Přípony -iště, -isko v českých nářečích

František Oberpfalcer

[Drobnosti]

(pdf)

-

(NŘ. 10, 149) Moravské a slovenské -isko nemůže ujíti pozornosti toho, kdo je rodák ze západní oblasti, dá-li se do hovoru s krajany na východě našeho státu. Vzpomínám si posud živě, jak mi sytě znělo v řeči moravských Valachů v Horní Bečvě, když se mi na př. letitý Vašut chlubil: »Máme býka obecního, a to je býčisko!« A z vyprávění jiného staříka jsem si zapsal tuto historii o vodníkovi:

Vasrman ňa tež, potvora, raz přejél na naším potůčku. Taký čérný pes ležél na lavce a tak mu z huby plamen pálál. Já si povídám: Co budu utěkať? Neuték sem. Ale to sa ně tak zemknúl z lavky a taký strach na ňa dopustíl, myslél sem, že sa steknu. Vedla bylo v kopečku takové studnisko, pro krávy napajadlo. Já hop do téj studně! Bylo to studnisko nevychráněné a já sem býl ráno jak sviňa zamazaný. To on dopustil, ten potvora, taký strach na ňa — vasrmanisko!

[9]Vývojová vlna, jež přenesla tuto novou příponu -isko až přes hranice Čech, narazila zde na staré -iště a neměla patrně již dosti průbojnosti, aby zdolala jeho posice. Tak jest dosvědčeno z Polnicka (u Hoška 115) brabisko vedle brabišče (mraveniště), važisko vedle vážišče (dřevo pro váhy u vozu) a lesy se tam jmenují brzy Dělniska, brzy Dělniščata. Tento paralelismus obou přípon bez významového rozlišení je mi znám v hojné míře z Rychnovska. Tam žije vohnísko vedle vohníště, spálenísko vedle spáleníště, strnísko vedle strníště, jetelnísko vedle jetelníště, vejvařísko, vejveřísko vedle vejvaříště, vejřevíště (místo, kde v poli vyvěrá voda), smetnísko vedle smetíště, balvísko vedle balvíště (dráha z hlíny upěchovaná k velikonočnímu koulení vajíčky); Spálenisko se jmenuje samota u Jahodova, Spáleniště je osada u Dobrušky; Hradisko najdete u Tutlek a u Slatiny, Hradiště na př. u Koldína; u Doudleb se říká na Bělísku, u Kostelce n. O. ve Lhotiskách, ale zase je známo označení v hliníšťatech od Častolovic, v hadišti je polní trať u Horek Kosteleckých, Rybniště se jmenuje údolí u Skorenic, Kaliště, Rviště obce u Brandýsa n. O., Chmeliště ves u Dobrého, Sedliště dvě obce u Litomyšle. Na Rychnovsku se sice říká ó, seš ty dobrotísko, to je babísko, chlapísko, flámísko, lumpačísko (vše s významem zveličujícím, hanlivým), nebo i třasovísko (bahnitá půda), latovísko (větší množství, na př. sražené krve, hub v lese a pod.), ale naproti tomu je v slovech místního významu hliníště, kalíště (louže), řečíště, rejdíště, tratolíště, kameníště, trníště a v názvech držadel, jako bičíště, hrabíště, původní přípona ještě v neztenčeném užívání.[1]

Je zajímavé, že se v částech bližších k Moravě, na Žamberecku, jeví stále větší převaha přípony -isko, na př. pastvisko, bahnisko, kopisko, hnojnisko, vohnisko, režnisko nebo také řísko (žitné strniště), vousisko (ovesné strniště), ječnisko, strnisko, japčisko (pole po bramborách) a ve jménech nástrojů, na př. kosisko, hrabisko. Z Českotřebovska dokládá J. Tykač (Český lid 10 [1901] str. 396) žitnisko, drvisko (paseka), jablovisko (brambořiště), latovisko (kaluž), bičisko.

Děje se tedy na českém pruhu přilehlém k Moravě takřka před našima očima boj dvou přípon, který se na východ odtud už dávno ukončil vítězstvím nového -isko. V ostatních Čechách má lidová mluva jen pův. -iště. V Kladsku na př. je spropadliště (díra v síni do sklepa), vejřeviště, výhřaviště (místo v poli, kde vyvěrá voda), [10]žabiště (malá kaluž), Pod zelišťaty, (pod)kamniště (kouzně), koštiště a j. V jižních Čechách říkají v řepištích, ze strnišťat, na pastvištěti, shrab to do kopišťat, housenišťata, bramborniště a o nástrojích na př. tratariště (držadla u trakaře), važiště (u vozu), korbiště (svršek korby), kudliště, porýště (topůrko) atd. Přípona -isko je v Čechách lidově rozšířena nejvíce v slově dobrotisko; tu a tam se říká také lumpisko, flámisko, chlapisko.

Tato slova mají zřetelný významový odstín zveličovací a hanlivý (na Rychnovsku i na př. je to babísko!), který je u slov s -iště dosvědčen jen ze Železnobrodska (viz NŘ. 5, 100), kde se nelibost se zvířaty projevuje názvy, jako psiště, kočiště, koniště, koziště, slepičiště, kohoutiště, a také odjinud z Podkrkonoší. V těchto severovýchodních končinách je živá přípona -itý, která je podle výkladu W. Taszyckého základem vývoje přípony -iště. Tak říkají na Kladsku ty chasa sou dnes celý rozbanditý (o dětech rozdováděných); to je takouvá potvora lenošitá; bába, ale eště votočitá atd. Odtud je k zveličujícímu a hanlivému významu slov na -iště cesta přímá.

Po hláskové stránce zasluhuje zvláštní pozornosti žamberecké řísko a jihočeské říště (= žitniště). Je to totéž slovo jako polské ržysko (strniště) a náleží k starému názvu pro obilí rež. Hláska ř tu vznikla splynutím rž, jako čteme již v starších památkách nýbrž (u Blahoslava), na vajtřné lidi (u Hájka), střeň (stržeň) a pod. (srv. Gebauer, Hist. ml. I, 349). V. J. Dušek, který slovo říště zaznamenal z Brančova na Domažlicku i s významem ‚pole‘ (Kmenosloví nářečí jihočeských [Praha 1902], str. 39), nebyl si patrně vědom tohoto jeho původu, protože je přiřaďuje k ostatním označením místa poznámkou, že k nim přešlo analogicky. Jako slovo obvyklé na Krkonošsku je řiště uvedeno v Světozoru 9 (1875), 8 v »Dodatku k podřečí okolo Vysokého« od F. Vojtěchovského. Stejného původu je asi název vesnice Říště v okrese blatenském.

Ale nejpoučnější je hojný paralelismus obou přípon -iště a -isko při českomoravských hranicích (v. NŘ. 10, 149 n.). Ohniskem, z něhož vyšel rozvoj suffixu -isko, bylo území polské. V polštině vytlačilo -isko starou příponu -iště úplně a beze zbytku již před půl tisíciletím. Odtud nesla tuto novotu vývojová vlna v soustředných kruzích na všecky strany. Než jako když zčeříme hladinu v jednom bodě a uvedou se v pohyb hmoty vodní všemi směry, ale síla zčeření je tím menší, čím dále od místa vzniku, tak je tomu i se šířením jazykových novot. Vývoj přípony -isko, zasáhnuv valnou část oblasti československé, zastavil se na hranicích Čech. Novota neměla již dosti síly, aby zcela ovládla pole. [11]Tendenci po jednotnosti na celém území se postavila v cestu věrnost tradici. Střetly se tu dvě síly, jež od věků působí v lidstvu a tedy i v jazycích. Poněvadž první síla byla na prahu Čech již ochablá, zůstalo v mluvě lidu českého a také v češtině spisovné při starém -iště. To však neznamená, že bychom měli právo, brániti spisovné mluvě, aby neužívala k vyjádření určitých významových odstínů dublet, jako hlediště — hledisko, stanoviště — stanovisko a pod. Zde musí »věrnost tradici« povoliti, aby se společný nástroj k vyjadřování myšlenek zbytečně neochuzoval.

Pomístná jména východočeská, jako Hradiště vedle Hradisko, Týniště vedle Týnisko, Sedliště vedle Sedlisko, a apelativní dvojice z Polnicka a Rychnovska výše vyjmenované jsou živá svědectví pro vlnovou theorii, jíž už před 50 lety vyslovil Johannes Schmidt výklad zákonů všech diferenciačních jevů jazykových a podmínek, jimiž se řídí příbuznost jazyků.

---

[1] Za cenné informace zde děkuji p. prof. Janu Školníkovi, rodilému z Rychnovska. P. Frant. Starý, rodák z Horek Kosteleckých v okrese rychnovském, poslal redakci NŘ. bohatý seznam slov s příponou -isko; podle jeho údajů se -iště objevuje v názvech polních tratí a několika obcí.

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 1, s. 8-11

Předchozí L.: Bojiště u Slovenska

Následující V. (= Václav Ertl): Přípravné osnovy trestního zákona o zločinech a přečinech a zákona přestupkového