Časopis Naše řeč
en cz

Jeden typ doplňku se spojkou jako (Věnováno prof. Vl. Šmilauerovi k 70. narozeninám)

František Daneš

[Články]

(pdf)

-

Ve větách nebo výrazech jako Podstatná jména slovesná vyjadřují děj pojatý jako substance // substanci, Pro kybernetiku, chápanou jakožto věda // vědu o řízení a sdělování… přicházíme do rozpaků, jaký tvar má mít výraz uvozený spojkou jako(žto): zda má být v nominativu, anebo v akuzativu (tj. zda se má shodovat s příslušným substantivem, resp. slovesným adjektivem). Podobných příkladů lze uvést celou řadu: stanovit soubor tvarů chápaný jako množina // množinu, koupit desku (knihu) vydanou jako prémie (příloha) // prémii (přílohu), nosit sukni ušitou jako krinolína // krinolínu, uvést číselné výsledky zpracované jako tabulka // tabulku, do této kategorie lze zařadit každou věc chápanou jako nositelka // nositelku činnosti (nebo … zařadit každý pojem chápaný jako nositel // nositele činnosti).

Je možné, že v některém z uvedených příkladů jsme nakloněni dát přednost spíše 4. pádu, v jiném naopak 1. pádu, mohou tu být i rozdíly individuální a mohou do věci zahrávat různé okolnosti jazykové. Tak např. ve větě uvedené jako poslední (podvojný) příklad máme zřejmě sklon v případě prvním (tj. u feminina věc) dát přednost akuzativu, kdežto v druhém (u maskulina pojem) naopak se nám vnucuje nominativ, a to zřejmě proto, že akuzativ feminina je formálně velmi zřetelně signalizován koncovkou u přívlastků (každou věc chápanou…), kdežto u maskulina se akuzativ od nominativu tvarem vů[264]bec neliší. Jindy může jít zase o vliv sémantické povahy příslušného slovesného adjektiva; tak např. ve spojení pro kybernetiku chápanou jako vědu… má adj. velmi málo výrazný význam, je značně formální, mohli bychom je i vypustit bez podstatnější změny celkového smyslu celého spojení („pro kybernetiku jako(žto) vědu“ = „pro kybernetiku chápanou jako(žto) vědu“, a proto převažuje akuzativ i ve spojení s adjektivem). Tím však nevysvětlíme podstatu věci.

Pro další výklad je však důležitá okolnost, která je na první pohled každému zřejmá, že totiž ve všech případech našeho typu je výraz uvozený spojkou jako(žto) závislý na přívlastkovém slovesném adjektivu (trpném příčestí v adjektivní podobě). A víme ze zkušenosti při syntaktických rozborech, že u těch slov (slovních druhů), která jsou vlastně jen syntaktickou transformací (podle Šmilauera translací,[1] podle Lešky transpozicí[2]) jednoho slovního druhu na jiný, je třeba takováto syntaktická spojení vykládat právě vzhledem k této transformaci, vzhledem k jejich „transformačnímu pozadí“ či „transformační historii“. V našem případě to tedy znamená, že při svém výkladu musíme vyjít od výrazu s určitým tvarem slovesným (tedy od věty), jehož transformací do podoby se slovesným adjektivem (adjektivizovaným příčestím) vznikly[3] naše jmenné výrazy typu pojatý jako substance, vydaná jako prémie apod.

[265]Pro jednoduchost a názornost budeme v dalším výkladu označovat transformace písmenem T; půjde nám o transformace, jimiž vzniká z určitého slovesného tvaru nějaké jméno (tedy o transformace nominalizační, Tnom), a to slovesné adj. na -ný/-tý (), popřípadě též podstatné jméno slovesné (substantivum verbální, ).

Jako výchozí, základový výraz si můžeme zvolit třeba větu (či přesněji větnou výpověď)

(1) Vydali pěknou desku jako bezplatnou prémii,

která nám zastupuje celou třídu vět odpovídajících obecnému syntaktickému schématu , tj. větné struktuře, v níž je určité sloveso (verbum finitum) rozvito předmětem (substantivem) ve 4. pádě a celý tento dílčí výraz pak substantivním doplňkem shodným (tedy rovněž ve 4. p.) uvozeným spojkou jako(žto). — Tuto větu lze ovšem převést (transformovat) do pasíva a dostaneme (jakožto pasívní transformát věty (1)) větu

(2) Pěkná deska byla vydána jako bezplatná prémie,

v níž je shodný doplněk pochopitelně v 1. pádě, shoduje se tentokrát s podmětem.

Obě věty můžeme nyní převést na výraz povahy jmenné neboli nominalizovat je. A tu je důležité si uvědomit, že výsledek transformace (tj. tzv. transformát)

(3) : pěkná deska vydaná jako bezplatná prémie[4]

je pro obě základové věty stejný. Jinými slovy — viděno z hlediska výsledku: u těchto jmenných výrazů vzniklých transformací nedovedeme rozhodnout, zda vznikly ze základu typu (1), nebo typu (2); tyto výrazy jsou jakoby dvojznačné, nepoznáme na nich, zda odpovídají typu podmětovému, nebo předmětovému, či přesněji, odpovídají oběma zároveň. Jak brzo uvidíme, má tato skutečnost zajímavé důsledky.

Dříve však, než půjdeme ve svém výkladu dále, bude dobře ještě upozornit na to, že adjektivizační transformace (3) je omezena (podobně jako transformace pasívní) jen na slovesa přechodná (s předmětem ve 4. p.). Tak např. na větu Věřil mu jako bratrovi, se slovesem majícím vazbu s dativem, adjektivní transformaci (3) aplikovat prostě nemůžeme. Tuto „mezeru v jazykovém systému“ nahrazujeme jinou transformací, totiž převodem na aktivní [266]vedlejší větu vztažnou, které ovšem lze užít i u vět se slovesem přechodným: ta má zřejmě větší rozsah, je obecnější než  (vztažná věta pasívní má užití ovšem omezeno opět na slovesa přechodná).

Užití nominalizační transformace znamená vlastně převedení věty na větný člen. Pozorujme nyní, co se děje, jestliže tento adjektivní větný člen budeme v platnosti přívlastku zapojovat („zapouštět“) do různých větných struktur.[5]

Uveďme si nejprve několik různých příkladů:

(4) (a) Chybí mi ještě deska vydaná jako bezplatná prémie

(b) Nedostávalo se desek vydaných jako bezplatná prémie

(c) Obdivuji se desce vydané jako bezplatná prémie

(d) Jdu si koupit desku vydanou jako bezplatná prémie

                                                        bezplatnou prémii

(e) Seděli celý večer a hovořili o desce vydané jako bezplatná prémie

(f) Byl nadšen deskou vydanou jako bezplatná prémie.

Na první pohled je zřejmé, že ať je subst. deska, a s ním i jeho shodný přívlastek adjektivní vydaná, v kterémkoli pádě, zůstává původní doplňkový výraz s jako v nominativu, tj. přestává být shodný.[5a] Jedinou výjimku tvoří příklad (d), kdy je adjektivní přívlastek v akuzativu (u substantiva, které je [267]předmětem slovesa s vazbou akuzativní): původní doplňkový výraz s jako tu může být nejen v nominativu, ale též v akuzativu (tedy shodovat se).

Jak si máme tuto výjimku, k níž patří zřejmě i ostatní příklady uvedené na počátku našeho článku, vysvětlit? Mohli bychom sice pomýšlet na působení výrazných pádových koncovek, avšak případ (f), v němž jsou neméně výrazné koncovky (tentokrát instrumentálu), nás přesvědčuje, že tuto skutečnost nelze tu pokládat za základní příčinu. Nabízí se tu však vysvětlení jiné, hlubší a zákonitější: Upozornili jsme už na to, že při transformaci  (kterou lze aplikovat jen na slovesa přechodná) mizí rozdíl mezi doplňkem s jako, který se shoduje s podmětem (a je tedy v nominativu), a obdobným doplňkem shodujícím se s předmětem (a tedy ve tvaru akuzativním): transformát je společný a je v nominativu, a jak ukazují příklady (4), zůstává neskloňován, je neshodný, na rozdíl od zdánlivě totožných doplňkových výrazů, které transformací neprošly, které nejsou závislé na slovesném adjektivu (jak už jsme se o tom zmínili). Kdybychom použili pojmů a termínů, s nimiž se nyní začíná ve vědecké gramatice pracovat, totiž „povrchová struktura“ a „hloubková struktura“, mohli bychom říci, že výraz s jako(žto) typu [vydaná] jako bezplatná prémie (tj. závislý na slovesném adjektivu) a týž výraz na dějovém adjektivu nezávislý jsou totožné jen zdánlivě: mají sice shodnou povrchovou strukturu, ale různí se svou strukturou hloubkovou. Výraz závislý na slovesném adjektivu má svou „transformační historii“, v jejímž důsledku je nesklonný, kdežto v druhém případě tato historie chybí a výraz se skloňuje. Nu a právě tato skutečnost vysvětluje, proč onen transformovaný výraz se může objevit popřípadě i v tvaru 4. pádu (ale jen tohoto, žádného jiného): je to proto, že v jeho transformační historii existuje etapa, v níž v tomto tvaru (a jen v tomto) existoval. Tento fakt je zřejmě uložen ve vědomí mluvčího a vede ho k tomu, aby zejména tam, kde jsou pro to i jiné inspirující okolnosti (jako třeba výrazné akuzativní koncovky řídícího slovesného adjektiva, popř. řídícího substantiva, jehož je adjektivum shodným přívlastkem), užil shodného tvaru akuzativního. Tím se zároveň vysvětluje, proč je onen výraz vůči ostatním pádům „imunní“.[6]

[268]Příklady (4) nám reprezentovaly typ, kdy substantivum řídící dějový adjektivní přívlastek bylo podmětem (příklad (a)) anebo předmětem (příklady (b) až (f)). Avšak transformát typu (3) může být zapojen (zapuštěn) do věty i jako přívlastek u substantiva, jež je ve větě buď příslovečným určením (5), anebo neshodným přívlastkem u jiného substantiva (6).

(5) (a) U desky vydané jako bezplatná prémie byly zjištěny jisté závady

(b) K desce vydané jako bezplatná prémie bylo přiloženo několik…

(c) Na desku vydanou jako bezplatná prémie byla nahrána…

(d) Po desce vydané jako bezplatná prémie vyjde…

(e) S deskou vydanou jako bezplatná prémie v tašce jsem…

Zdá se tedy,[6a] že u tohoto typu nevazebního se ani v akuzativu (c) neuplatňuje tendence užít konstrukce shodné.

Rovněž u typu

(6) (a) Obálka desky vydané jako bezplatná prémie je zdařilá

(b) Prodej desky vydané jako bezplatná prémie bude zahájen…

(c) Ztratil jsem obálku desky vydané jako bezplatná prémie

atd.

je nominativ (nesklonnost, neshodnost) jediným možným vyjadřovacím způsobem.

Uvažujme nyní ještě pro úplnost transformaci, kterou vzniká z určitého slovesa podstatné jméno slovesné,

(7) : Vydání desky jako bezplatné prémie[7]

a různé možnosti větného zapojení tohoto jmenného výrazu:

[269](8) (a) Vydání této desky jako bezplatné prémie bylo úspěšné

(b) Od vydání této desky jako bezplatné prémie si veřejnost mnoho slibovala

(c) K vydání této desky jako bezplatné prémie dosud nedošlo

(d) Vydání této desky jako bezplatné prémie již dlouho očekáváme

atd.

Z příkladů je zřejmé, že výraz s jako má stále podobu genitivu, tj. shoduje se se substantivem, které bylo v základových větách podmětem, resp. předmětem, a transformací se změnilo na neshodný genitivní přívlastek u verbálního substantiva.[8]

Od typů (4) až (6) je tu tedy podstatný rozdíl v tom, že se výraz s jako shoduje s řídícím substantivem. Na první pohled je tu sice i jistá shoda v tom, že se tento výraz nemění, neskloňuje, ale tato obdoba je čistě náhodná a vnější: u typu (8) je tato neměnnost jen důsledkem toho, že se nemění (je stále v 2. pádě) i řídící substantivum (jde tu tedy o projev mluvnické shody), kdežto u (4) a (6) je tomu zcela naopak. Principiální rozdíl záleží zřejmě v tom, že zatímco u typů (4) až (6) je slovesné adjektivum vzniklé transformací syntakticky závislé na subst. desky a může tak přímo ovlivňovat i další závislý člen (jakožto prémie), u typu (8) je naopak slovesné substantivum členem řídícím (vydání desky) a nemůže tedy mít přímý vliv na výraz s jako, závislý na subst. desky (může působit jen prostřednictvím tohoto substantiva).

Paralelu k substantivnímu doplňku s jako tvoří případy, v nichž je doplněk vyjádřen adjektivem. Jde o základové věty typu

(9) (a) Vůz kvalifikovali jako nezpůsobilý k jízdě

(b) Vůz byl kvalifikován jako nezpůsobilý k jízdě

(10) (a) Výstavu hodnotili jako zdařilou

(b) Výstava byla hodnocena jako zdařilá

Naše mluvnice se o nich zvlášť nezmiňují, ale patří bezesporu k běžnému způ[270]sobu vyjadřování. — Aplikací transformace (3) na věty (9) nebo (10) dostaneme jmenné výrazy

(11) (a) vůz kvalifikovaný jako nezpůsobilý k jízdě

(b) výstava hodnocená jako zdařilá,

které opět můžeme skloňovat a zapojovat v různé větné platnosti do vět:

(12) (a) Z výstavy hodnocené jako…

(b) K výstavě hodnocené jako…

(c) Navštívili výstavu hodnocenou jako…

(d) Na výstavě hodnocené jako…

(e) Byli plně spokojeni s výstavou hodnocenou jako…

(13) (a) Při ukončení výstavy hodnocené jako…

(b) Rychlost vozu kvalifikovaného jako…

Budeme-li do uvedených výrazů, resp. vět, dosazovat tvary adjektiva zdařilá, zjistíme, že všude je možný nominativ (a dali bychom mu většinou přednost), avšak, na rozdíl od doplňků substantivních, jsme ochotni připustit shodné tvary adjektiva nejen při vazbě akuzativní (Navštívili výstavu hodnocenou jako zdařilou, srov. (4d)), ale — i když méně často — i v pádech jiných. Vysvětlení lze, tuším, hledat v tom, že jde o adjektivum, a u něho je tendence ke shodě (nejen se substantivem, ale i s jeho přívlastkovým adjektivem) silnější. Zřejmě nám připadá jako poněkud nepřirozené, jsou-li v jedné a téže konstrukci dvě adjektiva rozvíjející jedno a totéž substantivum každé v jiném pádovém tvaru; jde tu tedy o jistý druh tzv. atrakce.

Pro úplnost ještě dodejme, že výsledek substantivizační transformace typu (7) dává obdobný výsledek jako u doplňku substantivního, tj. adjektivum zůstává za všech okolností v genitivu (shoduje se s tvarem řídícího subst.):

(14) Hodnocení výstavy jako zdařilé (nikoho nepřekvapilo).

(Dotvrzuje to i příklad, který jsem si vypsal z jedné jazykovědné práce: „Drtivá převaha ženských jmen na -a podporuje hodnocení takových jmen jako ženských“; nahradíme-li pak adj. ženských substantivem feminin, jasně vystoupí paralelnost obou doplňkových typů.)

 

Máme-li závěrem zhodnotit probírané jevy z hlediska spisovné normy a dát poučení pro jazykovou praxi, dospíváme k tomuto závěru: Za plně noremní lze pokládat jen podoby odpovídající příslušné transformaci, tj. v případě trans[271]formace adjektivní typu (3) nominativní (neskloňované) podoby doplňkového výrazu s jako. Podoby skloňované (podle mluvnické shody), které se za různých podmínek a okolností příležitostně objevují, se jeví jako odchylky od normy, jako nepravidelnosti způsobované atrakcí (syntaktickým spodobováním). Zvláštní místo zaujímají podoby akuzativní, podmíněné transformačně; soudím, že je nelze odmítat, zejména ne v případech, kdy je jejich užití podporováno i některými dalšími okolnostmi, jak byla o nich řeč.

Doufáme však, že náš článek přináší i jisté poučení teoreticko-metodologické. Především vycházíme ze zásady, kterou přijímá i prof. Šmilauer,[9] že je třeba pracovat s kritérii vzatými „z jazyka samého“, ze způsobu „jakým se věty skutečné stavějí“. A za druhé se domníváme, že využití vztahů transformačních (které chápeme jako specifický druh systémových vztahů vedle vztahů paradigmatických a syntagmatických) k výkladu syntaktických jevů nejen nás vede k úplnějšímu poznání jazyka, k zaplňování některých mezer, které nám při dosavadních postupech leckde unikají, ale zároveň umožňuje i jasnější, jednodušší, systémovější vysvětlení, které by mohlo nakonec být užitečné i při jazykovém vyučování ve škole (jak jsme naznačili např. v pozn. 5 a 8).


[1] Srov. zejména celý paragraf 43 „Translace“ v jeho Učebnici větného rozboru, SPN, 3. vyd. (dotisk) 1958. K transformačním vztahům (i když ovšem ne pod tímto termínem) přihlížel prof. Šmilauer, sice ne soustavně, zato však leckdy objevně, již ve své Novočeské skladbě (1947); tak např. rozdíl mezi doplňkem (určujícím) a příslovečným určením charakterizuje mimo jiné takto: „Nahradíme-li sloveso dějovým substantivem, promění se příslovečné určení v přívlastek tohoto dějového substantiva, kdežto doplněk v přívlastek podmětu nebo předmětu“ (s. 334).

[2] V článku K vztahu mezi morfologií a syntaxí (SaS 26, 1965, s. 124—126) charakterizuje O. Leška tento typ jakožto „slovnědruhovou transpozici“, při níž jde „o morfologicky (gramaticky i slovotvorně) charakterizované přenášení téhož věcného obsahu do různých skladebních funkcí“ (s. 125).

[3] Sloveso vznikly (a obdobné výrazy v dalších výkladech) nelze tu chápat ovšem jako tvrzení, které by snad popisovalo historický vývoj (vznik) nějakého výrazu anebo proces probíhající v mysli mluvícího při řeči. Jde tu o prosté zjištění vztahu jednotek v jazykovém systému, přičemž tento popis má podobu generativní, tj. systémové vztahy se popisují procesuálně, jako kdyby výrazy jazyka byly produkovány nějakým automatickým zařízením. Tento generativní způsob popisu jazyka, dnes ve vědecké literatuře stále více se uplatňující, se ovšem může opřít o některé výklady gramatik tradičních; mám na mysli formulace jako „druhý pád se tvoří koncovkou…“, „podst. jméno učitel je utvořeno (odvozeno) od…“ „podst. jméno je rozvito přívlastkem“, „u sloves přechodných stává se jejich předmět v trpném rodě podmětem“ atp.

[4] Jde tu zřejmě o jeden z případů transformace, o níž se zmiňuje Šmilauer v Novočeské skladbě na místě citovaném zde v pozn. 1.

[5] Vzniká vlastně zajímavá otázka, jakým větným členem bude nyní výraz s jako; můžeme sice prohlásit, že je i nadále [ve větách, jak jsou uvedeny dále pod číslem (4)] doplňkem (u podmětu nebo předmětu), avšak musili bychom dodat, že jde o doplněk vztažený přes přívlastek nebo o doplněk jako rozvíjející člen přívlastku. Domníváme se však, že pohled transformační (který nás nenutí v každém případě ke strohé taxonomické klasifikaci, nýbrž nás vede k tomu, vycházet od jistých, přesně klasifikovaných základových struktur a ostatní struktury pak vidět na jejich pozadí) nám skýtá lepší vhled do jazykové soustavy. — Je zajímavé, že případy, o nichž zde pojednáváme, zůstaly v našich mluvnicích nepovšimnuty. Upozorňuje se v nich sice, že doplněk bývá u adjektiv [zejm. Trávníček (MSČ II, § 508) a Havránek-Jedlička (ČM, § 197, 2) upozorňují, že jde, avšak zřídka, o dějová akjektiva], avšak Trávníček uvádí jen příklad na adjektivizovaný přechodník: „chlapec chodící bos“. Ve Šmilauerově NS nalézáme poznámku, že doplněk s jako bývá často u slovesa pasívního, a uvádí se příklad z K. Čapka („V každé hmotě je obsaženo Absolutno jako vázaná energie“); je zřejmé, že odtud je už jen krok k našemu typu s adjektivizovaným trpným příčestím. — Srov. též jazykové zákampí Fr. Trávníčka Výpověď muže vyslýchaného jako svědek, Lidové noviny 8. 5. 1949.

[5a] Je to do jisté míry překvapující, neboť v těch případech, kdy není vázán na slovesné adjektivum (kdy se tedy nedostává do věty nominalizační zapouštěcí transformací), bývá vždy shodný (srov. např.: Znám ho jako dobrého učitele, Věřil mu jako dobrému učiteli, Spolupracoval s ním jakožto s dobrým učitelem atp.). — Je tu zřejmý vztah k transformaci pasívní, zejména k transformaci na pasívní vedlejší větu vztažnou, jak už o tom byla zmínka.

[6] Je zřejmé, že rozhodující podmínkou pro možnost užít tvaru 4. pádu je mluvnická shoda: v případech (4 b, c, e, f) bychom tohoto tvaru nikdy neužili. (Naproti tomu neshodný nominativ je jev, který není v jazyce ojedinělý.) Aktivní vztažná věta s akuzativem (kterou vydali jako bezplatnou prémii) se ovšem chová zcela jinak: je možná ve všech případech, bez ohledu na shodu. (Přesně řečeno: vztažné zájmeno je v akuzativu jakožto předmět slovesa vydali a výraz s jako se shoduje s tímto zájmenem; syntaktický vztah k řídícímu jménu deska je vyjádřen jen rodovou shodou vztažného zájmena (a ovšem jeho vztažnou platností.) — O větněčlenské platnosti zájmena vztažného se vyjadřují naše mluvnice dosti neurčitě; interpretace, které se zde přidržuji, se opírá o dosud nepublikovaný příspěvek K. Hausenblase.)

[6a] Nepodařilo se mi bohužel získat dosti průkazného příkladového materiálu (písemného ani ústního) na nejrůznější typy a pády naší vazby; proto jsem byl při práci na tomto článku většinou odkázán na vlastní jazykové povědomí, zčásti korigované několika jednoduchými testy u několika jiných osob.

[7] Tato transformace není ovšem vázána — na rozdíl od  — jen na slovesa přechodná, nýbrž lze ji aplikovat na slovesa všechna. Výchozím, základovým útvarem je opět jak věta s konstrukcí aktivní, tak věta s konstrukcí pasívní.

[8] Kdybychom tu chtěli provést klasickou školskou větnou analýzu, musili bychom prohlásit, že jde o doplněk, který je závislý jednak na substantivu verbálním (různé větné platnosti), jednak na substantivu, jež je u něho genitivním přívlastkem. Domnívám se, že i z hlediska školského (ne-li právě z něho) je transformační výklad výhodnější: žák si nemusí pamatovat výčet nejrůznějších možností závislostních, v nichž se může doplněk objevovat (výčet dost různorodý a nesnadný a bez transformačního výkladu nemotivovaný, nevysvětlený), nýbrž stačí mu znát základové závislostní (větné) struktury a zcela jednoduchá a snadno pochopitelná obecná pravidla transformační.

[9] Viz Učebnice větného rozboru, s. 24.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 5, s. 263-271

Předchozí Marie Těšitelová: Profesor Vladimír Šmilauer sedmdesátníkem

Následující Jaroslav Voráč: Západočeské nářeční tvary typu chlapom, kravom a lidom (Věnováno prof. Vl. Šmilauerovi k 70. narozeninám)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1