Časopis Naše řeč
en cz

Oba, obojí, obé

František Daneš

[Články]

(pdf)

-

V jedné novinářské zprávě jsme mohli číst tuto větu: Na obou stranách nebyly hlášeny ztráty. Hned nám při tom napadne, že by bylo patrně správnější znění Na žádné z obou stran nebyly hlášeny ztráty. Co nás k tomu vede? Zřejmě vědomí téhož pravidla, podle něhož dáváme přednost znění Žádná ze zúčastněných stran nepodala vysvětlení před zněním Všechny zúčastněné strany nepodaly vysvětlení[1], [7]nebo znění Žádná ze tří zúčastněných stran nepodala vysvětlení před zněním Všechny tři zúčastněné strany nepodaly vysvětlení. Jinými slovy, výraz oba se ve větách se záporným slovesem chová podobně jako zájmeno všechen, což je jistě zajímavé a zaslouží si podrobnějšího rozboru.

Naše mluvnice řadí výraz oba mezi číslovky (základní), avšak o jeho významu a užívání se nikde, pokud vím, kupodivu nezmiňují. A přece hned na první pohled je překvapující, že pro označení číselné hodnoty „2“ má čeština (a ostatní jazyky našeho typu) k dispozici dva různé výrazy (dva a oba), a vzniká otázka, proč tomu tak je, čím se oba výrazy navzájem liší.

Významový rozdíl mezi dvěma výrazy lze zjišťovat např. tím způsobem, že je v různých větných souvislostech navzájem zaměňujeme a všímáme si, jak se mění význam celé věty, anebo zkoušíme, do které větné souvislosti se hodí výraz první, a do které naopak druhý. Tak např. je nepochybně gramaticky správné souvětí Mají dva syny a oba studují, kdežto souvětí *Mají oba syny a dva studují je v češtině nemožné. Anebo: Mají tři syny, z nichž dva studují je souvětí správné, kdežto souvětí *Mají tři syny a oba z nich studují je evidentně nesprávné.

Z uvedených příkladů vyplývá, že: (1) oba může ve větné (mezivětné) souvislosti následovat za dva, nikoli však naopak, a že tedy oba se vztahuje na nějaké dvě osoby (zvířata, věci), o nichž už byla řeč nebo které jsou jinak už známé; (2) že oba se nevztahuje na jakékoli dva předměty, o nichž už byla řeč atp., nýbrž na nějakou dvojici, pár, tedy na dva předměty chápané jako ucelená skupina, vyčerpávající všechny předměty, o něž jde.[2] Stručně bychom mohli první z uvedených významových rysů nazvat odkazováním, druhý pak dvojnou souhrnností a prohlásit, že to jsou právě tyto dva rysy, co odlišuje číslovku oba od číslovky dva.

Náš rozbor je potvrzován některými dalšími skutečnostmi. Tak např. ve spojení oba dva (Mají dva syny a oba dva…), majícím ve srovnání s prostým oba platnost zdůrazňovací, vyjadřuje číslovka [8]oba především duální souhrnnost a odkazování (zdůrazňuje, že nejen jeden z dříve zmíněného páru, nýbrž první i druhý), kdežto číslovka dva znovu vyjadřuje počet naznačený už číslovkou oba (čímž právě vytýká, zdůrazňuje ony nenumerické rysy u číslovky oba). Nebo: lze si představit dva novinové titulky: (1) Dva naši reprezentanti vyhráli a (2) Oba naši reprezentanti vyhráli. V případě (1) se neříká, kolik bylo celkem reprezentantů (a spíše se vyrozumívá, že jich bylo víc než dva), kdežto v (2) se jednoznačně vyrozumívá, že byli jen dva (respektive tohoto znění se užije tam, kde autor předpokládá, že čtenáři už vědí, že jsme byli reprezentováni jen dvěma účastníky).

Dvojnost podoby oba vysvítá i z toho, že jí běžně užíváme ve spojení se jmény předmětů, které se vyskytují v párech nebo tvoří vyčerpávající dvojice: Říkáme: zranil se na obou rukou, poranil si obě oči, oba rty apod. Užití číslovky dvě je tu vyloučeno. Říká se ovšem na druhé straně: každý člověk má dvě ruce, dvě oči atd. (nikoli obě); avšak v této souvislosti fakt dvojnosti konstatujeme jako něco nového, kdežto v příkladech prvního druhu je už dvojnost něčím pro posluchače nebo čtenáře zcela samozřejmým, předem daným.

Podobně je možno užít i na počátku hovoru mezi známými lidmi vět jako Novákovi to mají dobrý, už mají obě holky vyštudovaný // … mají obě holky na chmelu. Víte, že se Novákům už obě holky odstěhovaly? Obě Novákovic holky už odjely, protože se předpokládá, že účastníci hovoru vědí, že Novákovic mají (jen) dvě děvčata. Potvrzuje to ta skutečnost, že v téže situaci nelze užít vět typu *Víte, že Novákovi mají obě holky? // … mají obě vyštudovaný holky? tj. vět, v nichž se teprve konstatuje existence nějakých dvou objektů. (Věty prvního typu naproti tomu přisuzují známému objektu nějakou vlastnost, děj, situaci ap.).

Hned z počátku našeho výkladu jsme upozornili na jistou obdobu číslovky oba se zájmenem všichni v záporných větách. Lze ji však dosvědčit i mimo zápor. Položíme-li si otázku, zda existují v našem jazyce výrazy pro odkazování a souhrnnost i u číslovek udávajících vyšší počet než dvě, snadno zjistíme, že těmito výrazy jsou spojení typu všichni tři, všichni čtyři, všech pět, … atd., tedy právě spojení zájm. všichni se základní číslovkou. Např.:

[9]Mají tři syny a všichni tři…
Mají čtyři syny a všichni čtyři…
.
.
.
Mají dva syny a oba…
[3]

A není jistě náhodou, že autoři „Morfológie slovenského jazyka“ (Bratislava 1966) řadí zájm. všetok (odpovídající čes. všechen) do skupiny zájmen vymezovacích (tj. označujících totožnost — odlišnost, úplnost — nedostatek (nulovost), nebo jedinečnost jevů), a to kvantitativně vymezovacích zájmen souhrnných.[4] Podle toho bychom tedy mohli charakterizovat číslovku oba jako zájmennou číslovku souhrnnou. Termínem zájmenný chceme vystihnout tu skutečnost, že podobně jako (některá) zájmena má tato číslovka funkci odkazovací, poukazuje k tomu, o čem už byla řeč. Kdybychom podle B. Palka[5] třídili výrazy sloužící v syntaxi k navazování mezivětných (nadvětných) vztahů (tj. výrazy odkazovací) na ty, které slouží k vyjádření toho, že jde o totožný objekt (či totožné objekty), a na ty, které slouží k rozlišení různých objektů, pak bychom naši číslovku oba (stejně jako zájmeno všichni) zařadili do první z obou tříd (Palek nazývá takové výrazy „indikátory“, na rozdíl od druhých, alterátorů; mohli bychom je však jmenovat spíše „identifikátory“). Jinými slovy číslovka oba (na rozdíl od dva) patří mezi ty zvláštní výrazy jazyka, které slouží přímo nadvětné syntaxi, navazování větných celků, výstavbě souvislého textu.[6] Skutečnost, že tato zájmenná varianta základní číslovky se objevuje jen pro číselnou hodnotu „2“ (kdežto u dalších hodnot jazyk má k dispozici opisné, složené tvary), je pak [10]zřejmě reziduálním projevem prastarého principu dvojnosti, jinak už v jazyce dnešním takřka opuštěného.

Nejzákladnějším odkazovacím jazykovým prostředkem je ovšem zájmeno ten. Nebude proto bez zajímavosti všimnout si i jeho vztahu k číslovkám. Na první pohled se nabízí možnost spojení tohoto zájmena se základními číslovkami, tedy ti dva (ti tři,…). Taková spojení nesporně existují (vzpomeňme třeba jen Nerudova „… Ti dva již pili mnohou číši spolu…“) a je třeba určit, čím se liší od výrazů oba (všichni tři,…). Shodují se s nimi zřejmě v tom, že mají funkci odkazovací, a to identifikační („ti, o nichž byla právě řeč“), avšak spojením prvního typu (ti dva) chybí rys souhrnnosti. — Jsou tu však možné ještě další varianty: pouhé zájmeno bez číslovky (Mají dva syny a ti studují), anebo naopak lze tvar zájmena ten doplnit (jako zdůrazňující prvek) i do výrazů platnosti souhrnné, a to za čísl. oba, resp. zájm. všichni (…a oba ti synové…; … a všichni ti tři synové…). Totéž platí i o zájm tento.[7]

Zájmenná souhrnná číslovka oba se objevuje nejen v této podobě číslovky základní, ale i jako číslovka druhová obojí/oboje (např. občané obojího pohlaví a zpodstatnělý tvar obé) a násobná (adjektivní obojaký, příslovečná obojace; obakrát, obadvakrát, obojíkrát, poobakrát, podobojí).

Existují i další odvozeniny a složeniny se základem oba-/obou-/oboj-: obojetný, obojetník; obojpohlavní, obouretný, oboustranný, obouruč, obojživelník… Dochází tu k jisté konkurenci se složeninami s počátečním dvou-/dvoj-. Složeniny s obou-/oboj- jsou samozřejmě na místě tam, kde je druhou částí složeniny podstatné jméno označující věci vyskytující se v párech (obouretný) nebo tvořící protikladovou dvojici vyčerpávající všechny možnosti v dané oblasti (např. obojživelný); někdy je ovšem možné pojetí obojí: oboustranný (v souvislosti se situací, kde může jít jen o dvě strany) a dvoustranný (kde by [11]mohlo jít o více stran); podobně obousměrný a dvojsměrný. (Složenin s dvou-/dvoj- je přirozeně nepoměrně víc. Najdou se i výjimky z pravidla; např. vedle podob obouruční, obojpohlavní existují i podoby s dvou-/dvoj-.)

Přídavek

Pokud jde o číslovky druhové, hodí se uvést několik doplňujících poznámek.

Zmíněná již kniha „Morfológia slovenského jazyka“ řadí slovenské podoby dvoje, oboje, troje… do kategorie tzv. číslovek skupinových; podobně i v gramatikách ruštiny se vyčleňuje kategorie tzv. číslovek hromadných (patří mezi ně i rus. čísl. oba, obe, zachovávající si však jeden rys čísl. základní: počítaný předmět stojí u ní v 2. pádě; mezi „hromadností“ a „souhrnností“ je zřejmě blízký vztah). I když situace v ruštině i v slovenštině je poněkud jiná než v češtině, přesto se nabízí otázka, zda by nebylo vhodné i pro češtinu vyčleňovat kategorii skupinových číslovek, anebo alespoň uvnitř kategorie číslovek druhových (konstituované na základě formálně morfologickém a slovotvorném) samostatně vyčleňovat jejich užití v platnosti skupinové. Necháme-li stranou případy, kdy mají číslovky druhové platnost číslovek základních (či přesněji, kdy jsou s nimi synonymní, majíce platnost druhovou i základní), totiž u jmen pomnožných, hromadných a látkových, jde v podstatě o plurály podstatných jmen označující jisté doze (dávkovaná množství, kvanta) nebo sady různých předmětů prodávaných jako zboží; např.: jedny (dvoje, troje) sirky, sardinky, sušenky, špagety, višně, sparty, … (tj. dvě, tři krabičky, balíčky, plechovky, sklenice); pastelky…; střevíce, rukavice… (u posledních dvou přechod k pomnožným). Tu stojí číslovka skupinová v jasném protikladu k číslovce základní (dvě sirky × dvoje sirky a ovšem též jedna sirka × jedny sirky).[8] Avšak číslovek vyšších než troje se užívá zřídka (při nákupu v obchodě řekneme spíše „šest krabiček sardinek“ nebo „šestkrát sardinky“; v situaci, kdy nemůže dojít k ne[12]dorozumění, užívá se někdy i číslovky základní:[9] „šest spart“ — nepředpokládá se, že by někdo kupoval šest jednotlivých cigaret).[10]

Jak už na to poukázal před časem K. Hausenblas,[11] má nedruhové užívání druhových číslovek nakonec i své osobitosti tvaroslovné, totiž užívání tvarů jmenných (ovšem jen v 1. a 4. pádě). Liší se tedy např. dvojí kleště (různého druhu) a dvoje kleště (dva předměty); podobně i dvojí (šesteré) sardinky (různého druhu) a dvoje (šestery) sardinky (krabičky).

Podoby dvě, obé, tré; čtvero, patero, … pokládají se za zpodstatnělá neutra.[12] Jsou dnes zastaralá (zejména první tři) a užívá se jich zřídka. Trávníček celkem výstižně říká, že jde při nich „o volnější skupení jedinců“ (srov. občané obojího pohlaví, čtvero ročních počasí, čtvero světových stran, devatero řemesel; platí tu patero pravidel). Užívá se jich však i bez počítaného předmětu (obé se mu podařilo).[13]

Poněvadž, zejména u prvních tří (dvé,…) jde o jazykový prostředek okrajový, periferní, objevují se v jeho užívání různé nejasnosti a kolísání. Domníváme se, že v případech, kdy u těchto výrazů stojí jméno počítaného předmětu (v 2. pádě čís. množného), nechápou se jako podst. jména, nýbrž jako číslovky. Nasvědčuje tomu i jejich skloňování: převážně se jich užívá v 1. a 4. pádě, a pokud jde o první tři (dvé, obé, tré), skloňují se omezeně. Trávníček (v uvedené práci) říká, že se skloňují jako neutrum (zájmeno přivlastňovací). Je tomu skutečně tak? V Gebauerově Příruční mluvnici (s. 138) se uvádí tento příklad: 1. a 4. p.: obé, dvé holoubátek, dítek, tré dítek; 2. p.: obého, dvého holoubátek, trého dítek, … V dnešní češtině je tento způsob v nepřímých pádech zcela vyloučen. Na druhé straně bychom [13]však snesli (i když jen ve stylu knižním a archaizovaném, a to jen u čísl. obé) tvary jako obého druhu, obého pohlaví; to znamená, že těchto tvarů užíváme se jmény v čísle jednotném, a to jen se jmény mužského nebo středního rodu. Z toho plyne, že se tyto číslovkové tvary chovají jako normální nesubstantivní číslovky druhové (s mluvnickou shodou v rodě), tedy že tvary dvého, obého, trého se chápou jako pouhé archaické varianty běžných tvarů dvojího, obojího, trojího. Ba zdá se dokonce, že některým uživatelům jazyka se jeví ony kratší, archaické tvary jako spisovnější, správnější; zřejmě proto, že se tu uplatňuje analogie s obdobně skloňovanými přivlastňovacími zájmeny: protože tzv. „delší tvary“ těchto zájmen jsou ve spisovné češtině pokládány za správné jen v 1. a 4. pádě (moje, moji), kdežto v ostatních pádech (mojeho, (s) mojí,…) se tyto tvary nepřipouštějí, dává se přednost i kratšímu tvaru obého před delším tvarem obojího. Jde tedy o tzv. hyperkorektnost. Kromě těchto tvarů je, zdá se,[14] možno užít tvaru 1. p. středního rodu jedn. čís. (obé pohlaví) a 3. a 6. p. muž. a stř. (k obému druhu, pohlaví, o obém druhu, pohlaví). Není však možný 1. p. muž. rodu (*obé druh, zřejmě proto, že není též *mé druh); pokud jde o tvary rodu ženského, prakticky se patrně nevyskytují; zdá se však (opět analogicky podle tvarů zájm. můj, má, mé), že bychom — teoreticky vzato — přece jen snad ještě snesli tvary 2., 3. a 6. p. (obé provenience, (po) obé stránce), zatímco např. tvar prvního pádu (*obé strana) pociťujeme jako zhola nemožný.

Můžeme tedy konstatovat známou skutečnost, že jazykové prostředky periferní, málo užívané a slabě zapojené do systému, mají tendenci opřít se o nějaký prostředek systémový, pevněji se do soustavy zapojit. Odtud ono přehodnocení tvarů obého, obému, při němž se tyto tvary po stránce výrazové přimknou plněji k zájmenu můj, má, mé (rozlišování rodu) a po stránce funkční (co do užívání) pak k číslovce druhové obojí.


[1] Podrobnější výklad tohoto jevu, souvisícího s problematikou tzv. obecného a částečného záporu a s intonací (s „větným“ či „logickým“ přízvukem), je podán v mé stati Příspěvek k rozboru významové výstavby výpovědi, Studie a práce lingvistické, Praha 1954, s. 263—274. — V podstatě jde o to, že výrazy typu oba (všichni) nesouhlasili jsou v zásadě dvojznačné (jedině kontext a intonace jim dává — i když ne vždy — jednoznačný význam). Běžně se jich však užívá v jazyce obecném, jak dosvědčuje známá věta z počátku Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka: „… já znám dva Ferdinandy. Jednoho, ten je slouhou u drogisty Průši, … a potom znám ještě Ferdinanda Kokošku… Vobou není žádná škoda.

[2] Tuto skutečnost vystihuje Slovník spisovného jazyka českého, když vykládá význam číslovky oba slovy: ‚jeden i druhý, dva k sobě patřící‘; avšak skutečnost, že jde o dvojici dříve již zmíněnou nebo jinak známou, ve své definici neuvádí. (Je, zdá se, tradičním nedostatkem slovníků, že dostatečně nepřihlížejí k syntaktickým souvislostem; srov. např. zpracování hesel jako také, opět, sotva. Viz k tomu autorovu stať citovanou v pozn. 1.)

[3] Je zajímavé, že v němčině lze říci alle beide ‚všichni oba‘ v platnosti českého oba dva. V slovenštině naopak existují podoby obaja/obidvaja jako významově i stylisticky rovnocenné varianty. (Psaní dohromady obadva bylo dříve i v češtině.)

[4] Klasifikace zájmen je v této slovenské práci velmi zajímavá a podnětná. Mimo jiné i proto, že se mezi zájmena řadí i tzv. zájmenná příslovce (tamže, inde, vždy, všade, nikde, nikdy…) a postihuje se přechod k číslovkám. Rovněž výklad číslovky obaja/obidvaja je podán výstižně.

[5] Viz jeho dosud nepublikovanou disertaci Odkazování jako prostředek nadvětné syntaxe, Praha 1967.

[6] Z hlediska logické sémantiky by se čísl. oba jevila jako zvláštní druh tzv. obecného kvantifikátoru (tj. výrazu, jímž se vyjadřuje ta okolnost, že daný výrok se týká všech předmětů přicházejících v úvahu), nikoli kvantifikátoru částečného (existenčního).

[7] Není bez zajímavosti, že anglický a německý ekvivalent pro oba, totiž both, resp. beide, obsahuje od původu jako druhou složku určitý člen (ukaz. zájmeno). Zajímavá je i anglická vazba both A and B ve významu „jak A, tak B; jednak A, jednak B“, kde je výrazu both užito k odkazování směrem kupředu. A dodejme ještě, že v anglických gramatikách a slovnících bývá both klasifikováno jako zájmeno (nikoli číslovka); v češtině je řazení výrazu oba k číslovkám posilováno tvaroslovím (skloňuje se jako dva) a derivacemi. — Problematiku angl. either (neither) nechávám tu pochopitelně stranou (jde tu o jistou paralelu k českému každý na rozdíl od všichni; srov. k tomu Vachkovu práci Obecný zápor v angličtině a češtině, Praha 1947).

[8] Mezi číslovky druhové patří i číslovka jeden, jak už správně uvádí J. Gebauer (např. v Příruční mluvnici, § 465,2); od čísl. základní se liší výrazně tím, že tvoří plurál.

[9] Jde tu zřejmě o neutralizaci protikladu obou druhů číslovek a kategorie číslovek základních tu vystupuje jako bezpříznakový člen protikladu.

[10] Je třeba říci, že významový rozdíl mezi číslovkou druhovou a základní mizí i v jiných případech, např. ve spojení s jmény jako druh, strana, směr apod., a to v jednotném čísle. Tak např. spojení ze dvou stran (pl.) a z dvojí strany (sg.) jsou v podstatě souznačná (u druhého je jen různost obou přístupů více zdůrazněna; ve spojení dvou druhů a dvojího druhu tento jemný rozdíl pak vůbec zaniká. Souznačná jsou i spojení typu občané obou pohlaví a obojího // obého pohlaví, oba vidy — obojí vid, tj. u podst. jmen „párových“ (srov. s. 7). Naproti tomu ovšem u podstatných jmen jiných, stojících v množném čísle, zůstává mezi oba obojí // (obé) zřetelný významový rozdíl; srov. oba bratři (tj. ti dva) — obojí bratří (pl.) (jde o dvě skupiny bratrů; sg. tu není možný), oba zákony (dva) — obojí zákony (více zákonů dvojího druhu).

[11] Viz Jazykový koutek Čs. rozhlasu. Třetí výběr. Praha 1959, s. 271n.

[12] Srov. Fr. Trávníček, Mluvnice spis. češtiny 1, Praha 1948, § 392. Česká mluvnice Havránkova-Jedličkova podoby dvé, obé, tré neuvádí.

[13] Takto substantivizovaně se však užívá i tvaru obojí.

[14] Vyjadřuji se takto hypoteticky proto, že frekvence takových tvarů je velmi nízká (těžko ji lze zjišťovat excerpcí apod.) a spíše se tu musíme spoléhat na to, co se jeví jako možné jazykovému povědomí několika zkoumaných osob.

Naše řeč, ročník 51 (1968), číslo 1, s. 6-13

Předchozí Alois Jedlička: Na prahu druhého padesátiletí

Následující Miloš Helcl: Významový poměr přídavných jmen složených s celo- a s vše-

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1