Časopis Naše řeč
en cz

Unum necessarium

[Answers]

(pdf)

-

(J. L.) Z chyb, které byly vašemu překladu vytýkány, pokládáme za skutečné chyby jazykové tyto omyly: obdržeti jméno (na křtu), v. N. Ř. II, 32; ke své m. k své (ač odchylky toho způsobu jsou již staré, v. Geb. Hist. ml. I, 185), štěstí spočívá v tom m. záleží; či m. nebo ve větách netázacích; vyňati m. vyjmouti; zapovězen m. zapověděn; a sice m. a to; vírou m. věrou (ač užíváme formy obojí, dosíci něčeho věrou, ale s židovskou vírou); jedině m. jediné; sečtělost m. sčetlost; jak dalece m. pokud; jakoby s indikativem; hladovících m. hladovějících; za chybu třeba dosud pokládati také užívání sloves končiti, počínati jako sloves subjektivních (stavových), ačkoliv se otázka tohoto způsobu užívání nedá řešiti tak šablonovitě a přímou čarou, jako to činí naši brusiči; své stanovisko k adj. hrůzný jsme vyložili V, 122. Za pravopisné chyby pokládáme, píše-li se teologie m. theologie, jakoby řekl m. jako by, odpřísáhnouti m. odpřisáhnouti, ekstase m. extase, za tiskové omyly; platen jím m. jim; abychom zachovávaliť; labyrynt m. labyrint (jak psáno všude jinde); sesmiřitelnost m. nesmiřitelnost (jak si žádá kontext). Ostatní vytýkané chyby jsou nesprávnosti domnělé, koníčky nekritického brusičství. Takové bezdůvodné výtky jsou, zatracuje-li se slovo všeobecný (zná je už Velesl. a nebývá jedno, mluví-li se o pojmu, výraze a p. obecném anebo všeobecném), v potu tváři (s archaistickým gen. tváři zachovaným právě jen v tomto pěkném biblickém rčení; takových archaismů, vymykajících se pravidlovému lineálu, je v živém usu každého jazyka v určitých rčeních množství, srov. naše na bíle dni, pro Bůh, na kůň, ve dne a j.), vezdejší ve významu »pozemský« (chtíti, aby se slova »vezdejší« užívalo ještě dnes ve významu původního »veždajší«, quotidianus, je nesmysl, [255]neboť významu toho slovo »vezdejší« již před 300 lety pozbylo a nahrazovati je slovem »zdejší« svědčí o neznalosti českého jazyka, neboť rozdíl mezi životem zdejším a vezdejším cítí každý Čech, třeba ani do školy nechodil), tvrdošíjný (slovo dosvědčené již u Vel., v Kral. a j.; »svéhlavý« je pro Čecha zase něco jiného), obzvláště (doklady u Jungm. i Kotta z Vel., Bratří, Kom.; Blahoslav Gram. 262 zavrhuje sice to slovo a chce, aby se psalo buď »obvláště n. zvláště«, ale usus — jako v mnohých věcech jiných — mu nedal za pravdu a theorie mluvnická nemá co tomu slovu vytýkati). Spojka však nemusí státi vždycky na druhém místě ve větě; stává velmi často (a ve všech významech) na prvním místě věty (nesčetné doklady u Jungm.), ale může státi i na třetím (ač ti jest buoh a člověk, ne dva však, ale jeden jest Kristus Ž. Pod., Athan. 32, zajisté nevědě však Baw. 194a, a j.), zvláště je-li na druhém místě — jako v případě vytýkaném — slovo bez přízvuku (nade vše větší význam má však to, že…, srv. N. Ř. IV, 127); jaká chyba je ve větě »co však oni učinili?« nemohli jsme se bohužel při vší znalosti brusičských koníčků dovtípiti; po předchozím členu záporném nemusí býti vždycky zrovna spojka »nýbrž«, i spojka ale je tu zcela a odedávna na místě (ne já, ale ty; srov. Geb., Slov. stč., s. v.) Proč je správnější »více méně« než »více nebo méně« (všichni jsme více nebo méně zmítáni žádostmi), nedovedeme zase vyložiti, obáváme se jen, že stejně nesprávné bude asi také »mnoho nebo málo, trochu nebo nic« a p., ač nevíme, jak to říci jinak. Že v druhém členu disjunktivní otázky bývá nejčastěji částice či (či ne, čili nic), jest ovšem pravda, ale proto není chybná v téže platnosti spojka nebo (Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Zarmoucení-li aneb úzkost neb protivenství? Zdali hlad čili nahota? Kral., Řím. 8, 35; v. i Dobr. v Lehrg. 1819 str. 278), často i v jazyku lidovém (je-li pak to pravda, nebo ne Erb. P., 3. v., 288, zdali pak mne ještě znáš, aneb jiného v srdci máš? Erb. Kyt. 27). »Jde o to« není správnější než »jedná se o tom«, neboť jsou to dva výrazy načisto různé (chyba bývá v tom, že se říkává »jedná se o to«, kde nikdo o nic nejedná a kde stačí říci »jde o to«.). Lehko ve významu »snadno« není chybné, třeba Němci říkali leicht (je snad také chybné »těžko« proto, že říkají schwer?), naopak je to slovo v tomto významu správné a staré, jak se o tom lze přesvědčiti z každého slovníka. »Hleděti k něčemu« je právě tak správné a staré jako »hleděti na něco« (doklady starší u Jungm.) a zaměňovati obou výrazů nelze. Ve výraze »to není prospěšné« není složený tvar příd. jména chybný (v. N. Ř. V, 50 a j.), jako není chybná paměť (vedle pamět), a to ani podle skutečné výslovnosti (nikdo, kdo nemluví strojeně, neříká, že má špatnou pamět) ani podle Pravidel. Kárati ve větě »Bůh dívaje se ze své věčnosti« předložku ze proto, že se říká »na věčnosti«, dovede jen [256]gramatický řemeslník; v N. Ř. bylo o této věci několikrát jednáno (II, 222, III, 63, 133 a j.) a bylo by škoda plýtvali o tom slovy. Stejně malicherná jest výtka, že věta uvedená spojkou »že« stojí sama o sobě, zvláště když jde o pokračování řeči nepřímé, jak ze souvislosti je viděti. Mluví-li se o dvou věcech (na př. o dobrém a zlém), není chyba, řekneme-li, že si někdo vybral »to druhé«, neboť zájmeno »ten« má tu svůj význam ukazovací právě tak, jako když říkáme »chyť si toho druhého, třetího atd., to jen ten druhý« atd.; výtka vytryskla z nedostatku citu pro rozdíl mezi zájmenem a členem, o němž bylo vykládáno v N. Ř. I, 289; totéž platí i o vytýkaném »ten« před superl. ve větě »přes to však druhé dvě knihy (svět a mysl) nebyly dány nadarmo, nýbrž proto, aby té nejdůležitější připravovaly cestu« (v. N. Ř. IV, 74). Stejně bláhové jest zatracovati zájmeno to v aposici (každý z nás má svůj labyrint, své to těžké starosti), neboť kdo zná predikativní původ aposice, ví, jaký původ a tím i právo má v ní toto zájmeno »to«. »Odnaučiti se« je slovo správné (učíte se tomu, čemu byste se měli odnaučiti Jgm. z Gelenia) a dnes jediné obvyklé (nikdo neříká, já tě tomu odučím); namítati proti němu, že se před ním setkávají dvě předpony opačného významu, je námitka lichá; což neříkáme »odpřisáhnouti se něčeho«, není týž poměr předpon v slovese zapomenouti? Bohopocta není sice slovo staré (je Kollárovo), ale není utvořeno špatně a slovem »bohoslužba« se ovšem nahraditi nedá. Že »spadnouti dolů« není výraz chybný, bylo vyloženo v N. Ř. IV, 65; původ a stáří výrazu »daleko více« a p. objasněn v N. Ř. III, 141; jsou to chyby, které už by mohly přestat strašiti v hlavách našich brusičů. Kárati větu »oznámil tě tobě, ó člověče, co jest dobrého atd.« jest směšné: je to citát z Kral. Mich. 6, 8 a výtka tedy měla býti adresována Bratřím, že tak špatně překládali. Kárati ji proto, že se ve větě stýká »tě (= ti je) s »tobě« a navrhovati za to emendaci »oznámilť tobě« je druhá směšnost, neboť i »ť« = ti. Vytýkati impt. »osvědč« a navrhovati zaň »osvědči« je vytlačovati tvar správný zjevnou chybou; nikdo neříká »přesvědči se, přesvědčete se«, nýbrž »přesvědč, přesvědčte se« právě tak jako »poruč, vyskoč, netlač«, neboť ve výslovnosti (a ta zde rozhoduje) je tu všude (i v osvědč, přisvědč) na konci prosté č. Tvrditi, že každodenní (každodenně) je germanismus (alltäglich) a že správné je v tom významě »denní«, je blud, neboť pravda je pravý opak; »každodenní« má čeština odedávna, »denní« (denně) znamenávalo pak (jako roční, měsíční a p.) to, co má nějaký vztah ke dni (čas denní, světlo, služba atd.); významu dnešního (= každodenní) nabylo nedávno vlivem něm. »täglich«. Ze všeho toho je vidět, že náš úsudek o vašem recensentovi v N. Ř. IV, 128 byl správný.

Naše řeč, volume 5 (1921), issue 8, pp. 254-256

Previous Tabákový

Next Josef Zubatý: Novákovic, u Nováků atd.