Časopis Naše řeč
en cz

Listárna

[Listárna redakce]

(pdf)

-

Panu K. P. v Benešově. Výraz zanášeti se čím, na př. astronomií, vznikl patrně ze rčení obrazného nějakou prací se zanášeti, jako říkáme dosud »jsem prací zanesen«, »oni by mne prací zanesli«. Zanášeti sebe prací nějakou nabylo pak významu něčím se zabývati a v tom významu je rčení zanášeti se čím doloženo již ze 17. stol. u Komenského, Žerotína a j. dobrých Čechů. Tak Komenský píše v Didaktice: Stavitel, když stěny pořádá, střechou se nezanáší = nezabývá, neobírá, nezaměstnává. — O slově »pak« ve významu »potom« bylo již v N. Ř. vykládáno.

Panu V. F. v Brně. Slova »zrozeniny« bylo užito po prvé, pokud víme, v básni Dobromily Rettigové »Znělka na veleslavný den zrozenin Otce národu českého, Františka, císaře Rakouského a krále Čechům velmi milého«, otištěné v časopise musejním 1829, II, 3. Slovo narozeniny uvádí Jungmann v dodatcích a opravách k Slovníku s dokladem z Vaňkova překladu Salzmannova spisku »Vojtěch Krasil (1837). (U Dobrovského Geburtstag = den narození.) V jazyce dnešním obvyklý jest výraz narozeniny; slovo zrozeniny zní nám poněkud strojeně. — Slovo »podnětný« (co jest pro vývoj naší přítomnosti živné nebo aspoň podnětné, A. Novák ve »Venkově« č. 127) jest sice slovo nové, ale jest dobře utvořeno; jeho základem jest sloveso podnítiti s tím odstínem významovým, který se ustálil pro slovo podnět (podnětný = co přináší podnět, co podněcuje k jednání). — Začísti se do něčeho jest synonymum slova včísti se; předpony za- a v- se v tomto významě střídají (zastrčiti do kapsy = vstrčiti, zapsati = vepsati atd.). — Vlastní ve významu, který je ve větě »v nichž spatřujeme vlastní budovatele našeho obrození«, nemá skutečně dokladu v našich slovnících; vlastní znamená zpravidla svůj, (eigen, opak cizí), domácí, dále to, co je obsaženo ve výraze vlastní bratr (opak nevlastní), někdy také zvláštní atd. Význam, o který jde (= eigentlich, wirklich), uvádí však ve svém slovníce Dobrovský: eigentlich = vlastní, pravý, opravdový; jeho východiště možno hledati právě ve významu, který má slovo vlastní ve výraze vlastní bratr (t. j. skutečný, opravdový bratr), a vlivu cizího tedy není třeba se ani domýšleti. — Poblouzení je od slovesa poblouditi a značí tedy odchylku od správné cesty, od správného nebo normálního jednání. — Ve větě Novákově »projevili odvahu … nepředsudného mínění« jest užito posledních slov, jež vás zarážejí svou nezvyklostí, s patrnou reminiscencí na titul známé rozpravy Jungmannovy »Nepředsudné mínění o prozodii české« (1804). — Rozluka znamená rozloučení, rozvedení dvou nebo několika věcí, zvláště takových, které patří nebo patřily k sobě. Píše-li tedy A. Novák o osudné rozluce dějin a života, míní tím zajisté (citovaného článku nemáme po ruce), že harmonický svazek, který měl býti mezi dějinami a životem historikovým (?), byl rozveden, porušen, že tedy mezi obojím nebylo souladu. — Jasnozření, právě tak jako jasnovidectví [62]jsou překlady franc. clairvoyance. Lepší slovo, než je tato složenina, těžko najíti; podobné složeniny starší jsou na př. škarohlíd, ostrovid. — Vzíti si něco k srdci pokládají naše brusy za germanismus, ačkoli »klásti někomu něco na srdce« je vazba lidová. Pro cizí původ vazby »vzíti si k srdci« svědčilo by zejména nečeské užití předložky k. — Vytyčiti, vytyčovati znamená směr nebo plochu tyčkami vymeziti, na př. cestu nebo tábor, někdy také jako tyčku něco postaviti, na př. prapor (= vztyčiti); v spis. jazyce se užívá slovesa vytyčovati také ve smysle přeneseném (= vyměřiti, vymeziti), na př. úkol nebo cíl, ač tu často bylo by spíše na místě sloveso vytknouti (cíl), vytýkati (cíle). — O ostatních věcech (docíliti, v nejbližší dny) byl již v »N. Ř.« výklad podán.

Panu Sp. v Nýdku. 1. České slovo koruna vzniklo přímo z latinského corona, z něhož (po zániku prvého, nepřízvučného o) vzniklo i něm. Krone. — 2. Slovo kramář je v češtině odedávna (dosvědčeno již z pol. 14. stol.); původu jest ovšem německého, z kramâri (nyní = Krämer). — 3. Rabovati je z něm. rauben, plundrovati z plündern, troky z něm. Trog, trakař z tragen. — 4. Správné je řídící (= kdo řídí, jako svítící, kdo svítí), nikoli řídicí ani řidicí. — 5. Hazór snad souvisí se slovem hazuka (s příponou -ér, č. -our, jako v cancór, cecór). — 6. Véba je z něm. Webe (stůčka plátna).

Panu F. H. v Olomouci. Ing. Herrmann má pravdu: Češi je tvar novější, dosti pozdní, v době staré se říkalo Čechové (nebo Čechy). Ještě roku 1602 táže se stran těchto tvarů Šimon Podolský mistrů učení pražského, a mistři, opírajíce se o gramatickou analogii a autoritu Veleslavínovu i Zřízení zemského a řídíce se zvykem, odpovídají, že tvar správný je »Čechové« (Gebauer, Hist. ml. III, 1, 90). Koncovka -ové byla v starší době rozšířenější než v nynějším jazyku spisovném, kde se jí užívá většinou jen u jmen osobních; u některých slov je pravidlem a vylučuje koncovku -i, která vedle ní se vyskytuje, na př. synové (nikdy syni), duchové, ptáčkové, tvorové, Václavové, Josefové, Novákové, Jiráskové, králové, otcové, strýcové, sluhové, radové, soudcové, strážcové ap. V nářečích je koncovka -ové řidší než v jazyce obecném, v některých jí vůbec není; odtud rozdíl, který se vám jeví mezi jazykovou praksí moravskou a češtinou pražskou, stojící pod vlivem jazyka spisovného. — Panchart (přesmyknutím a přizpůsobením známějšímu zakončení -ant také parchant) je podle Brandlova Glossáře z něm. banchart, Bankhart, Bankart = Bankkind, der von der Bank gefallene, der nicht im Ehebette, sondern ausserhalb desselben an wilder Ehe Gezeugte. Bastard je původu francouzského z bastard, bâtard. — O výrazech »poznej se sám« a »poznej sama sebe« je výklad v 1. seš. 3. roč. Naší Řeči pod heslem »Vidím se nucen« či »nucena«? — Proč nemáme dosud etymologického slovníku českého, je těžko říci; je toho víc, co nemáme. Pomáháme si zatím slovníkem Miklosichovým anebo Bernekerovým, jenž právě vychází. V české literatuře přinášejí výklady etymologické Listy filologické, Časopis pro moderní filologii, Sborník filologický, Věstník České Akademie, Naše Řeč a j.

Panu J. J. v Praze. Jde-li o odměnu za pečení (Backlohn), je správnější tvar pečné; pecné by bylo, co se týká peci, tedy na př. poplatek z peci. Proto také [63]by bylo lépe říkati výpečnost (= vypékací schopnost) než výpecnost; slovo analogicky utvořené je na př. výřečnost (= schopnost vyříci).

Panu F. K. v Praze. Vyčítáte nám, že nestejně citujeme: někdy spisovatele nebo knihy ani nejmenujeme, někdy přidáme číslo stránky a pod., jindy nic. Úplněji citujeme pro odborníky, aby mohli správnost dokladu zjistiti (bývá toho často třeba); kde odborník podrobný odkaz najde ve známých pramenech (v Jungmannovi, v Gebauerově Histor. mluvnici nebo Slovníku), zdá se nám zbytečným (někdy přidáme i zde číslo, na doplnění nebo na opravu odkazu cizího). Doklady méně významné nebo doklady z nové doby, kde jde více o věc než o pramen, necháváme i jinde bez odkazu. A proč jsou bez čísel doklady z Passionálu? Protože není posud v nové době celý vydán (bohužel!) a nevíme, podle kterého rukopisu nebo tisku citovati, aby čtenář doklad našel; u dokladů svých si pomáháme tak, že přidáme, ze kterého života je doklad vzat, není-li to (jako na př. II, 197) zřejmo z dokladu samého.

Panu E. Š. v Praze. Rozdíl mezi podst. jmény, která znamenají živé bytosti, a těmi, která značí neživé, jeví se v jazyce českém (spisovném) jen u některých deklinací (nikoli vesměs) a při té příležitosti jest také na něj v mluvnicích upozorňováno. Rozdíl ten není ovšem proveden s takovou neúprosnou důsledností — té v jazyce nebývá nikdy — aby na př. podst. jméno člověk bylo pokládáno za jméno bytosti živé, ale podst. jm. nebožtík — jak upozorňujete — za jméno bytosti neživé; při slově nebožtík přece stále jsme si vědomi, že jde o člověka, a vědomím tím se řídí i tvary jeho. Toto vědomí spojitosti, po případě tvarová setrvačnost může v různých případech působiti různě; říkáme stisknouti kohoutek, sednouti na kozlík, ale hráti špačka, zdvihnouti slavíka (doutníkový nedopalek) atd. Takové rozdíly si vytváří jazyk sám a nutno je respektovati. — O rozdíle mezi výrazem »díval se s Vyšehradu« a »ta žena je z Vyšehradu« bylo vykládáno v »N. Ř.« II, 222 v odpovědi sl. M. N. v Praze, 4.

Panu J. Š. v Střekově. Něm. strecken se překládá českým nastavovati. Slovo Zementstrecker by bylo tedy nejlépe přeložiti českým cementový nástavek. O německo-českém a česko-německém slovníku odborném pro vodní a pozemní stavitelství nevíme o žádném.

Panu J. V. v Třebíči. 1. Slovo zátinek n. zátinka, zátin (od zatnu, zatíti, opět. zatínati, jako počinek od počnu, nápinky od napnu) znají naše slovníky (na př. Kott V, 299) ve významu zatětí, zátes, vrub. Matením se slovem zátynek (také zátyna, zátyň od zatýniti = zahraditi) stalo se slova zátinek označením části mlatu (Jungm. V, 571), vl. přehrady mezi mlatem a pernou. — 2. Zpítiti se, stč. vzpietiti sě, jest utvořeno ze slova (v)zpět a znamená zpět se obrátiti, ve významu přeneseném »na cestě nastoupené, v slově, slibu nesetrvati«. Martínek z Bavorova píše (r. 1432 v Arch. Č. III, 9) panu Oldřichovi z Rožmberka »žeť sě papež byl zpietil proti tomu koncilium a odvolal je a prodlil za puoldruhého léta do Bononie«. Slovo zpítiti se žije nejen na Moravě, nýbrž i v Čechách, zvl. jižních (často u Holečka v »Našich«); jest významu perfektivního, dokonavého, a odepětím počátečního z-, které je tu vlastně nerozlučnou součástí kmene (zpět), utvořeno bylo (podle vzoru zbíti — bíti a p.) z něho sloveso nedokonavé [64]»pítiti se« (kupec se mu pítí Kott VII, 244 z Počátecka a j.). — 3. Břest je slovo obecně slovanské, značící strom, který v Čechách slove jilm (z něm. ilme). Za moravismus prohlašuje jméno břest ve své mluvnici již Blahoslav (v. »N. Ř.« I, 117). — 4. Zděř (Jungm. V, 632), podle Dobrovského s-děř (ze slovesa dříti, dru), značí zpravidla železnou obruč ke stahování. Na př. Vratislav z Mitrovic vypravuje ve svých Příhodách (str. 62) o sloupu Apollonově na cařihradském aurat-basaru, že sloup častým zemětřesením poškozený byl »mnohými železnými obručemi a zděřmi stažen«, aby se nerozpadl. — 5. Až tak (= tak tuze) je zesílené tak; Kott V, 924 uvádí toto příslovce s doklady, čerpanými podle přispěvatelů z Moravy (ze Vsatska a z Bohuslavska), na př. Dnes není až tak horko. — 6. Mitmem je výraz příslovečný, který se na Moravě vyskýtá podle Bartoše také ve tvarech mítvavo (= střídavě, různem), mítvem (= šikmo), mitvem (= napříč), hor. mitvy (= střídavě), mitmamo (= jeden sem, druhý tam); s ním souvisí i sloveso val. mítvať sa (v knížkách = přemítati). Tvarový základ všeho toho je kořen mi-, který je v minouti, mimo, a východiště významové střídavý pohyb dvou nebo více předmětů (jako v slovech mimochod, mimochodník). Příslovce výše uvedená vznikla asi z některého tvaru podst. jm. mitva n. mitvo; rozmanitost jejich koncovek vysvětluje se jednak přikláněním k rozličným jiným příslovcím, jednak rozmanitým vespolným křižováním hláskovým. — 7. Čina, slovo rozšířené na Moravě (Bart. Dial. slovník 49) i v Čechách, zvl. východních (Kott V, 1201), znamená těžký výkon, svízelnou práci, na př. bode mět čeno (= činu) obdržet se (= udržeti se) na familii (= na chalupě, Bart. na uv. m.), přenesením svízelné počasí, nečas, boží dopuštění, na př. to byla dnes čina! — 8. Okotrč, správně vokotrč, jest příslovce složené: v oko trč (ze slovesa trčeti); v nynějším spis. jazyce jest neznámo, ze starších spisovatelů užíval ho, pokud víme, Kosina v Olympkých hovorech s významem naopak, proti: »Fraseologie latinská nic jinak než jako česká po přednosti na časoslově se zakládá, verbálná tedy jest, kdežto němčina tomu v oko trč vypěstovala fraseologii po přednosti nominálnou« (Ol. hov. I, 72); pod. v oko trč smlouvě naší (t. I, 66) a j. V jazyce starším bylo podst. jméno vokotrč s významem asi = vzepření, zprotivení, zpupnost. Bartoš Písař ve své Kronice (vydání v Pramenech VI, 8a) vypravuje o spiknutí některých českých pánů a dvou měšťanů s Matiášem proti králi Vladislavovi a dokládá: »A tak ti čtyři (t. j. dva páni a dva měšťané) musili za jiné tu vokotrž (!) hraditi pro nějaké srozumění jich s králem Matiášem proti králi, pánu svému«. A na jiném místě (str. 192a) líče, jak Pražané neradi a s nechutí stavěli do pole pomoc králi Ludvíkovi do Uher r. 1526., praví: »A v tom nějaký Jan Pastucha řečený od tří korun — a Blažek z Tejna s jakous vokotrží (ost. rukopisy vokotrčí a vokolotří) nenapravitelnou, spolusousedé z Prahy, byli postaveni za hejtmany a za správce nad Pražskými«.

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 2, s. 61-64

Předchozí Dr. František Šelepa: Bolševictví

Následující Josef Zubatý: O českém pravopise

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1