Časopis Naše řeč
en cz

Nahoru, dolů

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Loni jsme mluvili (III, 154 a 247) o slovech pryč a ven, jež se některým našim brusičům zdají tak zbytečná, že by je nejraději vypudili z českého slovníku; dnes k nim přidáváme ještě příslovce dolů.

Nejznámější tištěné brusy jsou k němu dosti laskavy; ale tím častěji se mluvívá o jeho »zbytečnosti« a tedy nesprávnosti. Dnes málo známý Javůrkův »Brus jazyka českého« (1873) výslovně učí na str. 24: »Pleonasm jest … a nečeské psáti: spadnouti se stromu dolů a podobné nesmysly, neboť předložka s znamená již s hůry dolů« (po něm tak soudí také na př. Bačkovského »Oprávce poklésků mluvnických« z r. 1894, str. 127). Následek takovýchto rad jest, že leckdo u nás píše věty, jakých přirozený Čech snad ještě nikdy z úst nevypustil. Tak jsme čtli na př. v překladě francouzské povídky, jak kdosi říká dívce, jež se v kostele postavila na židli, aby viděla procesí: »Sestup, je to zapovězeno« (mluvnicky nesprávný tvar zapovězeno místo zapověděno překladateli nevadí). Každý Čech by zde řekl »pojď dolů« nebo »slez dolů« nebo tak nějak, a to proto, že mluvící osoba má na mysli nejen pouhý děj sestupu, nýbrž také jeho cíl: vždyť jí jde více o to, aby ona dívka stála, kde v kostele lidé obyčejně stávají, než jak se dolů dostane. Leze-li však nezbeda po výškách, varujeme ho obyčejně pouhým slovesem bez příslovečného určení; řekneme »nespadni«, »dej pozor, abys nespadl, »že spadneš!« a podobně; nemáme na mysli, kam spadne, nýbrž pouhou možnost pádu. Mluvíme-li nebo píšeme, nerozbíráme ovšem svou představu vědomě tak dopodrobna, abychom si teprv uvědomovali, máme-li říci dolů či nic; tu práci vykoná naše duševní činnost bez našeho přímého vědomí a přizpůsobí k ní i slovní výraz. A tak i zde se vyjádříme [66]nejlépe, utvoříme-li větu tak, jak by ji utvořil poctivý Čech, třebas byl beze všeho školního vzdělání.

V starší češtině (jako v jiných jazycích slovanských) nalézáme příslovce dolů proto stále a stále; i »při slovesích, která sama sebou vyslovují pohyb shora dolů«, jak výslovně praví Slovník staročeský; takovéto bližší určení tak málo se příčilo citu našich předků, že na př. Bratří je přidali v překladě Iz. 10, 13 (poklady jejich [národů] jsem vzebral, a strhl jsem dolů jako mocný obyvatele), kde původní text zvláštního slova ani nemá. Snad zde působila i okolnost, že význam předložky s v slovesných složeninách ani není vždy docela nepochybný; snésti na př. může znamenati pohyb shora dolů i pohyb dohromady. Nalézáváme nezřídka dolů i ve větách, kde my stačíme bez něho. Kralická bible má na př. větu »Ježíš pak skloniv se dolů, prstem psal na zemi« (Jan 8, 6; podobně i bible starší), v Arch. č. 14, 345, (1528) čteme o komsi, jak »sklopil hlavu doluov«; v moravské písni je možno čísti »jednemu sťal hlavu dolů« (Sušil 787), právě tak jako u Dalimila »král káza (= kázal) Ctiborovi prknem hlavu dolóv sstrčiti (= sestrčiti, sraziti)«. Nedopustíme se tedy ani my smrtelného hříchu, nenutíme-li se, abychom vypouštěli u sloves složených s předložkou s bližší určení dolů, kde ho náš cit žádá (slez dolů; když sešel dolů, přistoupil ke mně atp.).

Tím méně jest třeba se báti tohoto určení u sloves bez předložky s. Proč neříkati »pojď dolů, jdi dolů, polez dolů« a pod.? Místo »dejte klobouk dolů« prý správně máme říkati »smekněte«; proč by ona věta byla nesprávná? Ani nemluvíme o tom, že »smekněte« řekneme spíše, kde žádáme, aby smeknutím byla vzdána čest osobě nebo místu, kdežto na př. v biografu, kde jen chceme, aby nám klobouk osoby před námi sedící nepřekážel, raději se vyjádříme jinak. Brusy zapomněly také na ženské pohlaví, které nesmeká; proto dámy po německu klobouk (i svrchní šat) »odkládají« (ablegen), třeba si jej např. v biografu nechávaly na klíně. O ženské se po česku říká »sundati klobouk« (»sundati« je složitější výkon než »smeknouti«), svrchní šat Čech »svléká«; »odkládáme«, t. j. od sebe klademe věc, o niž nestojíme vůbec nebo na tu chvíli, jíž nepotřebujeme, již chceme vykonati jindy nebo jí vůbec nechati atd., a tak bychom se dovedli smířiti s šatstvem od panstva odloženým, jež bývalo za onoho času nabízeno, anebo leda s odkládáním klobouků nebo šatů v šatně nebo do šatny. Sloveso sundati je v nemilosti, jako podobná slovesa odundati, rozundati, přindati, přendati, vyndati, nandati, zandati a j., ač jejich vznik lze sledovati do 16.—15. stol. a ač Pravidla čes. pravopisu 1913 [67]»sundávati« uvádějí jako správné; nahrazuje se raději slovesem sejmouti. Toto sloveso ovšem v živé mluvě zaniklo (mimo řeznické »snímání« sádla), a čím všednější je děj, o nějž jde, tím nám již zní cizeji (nikdo neřekne »sejmi ten hrnec s police«). Venkovská panímáma milému hosti řekne »sundejte si ten klobouk«, dceři, jež si nasadila na hlavu nějakou městskou pušku, »sundej ten klobouk«; lze tento jemný rozdíl vystihnouti bez násilí na slovese sejmouti?

A zapomínají přísní brusiči také na věty bez slovesa, v nichž se neobejdeme obyčejně bez určitějšího výrazu příslovečného, který musí nahrazovati samo sloveso. »Dejte klobouk dolů« je prý chyba. Sloveso dáti v podobném smysle chybné není (aspoň nevíme, že by je kdo zapovídal), třebas ho v nejstarších českých spisech takto hrubě nenalézáme (slovníky mají od 15. stol. doklady rčení jako »dáti do vězení, do nádoby« atp., z Komenského »dáti pod pres«, teprv z doby nové rčení jako »dáti na stůl« a pod.); rčení podobná patrně vznikala v obecné mluvě a jen nenáhle nalézala přístup do písemnictví. Ani slovo vyjadřující předmět není přece na závadu správnosti. Jak se má tedy bez nešťastného slůvka »dolů« správně vyjádřiti nezdvořák, který rozmrzele chce zvolati »klobouk dolů«? Jak se má v pohádce vyjádřiti hrdina, který posud poroučel »všem hlavy dolů«? Jak člověk, který o nočním loupežném pokusu chce živě vypravovati »já s postele dolů, flintu do ruky, a již jsem byl venku«?

Neradi bychom, aby se nám nedobře rozumělo. Neradíme, aby se všude hned říkalo »dolů«, kde je řeč o pohybu shůru dolů. Jistě stačí často pouhé sloveso, zvláště kde nám nejde o vyjádření cíle (nikdo nesmeká klobouk »dolů«); stačíme bez tohoto slova, kde jiným způsobem naznačeno východiště pohybu nebo jeho cesta nebo cíl (sešel se schodů, sestoupil po schodech, sběhl na dvůr). Ale nebojme se říci »dolů«, kde toho žádá český jazykový zvyk, celá představa anebo názornost vypravování. Proč by nesměl vypravovati účastník zastaveníčka, že kníže pán sešel s verandy dolů ke zpěvákům a všem děkoval? Nedoporučujeme zbytečné mnohomluvnosti, ale není zbytečné slovo, kterého žádá sloh, vystihující náladu představy, o niž jde; škrtněte zde dolů, a zbavíte větu slova, z něhož čtenář vycítí poddanskou vděčnost za panskou »blahosklonnost«. Raisův kantor Čížek (v »Zapadlých vlastencích«, Spisy 9, 93) vypravuje, jak překvapil muzikanty kadencí na lesním rohu: »jel jsem od zdůli nahoru až po c, na něm jsem udělal trylek a spustil jsem se k zemi až na basové c«. Také by mohl někdo říci, že nahoru i k zemi (anebo dolů, kdyby se [68]byl spisovatel vyjádřil méně obrazně) jsou slova »zbytečná«; ale kde by bez nich byla názornost popisu?

Dolů je slovo významu místně směrového, kterého snad ani neužíváme ve smysle přeneseném. O člověku, který pomalu hyne nemocí nebo stářím, říkáme, že »schází«, že »sešel«, že je »sešlý«. Sloveso scházeti, sejíti v těchto větách, když se tak začínalo říkati, mělo svůj původní a vlastní význam, a tento význam naši předkové ještě cítívali. Nám, řekneme-li o někom, že »schází«, je to totéž, jako bychom řekli, že chřadne; necítíme již, že to je obrazný výraz, znamenající, že člověk sestupuje s výšky (s vyvýšenosti své síly) dolů; slovo, které našim předkům bylo metaforou, nám je jen slovem »přeneseného« významu. Proto nikdo dnes v tomto smysle neřekne, i kdyby mluvil sebe výrazněji, že stařec schází dolů; dolů je slovo určitého směru, a v představě, již vyjadřujeme slovy »stařec schází«, není ani stínu něčeho, co by bylo pohybem dolů. Ani naši předkové neříkali v dobách, kdy zde ještě cítili pravý význam slovesa scházeti, že stařec schází dolů; směr dolů není zde tak podstatnou částí představy, aby mimo předponu s u slovesa musil býti vyjadřován ještě zvláštním slovem.

Ale mohli bychom toto slovo položiti, kde sloveso samo nestačilo, aby vystihovalo obraz, jejž máme na mysli. Hus na př. v Postile (v Erbenově vyd. 2, 64) mluví o »mužnosti«, t. j. o lidském věku od 28 do 48 let, a praví m. j.: »v ten věk lidé již na konci v síle jdú dolóv«. Slovník staročeský má dva podobné doklady z překladu latinské kroniky t. zv. Martimiani (doklad z Husa je Kottův): římská moc velmi šla doluov, césarstvie šlo doluov. Gebauer v nich vidí vliv německý, ale sotva s právem. Jako ve smysle hmotném bylo možno říci, že někdo nebo něco odněkud »schází« (na př. r. 1471 kdosi oznamuje, »že … Mikuláš … scházel kradmo z zámku«, Arch. č. 8, 29, kde my bychom asi řekli, že chodíval kradmo s hradu) i že »jde dolů« (doklady na př. v Slovn. stč.), bylo možno touž představu i ve smysle obrazném vyjádřiti obojím způsobem. Také Polák dovede říci i v tomto smysle obrazném o někom nebo o něčem, že »idzie na dół«, aniž kdo v tom vidí nějakou cizotu. Že se ze dvou významem stejných výrazů (»schází« a »jde dolů«) udržel na konec jediný, není nic v dějinách jazykových neslýchaného. Ani neviděti německého slova, podle něhož by bylo mohlo v 15. stol. nebo již dříve vzniknouti české dolů jíti ve smysle »zanikati, hynouti, chřadnouti«. Herabkommen nabylo podobného významu teprv v nové němčině (herabgekommen = sešlý), untergehen mělo [69]v staré němčině jen hmotný význam »do hloubky zapadnouti, v hloubce zmizeti« (nemluvíc o odchylném významě »podejíti pod něco« a o významech odsud vyšlých). Zu Grunde gehen (zugrunde gehen) v starší němčině mohlo znamenati jen, co v slovech těch je přímo obsaženo, t. j. »jíti ke dnu«, na př. bylo lze říci o lodi »sinken zuo dem grunde« (nesmím zde zamlčeti, že ona část Grimmova slovníku, v níž bychom o slově Grund našli podrobné poučení, ještě nevyšla); Niedergang, niderganc v oné době ještě neznamenalo »zánik«, nýbrž »sestupování, západ slunce«. Proto mám za podobné, že »dolů jíti« v tom obrazném smysle, v jakém toto rčení čteme u Husa a v kronice Martimiani, je poctivé rčení české.

Příslovce nahoru pochodilo lépe než dolů; nezapovídají ho, ani se mu naši spisovatelé tak úzkostlivě nevyhýbají. Také by to nebylo snadno; nemáme hrubě sloves, která by sama o sobě znamenala zřetelně pohyb nahoru (složeniny s vy- znamenají pohyb z něčeho ven i nahoru, složenin s vz- ve významě hmotném máme málo); která jsou, obstojí bez přídavku »nahoru«, nechceme-li výslovně naznačovati cíle pohybu. Říkáme, že někdo šel, přišel nahoru, že vylezl nahoru, není-li ze souvislosti nebo z jiného určení zřejmo, že nemůže býti řeči o tom, že by byl vylezl z nějaké díry. Kde sloveso samo má význam dosti určitý, stačí ovšem samo; nikdo neřekne, že nemocný nebo ospalec již vstal nahoru, nikdo neřekne o dovádějícím psíku, že vyskakoval nahoru, jak se bojí Bačkovského »Oprávce«. Zenklovu »Rádci« se zdá, že se nemá říkati »nahoru dolů«; má se prý říkati »sem tam«. Je to jedno? Dovedl by kdo pověděti o zdáníčku nějaké příčiny, proč bychom neměli říci o psu zřetelně, že běhal po stráni nahoru dolů, o kuchařce, která má kuchyni v přízemí, že od rána musí běhati po schodech nahoru dolů? Příčina ovšem jest ta, že se touto zápovědí zúží pole ubohého slůvka dolů. Je-li cíl pohybu nahoru určen jinak, stačíme obyčejně bez příslovce; nedáváme hrnec nahoru na polici. Ale i zde žádá někdy určitost představy a názornost výrazu, abychom se nebáli říci »nahoru«; každý cítí, že není jedno, řeknu-li »dej to na kamna« či »dej to nahoru na kamna«.

Na chvíli se ještě vrátíme k obraznému užívání slov nahoru, dolů. O měsíci říkáme ode dávna, že ho přibývá a ubývá; tak psal podle našich slovníků Komenský, tak se ptá »mladší« již v Lucidáři z 15. stol. »kak (= jak) to přijde, že měsiece přibývá i ubývá«. Snad přijde nějaký hvězdář a poučí nás, že je měsíce pořád stejně, že přibývá a ubývá jen jeho osvětleného [70]povrchu, jako nás jiný mudrc od východu poučil, že nebije hrom, nýbrž blesk; to vše ovšem není na ujmu jazykové správnosti podobných rčení. Ale v našem lidu se v Čechách o měsíci obyčejně říká, že jde nahoru nebo dolů. Je to rčení nečeské? Je-li, kde se vzalo? Vždyť Němec o měsíci nijak podobně nemluví, ani latiník. A vzpomene-li si, že člověk, moc říše, císařství mohly a mohou »jíti dolů«, t. j. scházeti, chřadnouti, hynouti, vidíme týž obraz, který je v oněch rčeních o měsíci. Že tento obrazný názor o přibývání a ubývání měsíce je starý, vidíme i jinak. Neznám starého dokladu oněch rčení lidových (o přibývání a ubývání měsíce nebývá často řeč, ač se snad nějaký doklad najde na př. v starých spisech a radách lékařských); ale Jungmannův slovník má o měsíci z Kralické bible i odjinud slovo, jež se zakládá na témže obraze. Měsíci »světla ubývá na schodu«, kůra se má loupati »na schodu měsíce«, t. j. když měsíc schází = jde dolů. Posud se říká o poslední čtvrti měsíce na Moravě »na schodě měsíca« (nebo i »na schodě měsíci«), nebo že je měsíc »na schodě« (v. Bartoš, Dial. slovn. 197, 376, Kott 6, 963, Přísp. 3, 363); podle Bartošova svědectví měsíc »roste« a »schodí« (= jde dolů; v polštině miesiąc schodzi znamená »měsíc dochází, doba měsíce se končí«).[1]

A totéž slovo schod se objevuje i jinak ve smysle »úbytek, zanikání«. Jungmann zná z obecné mluvy rčení »u nich jest pořád na schod«, t. j. asi »jejich hospodářství, jejich zámožnost hyne«. I Kott 3, 335 má podobné doklady, bohužel bez bližšího udání pramene; byli bychom vděčni čtenářům, kdyby nám pověděli o takových rčeních podobných, kde je znají z lidové mluvy. A tak se dostáváme zase ke známým českým slovům sejíti, scházeti, sešlý (a ku podobným polským slovům zeiść, zeszły), k nimž se druží staročeské jíti dolů (pol. na doł). vyjadřující touž metaforu jinými slovy.

Tyto obrazné výrazy úbytku a přibývání, ať se jeví jediným slovem (scházeti, sešlý, schod) či složitým rčením (jíti dolů, nahoru), nelze v češtině v dokladech, v nichž jsme je nalezli, míti za nečeské, za nesprávné. Nesprávné nejsou ony výrazy složité, kde se objevují ve smyslu hmotném o skutečné chůzi, českost jejich obrazného významu dokazují synonymní slova nesložitá [71](scházeti atd.), o jejichž správnosti nikdo nepochybuje, dokazují ji i doklady staročeské a lidové, jejichž německých vzorů v době, z níž pocházejí, neznáme. Jazyk spisovný se jim spíše vyhýbá, naše vědecké písemnictví nemluvívá o měsíci, kdy je »na schodě (na schodu)«, kdy jde »nahoru« nebo »dolů«, a chápeme to, protože to jsou obrazy lidové, jejichž obraznost neodpovídající skutečnosti dobře pociťujeme. Ve spise vědeckém by nám zněly nemístně, příliš lidově; lékařská věda na př. také nemluví o »spadlých mandlích«, a zmíní-li se o tomto výraze ve svém výkladě profesor, učiní to proto, že je dobře, zná-li lékař i lidové názvy nemocí. Ale nebylo by spravedlivé mluviti o nesprávnosti jazykové, užil-li by výrazů takových spisovatel povídky lidově nebo krajově zbarvené. A smí se jich dovolávati jako výrazů správných i výklad filologický.

Brusy vytýkají také za chyby, říká-li se o cenách, o kursech atp., že »jdou nahoru, dolů«. Obraz zvyšování a snižování, hausse a baisse, jest u takových pojmů světový a také přirozený. Také u nás jej nalézáme v dokladech nepochybně českých. Odedávna se říká na př., že cena spadla, že na př. žitu (ceny) spadlo, na obilí spadá atp.; v nové době jsme si tak zvykli říkati, že cena, kurs atd. klesá. Klesati je synonymon slovesa spadati, ale zní nám lépe, protože se z něho neozývá tolik vlastní, hmotný význam padání, protože i o jiných věcech říkáme, že »klesají«, chceme-li říci, že jim ubývá moci, podstaty atp. (moc klesá, naše věc klesá atp.); a naši brusiči se s tímto slovem zde smiřují. Opak klesání je stoupání. Říkáme, že ceny, kursy stoupají, zboží stoupá v ceně. To je způsob, jakým se v staré době nemluvilo, z něhož silně cítíme německé slovo steigen (stoupati, stoupnouti znamenávalo »dělati, udělati krok« atp.), ale brusy se smiřují i s ním; a pochybujeme, že by se podařilo do obchodní mluvy zakořeniti lidové výrazy, že na př. tomu či onomu zboží naskočilo, přiskočilo, připlatilo, že se zboží podražilo atp., a zejména pochybujeme, že by se mohly tyto výrazy ujmouti o akciích nebo valutě. Potřebujeme výrazů, které by zněly co možná chladně po obchodnicku, světový obchod vyhledává slova světového rázu, vyhýbá se slovům příliš obrazným, byť byla národopisně sebe zajímavější.

Dnes se říká na př. o naší koruně, že by měla jíti nahoru, že jde dolů. Naši předkové starostí o valutu papírových peněz neměli; měli peníze kovové, jejichž cena byla větší nebo menší podle hodnoty a množství kovu v nich obsaženého; proto mluvívali o minci lehké nebo těžké, špatné (zlé) nebo dobré a podobně. A když nastávaly světu starosti kursové a valutové, bylo naše [72]národní peněžnictví tak ubohé, že hrubě ani nebylo potřeby, aby se vyvíjelo nějaké české peněžní názvosloví. Smíme se diviti, že se toto názvosloví dnes vyvíjí v souhlase s obrazy, v nichž jsou základy peněžního názvosloví nejen německého, nýbrž světového? Kursy stoupají a klesají; jíti nahoru, dolů jsou synonymické výrazy těchto obrazů, o nichž jen krátkozrakost dovede stále tvrditi, že nejsou české. A proto, kdyby zítra přišel pan ministr Sonntág se zprávou, že naše koruna jde nahoru, radosti, již bychom měli z jeho slov, nic by nám nekalila obava, že jimi vzniká zvláštní ujma našemu drahému jazyku.

[1] Podle původu musíme lišiti v češtině trojí slovo schod. 1. Schod = schůze, od slovesa scházeti se, schoditi se (doklady z 15. a 16. stol.). 2. Schod = sestup, scházení (na př. snad »snadný bieše schod do těch jeskyň«, descensus per gradus, Kron. Troj. 1468, 185b). 3. Vzchod, později schod = dnešní schod, schody (v staré době obyčejně jen jedn. č.), t. j. kudy se vzchází, chodí nahoru.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 3, s. 65-72

Předchozí Ranec

Následující František Trávníček, Red. (= Redakce): Ztroskotati