Časopis Naše řeč
en cz

Vedlejší věty účinkově přirovnávací se spojkou než aby

František Daneš

[Články]

(pdf)

-

V nové české literatuře se zcela běžně setkáváme se souvětími typu Je příliš mlád, než aby tomu rozuměl, v nichž je vedlejší věta připojena výrazem než aby na místo doporučovaného způsobu s prostým aby. Úkolem tohoto článku je vysvětlit, proč k této změně dochází, a ukázat, že užívání spojkového výrazu než aby nelze tu odmítat, jak to činí dosavadní naše mluvnice a příručky.

První zmínku o těchto větách nalézáme v matičním Brusu z r. 1877 pod heslem než aby; kladení tohoto výrazu ve větách našeho typu se tu pokládá za chybné. Vydání téhož Brusu z r. 1881 tento výklad opravuje; říká se v něm: „Vazba tato není nesprávna, ani tehdy, když se jí užívá po komparativech, což ukazují doklady … Avšak stačí tu pouhé aby, na př. Jest příliš mlád, aby tomu rozuměl. Ml. ob.“[1 Poznamenáváme hned, že jsou zde věty našeho typu (t. j. s příslovcem příliš ve větě hlavní) zcela jasně přiřazeny k větám, které mají v hlavní větě komparativ; jako příklad se uvádí mimo jiné i věta „Daleko mdlejší jsme, než abychom odolat mohli Římanům. Flav.“, kterou najdeme už ve Skladbě Zikmundově (r. 1863) u výkladu vět srovnávacích. Avšak vydání Brusu z r. 1894 svůj výklad opět mění: „Je-li příliš s positivem, tu chybno jest než, na př.: Je příliš mlád, než aby tomu rozuměl, spr. Je příliš mlád, aby tomu rozuměl. — Správné jest než po komparativě …“ — V podstatě stejné poučení podává V. Ertl ve svém zpracování mluvnice Gebauerovy (vyd. z. r. 1926, II. díl, str. 100); rovněž zde je poučení přiřazeno k výkladu vět přirovnávacích.

Dosud nejpodrobnější výklad podal František Trávníček v II. díle své Mluvnice spisovné češtiny (§ 468). Trávníček konstatuje sice, že se v knižním jazyce klade velmi často než abych místo abych, a uvádí četné doklady z našich předních spisovatelů podle materiálu akademického Příručního slovníku (Světlá, Majerová, [13]Vrchlický, K. Čapek); soudí však, že je to způsob neústrojný, vzniklý napodobením vět srovnávacích. Že nejde o srovnání, plyne prý ze smyslu těchto vět: lze je jednak proměnit ve věty účinkové se že, takže opačného smyslu (Je příliš chytrý, takže se nedá oklamat), jednak „položíme-li takové věty před hlavní, než v nich není vůbec možné: aby se dal oklamat, na to je příliš chytrý“.

Vl. Šmilauer ve své Novočeské skladbě tento typ vět vedlejších zvlášť sice nevykládá, ale u vět účinkových (str. 294) uvádí příklad ze Zeyera, v němž je prosté abych (Jsem příliš jemnocitný, abych vás urážel).[2] Z toho lze soudit, že ani Šmilauer nepokládá než aby za správné. — J. Haller ve své Rukověti příliš zjednodušeně vykládá, že „zlozvyk (!) spojovati spojku aby s než“ byl přejat z němčiny. K větám s příliš řadí také i obdobné věty s dosti (Je to dosti jasné, aby bylo třeba to podrobně vykládati).

Jedině akademický Příruční slovník uvádí v hesle než dlouhou řadu dokladů od Fr. Palackého až k M. Majerové a K. Čapkovi se spojením než aby bez omezující poznámky. Říká o nich jen: „podle toho i mimo komparativ při tuze, příliš n. výrazech smyslem podobných“.

Není nejmenší pochyby o tom, že způsob s než aby v dnešním jazyce převládá. Doklady z Příručního slovníku (v hesle než a v hesle příliš) můžeme doplnit i materiálem nejnovějším, ku př. z Jiřího Marka (na př. … miloval příliš svou vědu, než aby ji opustil pro trochu nepohodlí …), Aleny Bernáškové (… budou si navzájem příliš na očích, než aby se mohlo něco takového páchat). Výskyt není vázán jen na jazyk knižní, máme doklady na př. z divadelní hry J. Klímy „Štěstí nepadá s nebe“ (Odpusťte, ale jsem příliš rozčilen, než abych mohl pokračovat v takové rozmluvě) a z časopisů a novin; uvedeme alespoň jeden příklad z Rudého práva (Příliš dlouho sloužila boháčům, než aby nepochopila velkou myšlenku socialistické vesnice) a dva z Práce (Vyučení určitému oboru je příliš velkou investicí, než abychom ji mohli jen tak vyhodit do vzduchu. — hrajeme příliš pomalý fotbal, než abychom mohli čelit rychlým … mužstvům …). Doklady bez spojky než jsou celkem řídké.[3]

Jestliže se v jazyce objeví tak silná tendence nahrazovat jeden způsob syntaktického spojení způsobem jiným, nemůžeme se spokojit jen odkazem na cizí vzor a pod. Vždyť i kdybychom připustili [14]působení cizího jazyka,[4] musí tu být přece v jazyce domácím podmínky, které toto působení umožňují nebo přímo podporují. Je třeba hledat příčiny a důsledky takové změny. Mění-li se mluvnická forma, mění se s ní zpravidla též stránka významová. Ke změně formy syntaktického spojení docházívá proto, že se začne toto spojení též jinak chápat, hodnotit.

Probereme si proto nyní podrobněji náš typ souvětí po stránce mluvnické formy i významu.

Jde tu o souvětí podřadné. Věta hlavní je v podobě kladné a obsahuje výraz vyjadřující, že nějaká vlastnost, děj nebo jev se vyskytuje nad náležitou, obvyklou míru; součástí tohoto výrazu bývá většinou příslovce příliš, řidčeji tuze a pod.[5] Věta vedlejší blíže určuje tuto neobvyklou míru tím, že uvádí děj, který je s ní neslučitelný. Podle Šmilauera tu jde o vedlejší větu příslovečnou; vyjadřuje příslovečné určení způsobu, a to míru děje, vlastnosti nebo vnějších okolností tím způsobem, že uvádí, jak a co příslušný jev působí (tedy jeho účinek). U Trávníčka se uvádí přímo jako zvláštní druh příslovečného určení „určení účinku a následku“.

 

1. Je jisté, že toto souvětí můžeme pokládat za účinkové. Nemůžeme však popřít, že má velmi blízko k souvětím porovnávacím. Vzájemný poměr vět v souvětí Je tuze pyšna, než aby se doprošovala (Světlá) je možno chápat i ve smyslu „její pýcha se nesrovnává s doprošováním“ a pokládat pak vedlejší větu za přirovnávací. Tím se liší tento typ od jiných vět účinkových, v nichž význam srovnávací takto neproniká (na př. Tak pršelo, že jsem celý promokl) a připíná se těsně k větám porovnávacím po hlavní větě s komparativem typu Má vina je větší, než aby mi mohla být odpuštěna. Blízkost obou těchto typů je zdůrazněna, jak už víme, v Brusech a u Ertla. Velmi nápadná je tato blízkost na př. v tomto souvětí, dříve už citovaném z Brusu a ze Zikmunda: Daleko mdlejší jsme, než abychom odolat mohli Římanům [= jsme příliš mdlí, (než) abychom …]. — Jestliže se tedy v našem typu souvětí účinkových objevuje přirovnávací spojka než, svědčí to prostě o tom, že se tato souvětí chápou také jako přirovnávací; a to není nic nepřirozeného.

[15]Je sice pravda, že tato souvětí můžeme převést na souvětí nesporně účinková: Je příliš chytrý, aby se dal oklamat Je tak chytrý, že se nedá oklamat. Z toho však nijak nutně neplyne, že původní souvětí musí být účinkové také. To bychom mohli stejným právem tvrdit, že je mezi oběma větami poměr důvodový, protože je možno převést je na takovéto souvětí (Nedá se oklamat, protože je příliš chytrý), po případě že jde o souvětí důsledkové (Je příliš chytrý, proto se nedá oklamat). Musíme vycházet vždy z dané formy a jejího zvláštního, osobitého významu; jazyk má přece možnost vyjadřovat v podstatě touž skutečnost několikerým způsobem, s různých hledisek, podle potřeb dané situace a podle stylistického záměru.[6] Není jistě bez významu, že se podoba Je tak chytrý, že se nedá oklamat liší od podoby původní (Je příliš chytrý, aby se dal oklamat) jednak způsobem slovesa, jednak tím, že je ve větě vedlejší sloveso záporné. — Neprůkazné je konečně i to, že v podobě Je příliš chytrý na to, aby se dal oklamat (nebo s obráceným pořadím vět) není užití spojky než možné; toto souvětí s odkazujícím zájmenem má totiž jinou mluvnickou i významovou strukturu. Význam srovnávací je vlastně obsažen ve výraze na to. Není tedy důvodu, či přesněji možnosti, užít tu spojky než. Zvláštní charakter souvětí s na to ukazuje podoba s obráceným větosledem: Aby se dal oklamat, na to je příliš chytrý, a ještě lépe podoba s infinitivní vazbou na místě věty vedlejší: Dát se oklamat, na to je příliš chytrý. Věta vedlejší (vazba infinitivní) je tu vlastně t. zv. samostatným větným členem postaveným před větu (s hlediska významové výstavby výpovědi je to její základ, jak ukážeme dále). Speciální význam výrazu na to v našich příkladech (přesněji předložky na) je zřejmý z následujícího dokladu z Josefa Holečka: Z jednoho komína ten kouř není, na to je příliš silný; uvádí jej Příruční slovník v hesle na a význam předložky zde určuje jako „zvláštní vztah, zřetel, poměr“. Analogicky podle tohoto příkladu bylo by možno naše souvětí obměnit na toto: Oklamat se nedá, na to je příliš chytrý. Stojí za povšimnutí, že se změnou způsobu slovesa (a se změnou věty vedlejší v hlavní) objevuje se opět zápor.

 

2. Proti užívání spojky než u probíraných souvětí se někdy namítává, že tu přece nejde o větu významem zápornou a že se tu neprávem řídíme vzorem němčiny.[7] Ale už při svém základním [16]významovém rozboru těchto souvětí jsme viděli, že děj vyjádřený větou vedlejší se v nich označuje za neslučitelný s přílišnou mírou vlastnosti (děje a pod.) vyjádřenou větou hlavní. Je tu tedy věta vedlejší zřejmě smyslu záporného. Dosvědčuje to konečně také jejich proměna na souvětí typu Je příliš chytrý, takže se nedá oklamat anebo typ uvedený na konci předešlého odstavce. Není tu tedy užívání spojky než protismyslné; spíše naopak, záporný smysl těchto vět může za jistých okolností k užívání záporné spojky vést, podporovat jej. Jakmile chápeme toto souvětí jako přirovnávací, je zápor ve vedlejší větě nutný („její pýcha se nesrovnává s doprošováním“)[8].

Jisté zvláštnosti v užívání záporu nebo kladu ve větách vedlejších, s nimiž se tu setkáváme, nejsou zjevem ojedinělým. Vzpomeneme si ihned na záporné věty po slovesech bránění a obavy.[9] Zde jde o poměr opačný, věty jsou formálně záporné, ale „bez popíravého účinku“ (Lékař mi zakázal, abych nekouřil = Zakázal mi kouřit. — Bál se, aby nebyl prozrazen — Bál se, že bude prozrazen). Je to však v podstatě týž jev a souvisí s tím, že jde v obou případech o vedlejší věty s aby, které mají od původu jiný vztah k větě hlavní.[10] U vět účinkových jde původně o samostatnou otázku citově zabarvenou (po případě rázu zvolacího): Aby se doprošovala? Na to je příliš hrdá, u vět po slovesech bránění a obavy o záporné věty přací (rozkazovací): Nekuř! Zakazuji ti to. — Kéž bych nebyl prozrazen! Bojím se toho. — Příbuznost obou typů se jeví ještě ve dvou věcech. Za prvé v tom, že se při použití jiné spojky mění — jak jsme mohli pozorovat — zápor v klad a naopak (Bál se, aby nebyl… = Bál se, že bude… Je příliš chytrý, aby se dal… = Je příliš chytrý, takže se nedá …), za druhé je tu shoda — u typu s větou účinkovou a u vět po slovesech obavy — v tom, že se i u původního spojení s aby střídá klad se záporem bez odpovídajícího rozdílu významového (Lékař mi zakázal, abych kouřil je přípustné a stejného smyslu jako se slovesem záporným).

 

3. Třetím činitelem, který vede k užívání spojky než v účinkových [17]větách našeho typu, je jistá významová nezřetelnost spojky aby. Spojka ta uvozuje vedlejší věty různého druhu, zejména věty účelové. Je pravda, že tomu, aby naše věty účinkové nebyly — nejspíše při prvním přečtení — chápány jako účelové, brání jejich celkový význam, opírající se zejména o příslovce příliš (tuze) v hlavní větě, a celková souvislost. Záleží tu ovšem na konkretním obsahu věty, na jednotlivých slovech, z nichž se souvětí skládá, a na celkové souvislosti. Jsou jistě případy, které už „na první pohled“ jsou významově dost zřetelné a nesvádějí k mylnému chápání. Tak na př. souvětí z K. F. Sedláčka [Nikdy nemluvil Dědek před více lidmi.] Už je starý, aby se to učil je celkem jasné a jednoznačné na první přečtení přesto, že se neopírá ani o příslovce příliš, ani o odkazovací výraz na to. Zato následující dva příklady (vzaté z jednoho překladu) do jisté míry k interpretaci účelové svádějí, zejména druhý z nich: První pozdravy si vyměnili hlasem příliš tichým, aby je netrpělivé uši davu mohly zaslechnout. [Obírala se ruční prací] až příliš horlivě, aby vůbec věděla, co její prsty dělají. Celý ideologicky důležitý smysl věty by mohlo převrátit v jeho opak vynechání spojky než v tomto souvětí z Rudého práva, už jednou citovaném: Příliš dlouho sloužila boháčům, aby nepochopila velkou myšlenku socialistické vesnice. Jindy opět, v souvětích složitěji stylisovaných, přispívá spojka než značně k orientaci čtenáře a k celkovému pochopení významu; uvedu příklad z Boženy Benešové (podle PS): Příliš mnoho hořkosti zjitřila mu v srdci, než aby její kalný vítr mohl utišit myšlením.

 

4. Náš typ souvětí účinkových se liší od souvětí s větou účelovou nejen svou významovou stavbou. Je mezi nimi rozdíl i v tom, jakým způsobem jsou zapojeny do kontextu, liší se svým aktuálním členěním — neboli mají odlišnou významovou výstavbu. Otázce významové výstavby vzhledem k souvětí a s tím souvisící otázce t. zv. větosledu (pořádku vět v souvětí) nebylo dosud věnováno dost pozornosti. Vedle náznaků V. Mathesia, obsažených v jeho průkopnických pracích o významové výstavbě výpovědi (otištěných souborně v knize „Čeština a obecný jazykozpyt“ a populárně vyložených ve stati „Řeč a sloh“ ve sborníku Čtení o jazyce a poesii) a poznámek Šmilauerových a Hallerových[11] soustavněji pojednal o větosledu dosud jedině Fr. Trávníček v II. díle své Mluvnice spisovné češtiny (§ 486 — § 495); souvětí účinková našeho typu však nevykládá.

[18]Tak jako ve výpovědi obsahující větu jednoduchou, tak také ve výpovědi „souvětné“ rozlišujeme základ výpovědi a jádro výpovědi.[12] V souvětí podřadném (dvojčlenném) odpovídají zpravidla jednotlivé věty v souvětí základu a jádru výpovědi. Tak na př. v klidně proneseném souvětí Těším se, že přijdeš je hlavní věta základem výpovědi a věta vedlejší jejím jádrem. V souvětí Když se odtamtud vrátil, byl už skoro večer je tomu naopak: základem výpovědi je věta vedlejší, jádrem věta hlavní.

Poměr mezi aktuálním členěním a větami v souvětí není ovšem nijak pevný, vázaný; jsou tu však jisté tendence. Tak na př. význam t. zv. vedlejších vět vypovídacích vede k tomu, že tyto věty bývají častěji jádrem výpovědi (Těším se, že přijdeš); naproti tomu na př. příslovečné věty časové bývají celkem stejně často základem výpovědi jako jejím jádrem, podle souvislosti, situace. (Až budu mít čas, přijdu se k vám podívat. Přijdu se k vám podívat, až budu mít čas.) A podobně jako ve větě jednoduché, tak i v souvětí může jádro výpovědi buď následovat za základem (t. zv. pořad objektivní — je v obou uvedených příkladech), anebo — řidčeji, ve výpovědi vzrušené — je jádro na místě prvním (t. zv. pořad subjektivní — Přijdu se k vám podívat, až budu mít čas!).

Srovnejme nyní po této stránce souvětí účinkové našeho typu se souvětím účelovým. V účelovém souvětí Hovořili tiše, aby je kolemjdoucí neslyšeli budeme pokládat větu vedlejší za jádro výpovědi tehdy, předpokládáme-li, že předcházející text vykládá o tom, že dva přátelé (řekněme) se dali do hovoru o nějaké důvěrné věci. Je to případ typický; věty účelové tíhnou svým významem k tomu, být jádrem výpovědi. Nemůžeme ovšem vyloučit možnost druhou: v souvětí Aby je kolemjdoucí neslyšeli, hovořili tiše je jádrem výpovědi věta hlavní, neboť neodpovídá na otázku „Proč hovořili tiše?“ jako souvětí první, nýbrž předpokládá otázku „Jak si počínali, aby je nikdo neslyšel?“, a ukazuje tedy k souvislosti jiné. Je to však případ méně častý. (Obě věty mohou se podle potřeby objevit ovšem i s pořadem subjektivním.)

Rozebereme si nyní významovou výstavbu obdobného souvětí účinkového: První pozdravy si vyměnili hlasem příliš tichým, aby je netrpělivé uši davu mohly zaslechnout. Obsahová souvislost [19]a situace je takováto: Ve shromáždění lidí dojde k setkání dvou proslulých osob; nastane všeobecné ticho, dav v napjaté zvědavosti očekává, co zajímavého obě osoby pronesou. Pak je zařazena naše věta a text pokračuje: „… brzy však je bylo slyšet, neboť…“. Z toho plyne, že jádrem uvedené výpovědi není věta vedlejší, neboť ta navazuje zřetelně na situaci a předchozí kontext; významové jádro, vlastní obsah sdělení je ve větě hlavní (jde zejména o výraz hlasem příliš tichým). — K stejnému závěru bychom došli i rozborem ostatních vět účinkových tohoto typu. Tak třeba vlastním smyslem sdělení obsaženého v souvětí B. H. příliš dlouho sloužila boháčům, než aby nepochopila velkou myšlenku socialistické vesnice je uvést důvod toho, proč B. H. je socialisticky uvědomělá; toto jádro je opět v hlavní větě. Velmi zřetelně vystupuje významová výstavba v tomto souvětí: Cenek ji ujistil, že naopak lidi si budou navzájem příliš na očích, než aby se mohlo něco takového páchat (uvedený hovor se týká společného života v „koldomech“). Zde je na první pohled jasné, že obsah věty vedlejší se vlastně opakuje z předešlého (je to věc, o níž je řeč) a že hlavní věta uvádí vlastní jádro sdělení (je to názor Cenkův, stavěný do protikladu k názoru druhé osoby). Podobně i v této ukázce: Nikdy nemluvil Dědek před více lidmi. Už je starý, aby se to učil.

Vůbec se zdá, že významovou dominantou všech těchto souvětí je to, že se obsahem věty hlavní vyvrací názor vyjádřený větou vedlejší; východiskem je tu vždy sdělení obsažené v této vedlejší větě. Tím se liší tento typ souvětí účinkových od typu s takže (Je příliš chytrý, takže se nedá oklamat); o nich správně konstatuje Trávníček, že věta vedlejší je tu „zpravidla nebo většinou … obsahově, myšlenkově závažnější“ (t. j. je jádrem výpovědi). A tímto rozdílem si také vysvětlíme, proč účinkový charakter souvětí s (než) aby je tak nezřetelný.

Z našeho rozboru ovšem plyne, že výpověď obsahující účinkovou větu s (než) aby je stavěna s pořadem subjektivním, t. j. jádro výpovědi je vždy na prvním místě, předchází před základem. To jí dodává jisté neobvyklosti, zvláštního slohového zabarvení. Proto se v řeči běžně mluvené většinou této nezvyklosti vyhýbáme a užíváme varianty s odkazujícím výrazem na to, neboť nám umožňuje stylisaci s pořadem objektivním (Aby se dal oklamat, na to je příliš chytrý[13] — Na to, aby se dal oklamat, je příliš chytrý).

[20]Srovnáme-li tyto poznatky, k nimž jsme došli rozborem významové výstavby souvětné výpovědi, t. j. s hlediska toho, jak je začleněna do kontextu, s rozborem gramatické a významové stavby souvětí, podaným v úvodní části našeho článku, snadno postřehneme, že tu je neshoda. Stavba gramatická a významová vychází z věty hlavní; konstatovali jsme, že je charakterisována výrazem vyjadřujícím nadměrnou míru, a větu vedlejší jsme označili za příslovečné určení, blíže určující tuto míru tím, že uvádí děj (vlastnost a p.) s ní neslučitelný. Naproti tomu rozbor významové výstavby s hlediska kontextu konstatuje poměr opačný — východiskem je tu sdělení obsažené ve větě vedlejší, obsahem věty hlavní je argument vyvracející sdělení první. A právě tento rozpor mezi mluvnickou a významovou stavbou souvětí na jedné straně a významovou výstavbou souvětné výpovědi začleněné do kontextu na straně druhé tvoří podstatu charakteristiky tohoto vyjadřovacího prostředku.

Správnost naší analysy nám potvrdí i rozbor přízvukově intonační linie výpovědi. Pro názornost zvolíme příklad hodně jednoduchý, vzatý z řeči hovorové. [A.: Měl byste si to taky přečíst! B.: Ale kdepak!] Já jsem už moc starej, abych se znova učil! Zde není nejmenší pochyby o tom, že přízvukově intonační vrchol je na slově starej. Na slabice sta- je větný přízvuk a vrchol vytýkací intonační kadence: tato slabika je v poloze vysoké, odtud až do konce výpovědi probíhá intonační klesání; věta vedlejší je zřetelně zvukově podřízena větě hlavní, nemá svůj větný (úsekový) přízvuk. Celé souvětí tvoří jediný výpovědní celek, nečleněný na úseky, pronesený jakoby „jedním dechem“. Za slovem starej je sice možno udělat pausu, ale následující část výpovědi se pak nevysloví jako rovnocenný, samostatný větný úsek, nýbrž jako jakýsi doplněk, který se vyrozumívá nebo opakuje z předešlého a mohl by být i vypuštěn. Pronáší se spíše monotonně, hlubším hlasem, prostě „nesamostatně“. — Srovnáme-li toto zjištění s obecně platným poznatkem zákonitého vztahu mezi významovou výstavbou výpovědi a její zvukovou podobou (t. j., že jádro výpovědi je nositelem větného přízvuku a intonační kadence), vidíme, že naše analysa je správná. Můžeme provést i zkoušku: Táž výpověď v podobě s odkazovacím výrazem na to a s pořadem objektivním (Abych se znova učil, na to jsem moc starej) se zřetelně rozpadá na dva úseky, shodné s oběma větami (úsekový přízvuk v prvním úseku na učil, intonační antikadence nekoncová, v druhém úseku přízvuk větný na starej, vytýkací kadence koncová); to proto, že slovo s větným přízvukem (= jádro výpovědi) je až na konci celé výpovědi. Podobnou zvukovou podobu by měla i souvětí účelová [21](Mluvili tiše, aby je kolemjdoucí neslyšeli). — Delší a složitější souvětí mají pochopitelně podle okolností zvukovou podobu složitější avšak v základě shodnou s tím, jak jsme ji zde právě popsali.[14] Co však z toho plyne pro naši otázku, pro užívání spojky než? Náš typ souvětí účinkových — zejména složitějších (a v nich se právě nejčastěji spojky než užívá) — patří k typickým prostředkům vyjadřování písemného. A v projevech psaných činí výpovědi s neobvyklou polohou slova s větným přízvukem vždy potíže; jsme totiž zvyklí hledat jádro výpovědi na konci věty (je to poloha „automatisovaná“), a není-li přesun jádra (větného přízvuku) naznačen nějak graficky, je celá výpověď nezřetelná. To je tedy druhý důvod, proč jsou souvětí účinková s aby často málo významově zřetelná: jejich významová výstavba — jeden z jejich podstatných, charakteristických znaků — není v psané podobě dostatečně vyznačena; jsme tu odkázáni jen na souvislost (kontext a situaci), a ta není po každé stejně zřetelná. Zde tedy napomáhá užívání spojky než k bezpečné orientaci čtenáře, neboť výrazně a jednoznačně signalisuje významovou platnost vedlejší věty a tím celého souvětí. Je tu prostě náhradou za chybějící zvukovou složku jazyka.

Tím jsme svůj výklad vyčerpali a můžeme shrnout a uzavřít. V souvětích typu Je příliš mlád, (než) aby tomu mohl rozumět nelze užívání spojky než odmítat. Mluví pro to tyto důvody:

1. Tato souvětí chápeme spíše jako přirovnávací než jako účinková.

2. K užívání záporné spojky než vede to, že smysl vedlejší věty je vlastně záporný; kolísání mezi kladem a záporem v některých větách s aby (původem samostatných) není ojedinělé a je dobře vysvětlitelné.

3. Složitější souvětí tohoto typu bývají často významově nezřetelná (svádějí k interpretaci účelové s opačným smyslem), a proto stylisticky nevýhodná; užívání spojky než dopomáhá jim k jednoznačnosti a jasnosti.

4. Tato souvětí mají osobitou výstavbu významovou. Jsou stavěna vždy s pořadem subjektivním (významovým jádrem je výraz určovaný příslovcem příliš); tomu odpovídá i specifická podoba zvuková (intonační a přízvukový vrchol na některém slově významového jádra, odtud klesání intonační a přízvukové linie až do konce). Poněvadž se tato souvětí objevují většinou [22]v projevech psaných, nebývá jejich charakteristická významová výstavba dostatečně zřetelná (čtenář je odkázán jen na souvislost); užívání spojky než tu doplňuje chybějící složku zvukovou a jednoznačně vyjadřuje význam s ní spojený; brání tak možné chybné interpretaci.


[1] Tato změna je patrně pod vlivem polemiky Kottovy, otištěné v II. díle jeho Slovníku (r. 1880). Tam na s. 167 v hesle než aby čteme: „… chybné, prý místo pouhého aby. Příliš tě miluji, než abych (m.: abych) ti ublížil … Tvrzení toto jest však mylné …“ Kott pak uvádí několik dokladů ze starší literatury (většinou ze 16. st.), v nichž je užito výrazu než aby. Tato argumentace je však bohužel falešná, protože ani v jednom z těchto dokladů nejde o věty našeho typu, nýbrž o souvětí zcela jiná (na př. je uváděn z Knih svědomí tento příklad: Já nechci, než aby mi dal pojednou všechny peníze). Proto se asi také Brus vrátil ve svém dalším vydání k původnímu stanovisku.

[2] I Zeyer užívá však podle potřeby způsobu s než aby (zejména ve verších).

[3] V hovoru se ovšem častěji užívá typu s odkazovacím zájmenem: Na to, aby tomu věřil, je příliš (moc) chytrý (se slovoslednými obměnami).

[4] Tvrdívá se, že tento způsob vznikl napodobením německého als dass; vedle toho má němčina vazbu infinitivní s um zu s týmž významem (podobně jako angličtina infinitiv s to a francouzština infinitiv s pour).

[5] Najdou se však i věty bez takovýchto příslovcí; na př.: Svět je malý, aby se v něm člověk ukryl (K. F. Sedláček). V řeči obecné bývá příslovce moc (Jsem už moc starej, abych …). — Hallerův typ s dosti, (dodejme i natolik) necháváme stranou. Příklad, který uvádí Haller, nevyčerpává celý tento typ; na př. v souvětích jako Je dosti (natolik) bystrý, aby dovedl pohotově odpovědět (= že dovede) jde o situaci po stránce významové poněkud jinou (zde je než nemožné!).

[6] To uznává také Trávníček: „Touž myšlenku lze tedy vyjádřiti dvojím způsobem, ale v daném případě je nutno přihlížeti ke způsobu vyjádření a vykládati myšlenkový obsah souvětí vzhledem k němu.“ (Mluvnice spisovné češtiny II, s. 65, při výkladu poměru vět účinkových a příčinných.)

[7] Při posuzování cizího vlivu je nutno mít vždy na mysli, že pro cizí, odchylný způsob vyjadřovací existuje přece v daném (cizím) jazyce nějaký důvod, že není nesmyslný, a že v jazyce domácím mohou být skryty obdobné podmínky, které se právě působením cizího jazyka oživí nebo přeskupí. To je patrně případ německého als dass a českého než aby.

[8] Ve větě účinkové s aby může záporné sloveso ovšem také být; na př. Je příliš dobře informován, aby o tom nevěděl (= takže o tom ví). Jde tu tedy v podstatě nakonec o to, že věta s aby má vždy opačnou podobu (co do kladu nebo záporu) než věta s takže a než to vyžaduje „logický smysl“.

[9] Srov. o nich autorův výklad v publikaci Jazykový koutek Čs. rozhlasu (První výběr), Praha 1949, s. 247 n.

[10] Srov. Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, § 463, 468.

[11] Vl. Šmilauer, Organisace věty a promluvy, Druhé hovory o českém jazyce. Praha 1947, zejm. s. 16 — 22. — Jiří Haller, Stavba české věty (Cyklostylovaný sylabus kursu Kruhu přátel českého jazyka, 1949).

[12] Podle Trávníčka psychologický podmět a psychologický přísudek. Je však zajímavé, že Trávníček užívá těchto termínů jen ve výkladu o slovosledu. V poučení o větosledu (je probírán jinde než slovosled) mluví jen o větší nebo menší „obsahové, myšlenkové důležitosti“; psychologický podmět a přísudek nazývá však (ve výkladu o slovosledu) „částmi představovými“. Je však zřejmé, že tu jde v podstatě o jediný základní jev.

[13] Už prve jsme upozornili na obdobnost této podoby s t. zv. samostatným větným členem postaveným před větu; takový větný člen je vždy základem výpovědi. I to tedy potvrzuje správnost našeho rozboru.

[14] Je na př. jistá volnost v kladení větného přízvuku buď na příliš, anebo na výraz následující. Podobně srovnej rozdíl mezi Sloužila boháčům příliš dlouho a Příliš dlouho sloužila boháčům.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 1-2, s. 12-22

Předchozí Karel Svoboda: O tak zvaných větách příčinných a účinkových

Následující Karla Kozlová: Soutěžení a závazek

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1