Časopis Naše řeč
en cz

František Daneš se narodil před šedesáti lety

Karel Hausenblas

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Doc. PhDr. František Daneš, DrSc., jeden z našich předních znalců češtiny a jazykovědců teoretiků, velmi dobře známý čtenářům Naší řeči jako její po třicet let pilný přispěvatel, výkonný redaktor a pak neméně výkonný člen redakční rady, se narodil 23. července 1919 v jihočeském Písku. Tam vystudoval klasické gymnázium, a protože si oblíbil jazyky (říká, že měl v těchto předmětech štěstí na výborné učitele), šel r. 1938 studovat na filozofickou fakultu UK v Praze češtinu a angličtinu. Profesoři anglistiky V. Mathesius a B. Trnka, významní představitelé pražské lingvistické školy, brzy vzbudili ve svých přednáškách a seminářích v talentovaném posluchači vážný zájem o funkční a systémový výklad jazyka: r. 1939 byly vysoké školy nacistickými okupanty zavřeny a Daneš pracoval mj. jako lesní dělník a zaměstnanec Poldi Kladno a přitom studoval literaturu svých oborů, ale i práce obecně lingvistické, filozofické a jiné. Po osvobození — pracoval tehdy v Archívu hl. m. Prahy — studia ukončil (r. 1946) u B. Havránka, který zadáním státní práce zaměřil jeho pozornost na zkoumání české-intonace a získal ho pro práci v nově založeném Ústavě pro jazyk Český. Po krátkém působení na gymnáziu v Dejvicích Daneš do Ústavu r. 1949 přešel a zůstal mu trvale věren. Toto základní bohemistické pracoviště mu dalo mnoho, ale ještě více dal František Daneš Ústavu pro jazyk český.

Byla to tehdy v „novočeském“ oddělení dobrá dílna a Daneš se v ní brzy stal z dělníka mistrem. Akad. Havránek podporoval rozvoj teoretického myšlení, ale zaměstnával pracovníky ústavu vždy též aktuálními společensky důležitými úkoly péče o spisovnou češtinu. Náš jubilant byl dokonale vyzbrojen pro obojí — dovede spojovat vhled do ustrojení jazyka na různých stup[260]ních zobecnění se smyslem pro konkrétní jazykové jevy v jejich vazbě na faktory komunikační situace. Svou výraznou individualitu dovedl postavit účinně i do služeb úkolů kolektivních (např. při práci na tvoření slov, na nových vydáních Pravidel českého pravopisu aj.). Postupně kolem sebe soustředil a stmelil dělný kolektiv — dnes tvoří Danešova skupina jádro zpracovatelů oddílů skladby, který se za Danešova vedení připravuje jako součást akademické mluvnice spisovné češtiny. Řadu let pracoval i ve vedoucích vědeckoorganizačních a také odborářských funkcích.

Rejstřík pracovních činností našeho jubilanta je velmi široký. Vedle práce badatelské a popularizační, o nichž budeme mluvit podrobněji, má v něm významné místo zvláště činnost redakční v obou ústavem vydávaných časopisech, v Naší řeči od r. 1949, v Slově a slovesnosti od r. 1950, ve sbornících Travaux lingvistiques de Prague, v novém Slovníku spisovné češtiny (1978) aj. a také vysokoškolská činnost pedagogická: r. 1962 se habilitoval na FF UK — úvazek tam však měl již dříve. Dar jasného výkladu na zajímavém a dobře voleném materiálu a umění jít se zvídavým žákem po stupíncích k hlubšímu a soustavnějšímu poznání bez bariéry mezi oběma stranami, to vyznačuje Daneše jako pedagoga. Zde připomeňme i jeho autorskou spolupráci na řadě učebnic češtiny pro střední školy v letech padesátých i dnes. S vědeckou prací dále souvisí jubilantova činnost v komisích pravopisné a ortoepické, volněji jeho práce ediční: vydával se Zd. Ančíkem Haškova Švejka a jiné spisy a vytěžil z toho cenný příspěvek k poznání Haškova jazyka (NŘ 1954).

Vědecké zájmy Danešovy jsou mnohostranné, přehlížíme-li však jeho práci jako celek, vystupuje do popředí několik výrazných rysů. Je to především koncentrovanost na problematiku, kterou můžeme označit jako základní otázky popisu systému jazyka, konkrétně češtiny. Přitom je zaměřen na „vyšší“ roviny systému, a tedy na jazykové jednotky značně komplexní — hlavní pozornost a také nejvíce tištěných prací věnoval syntaxi. Dále je charakteristické, že se v Danešových pracích plodně doplňuje aspekt bohemistický s obecně teoretickým a metodologickým aspektem popisu a výkladu jazyka: mezi bohemisty patří František Daneš vůbec k teoreticky nejfundovanějším a k těm, kteří mají největší rozhled po odborné literatuře nejen své disciplíny, nýbrž i jiných vědních odvětví pro výklad jazykových jevů důležitých (při řešení otázek syntaktických, sémantických a textových je to v poslední době především logika, která zkoumá, z lingvistického hlediska zcela netradičně, některé stránky jazyka vědy i jazyka v běžném užití).

Daneš má také vytříbený smysl pro rozpoznání toho, čeho v nově se objevujících koncepcích a postupech (lingvistických i nelingvistických) může být s trvalejším prospěchem využito k adekvátnějšímu poznání jazyka, a co je zavádějící, i když právě přechodně módní. Je vždy dobře poučen, pokud jde o nové trendy bádání, ale hodnotí novou produkci (a stejně i starou [261]tradici) kriticky: od svých vědeckých začátků postupně propracovává a vnitřně obohacuje přístup funkčně strukturní a prokazuje v konfrontaci s pojetími příbuznými i odlišnými jeho vědeckou i společenskou oprávněnost, nosnost a vývojové možnosti. Jeho zasvěcené kritické rozbory domácích i zahraničních názorů jsou vždy nejen poučným, ale i neobyčejně zajímavým a podnětným čtením — jako příklady uveďme z poslední doby článek K novější kritické literatuře o generativně transformační sémantice (SaS 1975) a dvousetstránkovou publikaci Práce o sémantické struktuře věty z r. 1973 (kterou napsal se svými spolupracovníky Zd. Hlavsou, J. Kořenským a dalšími).

Pracuje zpravidla s češtinou, avšak ani širší srovnávací hledisko u něho nechybí (srov. zvl. referát na moskevském sjezdu slavistů o slovosledu v slovanských jazycích, SaS 1959). V mnohých jeho pracích bohemistické zaměření dominuje a obecnější teoretická základna mu slouží, v nemalém počtu prací však má vrch zaměření obecnější a na češtině jsou vykládané jevy demonstrovány; nikdy se však přitom nedopouští jinak tak časté chyby, kdy poměry specifické jen pro dokladový jazyk jsou brány za obecněji platné. Celým Danešovým dílem jde pozorné a programové odlišování jazykových univerzálií od rysů vlastních určité skupině, resp. typu jazyků a rysů pro daný jazyk specifických.

Profil Danešova vědeckého díla dotváří to, že se v podstatě cele soustředil na jazyk (v širším smyslu) současný a uvnitř něho na jazyk spisovný. Velmi dobře přitom rozumí jeho vývojové dynamice a poměru mezi jazykem spisovným a útvary nespisovnými; prokázal to v řadě prací, především ve studiích Vývoj češtiny v období socialismu (ve sb. Problémy marxistické jazykovědy, 1962) a Dialektické tendence ve vývoji spisovných jazyků (Čs. přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů v Praze, 1968), nerozptyluje však svou pozornost a se záviděníhodnou energií a kázní soustřeďuje své síly na synchronní popis a výklad jazykového systému, především v složce gramatické.

Chronologicky vyšel Daneš od zkoumání zvukové stránky, už tu se však zaměřil na složité jevy intonace (melodie a přizvuku) a na členění promluvy. Hlavním jeho dílem na tomto poli je knižní monografie Intonace a věta ve spisovné češtině, 1957. Zachycuje tu v důsledně fonologickém pojetí systém intonačních kadencí a probírá jejich využití ve výstavbě výpovědi, resp. celé promluvy; zvuková stránka je zde sledována ve vztahu k stránce gramatické a významové a zvláště k aktuálnímu členění. Obráží se v tom už přesun těžiště zájmu na otázky syntaktické a na výstavbu výpovědí jako jednotek textových. Teoretickou základnu pro vhled do složité strukturovanosti jazyka v rovině syntaktické si Daneš rámcově vypracoval spolu s Milošem Dokulilem ve stati K tzv. mluvnické a významové stavbě věty (ve sb. O vědeckém zkoumání soudobých jazyků, 1958): v ní byla kromě jiného provedena důležitá rozlišení, pokud jde o vztah „formy a obsahu“ [262]v jazyce, resp. v textu: z jedné strany byl vymezen vztah mezi jazykovou formou a (jazykovým) významem, z druhé strany vztah mezi tímto významem a věcným, intelektuálním obsahem konkrétních výpovědí. Toto principiální rozlišení bylo na široké frontě přijato jako velmi vhodný přístup zvl. k pojetí významu v jazyce a stalo se pevným základem pro další Danešovy práce syntaktické.

Daneš pak podal další příspěvky z okruhu zvukové stránky jazyka (dále např. propracovával vztah intonace k ostatním složkám stavby výpovědí, zvl. též ve statích uveřejněných v zahraničí, psal o intonaci ve verších, 1958, o fonologii a výslovnosti cizích slov aj.), hlavní pozornost však soustředil na výklad větných konstrukcí jako jednotek systémových. Vycházeje z podnětů Mathesiových a rozlišiv chápání věty na různých stupních zobecnění, propracoval Daneš výklad větného vzorce, a to nejprve s hlavním zřetelem k jeho struktuře formálně gramatické (Syntaktický model a syntaktický vzorec, sb. čs. přednášek pro sofijský sjezd slavistů, 1963), pak k složce sémantické (Sémantická struktura větného vzorce, Otázky slovanské syntaxe II, 1968) a do projektu Vědecké synchronní mluvnice spisovné češtiny (základní koncepce a problémy, 1974), na jehož vypracování se podstatnou měrou podílel, uložil posléze spojení obojí stránky v pojmu komplexního větného vzorce. Ucelený obraz o této problematice přinese publikace Danešova týmu Větné vzorce v češtině, která je v tisku. Při práci se ukázalo, že je nutno opustit přílišné distancování systému gramatického a lexikálního, že pro popis jednotlivých druhů větných struktur je potřebí vyjít ze sémantické klasifikace sloves (neboť ta jsou v jádru větné stavby nejdůležitější složkou), rozlišit jejich různé valenční typy atd. Vyzbrojen zkušenostmi ze zpracovávání slovotvorby v ÚJČ (zpracovával v II. dílu jména místní a hromadná), dospěl Daneš a jeho tým k úspěšným výsledkům i v této oblasti: z řady statí sem spadajících připomeňme alespoň Pokus o strukturní analýzu slovesných významů (SaS 1971), referát na varšavském sjezdu slavistů (psaný spolu se Zd. Hlavsou a J. Kořenským) Postavení slovesa v struktuře české věty a článek o slovesech dicendi, tj. pravení (Studia Slavica Pragensia 1973). Těchto výkladů sémantiky sloves může být s prospěchem využito i k potřebnému zpřesnění práce lexikografické u nás.

Teoretické otázky syntaktické jsou ovšem tématem ještě dlouhé řady Danešových prací dalších (zde můžeme připomenout jen některé z nich). Nejširší záběr má stať o třech rovinách v syntaxi v Travaux I, 1964 (totiž o rovině formálně gramatické, sémantické a rovině aktuálního členění); výkladu syntaktické homonymie věnoval článek v sovětském časopise Voprosy jazykoznanija 1964; několikrát se zabýval pojetím větných členů — důležité je zvláště jeho rozlišení členů obligatorních, potenciálních a fakultativních (ve sb. Kopečnému 1971); v posledním příspěvku (SaS 1977) došel k závěru, že by bylo nejvhodnější rozlišovat členy trojího druhu ve shodě [263]s rozlišováním tří rovin syntaxe; několik statí na jiné náměty (o predikaci, o příslovečném určení, o souvětí) je v tisku.

Od zkoumání stavby věty přechází Daneš ke zkoumání některých stránek stavby textu. Souvislosti tohoto druhu odhaloval už v rámci větné syntaxe, zvl. v příspěvcích týkajících se aktuálního členění (literaturu k tomuto tématu viz ve sb. Papers on Functional Sentence Perspektive, 1974, který Daneš spoluredigoval; dále upozorňuji na instruktivní rozbor pojmů v článku Česká terminologie tzv. aktuálního členění ve sb. Aktuálne problémy lingvistickej terminológie, Bratislava 1976). Zvláště cenná a ve světě ceněná je stať Typy tematických posloupností v textu (SaS 1968), v níž výstižně popsal hlavní způsoby, jak na sebe svými výpovědními základy (tématy) a jádry (rématy) navazují jednotlivé složky textu: tématem se stává předchozí réma, k témuž tématu se přiřazují nová rémata, rozvíjí se rozštěpené réma, jednotlivá témata se postupně odvozují z tématu nadřazeného aj. V dalších příspěvcích (hlavně cizojazyčných), kladoucích stále větší důraz na sémantickou výstavbu textu, ukázal, že i jeho spletitou tkáň bude možno popsat, bude-li dobře rozpoznána úloha a popsána vzájemná vazba jednotlivých složek.

Ve většině prací najdeme u Daneše cenná pozorování a poznatky o jazykovém systému jako celku a o obecných vlastnostech jazyka. Této tematice věnoval i několik zásadních statí. Jejich zřejmým vyvrcholením bude obsáhlá studie Zur Theorie des Sprachsystems, která vyjde v NDR. Je v tradici pražské školy chápat jednotky jazyka jako „prostředky“ a rozlišovat v systému několik rovin — až Danešovi se však podařilo pronikavou analýzou pojmu „jazykový prostředek“ (SaS 1967) organicky tu spojit hledisko funkční se strukturním: pojem prostředku je komplementární k pojmu funkce (resp. cíle), roviny nižší jsou vzhledem k vyšším rovinami prostředků, roviny vyšší vzhledem k nižším rovinami funkcí těchto prostředků. O jazykových rovinách jsme spolu vypracovali referát na moskevské konferenci na toto téma (vyšel r. 1969 ve sborníku z konference) a Daneš pak ještě stať v Travaux 4, 1971. Neméně zásadní význam pro pochopení struktury jazyka má Danešova studie o vztahu mezí centrem a periferií jako jazykových univerzálií (Travaux II, 1966).

Důraz na Danešovy práce obecnějšího obsahu by však neměl zatlačit do stínu jeho příspěvky k objasnění dílčích jevů české mluvnice. I v nich převládá tematika syntaktická. Řadu jich otiskl právě v Naší řeči: o nominativu jmenovacím (1949), o větách s než aby (1954), o včetně jako předložce (spolu se mnou, 1958), o souvětích se spojkami jestliže, zatímco, aby, když (1963), o doplňku s jako (1965), o číslovkách dva, oba (1968), o vazbách slovesa záviset (a odviset) (1972), o „recipientním“ pasívu typu dostal jsem přidáno (1968) aj.; jinde psal o přivlastňovacích zájmenech zvratných a nezvratných (spolu se mnou, 1964), o příslovcích a příslovečných určeních zřetelově vymezovacích (s M. Knappovou, SaS 1972), o větách s jenom, pouze, [264]toliko (1975) atd. Všude tu Daneš dosahuje přesvědčivosti důkladnou argumentací a jasným výkladem bez zkreslujícího zjednodušení stavu věcí; v příspěvcích, které mají dosah kodifikační, podporuje živé tendence vývojové.

V dobrých tradicích naší bohemistiky pokračuje náš jubilant i tím, že do okruhu svých hlavních zájmů zahrnuje i jazykovou kulturu. Působil a působí tu slovem mluveným i tištěným. Mluveným jako jeden z nejpilnějších autorů jazykových pořadů rozhlasových i televizních a nesčetných již — vždy zajímavých a temperamentně proslovovaných — přednáškách v cyklech Socialistické akademie, na různých odborných školeních apod. Avšak nejvíce známým v široké kulturní veřejnosti se jeho jméno stalo na podkladě tištěných příspěvků časopiseckých a novinových, když převzal v druhé polovině padesátých let tribunu po Fr. Trávníčkovi. Je dobře, že obsáhlý výběr z těchto koutků byl před zapadnutím zachráněn knižním vydáním s názvem Malý průvodce po dnešní češtině, 1965 (zhodnotil jsem jej v NŘ téhož roku): Danešovo podání látky zde i v jiných pracích o jazykové kultuře vyznačuje živý autorův styk s komunikační praxí, jemné porozumění pro její diferencované potřeby a zřetel ke čtenářům, jimž neudili příkazy a zákazy z autoritativní pozice, nýbrž chce jim být spolehlivým rádcem. — Popularizačních knížek, převážně z okruhu jazykové kultury, na nichž se autorsky a někdy i redakčně podílel, je už dlouhá řada. Kromě již uvedených jsou to: tři výběry z Jazykových koutků Čs. rozhlasu (1949, 1955, 1959), Kapitoly z praktické stylistiky (1957), Žurnalistika: Jazyk a styl (1966) — v obou posledních pojednává o slohovém využití syntaktických prostředků; Knížka o jazyce a stylu soudobé české literatury (1961) — píše tu o jazyce poezie; O češtině pro Čechy (1960, 1963) — podává hutné poučení o tvoření slov; Čeština za školou (1975) — je spoluautorem neméně než pětiny „lekcí“; příručka Cesty moderní jazykovědy (1964) — s P. Sgallem napsal kapitolu „jazyk a současná moderní společnost“.

Jazyková kultura musí být ovšem propracovávána i teoreticky. I tu přinesl Fr. Daneš závažné příspěvky, uveďme alespoň tři z nich: v sociologicky zaměřeném pojednání Dialektické tendence ve vývoji spisových jazyků (již výše zmíněném) obrátil pozornost na dosah toho, jaké zaujímají uživatelé postoje k jazyku, na konferenci o kultuře českého jazyka r. 1967 se zabýval aktuálně důležitým tématem kultury mluvených projevů (viz NŘ 1969) a na mezinárodní konferenci o jazykové kultuře v socialistické společnosti v roce 1976 podal zásadní teoretický výklad měřítek pro hodnocení jazykových prostředků (viz NŘ 1977, šíře ve sb. z této konference 1979).

Nezachytili jsme v tomto jubilejním přehledu pochopitelně všechno, ani všechny okruhy Danešem publikovaných prací, do našich přihrádek se například nevešlo, že psal i o překládání, a to Dickense do češtiny (1952), a že i sám překládal — totiž Chomského Logické základy lingvistické teorie (1966), že podal velmi zajímavý sémantický výklad akcí postav v Erbenově [265]Vrbě (Stockholm 1975), stranou jsme nechali příspěvky jubilejní (např. vzpomínku na V. Ertla).

Poměrně málo pozornosti jsme věnovali Danešovým pracím publikovaným v zahraničí. Je jich mnoho, podobně jako vystoupení na jazykovědných sjezdech, konferencích apod., a mají vždy značný ohlas. U nás í v cizině jsou četné jeho práce hojně citovány a kladně ceněny. Zvláště širokého uznání dosáhl v Sovětském svazu, a to jak mezi rusisty a slavisty, tak i mezi jazykovědci obecněji zaměřenými. Je i tam a v mezinárodním kontextu vůbec uznáván jako pokračovatel v nejlepších tradicích pražské školy, které plodně rozvíjí v nových podmínkách vědeckého i společenského dění v poválečném období.

Dosavadní životní dílo Františka Daneše je významné ryze vědecky a je i šíře užitečné společensky svou pomocí spisovné dorozumívací praxi. Jazyk je v něm zkoumán jako něco člověčího, jako výtvor, nástroj i projev lidí, lidského rodu — v Danešových pracích je lingvistika věda opravdu humanitní. Ukazuje jazyk jako nemálo složitý, polyfunkční, s bohatou rozrůzněností, s mnoha místy vágními a neurčitými, se zároveň se uplatňující ekonomičností i nadbytečností, nerovnoměrně strukturovaný, ale přesto ovládaný řádem. Vyslovil se (SaS 1975, s. 143) právem proti tomu, zdůrazňovat záhadnost, tajemnost, a tudíž nevysvětlitelnost jazykových systémů, avšak také proti druhé krajnosti, kterou označil jako „naivně racionalistický euforický optimismus“. Struktura jazyka se nepoddává snadno poznání. Jeho složitost však můžeme zvládnout, bude-li náš pojmový a metodologický aparát dostatečně propracovaný. Daneš v tomto směru dokázal udělat mnoho nejen díky svým věcným znalostem, ale i díky bystrosti dialektického a logicky přesného myšlení — které našlo výraz i v jasném a přitom živém slohu — i vytrvalou snahou přijít věcem na kloub. A rovněž díky svým osobním vlastnostem: sám také není jednoduchý, váže také v sobě v jednotu protiklady — výraznou racionalitu s živou citovostí, vrozenou kritičnost s ukázněností. Neexistuje pro něho jen věda, ale mnoho pro něj znamenají i hodnoty estetické, zvl. umění, a etické, smysl pro povinnost, pro rodinu, pro přátelství, pro společenský pokrok. Přejeme mu do mnoha dalších let vedle stále pevného zdraví i stálou chuť k hledání, jakou i v šedesátce má, a věříme, že se mu i nadále bude v neztenčené míře dostávat odměny v nacházení.

Naše řeč, volume 62 (1979), issue 5, pp. 259-265

Previous Jan Chloupek: Profesor Arnošt Lamprecht šedesátiletý

Next Hana Pelešková: Nauka o mluvené podobě jazyka v NDR