Časopis Naše řeč
en cz

Zdrobnělá jména významu náboženského, II.

Josef Straka

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek.)

Zdrobnělá jména osob kněžských, jako panáček a pod., polichocovala, ale byla-li utvořena ze jmen značících kněžský úřad, kněžské důstojenství, ponižovala. Stejně tak zdrobnělá jména jiných zaměstnání a stavů, třebas se jimi mohla kdysi rozlišovati prostě různá velikost jejich moci nebo i jen různá výška postav, třebas mohla býti jindy dokonce výrazem srdečné náklonnosti, přece jen brzy sváděla k posměchu. Srov. na př. v stč. Životu Krista Pána: Byl jeden králík, točíš (= totiž) malý král G., ale proti hojnému takovému užívání slova králík za lat. regulus (v rozličných stč. biblích a evangeliářích G.) čteme již v kronice Dalimilově o opatovi, kterak se jal krále Václava I. »třepati řka: Bych u tebe seděl blíže…, měl by (= bys) ve mně súsěda zlého, učinil bych z tebe králíka malého« G., králík tedy již v podobném smyslu pohrdavém jako výše u R. Medka. A u Husa E. 2, 45 je dokonce králík ve smyslu »služebník královský«: A Ježíš znaje vieru jeho, kterúž má o božství, neželé ho, jako jest želel kralíka (s krátkým a ve vydání Erbenově) v 4. kap. sv. Jana, kterýžto kralík prosil jest Ježíše, aby pospiešil přijíti, nežli by umřel syn jeho (srov. Jan 4, 46: Erat autem in urbe Capernaum regius quidam… a překlad bible Kralické: I byl jeden královský služebník v Kafarnaum…). Ani stč. kupček v hořejším dokladu ze Štítného a v jiném ze Života Kristova (Ježíš vyhnal všecky kupečky z chrámu) není již zcela nevinné, bez úšklebku, stejně jako činí-li se v Kladsku rozdíl mezi kupcem a kupičkem, t. j. podomním obchodníkem (srov. Kubín, Lidomluva Čechů kladských 192), nebo na Moravě mezi fojtem = rychtářem a fojtíkem = obecním poslem B. A obecné české přísloví radí v čas potřeby jíti raději ke kováři nežli ke kováříku nebo dokonce ke kováříč[100]kovi K.; o pejorativním zdrobnělém učitýlek v. ostatně již také NŘ. 10, 167.[1] — Podle správného jistě výkladu prof. Jos. Pekaře (Žižka a jeho doba 1, 125) byl Mikuláš z Pelhřimova zván Biskupcem, »neboť u Táborů moc biskupova nesměla míti zvláštní povahy sakramentální«, tedy zván tak bez posměšku, zato ona Husova zdrobnělá slova kniežek, farářík, třiedníček, která jsme čtli nahoře, beze vší pochyby již zlehčovala. Ovšem i jich možná ještě dnes užíti za jistých okolností také neurážlivě, ano s polichocením, srov. na př. NŘ. 5, 105 (z Železnobrodska): Kněžíček šel s nimi (při pohřbu) pěšky… Správně se tedy praví t. 106, že se i příjmení podle zaměstnání dávala v tvarech domáckých »buď pro malou postavu nebo na posměch«, neboť původ takových Řezníčků, Kováříků, Purkrábků, Knížků atd. jest sotva všude stejný.

Jestliže věc malá je pojmenována zdrobnělinou jména, které značí věc stejného druhu, ale mnohem větší, děje se tak jistě posměšně, jako když čteme na př. v Archivu č. 9, 341 (z roku 1476): potok, jenž slove Řečička, nebo když nazývají na Moravě potůček dunajkem B. Pakli jest podobného deminutiva užito bez kontrastu, je těžší určiti najisto jeho pravý smysl. Tak na př. slovo farka, značící původně faru menší (buď výstavností nebo důchody), může býti jindy výraz jen zvláštní obliby (jako když i bohatý farář mluví rád o své farce), jindy naopak název pohrdavý (srov. Rais, Západ, vydání z r. 1899, str. 107: kaplan, který léta na farku čeká).

Tak může býti často pravý smysl kteréhokoli zdrobnělého jména věcného, stejně jako smysl jmen osobních, nezřetelný v řeči i v písmě. Výjimkou tu nejsou ani jména kultu náboženského, jejichž význam bývá jasný často jen ze situace, t. j. můžeme-li je srovnávati s jinými předměty téhož druhu, nebo můžeme-li z citového přízvuku, s jakým jsou pronášena, nebo z kontextu, v kterém se čtou, rozpoznati, zdali se jich vědomě chce užíti ve význa-původním, či v lichotivém, či v potupném. Kde možnost srovnání schází nebo kde je kontext a citový přízvuk nejasný, nejasný bývá též vlastní význam slova zdrobnělého. Z hojných příkladů toho, jak se lze pravého významu dohadovati jenom z kontextu, nebo jak jindy bývá možný výklad dvojí, poznali jsme již některé (srov. výše Václavíček atd., Macháček, mníšek, kázáníčko, králík); něco málo jiných ještě uvedu. V stě. rukopise Baworowského se čte: Mnozí pak chtiece vieru jmieti (= věrni býti) a v své [101]kněžátko slušeti, brachu sě k svému Arnoštovi (G. vyložil kněžátko = milé kníže); ale v rkp. Svatovítském se čte o Židech: běžiec k kniežěti svému i ukázachu ten div jemu, uzřěv světlost jich kněžátko, přěnemúdré nebožátko (G. z atributu vyčetl zde smysl: ubohý kníže). — Havel Doktuorek z Prahy (v Archivu č. 13, 172) jest jistě pojmenování domácké, ale nč. doktůrek může míti platnost rozmanitou. — V díle Pekařově 1, 107 se čte toto místo z Jakoubkova výkladu na Apokalypsu: Co zahynulo lidí těchto let mečem, co morem a hladem! Prvé místem a krajinou trpěli sedláčkové, ale již všecko království trpí…; tamže 120 je místo z poslání Šimona Tišnovského městu Praze z r. 1421: Nechci smlčeti, že učenečkové tvoji, kteří se za mistry považují, posílají tvým jménem listy do celého světa, v nichž vedú rozličné nářky na krále Zikmunda a koncil kostnický… Tedy dvě deminutiva názvů stavovských, ale každé, jak z kontextu vyciťujeme, v jiném smysle (sedláčkové s politováním, učenečkové s pohrdáním). — Kdo však může dnes najisto říci, s jakým citovým přízvukem bylo proneseno na př. jméno rychtáříčku, které se čte ve výslechu o slovech Pavla Váčkáře z Tábora r. 1589? Ten, smrtelně uhozen byv rychtářem, prý opakoval: Hromská šelmo rychtáříčku, cos mi to udělal, že krvácím…? (Thir 1, 135). Bylo to rychtáříčku domácké (snad pro malou postavu rychtářovu), či ze zvyku sousedského uctivé, či již vědomě snižující? — A co myslil ruský důstojník v románě Medkově 312 zdrobnělým slovem mužíčkové? Pravil Březovi: »A naši mužíčkové mají rovněž svoje radosti. Zpívají, tančí, pijí…« (ubozí mužíci?, mizerní mužíci?). — Srov. také na př. různé ty významy zdrobnělých jmen myslcě a myslička v příkladech G.: Nevědiech sě co přijéti, vrahóm-li sě otpierati, čili tak u porobě státi, tak mi myslcě v obém stáše Alx. (= má milá mysl); toť by byla světská myslce Štít., tu ť se jim myslička vypíná Reš. Sir. (s pohrdáním). — Než proč užito deminutiv v rkp. Hradeckém: V krčmě… ženu posazují ulíčenú, anať obočie vztahuje, závojíka popravuje, sukničku svú ztkaničivši a karnáček užlutivši G. (pod heslem karnáček = dlouhý, svrchní oděv)? Proč v cestopise Jana z Lobkovic: Žádný křesťan do toho krchovce nesmie (krchovec = hřbitůvek)? Proto, že jest, třebas turecký, přece jen místo svaté, či s pohrdáním právě proto, že jde o hřbitov nekřesťanský?

Zvláštní poznámky vyžadují tu jména pojící se k představě ďábla. Ta, jako všecky názvy osob a věcí zlých vůbec, zdrobněním pozbývají něco svého špatného významu. Tak praví Hus o mniších bosácích: tito nebožníčkové jinak (t. j. činí než apoštolé) G. (základní slovo nebožník = bezbožník); Mnohý křiklánek chtěl: [102]by všecko mistrovati Reš. Sir. G.; můj nejmilejší zúfalečku Z. Černínová (k vlastnímu synu Humprechtovi, str. 69). Stejně El. Maróthy Šoltésová (Sebrané spisy 3, 112) o vlastním dítěti Ivánkovi praví k své Elence: »I směšno je — šak? Taký huncútik!«. Podobně jezabelka G. (z biblického Jezabel), klevítka G. (= klevetník, ze slova kleveta), tlamička a nč. tlamka o osobě hubaté (srov. ze psaní administrátora fary táborské z r. 1709: Při tom služebně žádám sl. magistrátu, aby sobě oblíbil trochu tlamičku p. Jiřího Rychlíka zamknout… Thir 1, 95), příjmení Zoubek (na př.: Martinovi Zoubkovi jinak Fressorovi krejčímu Thir 1, 285 n.; podle výkladu Thirova označovali tak naši předkové člověka mlsného; na Domažlicku říkají prý takovým lidem dosud »fressaři«), Lotránek, Luňáček a j. G. Slovo nesnázka odevždy značívalo menší obtíž,[2] nechútka menší nevoli, nestatečnóstka menší nedostatečnost atd. K starým příkladům, které uvádí Stč. slovník, připisuji aspoň dva tři podobné jiné: Nebyloť ani starousedlé měšťanstvo prosto jakési malé nechoutky proti »přivandrovalým« El. Krásnohorská, Z mého mládí 1, 188; Když páni přijížděli na hony, nechávali si u nás kožichy, a já jsem vám měl takovou chuť nějak si na těch kožichách vylít svou zlostičku (= nerozumný, dětský ještě hněv) Masaryk (LN. 35, 647 ze 24. prosince 1927); že sv. písmo má rozsuzovati, když by některá nesnázka mezi stranami vznikla (z Korandova Poselství krále Jiřího do Říma r. 1462 v Archivu č. 8, 351). Srov. i méně urážlivé houbičku v Šrámkových Křižovatkách, 1. vyd. 32 (ach, na těch matrónách Štěpě houbičky záleželo), a j. pod. Takto se mohla deminutiva i z nadávek a z názvů věcí neslušných stávati jmény domáckými, u lidí prostých dokonce lichotkami, srv. u G. příjmení vesměs mužská ze XIV. a XV. stol.: Bléška, Čeňúšek, Hnojek, Kurvička atd., která by se z Archivu českého mohla ještě rozhojniti (Jan Chlevec z Malšína, Prasátko a j.), a kurvička, sviňka a pod. NŘ. 11, 101. Stejně je užito deminutiv názvů zvířecích ve srovnáních, aby se snad nezdálo někomu, že se chce nadávati: (chlapci) co jeden to druhý, jako dva volouškové pod jedním jarmem; (kloučkové) byli nadělaní a vylítaní, oči jako býčkové; naproti tomu: dobrý chlapec jako dobrý kůň. Koně dobrého dobře chovej, a zisku se dochováš (všecky tři příklady z Holečkových »Našich« v Jihočeské čítance 1, 80; v třetím příkladě deminutiva nebylo třeba, poněvadž kůň se necítí nadávkou a nadto [103]přívlastek dobrý vylučuje každou zlou domněnku). Avšak podobně píše již Hus E. 2, 199: Volek pracovitý, jenž zemi oře, jest kněz dobrý, kterýž… Taký kněz jest volek boží, jenž zná vladaře svého, pána Ježíše; ale kněžie, jenž sě pasú tučně a lidského spasenie netbají, že ani oří, ani vozie do Kristovy stodoly, jsú volové tuční… a pak ti volové tuční řiekají pánóm svým, to věz lidem světským… — Snad stejně jest rozuměti též tomuto místu z Komenského Didaktiky (V. S. 4, 433): Doufejme Bohu a králi svému, že strany sirotků lepší než před těmito časy řád bude ustanoven, aby tak jako hovádka opuštěni nebyli. Co dím jako hovádka? Však hovado každé má pána, a byť straceno bylo, najde se, kdo by se ho ujal, tito pak jako smeti a povrhel bývají (hovado o skutečném zvířeti, hovádko ve srovnání). — Pokud jde o zdrobnělá jména pojící se k představě ďábla, stačí již jen několik dokladů: čertík, čertíček = Teufelchen nebo Teufelsbube, hromský chlapec J., K. (již z Dobrovského), čírtě, -ěte = mladý, malý čert n. podštíváček, neposeda J., K., čertík = skřítek (z Kuldy) K. 5, 1189, stč. črtek G. (z rkp. Hradeckého, slova ubohé ženy k ševci: v tě vstúpí malý črtek), čertoušek = Teufelchen, Teufelskind K. 5, 1189 n., stč. dieblík a dieblíček = nějaký skřítek (ze stč. slovníků), nebo druh rostlin (ze stč. rostlinářů) G., stč. dieble, -ete (ó nešťastná diablata! Rokycana) G., diblík = lar domesticus (z Rešelia, z Veleslavína, z B. bratrské) J., K. (Tys malý diblík, říká se dodnes), ďábelček = malý ďábel (z Bernoláka) K. 6, 2, ďáblíček (na př. Jar. Maria, Panstvo v taláru 307: »Kamaráde,« řekl, »co je vám? Hledíte jako ďáblíček.« — »Pořádný čert, pane vrchní rado,« řekl hrubě Tesař), ďasík = Kobalt (»polokov toliko v sloučení s jinými se nalézající« Presl, Chemie česká) J., K., rarášek J. (s příklady z Komenského, z V. Kleicha 1616, z M. Sychry; Ten vtělený rarášek rozdmychuje jiskry nedorozumění v oheň svými klevetami), K. (s týmiž příklady, mimo to: jest raráškem posedlý = neposeda Čelakovský; raráškovi tam klobás nadělali, na př. v bitvě t.; směje se jako rarášek, rarášek mu nedal spáti, ký rarášek tě sem donesl a j.); peklo (značíc též pec, krb J., K., prohlubeň u peci, aby se do peci pohodlněji mohlo B.) má deminutivum pekelec n. pekenec, mor. pekelce = místo mezi kamny nebo pecí a stěnou, někde na peci samé, někde jen schodek u peci v světnici, u kamen, kde se sedává J. (Sedni na pekenec, louskej rač růženec), K. (též = bouda, v které hokyně ryby pekly, s dokladem z r. 1573); srv. Thir 1, 260: prodal dům svůj, slove v Pekelci (z r. 1532), kteréžto jméno místní, i kdyby to bylo deminutivum jména peklo = die Hölle, bylo by zmírnění názvu přeneseného, stejně jako Peklůvka, ves u Pelhřimova K., nebo Pe[104]kýlko, les u Koryčan B. (proti trati na Vizovsku zvané přímo pomnožným jm. Pekła B.) atd.

Tolik o zvláštním významu jmen zdrobnělých, pokud značí osoby nebo věci zlé. Vraťme se zase k svým výkladům všeobecným! Poznali jsme již, kterak býváme časem o pravém smyslu některého deminutiva na rozpacích, značí-li osobu nebo předmět jen menší, či je-li polichocením, či pošklebkem. Než naše rozpaky se ještě rozmnožují, čím jdeme blíže k jazyku dnešnímu, tím, že se čím dál tím častěji užívá zdrobňování jmen též z příčin stilistických, na př. na zmocnění výrazu nebo pro rým a pod. Dotkl jsem se toho hned na počátku článku (při zdrobnělém slově kostelíček). Avšak i když v oboru jmen náboženských, o která nám tuto především jde, nemám náhodou typických toho dokladů, musím té věci věnovati větší pozornost, neboť, jak uvidíme, možnost takového užití není ani u našich jmen vyloučena. Vyjděme od příkladu prof. Zubatého NŘ. 4, 267: Není tu človíčka. Není třeba dlouhého ukazování, že se tím človíčkem nemíní ani člověk menších rozměrů, než jakých obyčejně bývá, ani nějaký »milý« člověk, ani konečně člověk snad toho jména nehodný, nýbrž že jest to jen zdůraznění věty záporné: Není tu nikoho. Jiné možné případy takového zdůraznění myšlenky použitím jmen zdrobnělých již vysvitnou našim čtenářům samy z prostých příkladů beze všeho dalšího mluvení. Tak i v stavení musejí nejen všecky půdy, stěny, stropové jedno druhým se držeti a tvrditi, ale i každé v stěně, půdě, stropu dřevo a dřevko, každý ve zdi kámen a kamének tak s jinými vázati, aby na svém místě vězelo a odtud se nehýbalo Kom. Did. (V. S. 4, 248; v Didaktice latinské stručněji: omnia denique, maxima et minima); Řadu dnů se potom (p. Wolf) rozpomínal na všecky své přátele i přítelíčky J. Vrba, Chodské rebelie 1, 246 atd.; jak nelibě nese pan Slavata každou zmínečku o této potupě t. 116; vodnikád ani větříčku nezafoukalo, …ha tu najednou (Honza) příde na cestě k stromu, na kerým se třís každičkyj lupínek Baar, Naše pohádky 113; Ale také z Vídně nepřicházela nejmenší zprávička Vrba v uv. sp. 407 a 411; Alba nemá ani zdáníčka o tom Rais, Zap. vlast. 218 a 231 atd.[3] V takovém [105]významu gradačním je i demin. dušička v Holečkových Našich 2, 161: dušičky v něm už nebylo za máček, ale hlad jako hora; o tom, že jest tu i deminutivum dušička prostředkem jen a jen stilisačním, stejně jako máček, které vůbec nemůže míti významu jiného, že tedy tu není dušička ve smyslu »milá duše«, svědčí mi hyperbola hlad jako hora, která jest v kontrastu. Tíže jest říci o druhém místě takovém z téhož díla 4, 85: (Boubín) dostal náramný hlad, až mu dušička pískala (drahá duše? nejvnitřnější duše? ubohá duše?). Ostatně nám na správném pochopení ani tu nezáleží; chtěl jsem jen na tom jednom příkladě ukázati, kterak se novou možností, vykládati některé jméno zdrobnělé i jako prostředek gradační nebo vůbec stilistický, naše beztoho již velká nejistota ještě zvyšuje. — V lidových písních a řikadlech se užívá deminutiv často jen z příčin metrických nebo rýmovních, na př. v písni moravské vrah je i po činu oslovován důvěrným jm. mesliveček: Co to děláš, meslivečko, že máš vod krvje šavličko? (F. Strejček, Výbor z českoslov. epiky lidové, str. 80). Podobně: Kolik je klásečků v ječmenném snopečku, tolik falešnosti při každém synečku, ale: Pacholek má v sobě tolej falšivosći, jak v ječmenném snopě bývá mnoho osći K., a mn. j.

Zbývá již konečně uvážiti, jaký smysl mohla míti ona zdrobnělá jména církvička a sektička, která mi dala přímý podnět k napsání článku. První z nich jest utvořeno ze slova původem cizího, ale odedávna u nás zdomácnělého, a to podle slovníku Gebaurova v trojím významu: 1. kostel (na př. v Dalimilovi: Když Václav u cěrekve na prazě klečieše, knieže Boleslav a jeho bratřie přiskočichu, tu svatú duši s tělem rozdělichu; nejmladší doklad tohoto významu u G. z Kosmografie Zikm. z Puchova, vydané r. 1554: císař dvě pánu bohu církve vystavěl), 2. sbor věřících, 3. církev ve významu dnešním (příklady u G. z Pasionálu a ze Štítného: Utěšení, ješto v kostele pamatuje cierkev svatá; dokonce již v stč. slovnících: cierkev = ecclesia catholica). Podobné významy mívalo v stč. též slovo kostel, převzaté z latiny; značiloť nejen chrám (srov. na př.: Kto v kostele aneb i kromě kostela daremnie řeči ploští Štít. G.), nýbrž i diecési (na př.: Kostel pražský slovú všichni Čechové Hus E. 1, 25 G.), ano též docela tolik, jako dnes církev (kostel křesťanský obecný všech jest svatých spolu jednota Štít. atd. G., až do Putování Jana Hasištejnského z Lobkovic z počátku stol. XVI.). K oběma těmto jménům zná G. deminutiva: cierkvicě (toliko ve jménu místním Cierkvicě nebo Nová Cierkvicě od stol. XIV.), kostelec (jména místní), kostelík (na př. Hus E. 3, 248), kostelíček (ze sklonku XVI. stol); pod. J.: církvice, církvička = ein Kirchel, Kirchlein, Kapelle (pří[106]klady z Eusebiovy Historie církevní, přeložené J. Kocínem, z Lomnického, z Mandevilly, z Prefáta a dva z počátku XIX. stol., na př. u Ant. Marka: Kde Pán bůh má svou církvičku, tam ďábel roubí si svou světničku — prý podle podobné průpovědi německé), kostelec, kostelík, kostelíček, a stejně K. Avšak všecky ty příklady jsou v jediném významu »chrám«, žádný v dnešním významu »církev«, t. j. náboženská společnost. — Druhé zdrobnělé jméno jest ze slova latinského secta, kteréž etymologové vykládají z participia sectus slovesa sequi = následovati koho, čeho (srov. oblíbenou vazbu: sectam sequi) a které slovníky dosvědčují nepřetržitě od dob Ciceronových v základním významu »zásady, jimiž se řídíme« i v hojných jiných odtud vyvozených (strana politická, škola filosofická, náboženská společnost odštěpenců atd.). J. má doklady české až do dob Veleslavínových; k nim přidal K. jeden o málo starší z Husa E. 3, 303, a to z překladu jeho latinsky napsaného Kázaní o Antikristu, z překladu vytištěného v Magdeburce roku 1554. Hus citoval tam místo z druhého listu Petrova kap. 2 v. 1: Fuerunt autem etiam pseudoprophetae in populo, ut etiam inter vos erunt falsi doctores, qui subintroducent haereses exitiales, což starý překladatel tlumočil věrně: Byli pak falešní proroci v lidu, jakož i mezi vámi budú mistři lživí, uvozujíce sekty zahynutí. Staří Čechové užívali za latinské haeresis slova kacieřstvie, kacieřstvo G., ale není pochyby, že též slovo sekta zdomácnělo u nás dříve, než uvádějí J. a K. (G., bohužel, tak daleko nesahá). Vždyť na př. Jar. Vlček v Dějinách české literatury 1, 364 zná již k r. 1510 tisk jednoho traktátu bosáka Jana Vodňanského na adresu »Lukáše antipapeže, rozmnožitele sekty pikhartské«. Zdrobnělé slovo sektička v slovnících našich dosvědčeno není.

I církvička i sektička, třebas tištěných dokladů toho nemám, mohou podle svého vzniku značiti především beze vší záludnosti a potupy menší společnost náboženskou, jako na př. ve větách: Všecky církve i církvičky vedou k mravnosti. Není sekty ani sektičky křesťanské, aby neučila… Jako církev katolická, tak i každá církvička věří, že… atd. — Příslušník církve, byť sebe větší, mohl by o ní mluviti též zamilovaně jako o církvičce, stěží však by tu užil slova sektička, které jest věřícímu samo o sobě hanba. — Ale užil-li kněz katolický o církvi konkurenční slov církvička a sektička, není pochyby, že ji chtěl zlehčiti výsměchem, jako náboženskou společnost málo početnou. — Tento výsměch mohl ještě vystupňovati vhodnou stilisací věty, i když se jinak střehl říci něco trestu hodného (na př.: Každá církev i sebe menší církvička… Všecky ty sekty a sektičky… Každá taková cír[107]kvička a sektička…). Hledě tedy k úmyslu muže obžalovaného, k úmyslu, který byl jistě zlý, směl jej soudce vším právem odsouditi; avšak sám, mám-li říci podle svého přesvědčení, neměl bych nijak soudci za zlé, kdyby ho byl úplně osvobodil. Povím hned proč, aby se nezdálo, že jsem tu přidělal nějaké nové sofistické dilemma. (Ať soudce obžalovaného odsoudil, ať ho osvobodil, vždy soudil spravedlivě.) Myslím totiž, že nezáleželo tak na špatném úmyslu kněze obžalovaného, jako na tom, stala-li se urážka vskutku, a že, když nebylo, proč pro jiného žalovati než pro ta dvě zdrobnělá slova, sama ta výtka malosti neměla urážeti potomky Českých bratří, kteří se přece od P. Chelčického až po J. A. Komenského nestydívali se malý svůj počet.


[1] Ovšem ani dnes nemusí vždy takové jméno zdrobnělé býti snížením hodnosti a stavu, srov. na př. v Raisových Zapadlých vlastencích str. 9: I kata, kata, takovýhle preceptůrek ještě v Pozdětíně nebyl!

[2] Zdá se však, že už v stč. byl zdrobnělý význam slova nesnázka otřen; ukazuje na to tento doklad (ze sbírky prof. Hujera): v tom veliké nesnázky šly sú 1462 (Kniha svědomí města N. Bydžova z let 1311—1470, vyd. J. Kapras, N. Bydžov 1907, str. 9). (Red.)

[3] V takovém smyslu gradačním se užívalo odedávna i deminutiv utvořených z názvů měr a penízů, kteréž by, značíce míru a peněžní hodnotu stálou, zdrobňování míti neměly. Srov. z Husa E. 1, 220: Né, haléřík poslední, jejž jest babička v šlojieřku zavázala, aby ani lapka ani zloděj jí ho nevzal, ten haléřík ludař a zloděj (kněz) na ní vylúdí; z Komenského Listů do nebe (V. S. 15, 7): Mají (bohatí) plné truhly stříbra a zlata…, my ubozí co s dluhy činiti nevědouce, žádného však milosrdenství založením některým haléřkem užiti nemůžeme. Podobně i jinde a dodnes často.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 5, s. 99-107

Předchozí Jiří Haller: Vzpomínka

Následující Jaroslav Dvořáček: Chybné věty relativní