspěvků k českému slovníku — a to nejen XV. století —, jak bychom nečekali; jak shledáme v nich doklady pro Mistrovu znalost a ocenění starého jazyka, jazyka slovanského, domácích nářečí atd.

Chci zde předvésti několik dalších dokladů, jež tento lidový ráz Husovy mluvy mohou dále osvětliti.

Hus se často obrací důvěrně k svým posluchačům, ale zrovna tak důvěrným oslovením i k jednotlivým světcům, jichž se dokládá; užívá při tom často výrazů a jmen zdrobnělých, nám sice dnes již zcela nezvyklých, ale přece zrovna tak v duchu lidovém, jako taková důvěrná oslovení nalezneme v junáckých písních srbských.

Tak na př. v latinské Postille de tempore (rkp. klem. III A 6, fol. 43v a), vykládaje Pavlův text 2. epišt. ke Kor. XI, 24 »od Židů pětkrát čtyřiceti ran bez jedné trpěl jsem«, poučuje názorně své posluchače, jak dovedli Židé svou nenávist k Pavlovi sloučiti s předpisem zákona (5. Mojž. 25, 3). Zákon totiž dovoloval trestati 40 ranami (»čtyřidcetikrát káže ho mrštiti, aniž přidá více, aby, jestliže by jej nadto mrskal ranami mnohými, nebyl zlehčen bratr tvůj před očima tvýma«); starší židovští tedy, aby ukázali svou »laskavost« k Pavlovi, neužili veškeré přísnosti zákona, nýbrž »slevili« mu z těch maximálních čtyřicíti vždy po [130]jedné ráně; ale za to byl ovšem mrskán pětkrát, tak že místo 40 dostal jich — po zákonu, bratře Ondro, řekl by Bezruč — celkem 195. A Hus, vyloživ to, dodává:[2] »Pavlíku, zzobni ten šilink pro svého Mistra! Proč si sě nevaroval židovskéj školy, jako já se varuji« — důvěrně tu se sv. Pavlem hovoří, užívaje lidového rčení »šilink« o veřejném mrskání (Pražané říkávali »pardus«, »šilink« »vyšaustnauti« místo našeho »vyplatiti pětadvacet«).

Je-li mu takto sv. Pavel Pavlíkem, je mu arci sv. Petr Peškem. V Reportátě (rkp. kapit. F 29 fol. 198r), vykládaje velikonoční evangelium o tom, jak Kristus vlídně mluvil i s Petrem, jenž ho zradil, volaje ho »Petře, Petře«, dokládá Hus: »Volá ho (Kristus Petra) jménem, aby nezoufal pro své zapření. Pešku, hrdino, reku!« Je v těch slovích jemná ironie: Petr, hrdina, rek, jenž chtěl mečem Krista brániti, potřeboval potom útěchy Kristovy, aby sám nad sebou nezoufal.

Podobně, vyloživ ve vzpomenuté Postille de tempore (klem. III. A 6 fol. 97v a) evangelium o bohatci a Lazarovi, že se na konec dostane každému spravedlivé odplaty, vybízí pak oba: »Protož tleskni, bohatče, rukama a vstup do pekla: ale ty, Lazaře, jdi vzhuoru nohama oběma«.

Byl takový důvěrný poměr k Bohu a světcům tehdy dosti obvyklý; Hus někdy své posluchače napomínal, aby příliš na tuto otcovskou stránku boží nehřešili. Vykládaje v Reportátě (kap., f. 39v), že se musíme obrátiti k Bohu s pokáním v čas, praví, že nemůže hříšník začíti se káti, kdy chce, ježto »kdož ví, zdali mu odpustí Bůh, jak říkají obecně: však je kozám ráje nestvořil«; zevrubněji toto lidové rčení vykládá později v českém svém Výkladu.

Důvěrně ovšem působí také oslovení odpůrců a hříšníků. Vykládaje (v kázáních betlemských, rkp. mus., fol. 317r), jak neprávem si kněží osobují moc tvořiti Boha a že jen Maria porodila Spasitele světa, dokládá: »Kněže, vytas se a řci, že kněz duostojnější jest nežli Maria, až urodíš také Spasitele všeho světa: snad urodíš prvé tele!«

Nebo (v týchž kázáních, mus. rkp., fol. 320r) vybízí pyšné rytíře: »Napiš svój štít v nebesiech, ale ne v kostele ani na hradě ani po jiných zemiech… jsi-li dobrým rytířem Kristovým a činíš vůli jeho, ohlášen budeš všemu světu, kterakýs rytieř…«

Důvěrným tónem působí také všelijaká srovnání lidová:

V kázáních betl. (mus. 321v) vybízí Hus své posluchače, aby, třebas slabí ještě, následovali Krista »jako chrústi zdaleka«.

[131]Před kázáním dával Hus zpívati rozličné písně: ‚Hospodine, pomiluj ny‘, ‚Navštěv nás, Kriste‘ atd. V týchž kázáních (mus. 322r) vybízí posluchače ke zpěvu tímto srovnáním: »Když sě sedláci rozcházejí a mají píti svatú minu[3], tehdy jsú veseli a zpievávají. A já mám za to, že také budete píti svatú minu, a protož sezpievajte také!«

Nebo o některých nehodných kněžích praví, že vstupuje takový do kláštera jen proto, »aby břich a řit pásl« (betlem. mus. 325v).

Ženy prý některé líčí své tváře, aby byly viděny, »aby lnuli k nie, jako múchy k smetaně« (tamtéž 326r); Hus radí ženě naopak, aby nechodila na procházky, netancovala a chránila srdce svého, »aby nemyslila srdečně, aby sě neválel tam pacholek kadeřavý« (t. 329v).

Celé skoro novoroční kázání r. 1411 Hus vyplnil takovými názornými a důvěrnými pokyny svým posluchačkám betlemským; lidé prý si dávají a žádají navzájem »nového léta«, dárků všelijakých; on jím dává naučení duchovní a končí (t. 330v): »Tak sě podělte o Pána Ježíše, abyste jeho nedaly za věnček, ale počněte dnes dobře živy býti bez hřiechóv…«

Důvěrně a lidově nám zní také výklad Apokalypse, že Kristus nás obmyl sice svou krví, aby nás zbavil hříchů: »ne aby sě kúpal v té krvi«, tak volá k hříšníkovi, který příliš spoléhá na milosrdenství boží (t. f. 331v).

Někdy malé slůvko činí ten dojem důvěrnosti. Ono známé místo evangelia, kde Simeon děkuje Hospodinu (Lukáš 2, 29: »Nyní propouštíš služebníka svého v pokoji«), tlumočí Hus posluchačům česky (t. 332r): »Hahá, již púštiš sluhu svého.«

Nebo — je to snad jediný příklad, kde Hus užívá s kazatelny slova německého — jindy vykládá (t. 337v), jak se takoví »změtenci« a »změtenice« nehodí do nebeského Jerusalema. »Jsou-li takové ženy změtené, ať se vrátí do svého Jerusalema hervidr zasě…« Z toho malého německého slůvka je viděti silné pohnutí kazatelovo.

Jindy si takové pohnutí uleví delším výrazem lidovým: mnozí takoví hříšníci a hříšnice zůstávají stále v svých hříších, kazatel je marně vyhání (fol. 350r): »ale druhé stkety nechtie z chléva a smradu vyjíti, neb vyženeš-li je z jednoho hřiechu, vejdeť v druhý…«

[132]Taková srovnání a názorná vysvětlení bývají často — v duchu lidovém — dosti obšírná. Na př. v káz. betlem. (mus. f. 350v) vykládá Hus o dobrých a zlých: prý je rozeznáme jako vlka a ovci; ty rozeznáme napřed masem a travou, »čeho sě spiš chopí: vlk chopí sě masa, ale ovce sě trávy chytí; dále — zatáhneme-li je za ocas: vlk ošklebíť sě zasě (v jiném rukopise: »oškeří se«, = vycení zuby do zadu), ale ovce trpělivá jde klidně dále; konečně podle pokory: »anať zvěsí hlavu«, kdežto vlk pyšně vzhůru do nebes »vysocě vyje«.

O svých odpůrcích, vysoké hierarchii, vykládá (t. fol. 324r), že se jim nechce přijíti do Betlema (podle výkladu = dům chleba), do domu chleba slova božího »nechce sě jim, ale velikých bielých pecnóv chce sě jim«: nemnoho před tím (f. 322r) týmž způsobem vytýká, že mnohý jde do kláštera (— tu výtku týmiž slovy čteme potom později ve spisech českých —), jen aby měl »věčný pecnec…, neb jej pecnec vede po sobě«.

Velmi názorně se staví také proti všelikým sborům kněžským (kapitolám kanovníků, kolegiím kardinálů atd.): Kristus prý přikázal (t. fol. 308r) kázati evangelium všemu stvoření: »Když sě zbéře opilcóv neb břicháčóv několik —, i dějí, že to cierkev svatá ustavila«…

*

Že si Hus liboval v názorných zdrobnělých slovech, viděli jsme výše při dokladech, jak důvěrně hovoří se světci, jak je mu Pavel Pavlíkem, Petr Peškem atd. Této stránky Husova jazyka si všiml již Blahoslav (Gram. 178, r. 1571), jenž — arci z českých spisů — cituje: »aby (prej) obilíčko a jiné zbožíce nezahynulo«. »Primitiva vox est obilí, diminutiva odtud obilíčko«, dokládá bratrský biskup správně. Je také obecně známo ze závěrku Husova Výkladu (r. 1412), že naše čárky a tečky nazýval »nabodeníčko dlúhé« a »nabodeníčko krátké«; je známo z Postily (1413), že své posluchače oslovoval populárně »lidičkové!« Není tedy než zcela přirozené, když nalezneme spousty takových zdrobnělin v textu latinském: manželé (káz. betl., rkp. mus. 317r) se mají navzájem ze soucitu kárati: »ohlási hřiešek tajný«; hříšníku hrozí (t. 314r): »Kde budeš? Třes se! Sestoupíš-li do pekla, napekúť koláčkóv«; milenci mají prý peklo v lásce: jakou touhu mají prý milenky po milencích, jak říkají »omdlévámť, kdyžť svého milíčka nevídám« (stč. milík = nč. milenec) atd.

*

[133]Že všechny tyto výrazné a názorné způsoby mluvení jsou v duchu řeči lidové, cítíme všichni dobře; ale lze to ovšem doložiti také jinak.

Doklad shora uvedený o »šilinku« vyplaceném Pavlovi není nikterak ojedinělý; stačí otevříti n. př. má Přísloví pod tím heslem, aby bylo patrno, jak obecné bylo toto rčení.

Že rovněž hořejší doklad o kozách, jímž Bůh ráje nestvořil, nestojí osaměle, svědčí napodobení v rukopise Mikulovském z roku 1418 (sign. I, 72 fol. 103v): »sicut dicunt: pro kozy-li ráj učiněn« — nebo u Všehrda, (Kn. devat., vyd. Jir., 289) »mnozí věže sobě neváží: však pro kozy nenie« atd.

A není tedy divu, že nalezneme v těchto kázáních z r. 1410—1411 první doklady mnohých přísloví, potom Husovi a celé naší literatuře oblíbených; vykládá (t. 350v), že se mnozí hříšní kněží vymlouvají na své zástupce: »Má kovář kleště, aby sě nezžehl«, »ale ať slyší takoví, že kdo má zástupce v práci, bude míti zástupce v odplatě« — touž argumentaci s týmž příslovím nalezneme potom ve Výkladu a j.


[1] Viz. N. Řeč 65—69.

[2] Výrazy tištěné kursivou jsou v latinském textu pověděny česky.

[3] Svatá mina (něm. Johannisminne, ze stněm. minne = upomínka, láska), víno svěcené na sv. Jana evang. (Pozn. red.).

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 5, s. 129-133

Předchozí Učiliště

Následující Ten který

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1