Danešův Malý průvodce po dnešní češtině

Karel Hausenblas

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Devátý rok už — a to donedávna každý týden — píše František Daneš do Literárních novin stručné, ale obsažné glosy a úvahy o jazykových aktualitách. Podobně jako jazykové koutky Čs. rozhlasu mají i koutky Danešovy velikou publicitu, a jsou tak důležitou složkou práce v oboru jazykové kultury.

Bylo by škoda, kdyby byly tyto příspěvky, které nikdy nejsou snad jen odvarem z odborných prací autora samého nebo jiných a které přinášejí i výklad jevů v odborné literatuře dosud málo zpracovaných nebo i vůbec nezpracovaných, odsouzeny ke skladování v knihovnách a archívech, neboť kdo si může doma ukládat týdeníky.

Začátkem roku vyšel z Danešových jazykových koutků obsáhlý výběr s názvem Malý průvodce po dnešní češtině (v nakladatelství Orbis, které o jazyk již řadu let projevuje zájem), v pěkné úpravě (knížka má neběžný a velmi příjemný čtvercový formát; je však za to zaplacena daň tím, že je stránka členěna do dvou sloupců, což textu na přehlednosti nepřidává), a je dokonce ilustrována kresbami R. Madera.[1] Na takřka třech stech stranách nás autor provádí hlavními oblastmi užívání češtiny, především ovšem spisovné. Je to exkurze plánovitá, ne ovšem zcela systematická, neboť její jednotlivé zastávky byly vyvolány podněty převážně příležitostnými; je třeba přitom ocenit, že se autorovi podařilo vybírat témata tak, že postihují v jednotlivých okruzích vcelku rovnoměrně problematiku typickou. Je tu zařazeno na dvě stovky článečků a seřazeno podle tematiky do osmi okruhů: od obecných výkladů o postavení jazyka v dnešní společnosti a o jeho stylovém rozvrstvení přes výklady lexikální, slovotvorné a tvaroslovné až k syntaktickým.

Vcelku ponechal autor svým příspěvkům rozsah i styl, jaké měly v časopise (jen výklady tematicky hodně blízké byly staženy dohromady). Zachovaly si tak svou publicistickou svěžest, a i když po větším časovém odstupu ne všechno si uchová svou váhu, jak ani jinak nelze, bude knížka dlouho nejen velmi užitečnou praktickou pomůckou, ale i cenným svědectvím o situaci spisovné češtiny i jazykové kultury v posledním desítiletí. Ve srovnání s koutky rozhlasovými, jichž vyšly tiskem již tři svazky, je Daneš ve výhodě, které také využívá: protože nepíše pro poslech, ale pro četbu, může pracovat s větším množstvím příkladů, může hutněji formulovat a nemusí závažné věci opakovat.

[173]Avšak ještě více se tu nabízí srovnání se „zákampími“, která v Literárních novinách a dlouho před tím v Lidových (pak Svobodných) novinách uveřejňoval František Trávníček, který rovněž vydal výběr ze svých příspěvků knižně (r. 1940 s názvem „Nástroj myšlení a dorozumění“ a r. 1961 pod názvem „Jazykové zákampí“). Srovnání této popularizační činnosti obou autorů rozhodně nevyznívá v neprospěch Danešův. Vedle styčných bodů, např. odmítání brusičského purismu, se pochopitelně oba v mnohém liší: nejen generačně a původem (Trávníček byl Moravan z jihozápadní oblasti hanácké, o tři desítky let mladší Daneš vyšel z prostředí jihočeského a středočeského), nýbrž zčásti i tematickým zájmem (Trávníček věnoval vedle jevů širšího dosahu větší pozornost právě výrazům řídkým, krajově omezeným atp., zatímco Daneš se soustřeďuje na jevy obecného dosahu a okrajové probírá mnohem řidčeji), dále metodologickým zaměřením (z pozitivismu vycházející Trávníček věnoval velkou pozornost zvláště vzniku a vývoji vykládaných jevů, zatímco Daneš, rozvíjející tradice pražské školy a čerpající i z podnětů moderní logiky, matematiky atd., vykládá jevy především z hlediska funkčně strukturního) a konečně také stylem podání (Danešovo je vylehčenější, méně autoritativní, ale neméně přesvědčivé). Lze říci, že Daneš s úspěchem vystřídal svého předchůdce, který se u naší veřejnosti těšil velké autoritě.

Tato zpráva nechce být „metaprůvodcem“, průvodcem po průvodci, nebudeme proto vypočítávat, co všechno knížka obsahuje a jaká řešení přináší v jednotlivostech. Pokusíme se však vystihnout, co Danešovo stanovisko nejvíce charakterizuje a co považujeme za nejcennější.

Musíme si všimnout už základního autorova postoje: Daneš v prvé řadě ukazuje, vysvětluje (a to více formou úvahy než poučováním), až v druhé řadě rozsuzuje a radí. Velmi vhodně vzhledem k tomu zvolil pro svou knížku i název: neobjevuje se v něm vztyčený ukazováček ani imperativ, kladný ani záporný. Autor nechce být četníkem ani soudcem ani vychovatelem, ale právě průvodcem. Zdůrazňuji to proto, že z hlediska cílů jazykové kultury je právě tento postoj nejcennější, ale bude ještě zřejmě dlouho trvat, než tento názor přijme širší veřejnost, která pořád ještě ve většině žádá od jazykovědců co nejpřímočařejší direktivy a ostré sankce.

Zároveň je ovšem třeba říci, že normativní hledisko nezůstává v Danešově knize stranou. Většina probíraných jevů je hodnocena právě z hlediska jejich spisovnosti a Daneš podle potřeby neváhá zahorlit proti nedostatkům ve vyjadřování písemném i mluveném. Sleduje pozorně zvláště nové výrazy a vyjadřovací způsoby a zdůvodňuje nesprávnost tvoření mnohých z nich a jejich zavádění v nevhodném významu, jak k tomu dochází dnes zvláště v „profesionální“ mluvě odborníků (a ještě spíše poloodborníků); srov. jeho výklady o slovech přetěžba, skupinování, obloha nebo o nevhodných názvech podniků (zvl. zkratkových) atd. Neodsuzuje však paušálně a vždy přihlíží k situaci, funkci, významovému a stylovému odstínění. Nezjednodušuje, kde to stav věci nedovoluje (např. ve výkladu skloňování jmen typu Martinů). Nevyhýbá [174]se také jevům hodně složitým, jejichž vysvětlení je obtížné, i když nemůže třebas vždy poskytnout všestranně uspokojivé řešení. Avšak i situace na pohled hodně spletité dovede velmi jasně vysvětlit (srov. např. výklad vazby minout se cíle na pozadí vazeb blízkých: snaha se minula s účinkem, minul jsem se povoláním, potmě jsme se s otcem minuli, potmě jsem ten dům minul, kulka ho minula, průvod už minul Národní divadlo).

Ve výběru jevů a v jejich výkladu však chci zdůraznit hlavně tuto stránku: Daneš posuzuje různé způsoby vyjádření a různé prostředky jazykové i jazyk jako celek především z hlediska komunikativní, dorozumívací funkce, z hlediska sdělné potence a sdělné hodnoty. Neklade nad ni např. ustálenost a jednotnost spisovného jazyka, neztrácí ze zřetele, že i tyto vlastnosti jazyka jsou jen prostředkem, jak podepřít „vyšší“ cíl, jímž je co nejadekvátnější dorozumění, spolehlivý přenos (sémantické) informace, řečeno moderním termínem. Proto je tu např. v oddílu lexikálním věnováno nejvíce stránek významu slov označujících obecné pojmy, které bývají nedostatečně diferencovány nebo přímo zaměňovány, např. technika - technologie, speciální - specifický, pokrokový - progresívní, ustavit - ustanovit (je s podivem, jak často se tato dvě slovesa matou) atd., v oddíle syntaktickém zase konstrukcí a spojení, která z různých příčin připouštějí nevítanou víceznačnost (zejména si Daneš všímá pořádku slov, aktuálního členění, zvláštností v užívání záporu).

Vedle popularizace poznatků obecně uznávaných se tu čtenáři seznamují i s řešeními novými, s nimiž Daneš v řadě případů přichází poprvé. Týkají se i kodifikace spisovného jazyka. Ospravedlňují se tu např. podoby nabyde, zbyde, užití předložky o ve spojeních, která udávají podstatnou technickou vlastnost, např. jeřáb o nosnosti 20 tun,[2] ukazuje, že se vlastně již vyrovnaly tvary genitivu a akuzativu maskulina a neutra zájmena on, ono.[3] Souhlasím s ním i v tom, že jako tomu je v jiných jazycích, měla by být i ve spisovné češtině otevřena možnost v určitých případech „vytknout dvě předložky pojící se k jednomu jménu před závorku“, jak to trefně označuje Daneš (uvnitř i mimo OSN), když rozlišuje trojí typ takových spojení (vedle uvedeného, v němž vystupují předložky mající jindy funkci příslovcí, ještě nad i pod uzávěrem, tj. takový, v němž se předložky pojí s týmž pádem — tyto dva by Daneš připouštěl —, a konečně z i do Prahy; ten pro nezřetelnost nedoporučuje). Velmi instruktivní je i Danešův výklad tvarů 2. os. prézentu slovesa být jakožto pomocného slovesa ve složených tvarech zvratných sloves (jsi se), který, jak autor dokládá, byl ne zcela právem vytlačen ze spisovného jazyka ve prospěch tvarů ses, a jevy další.

Ve výběru témat, ale zvláště v jejich zpracování se projevuje také široký kulturní rozhled autorův a jeho vyhraněné, osobité stanovisko. Rovnováhu mezi vědeckou objektivností a osobitostí pohledu považuji za jednu z hlavních před[175]ností Danešových sloupků, snad důležitější, než je ta, která na první pohled více vystupuje do popředí: totiž jeho živá a vtipná stylizace, zaměřená nejen na věc, ale i na čtenáře. (Jestliže schopnost vidět jazykové jevy v průsečíku různých souvislostí ukazuje ke škole havránkovské, pak tento dar obsažné, ale nepřehuštěné formulace, prokládané místy odlehčujícími, je zase v tradici mathesiovské.)

Našly by se ovšem i věci, s nimiž by bylo možno polemizovat. Nemyslím tu na ty pasáže, v nichž se Daneš odchyluje od výkladů obvyklých v odborné literatuře: tu mu dávám snad ve všem za pravdu, neboť podle mého názoru dobře odhaluje nepochybné produktivní tendence ve vývoji spisovné normy. Mám na mysli něco jiného, např. uvádění českých nebo jinojazyčných podob cizích jmen místních (zvl. jde o jména měst). Daneš je pro to, aby se jen domácích podob užívalo všude tam, kde existují. Situace se však během doby mění: dnes řekne asi většina lidí spíše Schwerin než Zvěřín, Zwickau než Zvíkov, pro většinu už není Salcburk (= Salzburg) Solnohradem (např. o světoznámém hudebním festivalu snad ani u nás nikdo neužije označení solnohradský, nýbrž jen salcburský), obávám se, že leckdo nebude už ani identifikovat Cáchy s Aachen atd. Je ovšem možno snažit se tyto podoby domácí v úzu restituovat, ale je pochybné, zda je to užitečné. Při stále intenzívnějším rozvoji mezinárodních styků, kdy dochází k velké výměně literatury a tiskovin obchodních, reklamních atd., kdy se soustavně zakládá dokumentace, se ukazuje, že je nejvhodnější užívat označení v té podobě, která je vlastní danému jazyku. Samozřejmě, že budeme v češtině užívat domácích podob, kde jsme na ně zvyklí, např. Bělehrad, Řím, Lipsko (ale je rozhodně dobré, když budou naši lidé znát i podoby Beograd, Roma, Leipzig), nepovažuji však za účelné u jmen dnes málo frekventovaných užívat jen podob domácích, např. nikoli jen podoby Pětikostelí, nýbrž i Pécs (v takových případech bych dával podoby cizí na první místo). — Jiný případ je z oblasti sportovní. Ač často připouští významové vazebné posuny ve speciálních oblastech, staví se Daneš proti vazbě vést nad (někým), např. Sparta vede po druhé třetině nad Pardubicemi, ačkoli její vznik i potřeba jsou podle mého názoru snadno vysvětlitelné: označuje se tak stav utkání, tj. dílčí výsledek, který je ve prospěch jednoho ze soupeřů: jako je zvítězila nad vazbou při výsledku konečném, je vede nad vazbou pro označení výsledku dílčího. Není potřebí ji odmítat.

Ale to jsou jen vskutku nečetné jednotlivosti, kde se s autorem rozcházím. Jeden nedostatek však knížka přece má: chybí v ní rejstřík. Není to jen nepodstatná vnější věc; jestliže nemá být jen přečtena a založena, jestliže v ní čtenáři budou hledat informaci a poučení, pak je rejstřík věcný a slovní nutný, zvláště když ani obsah není podrobný. Knížky budou jistě nejvíce užívat odborníci, učitelé, redaktoři, a ti si budou musit rejstřík udělat sami.

Zjištěním, že Danešův „Malý průvodce“ je znamenitá práce v oboru popularizace a jazykové kultury, která je plně na výši vědecky i způsobem podání, bychom mohli skončit. Ale nechceme. Chceme se ještě při této příležitosti [176]zastavit u jedné otázky, která nám vrtá hlavou. Teorie jazykové kultury vychází u nás ze spolehlivých základů, je seriózně propracována, síť zařízení o ni pečujících není nikterak řídká, zájem veřejnosti není nijak malý — a přece se setkáváme i v kruzích lidí, kteří s jazykem pracují a kteří svými názory ovlivňují veřejné mínění o těchto věcech na pracovištích, v tisku, v rozhlase, s dávno překonanými názory, s pověrami, jak jsem to nazval jinde,[4] o tom, co je správné, a co ne, podle čeho hodnotit vhodnost či nevhodnost různých vyjadřovacích způsobů. (Objevují se např. i v týchž Literárních novinách, kde Daneš otiskuje své koutky.) Rozhodně si lidé dnes už tolik netroufají fušovat do medicíny, avšak fušérství ve sféře jazykové stále ještě bují. Jak na to? Se staršími už toho asi mnoho nepořídíme, ale zato na výchovu mládeže, od základních škol až k vysokým, by se měl podle mého názoru upřít soustředěný zájem pedagogů, lingvistů (a literátů), psychologů a logiků: měli by se spojit k propracování efektivnějších postupů, jak pomáhat rozvoji způsobů myšlení, stylu vyjadřování a obecných metod pracovních (zvl. v práci duševní) — uvádím tyto tři složky odděleně, ale je potřebí je vidět jako komplex, v němž jedna složka podporuje druhou. Je to sice poznatek velmi starý, ale stále ve vyučovací praxi nedostatečně respektovaný: zatímco složkám výchovy, které rozvíjejí mentální schopnosti mladých lidí — a tu má významné místo právě výuka jazyková —, by mělo být věnováno nejvíce pozornosti, byli jsme v nedávných letech svědky opaku. Společným úsilím všech, komu tyto věci leží na srdci, by mělo být dosaženo nápravy.

---

[1] Obrázky jsou většinou vtipné, někdy však kreslíř zůstal na povrchu: např. obrázkem jakéhosi družstva královské dánské gardy ilustruje příkladovou větu Četa je nastoupena.

[2] Srov. k tomu čl. E. Prandstettra v Naší řeči 45, 1962, s. 5n.

[3] Srov. čl. J. Běliče v Naší řeči 44, 1961, s. 266n., Havránkovu-Jedličkovu Českou mluvnici vyd. 1963 a Slovník spisovného jazyka českého, heslo on.

[4] Srov. Pověry kolem bujného oře a Co jsou vlastně jazykové chyby? Knižní kultura 1964.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 3, s. 172-176

Předchozí František Daneš: K výslovnosti znělých souhlásek v přejatých slovech

Následující Zdeněk Tyl: Práce na Staročeském slovníku